Hranice možností se stále posouvají, a i otázka mateřství v pozdějším věku stává stále aktuálnější. Sama patřím mezi ty starší mámy, i když jsem to tak neplánovala. Zatímco dříve bylo běžné, že ženy rodily ve dvaceti, dnes se stále častěji setkáváme s příběhy žen, které se staly maminkami v padesáti. A celebrity nejsou výjimkou.Slavné maminky padesátniceDo kategorie matek „seniorek“ patří populární zpěvačka Madona, která porodila své čtvrté dítě ve věku 52 let. Podobně na tom je Janet Jackson.Slavná zpěvačka se stala matkou v padesáti a její těhotenství bylo překvapením pro fanoušky i média. Herečka známá ze seriálu La Femme Nikita Peta Wilson porodila své první dítě ve věku 50 let. Z českých celebrit je asi nejznámější ředitelka nadačního fondu Kapka naděje Vendula Pizingerová, která porodila v 48 letech zdravého syna.Proč se rozhodly pro mateřství v takovém věku?Ženy, které se rozhodly pro potomka až ve zralém věku často říkají, že se cítily připravené na mateřství, že mají dostatek zkušeností a stability. Některé z nich se rozhodly pro mateřství v pozdějším věku, protože se chtěly věnovat kariéře nebo cestovat. Jiné zase jednoduše nenalezly vhodného partnera dříve.Má to své výhodyMateřství je pro mnoho žen zdrojem nesmírné radosti a naplnění. Děti mohou přinést do rodiny nové energie a posílit vztahy mezi členy domácnosti. Ženy, které rodí v pozdějším věku, často přinášejí do výchovy více zkušeností a moudrosti. I když jsem se stala matkou před čtyřicítkou, mohu potvrdit, že na tom něco je.Pozdější mateřství má ovšem i své stinné stránkyTěhotenství a porod v pozdějším věku mohou být spojeny s vyšším rizikem zdravotních komplikací, jako je například gestační diabetes, vysoký krevní tlak nebo předčasný porod. Děti narozené ženám ve vyšším věku mají vyšší riziko předčasného porodu. S věkem ženy se zvyšuje riziko genetických abnormalit u dítěte.Společenský pohledSpolečenský pohled na mateřství v pozdějším věku se v průběhu let výrazně změnil. Zatímco dříve bylo považováno za neobvyklé, dnes je to stále častější jev. Přesto stále existují určité předsudky a obavy spojené s mateřstvím ve vyšším věku. Ženy, které rodí v pozdějším věku, mohou čelit různým formám stigmatizace. Mohou být například obviňovány z toho, že jsou sobecké nebo že nejsou schopny poskytnout dítěti to nejlepší.

Půl století plného lásky, radosti, ale i starostí. Tak by se dal jednoduše vystihnout Alenin život. Teď, když její děti odrostly a postupně opouštěly rodinné hnízdo, a ona si mohla znovu užívat svobody, se její život úplně zhroutil. Místo radosti jí postihly deprese a chvíle, které mohla mít jen pro sebe, nahradila závislost.Odchod dětíDavid, její syn, už rok bydlel se spolubydlícími v Praze. Aleně se stýskalo po jeho vtípkách a večerních debatách u večeře. Dcera Markéta, její zlatíčko, se zase chystala na vysokou školu do zahraničí. Alena věděla, že je to správné rozhodnutí, že dcery budoucnost leží jinde. Přesto se jí srdce svíralo při pomyšlení na prázdný dům.Celý život se točila kolem rodiny. Manžel, děti, domácnost – to byly její priority. Kariéru obětovala, aby mohla být pro své blízké oporou. Teď, když děti odcházely, se cítila ztracená. Neměla žádné koníčky, které by ji naplnily, žádné kamarádky, s nimiž by mohla trávit volný čas. A manžel? Ten se věnoval své práci, která pro něj byla celý život i koníčkem.Večery byly nejhoršíAlena se toulala z místnosti do