(a každá žena by je měla vědět dřív, než si do baráku pustí partu chlapů s vrtačkou)Rekonstrukce není stavební projekt. Je to životní lekce, psychologický experiment a test duševní odolnosti, který vám vezme nervy, spánek, peníze a hlavně zbytky romantických představ o lidech… a v lepším případě vám dá bydlení, které je „asi dobrý, paní domácí, vyvoslil jsem to“.A protože už jsem pár domů přežila (ano, přežila je přesné slovo), tady jsou pravdy, které by měla vědět každá žena, kterou napadne, že by si pořídila domek a celý ho SAMA (rozuměj s partou najatých řemeslníků)  zrekonstruovala.Rekonstrukce nikdy nedopadne přesně tak, jak chcete.Dopadne tak, jak to vyjde. A budete za to ještě ráda.Na firmu se jménem můžete čekat rok… a často se nedočkáte.Protože „poptávky jsou, šéfová“. A vy jste jen další zoufalá ženská s domem.Ani známá místní firma není zárukou ničeho.Kromě toho, že to bude drahé. A že jim budete volat více než vlastnímu partnerovi (kterého nemáte).Nikdy nespoléhejte na „dobré slovo“.To je mýtus. Na dobré slovo dneska nedostanete ani rohlík. Natož rovnou zeď.Podepsaná smlouva neznamená, že vám řemeslník neuteče s penězi.Znamená jen, že máte hezký papír na soud. To je vše.„To půjde“ znamená ve stavební řeči:„Nějak se to udělá.“ A vy se pak rok budíte hrůzou, jestli vám voda neteče do zdi.Vidí-li řemeslník ženu samotnou, otevírá se mu prostor pro kreativní interpretaci reality.A najednou slyšíte věty typu: „To máte takhle dobře, šéfová. My to doma máme taky tak.“Když řemeslník řekne „už je to hotové“, běžte se podívat.Protože „hotové“ většinou znamená… že rozhodně ne, a v lepším případě to jakž takž sedí – když zavřete jedno oko, zhasnete a máte trochu fantazie.Při rekonstrukci nemáte klid nikdy.Ani v noci. Budíte se myšlenkou: „Dal tam ten silikon? Nebo zítra vytopím sousedy?“Zálohy dávejte maximálně přes účet. Nikdy hotově.Hotovost = „děkuji pěkně, zítra nepřijdu, mám rýmičku“.Nikdy nepřemlouvejte řemeslníka k práci.Když se začne kroutit, znamená to: „Neumím to, ale když trváte… něco tam zbouchám.“ Výsledek? Dveře jak od baby Jagy a stěna, která vypadá, že přes ni projel tank na zkoušku brzd.Jeden řemeslník bude vždy pomlouvat druhého.Začíná to slovy: „Kdyby to ten před vámi udělal pořádně…“ A pak vám vysvětlí, že on už to napravit nemůže. Protože horko, vítr a další nepříznivé vnější vlivy…Rekonstrukce vždycky odhalí něco, co jste nečekali.Ne nutně katastrofu — spíš malou překážku, která posune termín a otestuje vaši trpělivost.„Bude to stát trochu víc“ je běžná součást procesu.Ne proto, že by vás někdo chtěl natáhnout, ale protože staré domy i nové projekty mají vlastní logiku. A tu zjistíte až v praxi.Nejhezčí část rekonstrukce není finiš, ale moment, kdy vám to doma začne znovu dávat smysl.Najednou vidíte, že každý kompromis měl svůj důvod a že to celé opravdu někam směřovalo.Ani značka kuchyňského studia není zárukou ničeho.Šuplík se nedovírá? Sifon překáží? Barový pult je o 10 cm níž? „Na to si zvyknete.“Při rekonstrukci zjistíte, že jeden chlap dokáže roznést po domě tolik bordelu jako pět dětí na speedu.A nedojde mu to. Nikdy.Pokud bydlíte v rekonstruovaném domě, uklízení je nový národní sport.Ne denní, ale hodinový.Na detaily nehleďte.Ne protože jste zenový mistr, ale protože vaše duševní zdraví má limit.Když se vám řemeslníci zabydlí na pozemku, berte je skoro jako rodinu.Jinak vám tu fasádu nedodělají nikdy.Po rekonstrukci vždycky přijde moment „tohle už nikdy“.Po rekonstrukci vždycky přijde moment „tohle už nikdy“. A pak uběhne rok, dva, maximálně tři… a přistihnete se, jak máte nový sen. Jinde, v jiném domě, v jiné čtvrti – a zase začínáte od nuly. Protože tak to prostě máme: život se mění a sny taky.Rekonstrukce vás změní.Buď se z vás stane buldozer. Nebo mistr zenové trpělivosti. Nebo obojí.„To bude hned.“ znamená „možná příští týden… nebo v dalším životě.“U řemeslníků čas plyne jinak. Hned může být zítra. Nebo za tři týdny nebo taky nikdy…Řemeslník nikdy nebere v potaz, že máte dítě.Ani psa. Ani práci. Ani nervový systém. Ale čeká, že máte nervy ze železa a neomezený rozpočet.Připravte se, že váš dům se stane transitním prostorem.Váš obývák? Šatna pro zedníka. Vaše koupelna? Prostor pro kreativní demolici. Vaše ložnice? Místo, kam si chodí volat: „Jo Pepo, já tu dělám!“Řemeslník vám vždy udělá něco, co jste si neobjednala.A když se zeptáte proč, odpoví: „To je lepší.“ Nikdy to není lepší. Ale je pozdě to zvrátit.Když řeknete „prosím opatrně“ — překládá se to jako „dej tomu pořádnou ránu“.