Vítejte v Deníku padesátky
#samasebou

Čím víc čtu staré recepty našich babek, tím víc mě fascinuje, jak trefně to měly vymyšlené. Třezalka na smutek, meduňka na nervy, šalvěj na přechod, kopřiva na sílu kostí… Všechno, co dneska kupujeme v tabletkách, už dávno existovalo – jen v přirozenější podobě. Věděly jste třeba, že aspirin vznikl z kůry vrby, kterou bylinkářky používaly už ve středověku na horečku a bolest? Nebo že jetel luční obsahuje přírodní estrogeny, které pomáhají ženám zvládat menopauzu bez chemie? A obyčejná kopřiva – ta nejen čistí krev, ale díky obsahu křemíku a vápníku posiluje i kosti, takže funguje jako přírodní prevence osteoporózy.Elixír na dobrý spánekStařenka z Vysočiny si prý každý večer dělala „spánkový lektvar“: lžičku meduňky, pár květů levandule, špetku chmelu a kapku medu. Louhovala 10 minut. Moderní věda říká, že tyto byliny obsahují přírodní látky, které působí podobně jako lehká sedativa – pomáhají tělu uvolnit se a zklidnit nervový systém. (Chmel se dnes používá i v doplňcích pro spánek – například ve známém „Dormeo Relaxu“.)Lektvar ženské rovnováhy (na menopauzu)Na Moravě se tradovalo, že když žena vstoupí do „druhého jara“, má pít čaj z bylin, které rostou v teple a slunci. Staré bylinkářky míchaly šalvěj, meduňku, jetel luční a měsíček. Lžičku směsi zalily horkou vodou, přikryly šátkem a nechaly louhovat, dokud čaj nevychladl na příjemnou teplotu. Pily ho pomalu, po doušcích, nejlépe večer při západu slunce. Moderní věda říká, že šalvěj pomáhá regulovat pocení, jetel luční obsahuje fytoestrogeny podobné ženským hormonům a meduňka působí proti stresu i nespavosti. (Podobný princip využívají i moderní doplňky pro menopauzu, například Menoxin nebo Sarapis.) Elixír pro silné kosti (na prevenci osteoporózy)Na venkově se říkalo, že když ti kosti „vržou jako vrata od stodoly“, máš si vařit kopřivu, přesličku a pampelišku. Směs se vařila pomalu, aby do vody přešly všechny minerály. Přidával se i rakytník nebo šípek pro lepší vstřebávání vápníku. Stařenky ho popíjely denně po malých šálcích, někdy i s kapkou mléka nebo medu. Moderní věda říká, že kopřiva i přeslička jsou bohaté na křemík, hořčík a vápník, které posilují kosti a zlepšují pružnost pojivové tkáně. (Princip využívají i moderní doplňky s křemíkem, jako je Geladrink nebo Caltrate Plus.)Tinktura proti smutkuBylinkářky ji nazývaly „sluneční kapky“. Vezmeš hrst třezalky tečkované, zaliješ domácí pálenkou, necháš na slunci tři týdny, občas protřepeš. Vznikne červený elixír, který měl zahánět „chmury a temnotu“. Dnes víme, že třezalka působí jako přírodní antidepresivum. Obsahuje hypericin, látku ovlivňující serotonin – podobně jako moderní antidepresiva. Jen pozor na kombinaci s jinými léky! Kostivalová mast na všechno bolavéNa venkově se říkalo: „Kdo má kostival, ten doktora nevolá.“ Kořen se povařil v sádle nebo se naložil do oleje a mazal na pohmožděniny, klouby a revma. Moderní výzkum říká, že alantoin z kostivalu podporuje regeneraci tkání. Dnes je součástí řady léčivých mastí, i těch lékárenských (např. Traumaplant).Cibulový sirup na kašelCibuli s medem znaly všechny babky. V chladné spižírně se sirup pomalu táhl a voněl po zázraku. Dával se dětem i dospělým při kašli, chrapotu a nachlazení. Cibule i med mají antibakteriální účinky. Cibule obsahuje síru a flavonoidy, které působí podobně jako běžné sirupy proti kašli.Růžová voda na pleťNa krásu stačila zavařovací sklenice plná okvětních lístků růže, přelitá vařící vodou a uložená do sklepa. Růžová voda byla kosmetický zázrak – osvěžovala, hojila i voněla po létě. Dnes tonikum s růžovým hydrolátem najdete v každé bio drogerii, ale princip zůstává stejný – jemně čistit, zklidnit, rozzářit.Čaj pro dušiŘíkávalo se, že tenhle čaj si ženy vařily, když „už nevěděly, kde jim hlava stojí“. Stačila hrst meduňky, pár lístků máty, špetka levandule a kapka medu z domácího úlu. Louhoval se přesně tak dlouho, jak trvalo uklidnit myšlenky — někdy pět minut, jindy celý večer. Pil se v klidu s rukama kolem hrnku a s vědomím, že i tohle je způsob, jak se o sebe postarat. Moderní věda říká, že tyto byliny pomáhají snižovat hladinu stresového hormonu kortizolu, zlepšují kvalitu spánku a podporují trávení. (A kdo k tomu přidá deset minut klidu bez telefonu, má skoro jistý účinek.)

I když je nám padesát, možná zdánlivě máme mít v hlavě vše srovnané, být zkušení, moudří. tak nám společnost takový obraz vnucuje. být zkušení. Přitom to tak ale vůbec být nemusí, naopak, v tomto věku, nastane zlom, kdy si znovu můžeme klást otázky jao například:  Dělám to, co opravdu chci? Je ten vztah ještě živý, nebo jen ze zvyku? A proč mám pocit, že jsem se někde sama sobě ztratila? Tyhle pochyby nejsou nic jiného než signály, že jsme se konečně dostaly do bodu, kdy už nechceme žít na autopilota.Ženská inventuraMnoho psychologů nazývá období mezi čtyřicítkou a padesátkou „životní inventurou“ Čas, kdy si žena rekapituluje: co bylo dobré, co se nepovedlo, a hlavně — co chce dělat jinak. Děti se osamostatňují, práce je stabilní, ale možná i trochu prázdná. Vztahy se třídí. Některé ženy se rozvádějí, jiné poprvé cítí svobodu. Nejde o krizi, jak se to často říká. Je to spíš revize hodnot. Po letech péče o všechny kolem sebe přichází chvíle ptát se: A kdo vlastně pečuje o mě?Normální fázePodle výzkumů britských ekonomů z roku 2023 prochází většina lidí kolem 47–52 let obdobím poklesu životní spokojenosti. Říká se tomu U-shape of happiness – křivka štěstí, která se po padesátce zase zvedá. To znamená, že pochyby, únava, ztráta jistoty – to všechno je normální vývoj, ne porucha. Mozek i duše se prostě přelaďují na novou etapu: z výkonu na smysl. A právě ženy ten přechod cítí silněji, protože většinou žily podle očekávání druhých. Najednou už nechtějí být jen matky, manželky nebo dcery – chtějí být samostatné bytosti se svým hlasem.Buďte zase svobodnáVztahy pod lupouNení náhoda, že tolik žen kolem padesátky přehodnocuje vztahy. Najednou nestačí, že „to nějak funguje“. Chceme blízkost, porozumění, někdy i vášeň, ale hlavně respekt. Když ho nemáme, tělo začne mluvit za nás — únava, bolesti, podráždění, nespavost. Prostě vnitřní hlas nám říká, že takhle už ne.Konečně po svémV padesáti se můžeme naučit jednu důležitou věc — neomlouvat se za to, že se měníme. Pochybnosti nejsou krok zpět, ale brána k dalšímu vývoji. Místo výčitek, že „už bych měla mít jasno“, si můžeme dovolit říct: Už vím, co nechci. A to je sakra dobrý začátek.Protože život po padesátce není o tom ztratit mládí. Je o tom konečně získat sebe.