místnosti, prohlížela si rodinné fotografie, vzpomínala na všechny krásné chvíle s dětmi. Někdy se jí zdálo, že slyší dětský smích, nebo že cítí vůni Markétina oblíbeného parfému. Ale to bylo jen v její hlavě. Nemohla spát, tak si začala brát prášky na spaní. Zjistila, že jí pomáhají zapomenout, tak zašla k doktorovi a řekla mu, že potřebuje léky na deprese. Ty dostala. Ale brzy chtěla další. Na uklidnění. Lékař jí i tentokrát vyhověl. Nutila se do všeho, co měla dělat a nic ji nebavilo. Často se přistihla, jak sedí na pohovce a jen tak zírá před sebe. Manžel se jí zpočátku snažil povzbudit, vytrhnout z její letargie, ale Alena byla ke všemu hluchá. Navíc ty léky začala brát víc než měla, chtěla se úplně umrtvit. To trvalo rok. Bez léků neusnula ani nebyla schopná alespoň základně fungovat.Jednou Alena objednávala na internetu dárek pro manžela k narozeninám, a napadlo jí, že do vyhledávače zadá větu: co dělat, když děti odejdou z domova. Divila se, kolik článků a diskuzí google našel. Když je pročítala, zjistila, že se v jednom shodují. Je důležité najít si nové zájmy, seznámit se s novými lidmi. Alena si uvědomila, že na tom něco bude. Jen jí chvíli trvalo, než to přijala. Dalších pl roku se prala s tím, aby si léky snížila a začal se sebou něco dělat. Další měsíce, když se jí podařilo zbavit se všech tlumících prostředků se přemlouval k nějaké akci. Alespoň začala chodit na procházky do přírody. Postupně se uvolňovala a vzpomínala čím dál víc na dobu svého mládí.Znovunalezení sama sebeKdyž byla ještě bezdětná, chodila ráda do knihovny a taky ráda tančila. Krok po kroku se začala starat o to, aby jí bylo dobře. Přihlásila se knihovny a začala víc číst, vždyť za ta léta péče o druhé, skoro ztratila přehled a pak se odhodlala přihlásit na kurz salsy. Nejdřív se cítila trapně, přece už je stará na takové věci, ale pak zjistila, že to tak není. Hodiny tance si užívala s ostatními, poznala nové kamarády a cítila, že se jí ulevuje. Byla šťastná.Zjistila, že život může být krásný i po padesátce, že má před sebou ještě mnoho nových začátků. A i když se jí po dětech stále stýskalo, byla ráda, že se naučila žít i sama se sebou.

Všichni řeší s kým, kde a jak budou slavit poslední den v roce, zatímco já se ptám, proč ho vlastně slavit? Má to snad nějaký magický, náboženský či jiný význam kromě toho, že budeme zase o rok starší?Jak to bylo dřívOslavy přelomu roku se konaly už v antickém Římě. Takzvané Saturnálie byly oslavy na počest boha Saturna, spojené s hodováním, dárky a převracením společenského řádu.Poslední den v roce slaví své jmeniny Silvestr. Jméno svátku pochází od papeže Silvestra I., který zemřel 31. prosince 335. Jeho smrt byla spojena s koncem pronásledování křesťanů a začátkem nové éry pro církev. Tak ve stručnosti k náboženskému významu, o kterém dnes asi málokdo ví.Silvestr dnesBez ohledu na konkrétní historické souvislosti je silvestr obecně symbolem konce starého a začátku nového roku, časem pro bilancování, přemýšlení o budoucnosti a oslavu nových začátků.Proč je silvestr tak oblíbený?Oslavy silvestra spojují lidi z různých kultur a náboženství. Je to noc plná radosti, optimismu a naděje. A i když patříte mezi ty, kteří na silvestra neholdují bujaré zábavě, určitě je poslední den v roce příležitostí udělat za něčím tečku a začít nový životní úsek.Nechť je ten nový rok 2025 pro všechny bytosti šťastný, naplněný radostí a pohodou.