Řemeslnická opatrnost je samostatný jazyk.Při rekonstrukci se možná naučíte jeden nový koníček: shánění toho, kdo opraví po tom, kdo opravoval.Při rekonstrukci se naučíte nový koníček: shánět toho, kdo opraví po tom, kdo opravoval. Je to jako domino – jedna chyba shodí druhou. Jen je to celé mnohem dražší.Předání hotové zakázky probíhá vždy s větou: „To už se doladí.“Což znamená: nic se nedoladí. Tohle je finální verze a na vás je smířit se s tím, i když procházíte místem, které se zrovna nepovedlo, vytěsníte to. Já říkám, na to se časem zapomene.Rekonstrukce zničí vaši sebelásku a pak ji zase postaví.Když si poradíte se zedníkem, dokážete vést i Spojené národy. To je čistá pravda.Jediná jistota při rekonstrukci je ta, že nic není jisté.Ne termín. Ne cena. Ne výsledek. Ne to, kdo ráno přijde. A už vůbec ne to, kdo odpoledne přijde něco „dodělat“.Emoční průběh rekonstrukce má pět fází: nadšení panika absolutní vyčerpání rezignace „to je vlastně docela hezký“ (bonus) plánování další rekonstrukce  Zapamatujte si, že…Ať už je rekonstrukce jakkoli náročná… jste to VY, kdo stojí v jejím středu a drží to celé při sobě. A to není sranda. To je hrdinství.

Nevím, jak to máte vy, ale já snad poslední dobou trpím Murphyho zákonem ezo algoritmu. Všude se to hemží koučkami, terapeutkami duše, průvodkyněmi vděčnosti, šamankami, co vám za poplatek pomohou „zvednout vibrace“. Promiňte mi ten sarkasmus, ale začíná mi to lézt na nervy…Přišla jen jedna zprávaNedávno jsem se při setkání s kamarádkami pokusila otevřít diskuzi na toto téma. Chtěla jsem slyšet, jestli má někdo podobnou zkušenost, nebo jestli to jen já vidím takhle přehnaně. Výsledek? Většinu to rozesmálo, prý jsou to nesmysly, ale prý si mám dávat bacha. Bývají dost dravé, řekla mi kamarádka, která měla nějakou dřívější zkušenost s jednou známou. Vyprávěla mi, že jsou naučené manipulaci a přetvářce, mlží a že má takový pocit, že tyhle lidi potřebují nad druhými mít jistou moc. A taky z nich tahat peníze. Jo prachy jde vždycky na prvním místě, shodly jsme se. A pak jsem si vzpomněla na své mládí.Kamarádku z dětství jsem potkala ve vězení. Příběh od čtenářky HankyMoje zkušenost s new ageKdyž jsem byla mladá, objevila se vlna new age. Ocitla jsem se v téhle zvláštní, jak se dnes říká bublině, náhodou a nechtěně. Ti lidi tenkrrá sna ale opravdu věřili, že našli „novou cestu k pravdě a snad i osvícení“. Upřímně? Několik let v téhle bublině mi bohatě stačilo. Zvenku to vypadalo krásně, ale uvnitř to často připomínalo malou sektu se svým jazykem, svou pravdou a především s pocitem nadřazenosti. Kdo nevěřil, „nepochopil“. Kdo pochyboval, „nebyl připraven“. A kdo měl jiný názor, „měl nízké vibrace“.Mezi zemí a vesmíremNeříkám, že neexistuje nic mezi nebem a zemí. Ale promiňte, život se nedá promeditovat. Nebo mi přiveďte někoho takového a já s tím dobrovoleně strávím v jeho zenové pozici měsíc. Nikdy se mi nestalo, že by mi vesmír opravil kapající kohoutek, zaplatil fakturu nebo vyřešil vztah, zatímco jsem si ladila čakry. Jasně, že funguje intuice, moudrost, zkušenost i ta kolektivní, psychologie, s tím nemám problém. Ale realita je podle mě pořád nejlepší učitel.Rovnováha? Někdy jo, jindy se prostě nas*ruCesta k okonalé rovnováze se dnes prodává jako zaručený recept na štěstí. Jenže život není ezo kurz. Někdy se daří, jindy je to peklo. A občas se člověk prostě nas*re, dá si čokoládu a jde dál. Život je organismus. Proměňuje se podle toho, co prožíváme, jaké máme podmínky, kolik máme sil. A to je podle mě naprosto v pořádku.Mám alergii na větu:„Každý si tvoří svou realitu.“ Zní to duchovně, ale často to bývá krutě necitlivé. Znamená to snad, že ten, kdo onemocněl rakovinou, si to „přitáhl“?  To už to taky bylo a stále myslím je, ale dál to radši rozebírat nebudu. Nebo že žena, která dře od rána do večera, má jen „špatné nastavení hojnosti“? Promiňte, ale to je výsměch lidské důstojnosti. Někdo má prostě v životě víc štěstí, někdo víc zkoušek. Někdo má dar lehkosti, jiný se musí rvát. A ne, není to o tom, že by myslel špatně. Je to prostě život – pestrý, nespravedlivý a krásný zároveň.Jak jsem chtěla utéct do ŠpanělskaPotřeba víry je přirozená, ale…Rozumím lidem, kteří něco hledají. Potřebují se něčeho chytnout, věřit, že existuje něco víc. To je v pořádku. Jenže právě tahle touha je i nejzranitelnější místo, které spousta „duchovních guru“ využívá. Zneužít víru je snadné – ať už ji nazýváme Bohem, energií nebo Vesmírem. Vždycky, když někdo tvrdí, že má recept na štěstí pro všechny, zbystřím, protože svoboda začíná pochybností, ne slepou vírou. Já věřím na intuici a na vnitřní poctivost. A taky na práci, která má smysl. Možná to, co říkám není právě v tomto prostoru populární, ale je to skutečné. A možná je to právě to, co nám dnes chybí nejvíc.