Nevím, jak to máte vy, ale já snad poslední dobou trpím Murphyho zákonem ezo algoritmu. Všude se to hemží koučkami, terapeutkami duše, průvodkyněmi vděčnosti, šamankami, co vám za poplatek pomohou „zvednout vibrace“. Promiňte mi ten sarkasmus, ale začíná mi to lézt na nervy…Přišla jen jedna zprávaNedávno jsem se při setkání s kamarádkami pokusila otevřít diskuzi na toto téma. Chtěla jsem slyšet, jestli má někdo podobnou zkušenost, nebo jestli to jen já vidím takhle přehnaně. Výsledek? Většinu to rozesmálo, prý jsou to nesmysly, ale prý si mám dávat bacha. Bývají dost dravé, řekla mi kamarádka, která měla nějakou dřívější zkušenost s jednou známou. Vyprávěla mi, že jsou naučené manipulaci a přetvářce, mlží a že má takový pocit, že tyhle lidi potřebují nad druhými mít jistou moc. A taky z nich tahat peníze. Jo prachy jde vždycky na prvním místě, shodly jsme se. A pak jsem si vzpomněla na své mládí.Kamarádku z dětství jsem potkala ve vězení. Příběh od čtenářky HankyMoje zkušenost s new ageKdyž jsem byla mladá, objevila se vlna new age. Ocitla jsem se v téhle zvláštní, jak se dnes říká bublině, náhodou a nechtěně. Ti lidi tenkrrá sna ale opravdu věřili, že našli „novou cestu k pravdě a snad i osvícení“. Upřímně? Několik let v téhle bublině mi bohatě stačilo. Zvenku to vypadalo krásně, ale uvnitř to často připomínalo malou sektu se svým jazykem, svou pravdou a především s pocitem nadřazenosti. Kdo nevěřil, „nepochopil“. Kdo pochyboval, „nebyl připraven“. A kdo měl jiný názor, „měl nízké vibrace“.Mezi zemí a vesmíremNeříkám, že neexistuje nic mezi nebem a zemí. Ale promiňte, život se nedá promeditovat. Nebo mi přiveďte někoho takového a já s tím dobrovoleně strávím v jeho zenové pozici měsíc. Nikdy se mi nestalo, že by mi vesmír opravil kapající kohoutek, zaplatil fakturu nebo vyřešil vztah, zatímco jsem si ladila čakry. Jasně, že funguje intuice, moudrost, zkušenost i ta kolektivní, psychologie, s tím nemám problém. Ale realita je podle mě pořád nejlepší učitel.Rovnováha? Někdy jo, jindy se prostě nas*ruCesta k okonalé rovnováze se dnes prodává jako zaručený recept na štěstí. Jenže život není ezo kurz. Někdy se daří, jindy je to peklo. A občas se člověk prostě nas*re, dá si čokoládu a jde dál. Život je organismus. Proměňuje se podle toho, co prožíváme, jaké máme podmínky, kolik máme sil. A to je podle mě naprosto v pořádku.Mám alergii na větu:„Každý si tvoří svou realitu.“ Zní to duchovně, ale často to bývá krutě necitlivé. Znamená to snad, že ten, kdo onemocněl rakovinou, si to „přitáhl“?  To už to taky bylo a stále myslím je, ale dál to radši rozebírat nebudu. Nebo že žena, která dře od rána do večera, má jen „špatné nastavení hojnosti“? Promiňte, ale to je výsměch lidské důstojnosti. Někdo má prostě v životě víc štěstí, někdo víc zkoušek. Někdo má dar lehkosti, jiný se musí rvát. A ne, není to o tom, že by myslel špatně. Je to prostě život – pestrý, nespravedlivý a krásný zároveň.Jak jsem chtěla utéct do ŠpanělskaPotřeba víry je přirozená, ale…Rozumím lidem, kteří něco hledají. Potřebují se něčeho chytnout, věřit, že existuje něco víc. To je v pořádku. Jenže právě tahle touha je i nejzranitelnější místo, které spousta „duchovních guru“ využívá. Zneužít víru je snadné – ať už ji nazýváme Bohem, energií nebo Vesmírem. Vždycky, když někdo tvrdí, že má recept na štěstí pro všechny, zbystřím, protože svoboda začíná pochybností, ne slepou vírou. Já věřím na intuici a na vnitřní poctivost. A taky na práci, která má smysl. Možná to, co říkám není právě v tomto prostoru populární, ale je to skutečné. A možná je to právě to, co nám dnes chybí nejvíc.

Někdy cítíme, že to, co nás dřív naplňovalo, najednou nedává smysl. Práce, do které jsme kdysi dávaly všechno, nás už netěší. A hlavou běží: „Není už pozdě na změnu?“Iveta říká: „Není. Je to možná ta nejlepší chvíle.“V této epizodě otevřeně mluví o tom, jak opustila zaběhlou kariéru a vydala se úplně novým směrem – ne z rozmaru, ale z hluboké potřeby. A našla radost, lehkost i nové sebevědomí. Povídáme si o tom, jak: poznat, že už ti stará role nesedí (a to je v pořádku) zvládnout strach ze změny – i když tě všichni varujou začít znovu s odvahou, radostí a respektem k sobě Tenhle díl je pro každou ženu, která cítí, že už nechce jen „přežívat od pondělí do pátku“. Pro každou, která si klade otázku „A co když je toho ve mně víc?“ – a hledá odpověď.Pusť si příběh Ivety a zjisti, že život po padesátce může být ten nejautentičtější. Ne proto, že všechno víš. Ale protože si konečně dovolíš být sama sebou.Poslech zde: YouTube – Iveta: Změna kariéry po čtyřicítce