Za padesát let se změní v našem životě hodně. A i Vánoce mají najednou jiný rozměr. Jak šel čas s těmi mými? Co navždy odnesl čas a jaké vánoční zvyky zůstaly?Dětská vánoční radostKdyž jsem byla malá, jako každé dítě jsem Vánoce milovala. Vzpomínám si na živého kapra, který nám plaval v kuchyni v dětské vaničce, na zdobení stromečku, kávové bábovičky od babičky, koledy, které jsme si pouštěly na deskách, návštěvu jesliček s babičkou i pravidelné vyhlížení Ježíška z okna. A taky byl sníh, první koulování a jízda na pekáči smíchovskou ulicí.Zvyky v osmdesátkáchNa Štědrý večer jsme pouštěli lodičky vyrobené ze skořápek vlašských ořechů, krájeli jablíčko a ségra si pravidelně musela hodit bačkorou, aby zjistila, jestli pro ní přijde v příštím roce princ :). Zkrátka Vánoce mého dětství na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byli kouzelné, i když nebylo nic z toho, co můžeme mít dnes.Hledání dárkůKdyž se ze mě stala školačka nastala změna. Nejdřív jsem začala o existenci Ježíška pochybovat. Kolem mého osmého roku bylo kouzlo neznámého pána, který nosil dárky a byl pro mě kouzelníkem definitivně pryč. Začala éra, najdi dárek před nadělováním. Naučila mě to starší sestra. Byla schopná převrátit byt vzhůru nohama, jen aby našla dárky. To se jí v 99,9 % podařilo. A já jí následovala. Bylo to vlastně podobné vzrušení, jako čekání na Ježíška, jen to přicházelo tak o měsíc dřív a pod stromečkem bylo už jen předstírání nadšení z „nečekaných“ dárků. Tady musím ještě poznamenat, že byo důležité nejen dárek najít, ale umět ho rozbalit a zase zabalit tak, aby se nic nepoznalo. A to byl opravdu kumšt.A jak to šlo dálKdyž jsem byla v teenage věku, nejlepší Vánoce pro mě byly, když jsem mohla hned po štědrovečerní večeři a rozbalení „překvapení“ pod stromečkem, vyrazit s kamarády ven a dostala dárek od kluka, který se mi líbil.Od dvaceti do třiceti jsem si nejvíc užívala Vánoce s tím, koho jsem právě milovala. Později mi dělalo radost, objíždět přímo na Štědrý den s přítelem moje i jeho příbuzné a navzájem se obdarovávat.Ve věku od třiceti let do narození syna byla hluchá místa, kde najednou pro mě ztratily Vánoce význam. V obchodech už bylo vlastně skoro vše, obchdoníci začali s nákupní masáží už v říjnu a mě to hodně nebavilo.Vánoce pro synaAž teprve s narozením mého dítěte před čtyřicítkou jsem znovu našla smysl vánočních svátků. A všechno začalo znovu, jen skrze mé dítě. Můj syn stejně jako já hledal Ježíška, představoval si ho pro mě zcela nepochopitelně jako ježečka (nejspíš kvůli znázornění Ježíše s trnovou korunou na hlavě??) a těšil se, co mu ten hodný pán, kterého nikdy neviděl a ani neuvidí nadělí. V tomto čase se ke nám domů vrátily tradice – zase jsme pouštěli lodičky, voněla purpura, hráli koledy, dokonce jsme lili olovo…Svátky dnes Jak syn rostl, měnila se opět u nás vánoční atmosféra. Když přestal asi až v devíti letech věřit na Ježíška, začaly být pro mne tyto svátky spíše konzumní lehce otravnou záležitostí. Jejich kouzlo bylo opět pryč. Syn měl samá materiání přání a já ho naivně ponoukala k tomu, aby je vnímal více duchovně. I když to vlastně svým způsobem dělal, což jsem si uvědomila při jeho větě cítím Vánoce a pak o jeho vášni vyzdobit vánočně celý dům. To mi dělalo radost, jinak jsem Vánoce už nijak neprožívala.A jak to mám letos? S nostalgií vzpomínám, jaké všechny ty Vánoce byly a znovu si je zkouším užívat. I když jinak než v pěti nebo čtyřiceti letech.  Krásné Vánoce podle Vašich představ přeji