Dojemný příběh od Věrky o tom, jak se malá fenka papilona ztratila — a nakonec neuvěřitelným způsobem našla cestu domů.Domácí zoo naší rodinyV naší rodině byla vždycky zvířátka. Křeček džungarský, morče rozeta, kocour domácí Tonda… a nakonec fenka papilona Beruška. K pořízení pejska mě a manžela přemluvily naše dvě holčičky. Velké plemeno jsme ale nechtěli. Holky sice snily o irském vlkodavovi, ale to jsme rozhodně odmítli. Buď malého pejska, nebo nic.A tak jsme hledali malého, šikovného, nenáročného, veselého a učenlivého psa. Po důkladném zvažování všech pro a proti jsme se rozhodli pro bišonka. Pohlaví bylo jasné – musí to být holka. Táta chvíli protestoval, že ženských má doma už dost, protože kromě kocoura Tondy byl jediným mužským elementem v naší rodině. Ale my jsme našly dost důvodů, proč pořídit právě fenečku. A tak bylo rozhodnuto. Nakonec jsme si ale nevybrali bišonka, nýbrž fenku papilona.První pohled, první láskaPo pár dnech hledání jsme našli inzerát a jeli si pro ni. Na první pohled jsme se do Berušky zamilovali. A ona do nás. Zase nás bylo o jednoho víc. Beruška rostla jako z vody. Z nemotorného klubíčka se brzy stala sebevědomá psí slečna. A protože jsme ji svědomitě vychovali, byla i poslušná. Náš tatínek se dočetl, že papiloni jsou tak učenliví, že je často využívají v cirkusech. Vzpomínám, jak si ji vzal „do učení“. Naučil ji válet sudy, tančit na hudbu, skákat do náruče – a samozřejmě i klasické povely jako sedni, lehni, k noze, podej pac. Byla radostí celé rodiny.Letní noc, kterou nikdy nezapomenemeJednoho letního večera se ale stalo něco, na co nikdy nezapomeneme. Beruška si hrála s kocourem Tondou na zahradě. Muž odjel na noční, holky byly na táboře a já doma žehlila. Najednou se od sousedů ozvaly ohlušující rány – jako z děla. Vyběhla jsem ven. Teodor se mi prosmýkl do domu, ale Beruška nikde. Prohledala jsem celou zahradu, každý kout několikrát. Nikde nic. Vzala jsem baterku a šla ji hledat do sadu za domem, až na náměstí. Ale Beruška byla pryč. Bylo mi do breku. Zavolala jsem manželovi, který pracoval dva kilometry od domu. Že by doběhla až tam, to bylo skoro nemožné. A přesto jsme oba doufali, že se najde. Sedla jsem do auta a projela celé městečko křížem krážem. Ve tři ráno jsem to vzdala. Měla jsem jedinou myšlenku – že ji někdo vzal. Byla přátelská, šla ke každému.Zoufalé hledání a nadějeRáno, když se muž vrátil z práce, vyrazili jsme hledat znovu. Marně. V noci jsem vytiskla letáky s fotkou a textem: Ztratila se fenka papilona – odměna za nálezce. Rozvěsili jsme je po celém městě a nahlásili ztrátu i na úřadě. A právě tam zazvonil manželův mobil. Slyšela jsem ho říkat: „Ano, ano, to by mohla být ona!“Malý zázrak s chlupatýma nohamaNaše Beruška skutečně doběhla až do práce, kde měl službu můj muž! Skočila paní vrátné na klín a trpělivě čekala, až si pro ni přijdeme. Když nás uviděla, vrhla se mi do náruče a olízala mi celý obličej. To samé udělala i muži. A my jsme si znovu uvědomili, jak moc pro nás tenhle malý tvoreček znamená – a že štěstí je prostě být zase všichni spolu.