Právě teď je ta nejdůležitější chvíle začít. Ne kvůli vzhledu, ale kvůli síle, zdraví a svobodě, kterou ti pevné tělo může dát. V tomhle dílu se s Katkou Malou bavíme o tom, proč ženy 50+ potřebují svaly možná víc než kdy dřív – a jak to zvládnout jemně, bez dřiny a s radostí.🎧 Dozvíš se: proč je síla po padesátce gamechanger (fakt, i když nesnášíš posilovnu) jak cvičit, aby tě to neodrovnalo, ale posílilo co ti tělo říká a jak mu začít naslouchat proč je ženský pohled na pohyb úplně jinde než fitness svět K poslechu na Youtube: https://www.youtube.com/watch?v=7JuWW_tuWeE✨ Tenhle podcast není o tom „makat na břišáky“. Je o tom, aby ses cítila silná, jistá a svá. A začít můžeš kdykoliv – třeba dneska. Chcete vědět o tom, co všechno Katka umí a dělá? Mrkněte na její stránky katerinamala.com

Host: Anežka Jizbová, módní návrhářka a zakladatelka značky CameronniV této epizodě se ponoříme do světa módy zralých žen – bez klišé, bez předpisů, bez věkových limitů. S návrhářkou Anežkou Jizbovou otevíráme upřímný a inspirativní rozhovor o tom, proč ženy 50+ rozhodně nepatří do módního stínu.Dozvíte se: Jak si budovat šatník, který vás bude reprezentovat – ne schovávat Proč je důležité najít svůj vlastní styl a jak na to Jaké kousky mají ve skříni smysl (a do čeho se vyplatí investovat) A proč je móda po padesátce osvobozující, když ji vezmete do vlastních rukou Tenhle díl je pozvánkou ke svobodě ve stylu – protože když víte, kým jste, móda se stává hrou.Poslechněte si nový díl a objevte, že styl není otázkou věku – ale odvahy být vidět.

Nevím, jak to máte vy, ale já snad poslední dobou trpím Murphyho zákonem ezo algoritmu. Všude se to hemží koučkami, terapeutkami duše, průvodkyněmi vděčnosti, šamankami, co vám za poplatek pomohou „zvednout vibrace“. Promiňte mi ten sarkasmus, ale začíná mi to lézt na nervy…Přišla jen jedna zprávaNedávno jsem se při setkání s kamarádkami pokusila otevřít diskuzi na toto téma. Chtěla jsem slyšet, jestli má někdo podobnou zkušenost, nebo jestli to jen já vidím takhle přehnaně. Výsledek? Většinu to rozesmálo, prý jsou to nesmysly, ale prý si mám dávat bacha. Bývají dost dravé, řekla mi kamarádka, která měla nějakou dřívější zkušenost s jednou známou. Vyprávěla mi, že jsou naučené manipulaci a přetvářce, mlží a že má takový pocit, že tyhle lidi potřebují nad druhými mít jistou moc. A taky z nich tahat peníze. Jo prachy jde vždycky na prvním místě, shodly jsme se. A pak jsem si vzpomněla na své mládí.Kamarádku z dětství jsem potkala ve vězení. Příběh od čtenářky HankyMoje zkušenost s new ageKdyž jsem byla mladá, objevila se vlna new age. Ocitla jsem se v téhle zvláštní, jak se dnes říká bublině, náhodou a nechtěně. Ti lidi tenkrrá sna ale opravdu věřili, že našli „novou cestu k pravdě a snad i osvícení“. Upřímně? Několik let v téhle bublině mi bohatě stačilo. Zvenku to vypadalo krásně, ale uvnitř to často připomínalo malou sektu se svým jazykem, svou pravdou a především s pocitem nadřazenosti. Kdo nevěřil, „nepochopil“. Kdo pochyboval, „nebyl připraven“. A kdo měl jiný názor, „měl nízké vibrace“.Mezi zemí a vesmíremNeříkám, že neexistuje nic mezi nebem a zemí. Ale promiňte, život se nedá promeditovat. Nebo mi přiveďte někoho takového a já s tím dobrovoleně strávím v jeho zenové pozici měsíc. Nikdy se mi nestalo, že by mi vesmír opravil kapající kohoutek, zaplatil fakturu nebo vyřešil vztah, zatímco jsem si ladila čakry. Jasně, že funguje intuice, moudrost, zkušenost i ta kolektivní, psychologie, s tím nemám problém. Ale realita je podle mě pořád nejlepší učitel.Rovnováha? Někdy jo, jindy se prostě nas*ruCesta k okonalé rovnováze se dnes prodává jako zaručený recept na štěstí. Jenže život není ezo kurz. Někdy se daří, jindy je to peklo. A občas se člověk prostě nas*re, dá si čokoládu a jde dál. Život je organismus. Proměňuje se podle toho, co prožíváme, jaké máme podmínky, kolik máme sil. A to je podle mě naprosto v pořádku.Mám alergii na větu:„Každý si tvoří svou realitu.“ Zní to duchovně, ale často to bývá krutě necitlivé. Znamená to snad, že ten, kdo onemocněl rakovinou, si to „přitáhl“?  To už to taky bylo a stále myslím je, ale dál to radši rozebírat nebudu. Nebo že žena, která dře od rána do večera, má jen „špatné nastavení hojnosti“? Promiňte, ale to je výsměch lidské důstojnosti. Někdo má prostě v životě víc štěstí, někdo víc zkoušek. Někdo má dar lehkosti, jiný se musí rvát. A ne, není to o tom, že by myslel špatně. Je to prostě život – pestrý, nespravedlivý a krásný zároveň.Jak jsem chtěla utéct do ŠpanělskaPotřeba víry je přirozená, ale…Rozumím lidem, kteří něco hledají. Potřebují se něčeho chytnout, věřit, že existuje něco víc. To je v pořádku. Jenže právě tahle touha je i nejzranitelnější místo, které spousta „duchovních guru“ využívá. Zneužít víru je snadné – ať už ji nazýváme Bohem, energií nebo Vesmírem. Vždycky, když někdo tvrdí, že má recept na štěstí pro všechny, zbystřím, protože svoboda začíná pochybností, ne slepou vírou. Já věřím na intuici a na vnitřní poctivost. A taky na práci, která má smysl. Možná to, co říkám není právě v tomto prostoru populární, ale je to skutečné. A možná je to právě to, co nám dnes chybí nejvíc.

