Známé pravdy, které si stejně musíme prožít

Na prahu padesátky se mi začalo stávat něco zvláštního – čím dál častěji jsem se při povídání s kamarádkami přistihla, jak vzpomínáme. Na dětství, na školní léta, na první lásky i na všechny ty malé i velké příběhy, které nás formovaly. Vzpomínaly jsme s úsměvem, s nadhledem… a samozřejmě i s trochou nostalgie.Jednou mi jedna známá mezi řečí řekla: „Proč vlastně neuděláš vzpomínkovou knížku?“ No jo, jenže – každý máme přece ty svoje vzpomínky trochu jiné, že?Začala jsem nad tím přemýšlet. A vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi v práci připravovala kvízy na teambuildingy a různé společné akce. A odtud už byl jen krůček k nápadu – vytvořit knížku, která nebude hotovým příběhem, ale prázdným plátnem, do něhož si každý z nás může své vzpomínky vepsat sám.Vzpomínkovka, která vede celý životemTak vznikla knížka Moje životní milníky. Je to taková lehká a přátelská průvodkyně vaším vlastním životem – od narození a vyprávění rodičů, přes první lásky, zážitky z mládí až po současnost a sny do budoucna. Je to přirozené: občas se ohlédnout, připomenout si, jaké časy jsme prožily, a vidět, kam jsme se posunuly. A věřte, někdy je to pořádná jízda!Malá paměť pro další generaceTo nejhezčí je, že vzpomínky už nezůstanou jen v hlavě. Budou zachycené, seřazené a stanou se malou pamětí – pro vás i pro vaše potomky.Jak s knížkou pracovat Stáhnout do počítače – můžete ji vyplnit elektronicky v Adobe. Vytisknout a tvořit ručně – doplnit vlastními zápisky, vlepit fotky a vytvořit tak originální rodinný památník. Objednat jako paperback – a jen si do něj psát, zdobit a lepit podle svého. Knížka Moje životní milníky je dostupná na www.denikpadesatky.cz/obchod.Protože vzpomínky si zaslouží, aby zůstaly. 

Teprve teď po sedmi letech jsem schopná o své nemoci vyprávět. V říjnu 2017 jsem nastoupila léčbu rakoviny prsu. A protože je říjen měsícem prevence rakoviny prsu a podpory žen, které s touto nemocí bojují, rozhodla jsem se po ltech můj příběh sdílet. Třeba svým vyprávěním o této nemoci pomůžu.Nikdy nezapomenu na to, jak jsem si nahřála žíly, aby mi do nich mohla proudit oranžová tekutina, která měla rakovinu ve mně bující zabít. Al pěkně popřádku.Jak se mi v prsu objevil nádorByly tam vlastně nádory dva. O jednom jsem věděla hned jak jsem si sáhla na prso a ucítila něco hodně tvrdého. Poslední dva roky jsem zažívala poměrně perné období. Často jsem měla virózy, záněty dutin a středouší, nakonec se objevilo astma a hypothyreóza. Půl roku před objevením nádorů se můj život skládal z velkých stresů. Od osobních problémů, přes velkou pracovní vytíženost až po stěhování, které proběhlo dvakrát za necelý rok. Náročná rekonstrukce domu byla poslední kapkou. Synovi byly čtyři roky a já jsem byla na všechno sama. Před létem jsme se konečně přestěhovali do vysněného domku a já věřila, že se vše zklidní.Pomoc až napodruhéMísto zklidnění a nasávání nové energie, jsem se cítila stále unavená. A pak to přišlo. Nahmatala jsem si tvrdou bulku, o které mi bylo jasné, že tam nemá co dělat. Nenapadlo mě nic jiného než pelášit na nejbližší onkologickou polikliniku. Což se záhy ukázalo jako chyba. Amatérský přístup místního lékaře, který nebyl schopný mi udělat potřebnou biopsii a ani na ultrazvuku neviděl co měl, moji léčbu o měsíc posunulo.Tady mi moc nepomůžou, řekla jsem si a brzy si vygooglila, že nejlepší je jít do velkého specializovaného onkologického pracoviště. Zavolala jsem na Zelený pruh v Praze a objednala se na ultrazvuk u nich. Termín nebyl úplně hned, což mě stresovalo, ale tak i přesto, že jsme tušila, že je to v háji, pořád jsem měla naději, že je všechno ok.Po třech týdnech jsem ulhla na lůžko a strachy snad ani nedýchala. Paní doktorka byla neskutečně empatická.  Až mě ta její lidskost dojímalo, měla jsem chuť ji obejmout, držet se jí a nepustit. Zvlášť, když šeptem sestře říkala, co v mém prsu vidí. A na mě se útěšně usmívala.I když mi našli v prsu nádory, a byla to rána, nějak jsem to ustála. Rozhodla se bojovat a zároveň se připravit na všechno.Samozřejmě, že na začátku slzy tekly proudem a moje myšlenky se upínaly k tomu, co bude se synem, když to nedám a nebudu.Vyšetření ze všech stranUltrazvukem všechno teprve začalo. Následovala biopsie, krevní testy, scintigrafie, CT s kontrastní látkou. Pro mne vždy úplně příjemná vyšetření, jelikož mám klastrofobii a mám-li mít nad sebou a okolo sebe cokoliv, mám pocit, že se udusím nebo zešílím. Ale co by člověk neudělal pro záchranu svého života. Naštěstí se nikde jinde neukázalo, že by se rakovina šířila dál, a biopsie ukázala, že jsou nádory zapouzdřené, což je v takovém neštěstí štěstí. No a nakonec jsem i vzhledem k věku (bylo mi v té době 42 let) byla odeslána na genetické vyšetření, kde se zjišťuje, zda nejste nositelem mutace genu, který k rakovině přispívá. Bohužel se potvrdilo, že jsme nositelem genu CHEK2, který je považován za střední riziko vzniku nádoru prsu.Všechna vyšetření byla jasná a paní doktorka mi ordinovala léčbu. 8 cyklů chemoterapie a následně po zmenšení nádorů operace, poté s emělo rozhodnout o ozačřování a současně mla být nasazena hormonální léčba. Doporučena mi byla ablace obou prsů, vzhledem k horší genetice. Bylo mi jasné, že to nebude vůbec lehké období. Ale co následovalo jsem nemohla ani tušit. Přesně podle hesla: když nezažiješ, nevíš.O tom, jak mi po oranžándě těžklo tělo, jak jsem se loučila a potkala nové onkokamarády až ke (zatím) zdárnému konci léčby k přečtení:Jak jsem potkala rakovinu: všechny díly najdete pod sebou