Tenhle příběh se odehrál před už noha lety, ale nikdy na tohle setkání nezapomenu.Martinu jsem neviděla dvanáct let. Naše maminky se spolu skamarádily, když nám bylo devět. Byly jsme každá jiná, ale právě díky tomu jsme si rozuměly. Martina byla přizpůsobivá, tichá a trochu dětská, já jedináček – ráda jsem měla někoho, kdo mi byl věkově blízko. Po základce jsme se potkávaly už jen náhodou. Neměly jsme si moc co říct. Já studovala gymnázium, ona se učila na prodavačku. Já trávila čas v klubech a knihovnách, ona na diskotékách. A teď jsme se měly znovu setkat. Já kvůli své diplomové práci, ona… ve vězení. Nikdy by mě nenapadlo, že se naše cesty po letech protnou právě tam.První kroky za mřížeZastavujeme autem před věznicí. Jdu já, Martinina máma a malá Terezka – její devítiměsíční dcera. Dnes nebude spát po obědě. Strážník otevírá plechová vrata a s nepohnutým výrazem nám dává příkazy: všechno odložit, žádné mobily, žádné kabelky. I Terezku musí prohlédnout. Balík pro Martinu prochází kontrolou – vše musí být čisté, přehledné, žádné překvapení. Následuje detektor, první mříže, malá čekárna, dvě stoly, pár židlí, záchod, umyvadlo. Pak další skupinka návštěvníků – mladý pár se dvěma dětmi. A po chvíli přichází uniformovaná žena a muž: „Pojďte.“ Procházíme přes dvůr, pak chodbou, kde se díváme do cel – každé dveře mají malé okénko. Dvoje mříže, a nakonec místnost pro návštěvy. Balík znovu kontrolují, dokonce prohmatávají sušenky. Všechno vracejí zpět do tašky a zamykají. Teprve potom přivádějí Martinu.Když se kamarádka změní v vězeňkyniMartina vypadá dobře. Civilní džíny, mikina, nalíčená, vlasy stažené do copu. Žádné vězeňské oblečení. Usměje se: „Jé, ty jsi hezká a štíhlá! Jak se máš?“ „Dobrý,“ odpovím, „přinesla jsem ti nějaké kuřivo.“ Položím před ni tři krabičky cigaret. „Jé, díky moc,“ řekne a hned je schová k sobě. Martiny máma zvedne Terezku, aby si jí konečně všimla. Martina ji bere do náručí, dívá se na ni, jako by držela novou panenku. Ačkoliv je její matkou, vidí ji teprve podruhé.Co dělá přátelstvím opravdovým?Devět měsíců odloučeníKdyž Terezku porodila, nechali si ji v porodnici na pozorování. Dřív než si ji mohla odvést domů, zatkli Martinu. Terezka putovala bez vysvětlení do kojeneckého ústavu. Martina do vazby. Už po deváté. Znala to tam dokonale. Strážníky oslovovala „pane veliteli“, přesně věděla, co si může dovolit. Snažila se vyjednat, aby si mohla z balíku odnést i parfém. Měla připravené argumenty, ale neuspěla. Vyprávěla o životě na cele: „Jsme tam tři, máme nejuklizenější celu z celého oddělení. Dokonce i dvě televize! Holky jsou fajn.“ Vyprávěla, že kdo si může dovolit posílat čisté oblečení, může nosit civil. Jinak musí chodit ve vězeňských fialových teplácích a mikině, která prý „divně páchne“. „Když mě po porodu vezli sem, chytla jsem od ostatních vši,“ řekla bez obalu. Byla v šestinedělí, bez hygieny, bez dítěte. Ale prý se brzy přizpůsobila.Vězeňský klid, který děsí„Martino, chtěla jsem tě poprosit o rozhovor – pár otázek pro diplomku,“ řekla jsem jí. „Já radši píšu. Napíšu ti to všechno,“ odpověděla. Byla jsem zaskočená. Čekala jsem, že mi prostě odpoví. Nemohla jsem mít diktafon, a teď ani nebude s kým mluvit. „A opravdu mi napíšeš?“ zeptala jsem se. „Jasně, že jo. Slíbila jsem ti to.“Když jsem ji sledovala, jak se dívá na dceru, uvědomila jsem si, že mezi nimi není to, co bývá mezi matkou a dítětem. „Mami, postaráš se o ni, než se vrátím?“ otočila se k mámině směrem. „Když mi ji svěří do péče, tak ano. Ale měla bys požádat, aby mohla být s tebou,“ řekla tvrdě její matka. Bylo z ní cítit zoufalství i rezignace.Matky seniorky: Výzva, nebo splněný sen? Které celebrity rodily ve zralém věku?Vězeňské dusnoBylo mi úzko. V místnosti, kde za námi stál strážník, se dalo sotva dýchat. „Martino,“ řekla jsem nakonec tiše, „tady ti droga nechybí?“ „Tady je to jiný,“ pousmála se. „Nemáš k tomu přístup, tak to prostě nemáš.“ Ten úsměv mě vyděsil. Byl tichý, prázdný.„Konec návštěv,“ ozvalo se mi za zády. Martina rychle políbila Terezku, otočila se na mámu: „Nezapomeň vyprat ty věci. A pošli šampon. A sušenky.“ Pak se na mě ještě usmála: „Neboj, já ti napíšu.“Cesta ven byla rychlá, ale v hrudi mi zůstalo těžko. Chápala jsem, že se tam člověk může dostat. Ale nechápala jsem, jak tam někdo může pracovat.Dopis z vězeníZa týden přišel dopis. Martina v něm psala, jak začala brát drogy, jak poprvé skončila ve vězení, jak slibovala, že přestane – a jak to zase začalo. Na konci psala, že tentokrát je v tom „nevinně“. Víc neprozradila. Dopis jsem složila zpátky do obálky a odložila ho do šuplíku. Neměla jsem chuť ho použít do své diplomky. Zajímalo mě jediné – co bude s Terezkou.Kruh, který se uzavřelZačala jsem malou Terezku navštěvovat, když byla u babičky. Dozvěděla jsem se, že Martinu čeká v lepším případě osm let. Dceru jí do péče nikdo nesvěří. Její matku to málem zlomilo. Brala antidepresiva, sotva platila nájem. Nakonec se rozhodla, že svolí, aby byla Terezka „právně volná“ – mohla jít k adopci. Dlouho jsem to nechápala. Ale když Martinu odsoudili na dvanáct let a viděla jsem, jak se babička hroutí, pochopila jsem.Terezka nakonec novou rodinu dostala. A možná to bylo to nejlepší, co ji mohlo potkat. Martina zůstala tam, kde uměla žít podle pravidel, a její máma si po letech mohla aspoň trochu oddechnout. A já? Diplomovou práci jsem dopsala. Jen o něčem jiném.