Před sedmi lety jsem se léčila z rakoviny, po zjištění dvou nádorů v levém prsu. Byl to nejdřív šok. Rychle jsem ale nepříjemnou realitu přijala a všemi silami se snažila, abych se uzdravila. Kéž je můj příběh inspirací a nadějí.Všechny předchozí tři díly jsou tady:První dílDruhý dílTřetí dílHojeníPo operaci jsem chvíli bojovala se špatně hojící jizvou po levém prsu. Nakonec i to po několika týdnech a odsání dokola se tvořící tekutiny bylo zažehnáno. Má milá onkoložka mi předepsala pětiletou hormonální léčbu a poslala mne na radiologii, kde měli rozhodnout o následném ozařování.Paní doktorka na radiologii byla velmi sympatická, optimistická a dodala mi další naději na život v remisi. Ozařování jsem nakonec dle jejího posouzení nemusela podstoupit. Řeknu vám, že mi štěstím vyhrkly slzy.Po více jak půl roce začalo nad mým životem znovu vycházet slunce. Byla jsem z léčby sice vyčerpaná, k tomu měla ne moc příjemné vedlejší účinky hormonální léčba, ale já jsem zažívala jisté znovuzrození. Měla jsem euforii, když bylo venku hezky, když jsem viděla, jak je šťastný můj syna daří se mu, měla jsem radost z malých výletů. Dělaly mi radost drobnosti všednodennosti.Lék na únavuNa neutuchající únavu jsem si naordinovala pohyb. Každou možnou chvíli jsem vyrážela buď pěšky nebo na kole. Bylo to těžké, jednou jsme se dostala až 5 km od domova. Ano, pět kiláků na kole byla pro mě v tu dobu neskutečná dálka a výzva. Měla jsme pocit, že nazpátek už nedojedu, musela jsem během cesty domů několikrát odpočívat. Trvalo mi snad tři roky, než jsem se dostala alespoň do nějaké kondice. To ale přičítám i hormonální léčbě, která byla co do energie také limitující.Další problémem byly návaly. Několikrát za den jsem se zpotila tak, že jsem měla mokré vlasy a musela do sprchy. Návaly mě neopustily dodnes. I když jejich četnost a intenzita je už oproti tomu co bylo dříve je nyní malinká.A zase operacePo roce od léčby jsem na doporučení lékařů – onkologa a gynekologa postoupila ještě odstranění dělohy a vaječníků. Takže mě opět čekala rekonvalescence. Naštěstí vše probíhalo v pohodě a poměrně rychle.Kontroly na onkologii jsem první rok od léčby absolvovala jednou za čtvrt roku. Další rok jednou za půl roku. Dnes chodím na kontroly jednou za rok. To, že jsem v remisi považuji za zázrak a jsem za to nesmírně vděčná. Jen mě mrzí, že dnes už občas zapomenu, jak je život křehký a jak cenné je zdraví.Přeji všem, kteří potkala tato zlá nemoc, hodně sil, víry a naděje v uzdravení. A všem ostatním, aby se s ní nikdy nepotkali.

Před sedmi lety po zjištění dvou nádorů v levém prsu jsem začala docházet na chemoterapii. Byl to šok. Rychle jsem ale nepříjemnou realitu přijala a všemi silami se snažila, abych se uzdravila. Kéž je můj příběh inspirací a nadějí všem, kteří to potřebují.Měla jsem za sebou čtyři cykly chemoterapie. Do stacionáře jsem chodila bez větších obav, i přesto, že jsem věděla, že budu odcházet s těžkým tělem, horkými červenými tvářemi, a nakonec mi nebude ani od žaludku moc dobře. Ono to není tak (nebo alespoň u mne tak nebylo), že by člověk po chemoterapii zvracel. Spíš to připomíná stav po oslavě s alkoholem, ale každý to vnímá jinak. Někdo je úplně v pohodě, jiný i přesto, že vždycky dostanete před chemoterapií lék proti nevolnosti, zvrací a celkově je mu zle.O