Nevím, jak to máte vy, ale já snad poslední dobou trpím Murphyho zákonem ezo algoritmu. Všude se to hemží koučkami, terapeutkami duše, průvodkyněmi vděčnosti, šamankami, co vám za poplatek pomohou „zvednout vibrace“. Promiňte mi ten sarkasmus, ale začíná mi to lézt na nervy…
Přišla jen jedna zpráva
Nedávno jsem se při setkání s kamarádkami pokusila otevřít diskuzi na toto téma. Chtěla jsem slyšet, jestli má někdo podobnou zkušenost, nebo jestli to jen já vidím takhle přehnaně. Výsledek? Většinu to rozesmálo, prý jsou to nesmysly, ale prý si mám dávat bacha. Bývají dost dravé, řekla mi kamarádka, která měla nějakou dřívější zkušenost s jednou známou. Vyprávěla mi, že jsou naučené manipulaci a přetvářce, mlží a že má takový pocit, že tyhle lidi potřebují nad druhými mít jistou moc. A taky z nich tahat peníze. Jo prachy jde vždycky na prvním místě, shodly jsme se. A pak jsem si vzpomněla na své mládí.
Kamarádku z dětství jsem potkala ve vězení. Příběh od čtenářky Hanky
Moje zkušenost s new age
Když jsem byla mladá, objevila se vlna new age. Ocitla jsem se v téhle zvláštní, jak se dnes říká bublině, náhodou a nechtěně. Ti lidi tenkrrá sna ale opravdu věřili, že našli „novou cestu k pravdě a snad i osvícení“. Upřímně? Několik let v téhle bublině mi bohatě stačilo. Zvenku to vypadalo krásně, ale uvnitř to často připomínalo malou sektu se svým jazykem, svou pravdou a především s pocitem nadřazenosti. Kdo nevěřil, „nepochopil“. Kdo pochyboval, „nebyl připraven“. A kdo měl jiný názor, „měl nízké vibrace“.
Mezi zemí a vesmírem
Neříkám, že neexistuje nic mezi nebem a zemí. Ale promiňte, život se nedá promeditovat. Nebo mi přiveďte někoho takového a já s tím dobrovoleně strávím v jeho zenové pozici měsíc. Nikdy se mi nestalo, že by mi vesmír opravil kapající kohoutek, zaplatil fakturu nebo vyřešil vztah, zatímco jsem si ladila čakry. Jasně, že funguje intuice, moudrost, zkušenost i ta kolektivní, psychologie, s tím nemám problém. Ale realita je podle mě pořád nejlepší učitel.
Rovnováha? Někdy jo, jindy se prostě nas*ru
Cesta k okonalé rovnováze se dnes prodává jako zaručený recept na štěstí. Jenže život není ezo kurz. Někdy se daří, jindy je to peklo. A občas se člověk prostě nas*re, dá si čokoládu a jde dál. Život je organismus. Proměňuje se podle toho, co prožíváme, jaké máme podmínky, kolik máme sil. A to je podle mě naprosto v pořádku.
Mám alergii na větu:
„Každý si tvoří svou realitu.“ Zní to duchovně, ale často to bývá krutě necitlivé. Znamená to snad, že ten, kdo onemocněl rakovinou, si to „přitáhl“? To už to taky bylo a stále myslím je, ale dál to radši rozebírat nebudu. Nebo že žena, která dře od rána do večera, má jen „špatné nastavení hojnosti“? Promiňte, ale to je výsměch lidské důstojnosti. Někdo má prostě v životě víc štěstí, někdo víc zkoušek. Někdo má dar lehkosti, jiný se musí rvát. A ne, není to o tom, že by myslel špatně. Je to prostě život – pestrý, nespravedlivý a krásný zároveň.
Jak jsem chtěla utéct do Španělska
Potřeba víry je přirozená, ale…
Rozumím lidem, kteří něco hledají. Potřebují se něčeho chytnout, věřit, že existuje něco víc. To je v pořádku. Jenže právě tahle touha je i nejzranitelnější místo, které spousta „duchovních guru“ využívá. Zneužít víru je snadné – ať už ji nazýváme Bohem, energií nebo Vesmírem.
Vždycky, když někdo tvrdí, že má recept na štěstí pro všechny, zbystřím, protože svoboda začíná pochybností, ne slepou vírou. Já věřím na intuici a na vnitřní poctivost. A taky na práci, která má smysl. Možná to, co říkám není právě v tomto prostoru populární, ale je to skutečné. A možná je to právě to, co nám dnes chybí nejvíc.