Myslím, že je důležité vidět nejen svět, ale i sebe s nadhledem – a zasmát se tomu, co občas vymyslíme a někdy dokonce i vykonáme. A přesně o tom je tenhle můj další španělský příběh.Láska na první pohledŠpanělsko jsem si zamilovala. Nejen pro moře, slunce a palmy, ale i pro celkovou uvolněnou atmosféru a příjemné obyvatele. Samozřejmě – 300 slunečních dní a moře na dosah hrály velkou roli. A tak jsem začala plánovat.Ceny nemovitostí byly v té době víc než příznivé. Já měla vlastní dům u nás, takže i po splacení hypotéky by mi na španělský byt v pohodě zbylo.Jenže – byla to doba zdražených hypoték a zamrzlého realitního trhu. Prodat dům bylo skoro nemožné. Během roku se situace obrátila o 360 stupňů a já musela čekat.Sladký sen jménem Costa BlancaMezitím jsem už s nadějí v oku hledala ten správný byt u moře. Pod 100 tisíc eur, tedy lehce pod 2 miliony korun, se dalo najít dost nemovitostí – dokonce i přímo u pláže.Jenže jsem si zjistila i to, co se v katalozích nepíše: vlhkost v zimě, nižší kvalita staveb než u nás, a hlavně byrokracie, která prý dokáže člověka s mojí netrpělivostí přivést k šílenství.Přesto – představa tří hodin letu z Prahy a života mezi palmami mě nepustila. Svým optimismem jsem nakazila i syna, který se se stěhováním smířil překvapivě snadno.RealitaUběhl rok, já měla nastudováno, vybrala bych Costa Blancu, a nastal zásadní krok – prodej domu. Jenže realitní boom se stále nekonal. Leda že bych šla hluboko pod cenu. Čekala jsem tedy další rok a půl.Když jsem se konečně odhodlala, bylo už pozdě. Ceny ve Španělsku stouply prudce nahoru. Do hry vstoupili Britové, Skandinávci, Poláci i Češi. Najednou bylo na výběr míň, dražší a často se spekulanty.Na druhou stranu mě uklidňovalo, že české komunity tam opravdu jsou – třeba v Torrevieja funguje česká škola, školka i hospoda. Zkrátka skoro jako doma.Rozum versus srdceSledovala jsem na sociálních sítích rodiny, které už ve Španělsku žily, a přemýšlela, jaké by to bylo. Našla jsem i konkrétní oblast, kde by syn měl školu a mohl pokračovat ve sportu, který ho tady tolik baví.Jenže – realita si řekla svoje. Péče o osmdesátiletou mámu, rostoucí ceny, menší nabídka, a hlavně fakt, že syn tu měl svůj sportovní klub, kamarády a byl šťastný.A já? Neupřednostnila jsem nakonec sebe, ale rodinu. Měla jsem strach, že syn bude nešťastný, že si nezvykneme.Komfortní zóna zvítězilaA tak jsem nakonec zůstala. Nevystoupila jsem z komfortní zóny – jak se dnes moderně říká. Možná zodpovědně, možná zbaběle. Ale každopádně ne definitivně, alespoň v mé hlavě.  A co bylo dál? O tom zase příště.