tom, jak jsem zjistila nádor v prsu, co tomu předcházelo si můžete přečíst v prvních dvou dílech Statečná, nebo odevzdanáPrvní 4 cykly chemo jsem zvládla vcelku dobře. Sice jsem byla unavená, divnou kovovou pachuť a bolavé dásně a srdce mi bušilo jako o závod, ale jinak jsem po týdnu od dávky chemo byla schopná pracovat. Pohybovala jsem v podivném vakuu, měla mozkovou mlhu, ale ani nevím jak jsem to zvládala. Čloěk toho zvládne opravdu hodně, a uvědomí si to až ve chvíli té největší krize.Asi umírámPrůšvih nastal po pátém cyklu, kde mi byl namíchán jiný koktejl chemo. Byl den před silvestrem a mně začalo být hodně divně. Začalo mě bolet celé tělo, kosti, klouby. Myslela jsem, že mám chřipku.Ale tohle bylo o moc horší. O den později jsem už jen nehybně ležela v posteli, bála se pohnout, jelikož i mrknutí znamenalo obrovskou bolest. Jako kdyby do mně někdo vrtal vrtačkou. Nemohla jsem skoro ani dýchat, natož mluvit. Na chvíli mi trošku ulevil lék na bolest, ale nestačilo to. Takový stav trval 4 dny. Když jsme volali onkoložce, abychom jí řekli, co se děje, řekla, ať přijedu, jenže toho jsem nebyla schopná. Nevím proč jsme tenkrát nezavolali sanitku, jak nakonec poradila onkoložka, asi bych to v ní taky nevydržela. Každopádně jsem čekala, že buď to přejde, nebo prostě umřu.Pátý den večer jsem cítila, že se bolest zmenšuje. Byla jsem naprosto vyčerpaná, ale šťastná. Onkoložka pak řekla, že jsem měla na chemo jakousi alergickou reakci a že zbývající tři cykly budeme muset zrušit. Kontrolní ultrazvuk ukázal, že se nádory znovu trochu zmenšily, a tak jsem mohla za další dva týdny podstoupit operaci.Před operacíO tom, že gynekologické oddělení v nemocnici Na Bulovce pamatovalo ještě v době před šesti lety hodně, ví každá z nás, která se tam kdy ocitla. To mě ale bylo docela jedno. Klepala jsem se pod nemocniční dekou zimou a hlavně strachy. Celou noc jsem neusnula, ani lék na psaní nepomohl. Do tří do rána jsem telefonovala s kamarádkou. To mě jakž takž uklidňovalo. Pak šla ale spát i ona. A já čekala až do rozednění a pak ještě chvíli, než pro mě přijel sanitář,a by mě odvel an operační sál.Na sále jsem měla pocit, že omdlím strachy, a když se mě už na operační stole operatér zeptal, jestli vím, co mě čeká, nejistě jsem kývla, že ano a zároveň prosila, ať mi nechá alespoň bradavky. Což ale bylo dle jeho slov nemožné.Panika ze ztrátyVzbudila jsem se na JIPce po třech a půl hodinách strávených v narkóze na operačním sále. První co jsem zavnímala bylo to, že jsem nějak menší a cosi mi chybí. Hrudník jsem měla obvázaný a prsa byla fuč. V tu chvíli se mě zmocnila panika až hysterie, špatně se mi dýchalo a chtělo se mi zařvat: Kde jsou moje prsa?! Okamžitě mi je vraťte!Naštěstí moje špatné psychické rozpoložení rozptýlila sestra, která mě dost agresivně nutila do jídla. Já jí říkala, že nechci, že budu zvracet. Ale ona ve své urputnosti nepřestala, postavola přede men na tác nějaké jídlo a já se pozvracela. Konečně pochopila, že jíst opravdu nebudu.Až teď zpětně si říkám, že je zarážející, že se mě nikdo nezeptal, jak mi je, nepřišel psycholog, nepromluvil se mnou. Zkrátka, nic. Můj hrudník byl najednou tak malý a plochý. Byla jsem ráda, že pod obvaz alespoň prozatím nevidím.Moje léčba i po propuštění z nemocnice pokračovala. Nemocné prso se ale nechtělo hojit. Mělo následovat ozařování a hormonální léčba…o tom, jak to bylo dál zase příště.

