Vítejte v Deníku padesátky
#samasebou

Další cesta na mém seznamu míst, která chci zažít, je za mnou. Istanbul byl parádní, i když trochu upršený. Město na dvou kontinentech, v Evropě a Asii, snad nikdy nespí. Voní kávou, láká sladkostmi a mezi stoly v kavárnách se vám proplétají kočky. Tady jsou moje tipy, postřehy a zážitky. A taky důkaz, že cestu bez cestovky zvládnete i s mizernou angličtinou. Jen si hlídejte, kam šlapete.Dneska je cestování opravdu jednoduché. Máme aplikace, mapy v telefonu, překladače i ChatGPT. S trochou přípravy se domluvíte i s minimální jazykovou výbavou.Já začala tím, že jsem se podívala na ceny letenek do Istanbulu. Byl jedním z míst, která jsem chtěla zažít, ale necítila jsem potřebu zůstávat dlouho. Chtěla jsem nakouknout, nasát atmosféru, projet se po Bosporu, ochutnat místní jídlo. A moje intuice byla správná: dva a kousek dne mi pro první seznámení stačily. Ne snad, že by Istanbul byl nudný nebo nezajímavý. Jen jsem tentokrát nepotřebovala vidět úplně všechno.A taky jsem si potvrdila, že Asie je tu pro mě cítit na každém kroku. „Zlatý Ryanair“Zpáteční letenky pro dva vyšly přibližně na pět tisíc korun. Vyzkoušeli jsme tureckou nízkonákladovou společnost Pegasus, která mimochodem převzala skupinu Smartwings i ČSA. Naše česká letecká jistota tak má tureckého majitele.Upřímně doufám, že se prostor pro nohy ve Smartwings nebude řídit naším zážitkem z Pegasusu. Protože zlatý Ryanair! Mít nohy o pár centimetrů delší, nevím, kam bych je složila.Personál byl ale příjemný, let bezproblémový a překvapivě rychlý. Jen káva na palubě nic moc. Od Turků bych zrovna v tomhle čekala trochu víc.Při naší cestě na konci října byl Istanbul o dvě hodiny napřed oproti českému času. Na tak krátký pobyt je to drobný časový kotrmelec, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Jen pozor: dvouhodinový rozdíl platí v době našeho zimního času, v létě je rozdíl hodinový.Malé letiště?  A jak vypadá to velké? Letěli jsme na letiště Sabiha Gökçen na asijské straně města. Istanbul má dvě hlavní letiště a právě Sabihu využívá řada nízkonákladových spojů. Je menší než hlavní letiště Istanbul. Což jsem uvítala — dokud jsem si neuvědomila, kolik se i v tomhle „menším“ nachodíme. Kilometr sem, kilometr tam. To velké bych tedy chtěla vidět. Nebo radši ne.Ubytování jsem hledala přes Booking a s výběrem části města mi pomohl ChatGPT. Když přilétáme na Sabihu, proč nebydlet na asijské straně? Nakonec se to ukázalo jako výborná volba.Z letiště je to k hotelu ještě pořádný kus. Zvlášť pokud přilétáte večer a nechcete po příletu řešit dopravu, za mě dává smysl objednat si předem transfer přes Booking, hynete se tka nepoctivým co na vás fakt dost vydělají. Nám to fungovalo bez problémů: místo setkání jsme našli snadno a celý systém byl dobře zorganizovaný. A cena? No trochu turecká, ale rozhodně míň turecká než kdybychom si mávli na žluté nebo jiné turecké taksi.Kousek Andalusie. Krása i nečekané stěhování Kadıköy: Býk za rohem, živo všude kolemBydleli jsme v Kadıköy, v hotelu v boční uličce přímo v centru zdejšího dění. Za necelých sto eur na noc jsme měli poměrně slušné ubytování a hlavně všechno blízko. Recepční nám při příjezdu oznámil, že má zrovna ubytovaných šestnáct Čechů. Jaká náhoda. Za tu cenu a na tomhle místě? Ani se nedivím.Ke známé soše býka to bylo pár kroků. Restaurace a kavárny začínaly prakticky ve chvíli, kdy jsme vystrčili nos z hotelu. A k moři, respektive k přístavišti lodí do evropské části, jsme došli asi za pět set metrů příjemné procházky. Klidně přes místní trh a uličky plné podniků, ze kterých by člověk nejraději ochutnal všechno.Asijskou stranu bych si pro ubytování vybrala znovu. Na mě působila klidněji než hlavní turistická místa na evropském břehu, přitom měla spoustu života, restaurací, barů a uliček. A taky atmosféru, kvůli které nemusíte cestovat hluboko do Asie, abyste trochu