Dojemný příběh od Věrky o tom, jak se malá fenka papilona ztratila — a nakonec neuvěřitelným způsobem našla cestu domů.Domácí zoo naší rodinyV naší rodině byla vždycky zvířátka. Křeček džungarský, morče rozeta, kocour domácí Tonda… a nakonec fenka papilona Beruška. K pořízení pejska mě a manžela přemluvily naše dvě holčičky. Velké plemeno jsme ale nechtěli. Holky sice snily o irském vlkodavovi, ale to jsme rozhodně odmítli. Buď malého pejska, nebo nic.A tak jsme hledali malého, šikovného, nenáročného, veselého a učenlivého psa. Po důkladném zvažování všech pro a proti jsme se rozhodli pro bišonka. Pohlaví bylo jasné – musí to být holka. Táta chvíli protestoval, že ženských má doma už dost, protože kromě kocoura Tondy byl jediným mužským elementem v naší rodině. Ale my jsme našly dost důvodů, proč pořídit právě fenečku. A tak bylo rozhodnuto. Nakonec jsme si ale nevybrali bišonka, nýbrž fenku papilona.První pohled, první láskaPo pár dnech hledání jsme našli inzerát a jeli si pro ni. Na první pohled jsme se do Berušky zamilovali. A ona do nás. Zase nás bylo o jednoho víc. Beruška rostla jako z vody. Z nemotorného klubíčka se brzy stala sebevědomá psí slečna. A protože jsme ji svědomitě vychovali, byla i poslušná. Náš tatínek se dočetl, že papiloni jsou tak učenliví, že je často využívají v cirkusech. Vzpomínám, jak si ji vzal „do učení“. Naučil ji válet sudy, tančit na hudbu, skákat do náruče – a samozřejmě i klasické povely jako sedni, lehni, k noze, podej pac. Byla radostí celé rodiny.Letní noc, kterou nikdy nezapomenemeJednoho letního večera se ale stalo něco, na co nikdy nezapomeneme. Beruška si hrála s kocourem Tondou na zahradě. Muž odjel na noční, holky byly na táboře a já doma žehlila. Najednou se od sousedů ozvaly ohlušující rány – jako z děla. Vyběhla jsem ven. Teodor se mi prosmýkl do domu, ale Beruška nikde. Prohledala jsem celou zahradu, každý kout několikrát. Nikde nic. Vzala jsem baterku a šla ji hledat do sadu za domem, až na náměstí. Ale Beruška byla pryč. Bylo mi do breku. Zavolala jsem manželovi, který pracoval dva kilometry od domu. Že by doběhla až tam, to bylo skoro nemožné. A přesto jsme oba doufali, že se najde. Sedla jsem do auta a projela celé městečko křížem krážem. Ve tři ráno jsem to vzdala. Měla jsem jedinou myšlenku – že ji někdo vzal. Byla přátelská, šla ke každému.Zoufalé hledání a nadějeRáno, když se muž vrátil z práce, vyrazili jsme hledat znovu. Marně. V noci jsem vytiskla letáky s fotkou a textem: Ztratila se fenka papilona – odměna za nálezce. Rozvěsili jsme je po celém městě a nahlásili ztrátu i na úřadě. A právě tam zazvonil manželův mobil. Slyšela jsem ho říkat: „Ano, ano, to by mohla být ona!“Malý zázrak s chlupatýma nohamaNaše Beruška skutečně doběhla až do práce, kde měl službu můj muž! Skočila paní vrátné na klín a trpělivě čekala, až si pro ni přijdeme. Když nás uviděla, vrhla se mi do náruče a olízala mi celý obličej. To samé udělala i muži. A my jsme si znovu uvědomili, jak moc pro nás tenhle malý tvoreček znamená – a že štěstí je prostě být zase všichni spolu.

Tenhle příběh se odehrál před už noha lety, ale nikdy na tohle setkání nezapomenu.Martinu jsem neviděla dvanáct let. Naše maminky se spolu skamarádily, když nám bylo devět. Byly jsme každá jiná, ale právě díky tomu jsme si rozuměly. Martina byla přizpůsobivá, tichá a trochu dětská, já jedináček – ráda jsem měla někoho, kdo mi byl věkově blízko. Po základce jsme se potkávaly už jen náhodou. Neměly jsme si moc co říct. Já studovala gymnázium, ona se učila na prodavačku. Já trávila čas v klubech a knihovnách, ona na diskotékách. A teď jsme se měly znovu setkat. Já kvůli své diplomové práci, ona… ve vězení. Nikdy by mě nenapadlo, že se naše cesty po letech protnou právě tam.První kroky za mřížeZastavujeme autem před věznicí. Jdu já, Martinina máma a malá Terezka – její devítiměsíční dcera. Dnes nebude spát po obědě. Strážník otevírá plechová vrata a s nepohnutým výrazem nám dává příkazy: všechno odložit, žádné mobily, žádné kabelky. I Terezku musí prohlédnout. Balík pro Martinu prochází kontrolou – vše musí být čisté, přehledné, žádné překvapení. Následuje detektor, první mříže, malá čekárna, dvě stoly, pár židlí, záchod, umyvadlo. Pak další skupinka návštěvníků – mladý pár se dvěma dětmi. A po chvíli přichází uniformovaná žena a muž: „Pojďte.“ Procházíme přes dvůr, pak chodbou, kde se díváme do cel – každé dveře mají malé okénko. Dvoje mříže, a nakonec místnost pro návštěvy. Balík znovu kontrolují, dokonce prohmatávají sušenky. Všechno vracejí zpět do tašky a zamykají. Teprve potom přivádějí Martinu.Když se kamarádka změní v vězeňkyniMartina vypadá dobře. Civilní džíny, mikina, nalíčená, vlasy stažené do copu. Žádné vězeňské oblečení. Usměje se: „Jé, ty jsi hezká a štíhlá! Jak se máš?“ „Dobrý,“ odpovím, „přinesla jsem ti nějaké kuřivo.“ Položím před ni tři krabičky cigaret. „Jé, díky moc,“ řekne a hned je schová k sobě. Martiny máma zvedne Terezku, aby si jí konečně všimla. Martina ji bere do náručí, dívá se na ni, jako by držela novou panenku. Ačkoliv je její matkou, vidí ji teprve podruhé.Co dělá přátelstvím opravdovým?Devět měsíců odloučeníKdyž Terezku porodila, nechali si ji v porodnici na pozorování. Dřív než si ji mohla odvést domů, zatkli Martinu. Terezka putovala bez vysvětlení do kojeneckého ústavu. Martina do vazby. Už po deváté. Znala to tam dokonale. Strážníky oslovovala „pane veliteli“, přesně věděla, co si může dovolit. Snažila se vyjednat, aby si mohla z balíku odnést i parfém. Měla připravené argumenty, ale neuspěla. Vyprávěla o životě na cele: „Jsme tam tři, máme nejuklizenější celu z celého oddělení. Dokonce i dvě televize! Holky jsou fajn.“ Vyprávěla, že kdo si může dovolit posílat čisté oblečení, může nosit civil. Jinak musí chodit ve vězeňských fialových teplácích a mikině, která prý „divně páchne“. „Když mě po porodu vezli sem, chytla jsem od ostatních vši,“ řekla bez obalu. Byla v šestinedělí, bez hygieny, bez dítěte. Ale prý se brzy přizpůsobila.Vězeňský klid, který děsí„Martino, chtěla jsem tě poprosit o rozhovor – pár otázek pro diplomku,“ řekla jsem jí. „Já radši píšu. Napíšu ti to všechno,“ odpověděla. Byla jsem zaskočená. Čekala jsem, že mi prostě odpoví. Nemohla jsem mít diktafon, a teď ani nebude s kým mluvit. „A opravdu mi napíšeš?“ zeptala jsem se. „Jasně, že jo. Slíbila jsem ti to.“Když jsem ji sledovala, jak se dívá na dceru, uvědomila jsem si, že mezi nimi není to, co bývá mezi matkou a dítětem. „Mami, postaráš se o ni, než se vrátím?“ otočila se k mámině směrem. „Když mi ji svěří do péče, tak ano. Ale měla bys požádat, aby mohla být s tebou,“ řekla tvrdě její matka. Bylo z ní cítit zoufalství i rezignace.Matky seniorky: Výzva, nebo splněný sen? Které celebrity rodily ve zralém věku?Vězeňské dusnoBylo mi úzko. V místnosti, kde za námi stál strážník, se dalo sotva dýchat. „Martino,“ řekla jsem nakonec tiše, „tady ti droga nechybí?“ „Tady je to jiný,“ pousmála se. „Nemáš k tomu přístup, tak to prostě nemáš.“ Ten úsměv mě vyděsil. Byl tichý, prázdný.„Konec návštěv,“ ozvalo se mi za zády. Martina rychle políbila Terezku, otočila se na mámu: „Nezapomeň vyprat ty věci. A pošli šampon. A sušenky.“ Pak se na mě ještě usmála: „Neboj, já ti napíšu.“Cesta ven byla rychlá, ale v hrudi mi zůstalo těžko. Chápala jsem, že se tam člověk může dostat. Ale nechápala jsem, jak tam někdo může pracovat.Dopis z vězeníZa týden přišel dopis. Martina v něm psala, jak začala brát drogy, jak poprvé skončila ve vězení, jak slibovala, že přestane – a jak to zase začalo. Na konci psala, že tentokrát je v tom „nevinně“. Víc neprozradila. Dopis jsem složila zpátky do obálky a odložila ho do šuplíku. Neměla jsem chuť ho použít do své diplomky. Zajímalo mě jediné – co bude s Terezkou.Kruh, který se uzavřelZačala jsem malou Terezku navštěvovat, když byla u babičky. Dozvěděla jsem se, že Martinu čeká v lepším případě osm let. Dceru jí do péče nikdo nesvěří. Její matku to málem zlomilo. Brala antidepresiva, sotva platila nájem. Nakonec se rozhodla, že svolí, aby byla Terezka „právně volná“ – mohla jít k adopci. Dlouho jsem to nechápala. Ale když Martinu odsoudili na dvanáct let a viděla jsem, jak se babička hroutí, pochopila jsem.Terezka nakonec novou rodinu dostala. A možná to bylo to nejlepší, co ji mohlo potkat. Martina zůstala tam, kde uměla žít podle pravidel, a její máma si po letech mohla aspoň trochu oddechnout. A já? Diplomovou práci jsem dopsala. Jen o něčem jiném.