Teprve teď po sedmi letech jsem schopná vyprávět o své zkušenosti s rakovinou. A říjen – měsíc prevence rakoviny prsu mi opět připomněl, jak důležité je pečovat o své zdraví.O tom, jak jsem si na nádor v prsu přišla, proč se mi to stalo, a jak jsem našla onkologa až napodruhé, si můžete přečíst tady.Já se loučímPo zjištění, že se mi v těle usadily dva nádory, jsem musela v práci oznámit, že nevím, jak to se mnou bude dál. Bylo to takové mé období loučení. V hlavě mi běžely scénáře, které jsem různě kombinovala a zároveň hluboko v sobě věřila, že to přece ještě nemůžu zabalit, je tu můj malý Štěpán, který má jen mě a já jeho. Vymodlené dítě ze zkumavky, které jsem porodila skoro ve čtyřiceti, tu teď po tom všem nechám? Pěkně nasr.t!Milé překvapeníAle zpět k oznámení v práci. Hodný Michal mi vysvětlil, že se nic až tak neděje (nemyslel moji nemoc, ale mé působení v redakci po dobu mé léčby). Po chemoterapiích budu pracovat z domova. A hlavně, je pro moji psychiku zůstat v pracovním procesu. To, že bych měla i při léčbě chodit do práce mi schválila i moje milá onkoložka. Výsldekm bylo, že mě to víc povzbudilo k boji se zákeřnou nemocí.VlasyAsi po dvou týdnech po první chemoterapii mi začaly padat vlasy. Nedalo se nic dělat, musely pryč. Vidím to jako dnes, jak sedím v naší koupelně s italskými kachličkami s jemným modrým proužkem a moje dlouhé světlé vlasy padají na bílé dlaždice. Žiletka nakonec vyhladila zbytky vlasu a kousek mě bylo pryč. První pohled do zrcadla mě rozplakal. Mimo to, že jsem vypadala jak z expedice Adam 84 ze seriálu Návštěvníci mi byla na hlavu zima. Kromě toho, že mě žrala rakovina, mě drapla i deprese.Proč máš holou hlavu?Když mě poprvé uviděl syn bez vlasů, vůbec to nechápal a řekla bych, že se mě i trochu bál. Mami, a proč nemáš vlasy? Tys je měla nemocný? A už ti nikdy nenarostou? Zněly mi jeho otázky v hlavě ještě dalších několik dnů. Doufám, že vlasy mi zase narostou a já budu zase zdravá, odpovídala jsem v duchu sama sobě. Zvláštní bylo, že jsem se opravdu bála, že mi vlasy nenarostou.Videa, co mě nakrklaPendlovala jsem mezi prací, onkologií a postelí. Na víc jsem nestačila. O synka se staral především jeho otec. V práci mě naše grafička věnovala hezký šátek a taky mě začala zásobovat videi, kde Dušek mluvil s lidmi o rakovině. Jak jim zmizela rakovina bez léčby, jak to měly v hlavě a další blbosti. To mě neskutečně nakrklo. Jak vůbec může veřejně známá osobnost nabádat (i když nepřímo) k tomu, aby se tak těžce nemocní neléčili a uvěřili podivným ničím nepodloženým metodám? Vždyť tu jde o život! Vztekle jsem zavřela notebook a chvíli přemýšlela, jestli s tím můžu já teď něco udělat. Došla jsem k závěru, že ano. Léčit se a uzdravit.Pokoj na stacionářiNěkolikahodinové pobyty na stacionáři s kanylou v žíle se stejně postiženými ženami mi dával pocit naděje a taky toho, že jsem mezi svými. Mezi těmi, co ví, jak je život křehký. S těmi, co jsem se dosud kamarádila, bavila se, najednou jako kdyby se něco zadrhlo. Moje realita byla přežít. Myšlenky, a to co jsem prožívala, nemělo nic moc společného s běžným životem. A možná vyzařování toho, že jste právě mezi životem a smrtí, v okolí vyvolávalo strach. Proto se stáhli a odcházeli. Ale možná, že to bylo všechno jinak.HrdinkaKdyž vedle mne jednoho dne ulehla na lůžko paní, které už bylo přes sedmdesát a začala vyprávět svůj příběh, nemohla jsem uvěřit, že tohle všechno je možné přežít. Ve stručnosti, paní našli ve čtyřiceti nádor v prsu, ten vyléčili, pak měla nádor na děloze, tu vyndaly, následoval nádor na mozku, který úspěšně odoperovali, a teď tu ležela znovu s nemocným druhým prsem. Statečná, odhodlaná a přesto smířená, nám s láskou vyprávěla o svých vnoučatech a rodině. Ani náznak stížnosti na osud. A když začala fňukat její rodina, nekompromisně je uklidnila slovy: Přece si nemyslíte, že tu budu do sto padesáti. Nezapomenu na tu paní, která pro mne bude vždycky hrdinkou.Jsou menšíV průběhu léčby jsem chodila pravidelně na ultrazvuk, aby se zjistilo, jestli nádor na léčbu reaguje. Tou nejlepší zprávou, že se oba zmenšily. Ale vyhráno určitě nebylo.Jak jsem si myslela, že umřu, udělala závěť a nakonec hledala svoje prsa. O tom všem příště.