Pokračování o tom, jak jedna potrhlá ženština rekonstruuje sama domy a věří, že se jí jednou povede vše dokončit, usadit se a skončit v plusu bez hypotéky.Nový dům byl rozlehlý, ale zahrada spíš jen zahrádka. Na začátku jsem si říkala, že tady už půjde jen o menší úpravy – trochu zateplit, nový plot, chodníčky. Jenže znáte to. Seznam úprav se rozšířil tak, že jsem měla rozkopanou nejdřív jednu půlku domu a pak i tu druhou. Dolů šly stěny, podlahy, trubky, dráty….Z Kerska zpátky do města: další přeměna domovaSouseda šikulu raději nebratNa začátku jsem dostala kontakt na souseda, který byl prý šikula. Dělal naproti fasádu, tak jsem mu uvěřila. Přišel, všechno mi odkýval a začal. Jenže ke mně chodil jak domů a hlavně jak se mu to hodilo. Občas poslal místo sebe brigádníka. A protože jsem v domě bydlela a měl i klíče, nadšená jsem nebyla.Vyjasnili jsme si to, práce pokračovala, dokud nepřišla pauza kvůli schnoucí podlaze. A ta odkryla nejen jeho pracovní kvality, ale i charakter.Nejenže nepřišel, jak slíbil, ale když jsem si všimla jeho práce, bylo mi jasné, že tohle není žádný mistr. Příprava na obložky? Hrůza. Nahoře 15 cm, dole 7 cm – rovina v nedohlednu. Štuk vypadal, jako by mi dělal schválně stěrkovanou stěnu, o kterou jsem vůbec nestála. O obkladech na wc nemluvě.Když pak začal courat po domě i tam, kde jsem bydlela já, a bez ohlášení, bouchly mi saze. Dozvěděla jsem se, že není řemeslník, ale kuchař, který kdysi něco kutil a už mu to zůstalo. Hm, další amatér, co chce vydělávat na ženských.Můj první dům, ze kterého mi zbyly jen zdi. A ani ty ne všechny!Nečekané komplikaceŽe špatně položil podklad pro podlahové topení, si stěžovali i instalatéři. A do toho přišly další komplikace: ve sklepě prosakovala stará azbestová trubka, v únoru odešel plynový kotel a já měla daleko k tomu, abych mohla nainstalovat tepelné čerpadlo. No nic, topila jsem v jedné místnosti takzvaným elektrickým fukarem.Poprvé jsem měla chuť utéct. Někam, kde se netopí, nerekonstruuje a kde nejsou žádní řemeslníci, protože je prostě nikdy nepotřebujte. A tehdy jsem se zamilovala do Španělska, kde jsem v létě byla a pořád na ten pobyt myslela. Vymyslela jsem si nový domov a nekonečné štěstí – a možná to bylo to, co mě drželo nad vodou.Můj další dům, na který nikdy nedošlo: když hledání domova skončí fiaskemKonec dobrý, všechno dobré?A co ten můj milý kuchař alias řemeslník?  Jak jsem mu vyčinila, oznámil mi, že tu být nemusí. Na to jsem mu řekla, že skutečně nemusí, a ať jde dělat vařit jinam. A on se ve vzteku v rekordním čase rozebral lešení, který před asi dvěma hodinma právě dostavěl. Tak. A zůstala jsem v nedodělaném domě sama. Nakonec jsem ale měla i štěstí. Na internetu jsem objevila inzerát od řemeslníků, kteří hledali práci. Přijeli, byli tmavší pleti, ale já bez předsudků a bez jiných možností jsem jim uvěřila. A oni to zvládli – ve vší cti a slušnosti, kterou jsem u „gadžů“ hledala dosud marně.Když rekonstrukce přeroste v boj o přežitíZkušenost k nezaplaceníDodělala jsem svůj třetí dům, a k tomu si odnesla další stavební i lidskou zkušenost. Nikdy nedej na to, co o někom říkají ostatní – řiď se svou intuicí.A co moje španělské sny? A byl tohle opravdu můj poslední dům? To se dozvíte zase příště.

Zakotvila jsem nedaleko Kerska, ve vedlejším Hradištku. Bylo to fajn. Měli jsme velkou zahradu, kde jsem po těžké nemoci sbírala síly v oblíbené hamace, s očima upřenýma na oblohu a vědomím naší křehkosti a konečnosti. Fasáda se dokončila, už ani nevím, kdo pomohl, ale nějak jsme to zvládli.Syn měl výběh, čistý vzduch a přírodu na každém kroku – pro dítě ideální. Já jsem se začlenila do komunity maminek, dokonce jsem potkala jednu, která si prošla podobnou nemocí, a tak bylo i sdílení. Dítě šťastné, máma taky. Užívala jsem si volnosti, krásy kerských lesů a Polabí a za pár měsíců se mi vrátila kondice. Na zahradě jsme měli meruňku, jabloň, lán malin. Každý rok jsme sázeli rajčata, okurky, dýně a bylinek bylo nepočítaně. Bylo to skvělé.Když se prostor stane těsnýmJenže pro všechno se muselo jezdit. A pak, když syn odrostl, začalo nám to být malé a těsné. Na vesnické manýry jsme si nikdy úplně nezvykli. Syn měl málo kamarádů, málo vyžití, já jsem denně řešila dojíždění na kroužky, nákupy, školu. A do toho jsem v domě zůstala sama – velká zahrada, velký dům, ale málo života kolem. Všechno se obrátilo. A tak jsem se rozhodla: přesuneme se do města.Můj další dům: když rekonstrukce přeroste v boj o přežitíZ venkova do městaTo se lehce řekne, ale hůř udělá. Bylo po covidu, ceny nemovitostí vyskočily, poptávka byla obrovská. To mi sice nahrálo při prodeji domu, ale nepomohlo při hledání nového bydlení. Ve městě, kam jsem chtěla, toho na prodej moc nebylo, a co bylo, to nebylo levné.Nakonec jsem se rozhodla pro domek s malým pozemkem. Na nás byl trochu velký a taky chtěl opravit. Ale když v něm bydleli lidé s malým dítětem, říkala jsem si, že to nemůže být tak strašné. Dům v hrabalovském kraji se prodal rychle. A nový na nás už čekal. Už z dálky na mě křičel, že potřebuje uzdravit a omladit. Zase.NepoučitelnáProstě jsem nepoučitelná. A taky ne tolik majetná, abych si mohla dovolit novostavbu. V té době navíc stejně žádná na prodej nebyla. A i když jsem koketovala s myšlenkou na úplně nový začátek v jiném městě nebo dokonce v jiné zemi, nakonec jsem zůstala při zemi a šla do známého prostředí. Dodnes nevím, jestli to bylo dobře, nebo ne. Ten krok do neznáma jsem prostě neudělala.Zpátky v menším městěNa podzim jsme se po šesti letech na venkově stěhovali do města. Ne do metropole, jak jsem ji znala do svých Kristových let, ale do klidnějšího, příjemného městečka nedaleko Prahy. Nabízelo pohodlný život, klid a dostupnost všeho potřebného. Prostě paráda.Až na tu další rekonstrukci. Tu jsem měla před očima už od začátku – a věděla jsem, že bude peklo. A taky že byla.O tom, jak jsem se s ní poprala, zase příště.