Kdysi dávno – dobře, před třiceti lety – jsem poprvé přistála na Gran Canarii. Byla jsem tehdy za kamarádkou, která pracovala u Fischera jako delegátka (ano, u toho Fischera, co založil cestovku). Bylo mi dvacet, měla jsem jedny plavky, dvoje šaty, jedny kraťasy a tři týdny volna.Byla to nádhera. Ostrov mi připadal jako směsice měsíční krajiny a tropického ráje: písečné duny, borovicové háje, hory, moře a jeskyně, kde lidé opravdu bydleli. Poprvé v životě jsem jedla čerstvé kalamáry, tančila na pláži a nechápala, jak může být oceán tak divoký a přitažlivý zároveň. Gran Canaria tehdy kypěla životem, turismus byl v plném rozkvětu a všechno se zdálo být nové. Kamarádka mi vyprávěla vtipný historky s českými a slovenskými turisty i prekérní situace s českými celebritami, které tam jezdili.A teď, po třiceti letech, znovu na místě činu. A najednou jakoby to byl úplně jiný ostrov, který má ale pořád něco, co jinde nenajdete.Ostrov, kde se čas trochu zastavilNa první pohled se zdá, že se tu mnoho nezměnilo. Mnohé hotely mají už své roky, promenády působí trochu omšele, a i v obchodech to občas vypadá jako návrat do devadesátek. Ale právě v tom je to kouzlo. Gran Canaria se nehoní za trendy. Zatímco Tenerife přitahuje masy moderními resorty a instagramovým leskem, Gran Canaria zůstává víc sama sebou. Trochu staromódní, ale o to přívětivější. A kdo hledá místo, kde si může opravdu odpočinout – duševně i fyzicky – ten ho tady najde.Klima, které léčíGran Canaria má jedno z nejstálejších podnebí na světě. V zimě tu bývá kolem 21–23 °C, moře má přibližně stejně, a zatímco u nás škrábeme led z čelního skla, tady se dá chodit v šatech a sandálech. Na jihu (Maspalomas, Playa del Inglés) bývá téměř pořád slunečno, sever je zelenější a občas zamračený, ale krásný svým kontrastem. Pokud hledáte únik před zimou, je to ideální cíl. Žádné extrémy, jen teplo, světlo a oceán.Jak se tam dostatLet z Prahy trvá asi 5 hodin. Ceny letenek se pohybují okolo 5–8 tisíc korun, podle sezóny. Autopůjčovna je skvělý nápad – silnice jsou bezpečné a vnitrozemí stojí za to. Ale pokud chcete jen moře a drink, vystačíte si s autobusy (které tu fungují překvapivě dobře).Co vidět a zažítGran Canaria není jen o plážích. Je to ostrov kontrastů – poušť, hory, prales a oceán v jednom.Duny v MaspalomasZlaté písečné duny, které připomínají Saharu, jsou jedním z největších symbolů ostrova. Ideální na procházku při západu slunce – ale pozor, bosky to pálí!Jeskynní domyV horách dodnes lidé žijí v jeskyních vytesaných do sopečné skály. Nejslavnější oblast je Guayadeque – úzké údolí, kde se můžete podívat do skutečných obydlí a dát si oběd v jeskynní restauraci. Tohle je přesně to, co dělá Kanáry unikátní – spojení dávné historie s běžným životem.Borovicové háje a vnitrozemíVyjeďte do hor kolem Roque Nublo, majestátní skály, která je symbolem ostrova. Tam pochopíte, proč se Kanárům říká „kontinent v malém“. Přejedete třicet kilometrů a ocitnete se v borovém lese, kde voní pryskyřice a ticho. Výhledy? Takové, že vám spadne brada – doslova až k Teide na Tenerife.Puerto de MogánMalebné městečko s přístavem, které si drží svůj půvab. Říká se mu „Malé Benátky“ – a právem. Kanály, kytky, kavárny, barevné domky. Ideální místo na závěr cesty.Ceny a ubytováníGran Canaria je dnes střední třída mezi ostrovy – není nejlevnější, ale ani přehnaně drahá. Denní rozpočet kolem 50–70 € vám pokryje běžný komfort. Hotely často nejsou nejnovější, ale čisté, bezpečné a příjemné. V menších rodinných penzionech nebo apartmánech bývá atmosféra klidnější než v resortech.Místní kuchyněCo doporučím ochutnat? Určitě Papas arrugadas con mojo – slané pečené brambory s pikantní omáčkou. Calamares a la plancha – grilované kalamáry a Queso de flor – sýr s květinovou chutí. A k tomu sklenku místního vína, které má díky sopečné půdě zvláštní charakter.Proč právě semGran Canaria není nejmodernější, nejluxusnější ani nejvíc „instagramová“. Ale je pořád bezpečná, pestrá, pomalá – a nádherná. A možná právě proto vás dostane víc než místa, kde všechno září novotou. Trochu zestárla,  a když ji navštívíte znovu po letech jako já, zjistíte, že se vlastně tolik nezměnila – možná jen vy.