Teprve teď po sedmi letech jsem schopná o své nemoci vyprávět. V říjnu 2017 jsem nastoupila léčbu rakoviny prsu. A protože je říjen měsícem prevence rakoviny prsu a podpory žen, které s touto nemocí bojují, rozhodla jsem se po ltech můj příběh sdílet. Třeba svým vyprávěním o této nemoci pomůžu.Nikdy nezapomenu na to, jak jsem si nahřála žíly, aby mi do nich mohla proudit oranžová tekutina, která měla rakovinu ve mně bující zabít. Al pěkně popřádku.Jak se mi v prsu objevil nádorByly tam vlastně nádory dva. O jednom jsem věděla hned jak jsem si sáhla na prso a ucítila něco hodně tvrdého. Poslední dva roky jsem zažívala poměrně perné období. Často jsem měla virózy, záněty dutin a středouší, nakonec se objevilo astma a hypothyreóza. Půl roku před objevením nádorů se můj život skládal z velkých stresů. Od osobních problémů, přes velkou pracovní vytíženost až po stěhování, které proběhlo dvakrát za necelý rok. Náročná rekonstrukce domu byla poslední kapkou. Synovi byly čtyři roky a já jsem byla na všechno sama. Před létem jsme se konečně přestěhovali do vysněného domku a já věřila, že se vše zklidní.Pomoc až napodruhéMísto zklidnění a nasávání nové energie, jsem se cítila stále unavená. A pak to přišlo. Nahmatala jsem si tvrdou bulku, o které mi bylo jasné, že tam nemá co dělat. Nenapadlo mě nic jiného než pelášit na nejbližší onkologickou polikliniku. Což se záhy ukázalo jako chyba. Amatérský přístup místního lékaře, který nebyl schopný mi udělat potřebnou biopsii a ani na ultrazvuku neviděl co měl, moji léčbu o měsíc posunulo.Tady mi moc nepomůžou, řekla jsem si a brzy si vygooglila, že nejlepší je jít do velkého specializovaného onkologického pracoviště. Zavolala jsem na Zelený pruh v Praze a objednala se na ultrazvuk u nich. Termín nebyl úplně hned, což mě stresovalo, ale tak i přesto, že jsme tušila, že je to v háji, pořád jsem měla naději, že je všechno ok.Po třech týdnech jsem ulhla na lůžko a strachy snad ani nedýchala. Paní doktorka byla neskutečně empatická.  Až mě ta její lidskost dojímalo, měla jsem chuť ji obejmout, držet se jí a nepustit. Zvlášť, když šeptem sestře říkala, co v mém prsu vidí. A na mě se útěšně usmívala.I když mi našli v prsu nádory, a byla to rána, nějak jsem to ustála. Rozhodla se bojovat a zároveň se připravit na všechno.Samozřejmě, že na začátku slzy tekly proudem a moje myšlenky se upínaly k tomu, co bude se synem, když to nedám a nebudu.Vyšetření ze všech stranUltrazvukem všechno teprve začalo. Následovala biopsie, krevní testy, scintigrafie, CT s kontrastní látkou. Pro mne vždy úplně příjemná vyšetření, jelikož mám klastrofobii a mám-li mít nad sebou a okolo sebe cokoliv, mám pocit, že se udusím nebo zešílím. Ale co by člověk neudělal pro záchranu svého života. Naštěstí se nikde jinde neukázalo, že by se rakovina šířila dál, a biopsie ukázala, že jsou nádory zapouzdřené, což je v takovém neštěstí štěstí. No a nakonec jsem i vzhledem k věku (bylo mi v té době 42 let) byla odeslána na genetické vyšetření, kde se zjišťuje, zda nejste nositelem mutace genu, který k rakovině přispívá. Bohužel se potvrdilo, že jsme nositelem genu CHEK2, který je považován za střední riziko vzniku nádoru prsu.Všechna vyšetření byla jasná a paní doktorka mi ordinovala léčbu. 8 cyklů chemoterapie a následně po zmenšení nádorů operace, poté s emělo rozhodnout o ozačřování a současně mla být nasazena hormonální léčba. Doporučena mi byla ablace obou prsů, vzhledem k horší genetice. Bylo mi jasné, že to nebude vůbec lehké období. Ale co následovalo jsem nemohla ani tušit. Přesně podle hesla: když nezažiješ, nevíš.O tom, jak mi po oranžándě těžklo tělo, jak jsem se loučila a potkala nové onkokamarády až ke (zatím) zdárnému konci léčby k přečtení:Jak jsem potkala rakovinu: všechny díly najdete pod sebou