Moje dobrodružství s hledáním domova pokračovalo. A ano – i tento domeček byl k rekonstrukci. A pořádné.První stavební zkušenost na zelené louceA to jsem vám zapomněla říct, že ten dům, kde mi odkryli střechu a utekli, kde mi rozbili okna a kde mi bagr koukal do zahrady, vlastně nebyl úplně první. Úplně první dům vznikal v době, kdy mi bylo něco přes dvacet. Málem bych na tuhle životní etapu zapomněla.Touha po idylické rodině se u mě začala projevovat záhy po studiích. Vysněný dům měl vyrůst kousek od Prahy – doslova na zelené louce. A já tam sbírala první stavební zkušenosti. Ano, já, ne můj muž. Byla jsem to já, kdo zařídil projekt, stavební povolení, nechal najít vodu a vyhloubit studnu, postavit základy a hrubou stavbu.Můj muž si tehdy myslel, že už se v hrubé stavbě dá bydlet. A tak jsem se s ním radši rozvedla a dům se nakonec prodal.Můj další dům, na který nikdy nedošlo: když hledání domova skončí fiaskemTentokrát to mělo klapnoutAle teď, o pár let později, to mělo klapnout na jedničku. Už jsem nebyla naivní dvacítka – měla jsem to všechno pevně ve svých rukou a pod kontrolou. Vyhledala jsem si firmu, podepsala smlouvu o dílo a domek se měl během pár měsíců proměnit v krásné romantické místo v přírodě. V krajině, kde Hrabal vykreslil nejen krásu, ale i svébytné obyvatele tohohle koutu země.Znovu se odkryla střecha – naštěstí bylo potřeba vyměnit jen jeden trám. Pokrývači makali jako o život, aby to stihli do Vánoc.Moje netrpělivost a plánovačský syndromMám jednu ne moc dobrou vlastnost – jsem plánovač a harmonogram musím plnit, i kdyby se zbořil svět. Běžím sprint, ne maraton, ve všech oblastech života. A to pak generuje nejrůznější patálie. S věkem se to sice trochu lepší, ale netrpělivost mého srdce nezměním. Nebo ano?Ale zpět ke stavbě. Střecha byla hotová do Vánoc. V domku se usadil Ukrajinec Vasja, který dělal pomocné práce a byl k ruce stavbyvedoucímu. Všechno šlo podle plánu.Rekonstrukce se zvrtlaZjistila jsem ale, že dům je postavený z takzvaných vepřovic – slámovo-hlinitých cihel. Odborníci mě uklidnili, že to není problém, jen k nim nesmí přijít voda. Tak jo, řekla jsem si.A tak jsem se pustila do modernizace: podlahové vytápění, tepelné čerpadlo vzduch–voda, zateplení 16 cm polystyrenem, plastová trojskla, romantické obklady v koupelně, vana, terasa s výhledem na meruňku a zahradu, kde jsem plánovala bazén. Z malého skladu vznikly dva pokojíky, zahrada měla skoro tisíc metrů – pro mě, zvyklou na pražský byt, to bylo obrovské.Původně jsem tak rozsáhlou rekonstrukci neplánovala, jenže projektant řekl: „Když už, tak pořádně.“ A já se nechala strhnout.A pak přišel podrazStavba běžela, ale najednou vše utichlo. Přijela jsem na kontrolu – nikde nikdo. Prý tam byli a zase přijdou. A že mám zaplatit další zálohu. No tak jo.Vybrala jsem z bankomatu skoro 100 tisíc, stavbyvedoucí se smál, že „darmožroutům“ přece sypat nebudu, a peníze přepočítal. A pak jsem ho už nikdy neviděla. Jen mi do domu hodil pytle vápna, aby se neřeklo, že nic nekoupil. A zmizel.Vše rozdělané a já tam stála a přemýšlela, kde se stala chyba. Když jsem ho kontaktovala, napsal mi jen, že mu dlužím. Nevysvětlil nic.Když se všechno kazíSehnala jsem nakonec jiného řemeslníka. Ten mi řekl, že mám špatně udělanou vodu – do záchodu teče teplá, kohoutky jsou obráceně, přistavovaná stěna je špatně, terasa se musí udělat celá znova. Sice jsem měla smlouvu o dílo, ale byla mi k ničemu. Já potřebovala bydlet.Nejradši bych toho hajzla, co mě okradl, zabila. Ale lepší bylo dům dodělat a na tuhle epizodu zapomenout.Můj první dům, ze kterého mi zbyly jen zdi. A ani ty ne všechny!Karavan na zahradě a rakovinaDům byl na jaře k nastěhování. Chyběla jen fasáda. Našla jsem pána, co vypadal solidně. Byl ochotný dojíždět i desítky kilometrů. Podepsali jsme smlouvu o dílo a