Když se řeknou osmdesátky, cítím vůni pečeného bůčku a zelí. Moje máma tohle jídlo milovala – já ho nesnášela. Dělalo se na nejrůznější způsoby a bylo tehdy snad národním masem.V osmdesátkách se maso shánělo „pod pultem“, ale v naší rodině to problém nebyl. V širší rodině se chovala prasata, a to bývala vždycky událost – nejen kulinární, ale i společenská. A moje máma byla řeznice. Masa, a vepřového zvlášť, tak bylo u nás na stole vždycky dost. Škoda, že jsem maso odmalička neměla ráda – a to vepřové obzvlášť. Ale to je zase trochu jiná kapitola.Proč frčelo vepřovéV socialismu se chovalo hodně prasat – chovy byly dotované, kolektivní, a každý znal někoho, kdo měl doma „čuníka“. Vepřové bylo levnější a dostupnější než hovězí, které většinou putovalo na export. Kuře? To bylo skoro sváteční jídlo – často „na neděli“ nebo když přijela návštěva. A já si pamatuju, jak někdy kuřata nebyla vůbec. Moje máma se tehdy vyznamenala, když sehnala pro moji učitelku zeměpisu celý karton kuřat. A já měla hned jedničku z toho předmětu. Co na tom, že jsem se v něm tenkrát moc neorientovala, že? Kolik jsme toho snědliV osmdesátých letech snědl průměrný Čech kolem 97 kilo masa ročně, z toho skoro polovinu tvořilo vepřové. Dnes je to méně – okolo 80 kilo masa na osobu, a struktura se změnila: jíme víc kuřecího a míň vepřového.Jak jsme ho nejraději jedliKotlety s kostí, šťavnatá krkovička, bůček v troubě, dušené plátky, koleno na pivě… To byla česká kuchyně v celé své tučné, voňavé a poctivé slávě. Vepřové se peklo, dusilo, smažilo i zapékalo – žádná fitness, žádné low-fat, prostě jídlo, které mělo sílu a chuť. Když se v neděli dělala krkovice s cibulí a majoránkou, bylo slyšet, jak praská sádlo. A v hospodě se chodilo na koleno s pivem – to bylo naše české štěstí. A tak přidávám dva recepty na vepřové, které si už v hospodě běžně nedáte. Ale třeba u vás doma má vepřové stále své místo.Retro jídla: houbové recepty z maminčina sešitu Dva recepty, které už skoro zmizelyBůčkové závitky s náplníBudete potřebovat: 6 plátků vepřového bůčku, 200 g mletého masa, 1 cibuli, sůl, pepř, majoránku, 1 vejce, trochu strouhanky, sádlo a vývar.Postup: Z bůčku naklepejte plátky, osolte a naplňte směsí z mletého masa, cibule, vejce a koření. Srolujte, spíchněte párátkem a opečte na sádle dozlatova. Podlijte vývarem, přikryjte a duste v troubě do měkka. Nakonec nechte šťávu zredukovat. Podávejte s chlebem nebo knedlíkem. Výsledkem je měkké, šťavnaté maso, které voní po cibuli.Tvaroh jako dobrý spojenec zdraví po padesátceVepřové po Znojemsku se smetanou a okurkouBudete potřebovat: 500 g vepřové kýty, 2 cibule, 2 kyselé okurky, 200 ml smetany, 1 lžíci mouky, 1 lžíci hořčice, vývar, pepř, sůl a tuk.Postup: Maso nakrájejte na kostky, osmahněte na cibuli, osolte, opepřete a podlijte vývarem. Když změkne, přidejte mouku rozmíchanou ve smetaně, hořčici a na kostičky nakrájené okurky. Povařte pár minut, dokud omáčka nezhoustne. Podávejte s rýží nebo houskovým knedlíkem. Znojemská je prostě retro klasika, jen už má své slavné období za sebou. A to je možná škoda.