Jakým směrem se ubírá život v padesáti? Takové malé zamyšlení za polovinou léta. Možná něčím se vymykám většině. Menopauzu mám už dávno za sebou kvůli nemoci, která udeřila ve čtyřiceti a můj syn teprve před rokem vstoupil do puberty. Ale i tak, ty pocity budou asi s ohledem na náš věk v něčem podobné.Co zažívámUrčitě to, že začínám vnímat tu neviditelnost – občas to v naší společnosti zazní, žena padesát plus už nikoho moc nezajímá. Ale proč? Ptám se pořád dokola, protože zvlášť dnes, kdy se míra dožití posouvá k osmdesáti, máme před sebou ještě ještě pořád kus života. A ten může být sice jiný než ve dvaceti nebo čtyřiceti, ale pořád hezký. Na druhou stranu ten tlak na kult mládí vytváří to, že ženy se za každou cenu snaží být mladší, než jsou. Přijde mi to většinou směšné. Jedna věc je o sebe pečovat, to je v pořádku, ale proč se stále snažit udělat ze sebe někoho, kým jsem už vlastně byla?Je to začarovaný kruhŽeny v padesáti se mohou cítit frustrované z mnoha aspektů života. Fyzické krásy ubývá, muži už po nás tolik netouží, děti jsou už velké a tolik nás nepotřebují, v práci nám dávají najevo, že jsou tu mladší. V horším případě práci ztrácíme, manželé odcházejí za mladšími, děti třeba ani nemáme, nebo se odstěhují daleko a my se ocitáme samy ve věku, kde stáří je před námi – když ne úplně za dveřmi – a mládí je nenávratně pryč. Pociťujeme první příznaky stárnutí, některé z nás sem tam i nějaký zdravotní handicap.Plná, nebo poloprázdná sklenice?Ale taky se to dá pojmout z druhé strany. A to mě na životě baví, že máte na výběr. Jak říká má přítelkyně, vždycky si můžeš vybrat a vidět, jestli je sklenice poloprázdná nebo je do poloviny plná. Když ji vidíte spíše plnou než prázdnou, může být život v padesáti skvělý. I bez plastik, drsných diet a dalších pro mě trapných kamufláží skutečného věku. Stačí se s grácií podívat do zrcadla, zamávat mládí a užívat života ve svém věku. Navíc, nevím, jestli jste si všimli, ale i bez příkras my padesátnice vypadáme daleko mladší než na maminky či babičky.Co je na padesátce úžasnéMožná je to už klišé, ale pravdivé. Valná většina z nás nemusí vstávat v noci k dětem, připravovat svačinky, dělat s dětmi úkoly, vařit pro celou rodinu a k tomu ještě po práci, žehlit hordy prádla, být dokonalou matkou a manželkou a k tomu ještě třeba manažerkou. Máte čas na sebe a pro sebe. Kdy se vám to naposledy stalo? Vzpomeňte si na tu svobodu, kdy jste mohla spát o víkendu do dvanácti, kdy jste si mohla s kamarádkami povídat, jak dlouho vydržíte a druhý den klidně celý bez výčitek prospat, kdy jste si mohla dovolit neohlížet se na druhé a věnovat se svým koníčkům. No není to pecka?Návrat k soběZkrátka podle mě je tenhle věk takovým návratem k sobě samé, do doby, kdy jsme byly sice o něco mladší, ale zase ne tak zralé, abychom si mohly vše dosyta vychutnat. Vraťte se tak trochu v čase a znovu v sobě objevte svobodu a odvahu, která vám v mládí jistě nechyběla. Život může být jízda i po padesátce. Jen to jen na nás, jak se svým časem tady naložíme.