Vzala jsem svou osmdesátiletou mámu k moři. Poprvé letěla letadlem, potřetí v životě si smočila nohy v moři a poprvé pila něco, co mělo na sobě deštníček. Připadala si – cituji – „jako v pohádce. Nebo v nebi.“A já? Já si připadala jako v nějakém zvláštním experimentu.Kromě občasného dojetí, když jsem viděla, jak je máma šťastná, jsem se většinu času divila. A nebylo to to hezké „ó jé“ divím se, ale spíš to: „co to do…“Například:– Soukromá pláž pětihvězdičkového hotelu plná bordelu.– Sprcha, ze které voda ne tekla, ale tak trochu skápávala jako líná ovce.– Místní obyvatelé s výrazem „co po mně zas chceš?“– A všude kolem nedostavěné, vybydlené nebo rovnou rozpadlé nemovitosti – jak vystřižené z Milovic těsně po roce 2000.Postřeh týdne č. 2: Fejky, kam se podívášAle to ještě nebylo všechno.Vzala jsem syna na výlet do Bodrumu – co by kamenem dohodil lodí z Kosu. A myslela jsem si, že si projdu tržiště a možná si koupím nějakou tu „značku za kačku“. Jenže ouha – místo toho jsem dostala lekci.Syn, nadšený jak geek ve veletržním pavilonu, mě začal školit v disciplíně zvané „fake spotting“.Prý existují tři levely: Totální šmejd, co se rozpadne ještě než dojdeš na hotel. Fejk skoro k nerozeznání, kterej by ti možná prodali i v Pařížský (pokud bys nepoznala, že místo „Gucci“ je tam „Gucii“). A originál, na kterej normální smrtelník nemá, takže ho v Bodrumu stejně nikdo nehledá. Dozvěděla jsem se taky, že „některé fejky jsou tak kvalitní, že bys je poznala jen pod UV světlem nebo v soudní síni“. A že „když ti někdo tvrdí, že je to originál za třetinovou cenu, je to stejná pravda jako ‘slunečná dovolená v říjnu na Baltu’“.No… aspoň že jsem díky tomu neutratila majlant za něco, co se rozpadne ještě dřív než moje dovolená skončí.Tip týdne: All inclusive = All regretsLetos jsem to udělala. Koupila jsem all inclusive. Ne pro sebe – ale kvůli mámě. Ať si to jednou v životě zkusí: jídlo třikrát denně, drinky bez počítání, náramek, co ti otevře dveře i ledničku.A výsledek?Jí se líbilo. Říkala znovu: „jako v nebi“.Já?Původní plán: budu se držet u mořských plodů, salátku a skleničky vína.Realita: šest chodů denně, tematické večery, dezerty, které křičely „sněz mě“, a já, která jsem zradila vlastní trávicí sliby.Takže pokud právě držíte dietu, přemýšlíte o zdravějším životním stylu nebo se prostě nechcete vrátit domů jako zavařovací sklenice – na all inclusive raději zapomeňte.Na druhou stranu – dobrá zpráva je, že nejste sami. All inclusive je totiž něco jako Disneyland pro dospělé, kteří milují jídlo. A taky místo, kde nikoho nezajímá, že si jdete pro čtvrtou porci lasagní. Ráj pro tlouštíky. A pro mou mámu – celá tahle dovolená. Ale což, ten výhled z naší terasy byl prostě k nezaplacení.