Když jsem si poprvé řekla, že si nechám udělat test DNA, bylo to ze zvědavosti. Ne že bych čekala, že zjistím, že jsem vzdálená sestřenice královny Alžběty (i když kdo ví!), ale prostě mě zajímalo, co v sobě nosím za směsici. Nikdo z nás přece není „čistokrevný“. A právě to je na tom nejzajímavější.Jak to probíháVybrala jsem si test u MyHeritage – jeden z těch, které se dají objednat online. Stojí zhruba 29 eur a součástí je sada, kterou vám pošlou domů. Podle návodu si vytřete vatovou tyčinkou vnitřní stranu tváře, uložíte vzorek do zkumavky a pošlete zpět do laboratoře v Německu.Ano, je to komerční laboratoř – nepracuje pro policii ani lékaře, ale podle přísných standardů pro genealogické testování. Výsledky sice nejsou použitelné v kriminalistice, zato vám přesně řeknou, odkud pochází vaše geny.Pak přišlo to čekání. Přibližně měsíc, během kterého jsem si říkala: „Tak co, najdu v sobě kus Itálie? Nebo možná Skandinávii?“ A pak jednoho dne – e-mail: „Vaše výsledky jsou připravené.“Přišlo překvapeníNejdřív jsem si říkala: „To je nějaké obyčejné.“ Podle výsledků jsem ze 68 % východoevropanka – to znamená, že moje genetické kořeny sahají do oblastí dnešního Česka, Slovenska, Polska, Maďarska a Ukrajiny. To dává smysl – předky na Ukrajině jsme v rodině znali.Ale pak přišlo překvapení číslo dvě: 16,7 % německý původ! Jenže pozor – tohle není jen o Němcích. MyHeritage má tuto kategorii širokou, takže zahrnuje i západní Evropu, severní Francii, Benelux… a najednou mi docvaklo, že máma měla pravdu, když říkala, že jsem „takovej francouzskej typ“.A odkud to mám? Z matčiny, nebo z otcovy strany? Tady začíná ta pravá detektivka jménem genealogie.Další překvapení: skoro 14 % balkánských genů – takže někde ve mně žije i kousek jižního temperamentu. A pak úplná drobnost – 1 % skandinávského původu, které beru spíš s úsměvem. Tak malé procento může být náhoda, statistický „šum“.A pak to začalo být ještě zajímavějšíSystém mi začal ukazovat příbuzenské shody. Lidi z celého světa – Poláci, Ukrajinci, Němci, Francouzi, ale i lidé žijící v USA a Velké Británii.Co to znamená?Každý z nás nese ve své DNA kousky genů, které sdílí s jinými lidmi. MyHeritage (a podobné služby) porovnávají vaši DNA s miliony jiných vzorků a když najdou shodu, nabídnou vám ji jako „příbuzného“. Někdy jde o blízkého bratrance nebo sestřenici, jindy o někoho, kdo s vámi sdílí společné praprapředky.Mně třeba našli sestřenici 2.–3. kolene – a žije ve Francii. Takže ano, mám v sobě kousek francouzské krve. A v DNA testech to není metafora, ale fakt.Geny, co spojujíNa genealogii mě baví jedna věc – čím víc o ní čtu, tím víc chápu, že všichni jsme propojení. To, co nazýváme „národy“, jsou vlastně jen vrstvy historie. Na genetické úrovni jsme všichni tak trochu směsice – Evropané, Asiaté, Afričané, poutníci času a prostoru.A tak si říkám: Třeba není důležité, odkud přesně pocházíme. Ale že v sobě všichni neseme stopy dávných cest, příběhů a lásky, která překročila hranice.Fakta o DNA testech: Testy jako MyHeritage, 23andMe nebo Ancestry zjišťují, s jakými světovými populacemi vaše DNA nejvíce souhlasí. Přesnost: velmi dobrá u příbuzenských shod, přibližná u procent původu. Nevýhoda: neukáže konkrétního předka ani rodokmen – jen pravděpodobné oblasti. Výhoda: může vás propojit s příbuznými po celém světě a ukázat, že svět je opravdu malý. Test DNA vám možná neřekne všechno, ale rozhodně vám ukáže, že naše minulost není černobílá. Že jsme všichni trochu směsice, a že možná někde v Alsasku, na Balkáně nebo v Dánsku žije vzdálený příbuzný, který by si s vámi klidně dal kafe – kdyby o vás věděl.

Čím víc čtu staré recepty našich babek, tím víc mě fascinuje, jak trefně to měly vymyšlené. Třezalka na smutek, meduňka na nervy, šalvěj na přechod, kopřiva na sílu kostí… Všechno, co dneska kupujeme v tabletkách, už dávno existovalo – jen v přirozenější podobě. Věděly jste třeba, že aspirin vznikl z kůry vrby, kterou bylinkářky používaly už ve středověku na horečku a bolest? Nebo že jetel luční obsahuje přírodní estrogeny, které pomáhají ženám zvládat menopauzu bez chemie? A obyčejná kopřiva – ta nejen čistí krev, ale díky obsahu křemíku a vápníku posiluje i kosti, takže funguje jako přírodní prevence osteoporózy.Elixír na dobrý spánekStařenka z Vysočiny si prý každý večer dělala „spánkový lektvar“: lžičku meduňky, pár květů levandule, špetku chmelu a kapku medu. Louhovala 10 minut. Moderní věda říká, že tyto byliny obsahují přírodní látky, které působí podobně jako lehká sedativa – pomáhají tělu uvolnit se a zklidnit nervový systém. (Chmel se dnes používá i v doplňcích pro spánek – například ve známém „Dormeo Relaxu“.)Lektvar ženské rovnováhy (na menopauzu)Na Moravě se tradovalo, že když žena vstoupí do „druhého jara“, má pít čaj z bylin, které rostou v teple a slunci. Staré bylinkářky míchaly šalvěj, meduňku, jetel luční a měsíček. Lžičku směsi zalily horkou vodou, přikryly šátkem a nechaly louhovat, dokud čaj nevychladl na příjemnou teplotu. Pily ho pomalu, po doušcích, nejlépe večer při západu slunce. Moderní věda říká, že šalvěj pomáhá regulovat pocení, jetel luční obsahuje fytoestrogeny podobné ženským hormonům a meduňka působí proti stresu i nespavosti. (Podobný princip využívají i moderní doplňky pro menopauzu, například Menoxin nebo Sarapis.) Elixír pro silné kosti (na prevenci osteoporózy)Na venkově se říkalo, že když ti kosti „vržou jako vrata od stodoly“, máš si vařit kopřivu, přesličku a pampelišku. Směs se vařila pomalu, aby do vody přešly všechny minerály. Přidával se i rakytník nebo šípek pro lepší vstřebávání vápníku. Stařenky ho popíjely denně po malých šálcích, někdy i s kapkou mléka nebo medu. Moderní věda říká, že kopřiva i přeslička jsou bohaté na křemík, hořčík a vápník, které posilují kosti a zlepšují pružnost pojivové tkáně. (Princip využívají i moderní doplňky s křemíkem, jako je Geladrink nebo Caltrate Plus.)Tinktura proti smutkuBylinkářky ji nazývaly „sluneční kapky“. Vezmeš hrst třezalky tečkované, zaliješ domácí pálenkou, necháš na slunci tři týdny, občas protřepeš. Vznikne červený elixír, který měl zahánět „chmury a temnotu“. Dnes víme, že třezalka působí jako přírodní antidepresivum. Obsahuje hypericin, látku ovlivňující serotonin – podobně jako moderní antidepresiva. Jen pozor na kombinaci s jinými léky! Kostivalová mast na všechno bolavéNa venkově se říkalo: „Kdo má kostival, ten doktora nevolá.“ Kořen se povařil v sádle nebo se naložil do oleje a mazal na pohmožděniny, klouby a revma. Moderní výzkum říká, že alantoin z kostivalu podporuje regeneraci tkání. Dnes je součástí řady léčivých mastí, i těch lékárenských (např. Traumaplant).Cibulový sirup na kašelCibuli s medem znaly všechny babky. V chladné spižírně se sirup pomalu táhl a voněl po zázraku. Dával se dětem i dospělým při kašli, chrapotu a nachlazení. Cibule i med mají antibakteriální účinky. Cibule obsahuje síru a flavonoidy, které působí podobně jako běžné sirupy proti kašli.Růžová voda na pleťNa krásu stačila zavařovací sklenice plná okvětních lístků růže, přelitá vařící vodou a uložená do sklepa. Růžová voda byla kosmetický zázrak – osvěžovala, hojila i voněla po létě. Dnes tonikum s růžovým hydrolátem najdete v každé bio drogerii, ale princip zůstává stejný – jemně čistit, zklidnit, rozzářit.Čaj pro dušiŘíkávalo se, že tenhle čaj si ženy vařily, když „už nevěděly, kde jim hlava stojí“. Stačila hrst meduňky, pár lístků máty, špetka levandule a kapka medu z domácího úlu. Louhoval se přesně tak dlouho, jak trvalo uklidnit myšlenky — někdy pět minut, jindy celý večer. Pil se v klidu s rukama kolem hrnku a s vědomím, že i tohle je způsob, jak se o sebe postarat. Moderní věda říká, že tyto byliny pomáhají snižovat hladinu stresového hormonu kortizolu, zlepšují kvalitu spánku a podporují trávení. (A kdo k tomu přidá deset minut klidu bez telefonu, má skoro jistý účinek.)