já si oddechla.Jenže pak si přivezl karavan. A s ním i svou ženu. Usadili se na mojí zahradě s tím, že mu bude v práci pomáhat. Bylo to zvláštní, lezlo mi to na nervy, ale chtěla jsem mít hotovo. Jenže v té době jsem bojovala s rakovinou prsu, chodila na chemoterapie a měla jiné starosti.A pak přišla další rána – paní mi oznámila, že jsem to celé špatně spočítala a že to vyjde dráž. To už jsem odmítla. Byla z toho hádka a konec práce. Naštěstí už bylo skoro vše hotové a tentokrát jsem měla i fakturu.Konečně hotovo… a zařeknutíDům byl dokončený. Fasáda sice ne, ale bydlet se dalo. A já si tehdy řekla, že už nikdy nebudu nic budovat ani rekonstruovat. Nikdy. Že se odsud nehnu. Pokud tedy přežiju tu šílenou nemoc a na tomto světě budu ještě chvíli strašit.A opravdu to vypadalo, že Hrabalův kraj se stane mým domovem. Aspoň na několik let.

Možná by se zdálo, že rekonstrukce mého prvního domu, o kterém píšu tady , nakonec přes všechny peripetie a malé i větší katastrofy dopadla dobře. Ale ono ne. Jak jsem později zjistila, dům neměl ani pořádné základy – a to generovalo další a další problémy.domácí depreseNavíc místo bylo spíš depresivní než vysněné. Vedle mě bydlel starý mládenec s bagrem, který věčně trčel přes plot, a jeho matka… její výraz ve tváři snad ani nejde popsat. Sám bagrista měl oční vadu a celkově působil trochu děsivě – jak vystřižený z hororu. Nechci se nikoho dotknout, ale fakt tak vypadal. O 150 metrů dál žila početná romská rodina, jejichž pes jim neustále utíkal. Jednou zatoužil po svobodě tak moc, že na řetězu táhl i svou boudu.Abych ale neviděla jen to špatné – občas k nám pod okno zabloudila srnka, pod cestou v poli jsme pozorovali zajíce a na ořechu nám zpívali ptáci. Jenže to nepřebilo fakt, že jsem se tam cítila příšerně. Když k tomu připočtu i kulturní šok – protože jsem vyrůstala v centru Prahy a byla zvyklá na všechny její kulturní vymoženosti – byl to pro mě jeden velký životní průšvih.Musím odsud pryčSnažila jsem se nového přítele přemluvit, abychom se vrátili do Prahy. Jenže mě neposlechl ani po roce, ani po dvou. Přestala jsem už tolik plakat, ale domov jsem v tom „vysněném“ domku rozhodně nenašla. Rozhodla jsem se tedy, že ho prodám. Pryč nejen z toho domu, ale i z té vesnice, nebo spíš malého města, které bylo sympatické asi jako vosina v zadku.Jakoby se ale rozkřiklo, že domek není zrovna ideální pro bydlení, a nikdo ho nechtěl. Trvalo další tři roky, než ho koupil starší manželský pár.Nový domov?V té době už jsem byla maminkou a naplánovala jsem další dům – řadovku. Jenže ouha. Stavitel měl exekuci, což odhalila až moje banka. Úvěr sice schválila, ale nedovolila ho čerpat právě kvůli té exekuci. Začala anabáze vyjednávání a nakonec jsem od koupě ustoupila. S menší ztrátou a jen s bytem, který měl aspoň společnou zahradu. A – jak jinak – byl k rekonstrukci.Pustila jsem se do něj a vykouzlila z něj moc hezký byt. Myslela jsem si, že to zvládnu. A ano – zvládla jsem to jeden rok. Vadilo mi, že slyším každý s prominutím prd od sousedů, že bylo všude daleko – byt byl na konci města, kde nebylo nic než vlak do Prahy a kino. Všechno placaté, dům starý a zahrada k relaxaci nepoužitelná. Zkrátka ani tady jsem domov nenašla. A opravdu to nebylo tím, že bych byla rozmazlená. Šlo spíš o ten pocit, že se prostě necítíte dobře.Když jsi romantik…Začala jsem hledat znovu. A jako správný romantik jsem myslela na krajinu Bohumila Hrabala – Kersko, které jsem znala a připadalo mi jako dobrý nápad.A vtom jsem narazila na inzerát: za naprosto úžasnou cenu někdo nabízel dům ve vedlejším Hradištku. Naproti domu malotřídka, přes silnici školka, vedle malé potraviny, příroda všude kolem. Hájenka, les, voda… prostě romantika. Stačilo jen prodat byt.A jak to bylo dál? Koupila jsem romanticky vyhlížející dům? O tom zase příště…