I když je nám padesát, možná zdánlivě máme mít v hlavě vše srovnané, být zkušení, moudří. tak nám společnost takový obraz vnucuje. být zkušení. Přitom to tak ale vůbec být nemusí, naopak, v tomto věku, nastane zlom, kdy si znovu můžeme klást otázky jao například:  Dělám to, co opravdu chci? Je ten vztah ještě živý, nebo jen ze zvyku? A proč mám pocit, že jsem se někde sama sobě ztratila? Tyhle pochyby nejsou nic jiného než signály, že jsme se konečně dostaly do bodu, kdy už nechceme žít na autopilota.Ženská inventuraMnoho psychologů nazývá období mezi čtyřicítkou a padesátkou „životní inventurou“ Čas, kdy si žena rekapituluje: co bylo dobré, co se nepovedlo, a hlavně — co chce dělat jinak. Děti se osamostatňují, práce je stabilní, ale možná i trochu prázdná. Vztahy se třídí. Některé ženy se rozvádějí, jiné poprvé cítí svobodu. Nejde o krizi, jak se to často říká. Je to spíš revize hodnot. Po letech péče o všechny kolem sebe přichází chvíle ptát se: A kdo vlastně pečuje o mě?Normální fázePodle výzkumů britských ekonomů z roku 2023 prochází většina lidí kolem 47–52 let obdobím poklesu životní spokojenosti. Říká se tomu U-shape of happiness – křivka štěstí, která se po padesátce zase zvedá. To znamená, že pochyby, únava, ztráta jistoty – to všechno je normální vývoj, ne porucha. Mozek i duše se prostě přelaďují na novou etapu: z výkonu na smysl. A právě ženy ten přechod cítí silněji, protože většinou žily podle očekávání druhých. Najednou už nechtějí být jen matky, manželky nebo dcery – chtějí být samostatné bytosti se svým hlasem.Buďte zase svobodnáVztahy pod lupouNení náhoda, že tolik žen kolem padesátky přehodnocuje vztahy. Najednou nestačí, že „to nějak funguje“. Chceme blízkost, porozumění, někdy i vášeň, ale hlavně respekt. Když ho nemáme, tělo začne mluvit za nás — únava, bolesti, podráždění, nespavost. Prostě vnitřní hlas nám říká, že takhle už ne.Konečně po svémV padesáti se můžeme naučit jednu důležitou věc — neomlouvat se za to, že se měníme. Pochybnosti nejsou krok zpět, ale brána k dalšímu vývoji. Místo výčitek, že „už bych měla mít jasno“, si můžeme dovolit říct: Už vím, co nechci. A to je sakra dobrý začátek.Protože život po padesátce není o tom ztratit mládí. Je o tom konečně získat sebe.

Nedávno jsem poslouchala jeden opravdu zajímavý podcast s biochemičkou Barbarou Paldus. Mluvila mimo jiné o tom, co dnes ženy řeší – zdraví, mikrobiom, krásnou pokožku, anti-aging. A poprvé po dlouhé době jsem si řekla: Konečně někdo, kdo mluví o kráse bez přehnaných slibů a používá selský rozum. Tak jak to tedy je s těmi elixíry mládí?Když mluví vědkyněBarbara Paldus není kosmetická guru z Instagramu, ale biochemička s doktorátem ze Stanfordu a zakladatelka značky Codex Labs, která propojuje vědu a péči o pleť. V podcastu jasně řekla, že většina potíží s pletí nezačíná na obličeji, ale ve střevech a v jídelníčku.A že pokud jíme mizerně, nespíme a žijeme ve stresu, žádný krém ani injekce to nespraví.Síla přírody: houby a ovoceI podle této vědkyně má příroda naštěstí pár skutečných pokladů. Polyfenoly – ty malé zázraky, které bojují s oxidativním stresem – najdeme v malinách, borůvkách, jahodách, červeném víně, olivovém oleji či zeleném čaji. Pomáhají tělu chránit buňky před stárnutím, bez vedlejších účinků a bez plastové lahvičky. A pak taky houby: reishi, cordyceps nebo chaga si právem vysloužily přezdívku houby dlouhověkosti.Podporují imunitu, odolnost i regeneraci. Paldus k tomu říká, že když jíme pestře a přirozeně, většina kosmetických produktů je zbytečný marketingový přepych.Co si dám na obličej, abych vypadala mladší?Hollywoodské triky a vědaHollywoodské hvězdy dnes na své věčné mládí používají spíš NAD+ injekce, Morfeus nebo „facelift bez skalpelu“.Zní to skvěle – dokud se nepodíváte hlouběji (o finanční stránce nemluvě).NAD+ a jeho deriváty (např. NMN) sice pomáhají buněčné energii, ale nejsou zázračným omlazovákem.Některé studie dokonce naznačují, že by mohly mít i nežádoucí účinky při bujení buněk – tedy mohou přispívat k rozvoji rakoviny. Paldus k tomu poznamenala, že skutečné omlazení nemá nic společného s injekcemi: „Neexistuje látka, která by zastavila čas. Existuje jen zdravý způsob, jak s ním žít.“ A tím to podle mě vystihla dokonale.Vypadám na svůj věk. Musím být dnes ale věčná dvacítka?Kolagen, retinol a ostatníNa rozdíl od „zázračných“ infuzí má retinol reálný vědecký základ – podporuje obnovu buněk a zlepšuje texturu pleti.Jenže bez disciplíny a ochrany SPF taky nepomůže. A kolagen? Ano, doplňky mohou pleti prospět, ale žádný prášek ti nevrátí kůži dvacítky.Tělo si ho rozloží a využije tam, kde potřebuje – ne nutně v obličeji. Jak říká Paldus, pleť potřebuje spíš klid a hydrataci než další chemické stimuly.Co opravdu funguje Nakonec se všechno vrací k základům, které znějí nudně – ale fungují: Čerstvý vzduch a voda. Pohyb a dobrý spánek. Méně stresu. Rovnováha ve stravě a v životě.A trochu štěstí na geny, samozřejmě. A jak tu už píšu na toto téma poněkolikáté – když se o sebe staráš s rozumem, láskou a humorem, žádný botox není konkurence.Mimochodem, botox už je podle Paldus v Americe opravdu pasé. Takže příště, než si objednáte „zázračné sérum“, dejte si radši hrst malin, pořádně se vyspěte a zhluboka nadechněte.To je ten pravý facelift.