ochutnaly její ruch a chaos. Já ten chaos miluju.Nejhezčí městská doprava? Lodí přes BosporPřejezd do evropské části nás vyšel zhruba na dvě eura za osobu. A upřímně? Plavby přes Bospor pro mě byly jedním z největších zážitků celého pobytu. Obyčejná lodní linka, taková místní tramvaj po vodě, a přitom pokaždé malý výlet (cca 20 minut).Jeli jsme několikrát, pokaždé jinou lodí a pokaždé mě to bavilo. Výhledy na město, voda, ruch kolem. A racci, kteří vás doprovázejí skoro až na druhý břeh. Jsou zvyklí, že je lidé krmí, takže nalétávají k lodi a postarají se o další podívanou. Je to neuvěřitelně působivé.Praktický postřeh: my jsme při cestování MHD včetně lodí využívali bezkontaktní platební kartu, kterou stačilo přiložit u turniketu. Na krátký pobyt nám to vyhovovalo a Istanbulkart jsme nepotřebovali. Možnost bezkontaktního placení uvádí i oficiální turistický web města. Pokud ale plánujete jezdit hodně, porovnejte si aktuální jízdné a podmínky. Pohodlnější placení nemusí být zároveň nejlevnější.https://denikpadesatky.cz/wp-content/uploads/2026/11/video_bospor.mp4Mešity, bazary a rybáři Na evropském břehu najdete hlavní turistická lákadla: Velký bazar, Egyptský bazar, Hagii Sofii, Modrou mešitu, Galatskou věž, historickou tramvaj na třídě İstiklal i náměstí Taksim. A samozřejmě také známé barevné domky a uličky, které člověk zná z fotografií.Nemusíte ale jen odškrtávat památky. Mě bavilo i obyčejné koukání kolem sebe. Třeba na Galatském mostě, kde nahoře stojí rybáři s pruty a dole pod nimi jsou hlavně rybí restaurace. Můžete si dát tradiční rybí sendvič, třeba grilovanou makrelu v pečivu se zeleninou, a pozorovat město. Nádhera.Hned po plavbách u mě následovala Modrá mešita. Silný, až spirituální zážitek. A další moment, který mi utkvěl v hlavě? Muži, kteří se modlí přímo před svými obchody v bazaru. Mezi prodejem, lidmi a každodenním ruchem se najednou odehrává něco velmi osobního. Tohle vám žádná fotografie úplně nepředá.A pak jsou tu kočky. Všude. Jenže právě s nimi mám i jednu méně příjemnou zkušenost. Thajsko očima padesátky: Krabi, Phi Phi a místa, která stojí za to vidětKočky najdete i u bankomatuSeděli jsme v kavárně na evropské straně s výhledem na Bospor. Krásné místo a samozřejmě nechyběly kočky. Když jsme odcházeli a já platila u baru, jedné z těch krasavic jsem omylem šlápla na špičku ocásku. Stála za mnou a já ji neviděla.Kočka mě škrábla. A protože se to naštěstí stalo až před odletem, následovala hned po návratu návštěva infekčního oddělení a očkování proti vzteklině. Můj istanbulský suvenýr tak nakonec představuje i série injekcí — podle mého počítání jich bude dohromady asi sedm.Aspoň budu očkovaná, říkám si. Jen to neznamená pět let bezstarostnosti, kdy můžu případná další škrábnutí ignorovat. I po očkování je při dalším rizikovém kontaktu je ale potřeba poradit se s lékařem. Hafız Mustafa: Stojí za to sem zajít? Ale zpátky k příjemnějším věcem. Istanbul je ráj pro všechny, kdo milují dobré jídlo. A pokud máte slabost pro sladké, budete tu mít vážný problém s rozhodováním.Za návštěvu podle mě stojí vyhlášená cukrárna a kavárna Hafız Mustafa 1864. Tady mi nevadilo si připlatit. Krásné prostředí, číšníci, celková atmosféra — na chvíli máte pocit, že jste se vrátily v čase. A ty zákusky? Božské.Na turecké kávě a místním čaji jsem si během pobytu vypěstovala malou závislost. Jedno kafíčko, jeden čajíček… a za chvíli znovu. Sedět, popíjet a pozorovat život kolem se tu dá velmi snadno zaměnit za celodenní program.Co ochutnat? Je toho opravdu dostPokud jde o jídlo, prakticky nikde jsme nešlápli vedle. Kebab byl skvělý, stejně jako speciální burger zapečený v housce, s lanýžovou omáčkou a čedarem. Takové jídlo se sice špatně popisuje člověku, který má zrovna hlad, ale vynechat ho nemůžu.Ochutnala jsem také hustý mléčný nápoj, který mi připomínal řídkou krupicovou kaši — salep. A výborný cheesecake San Sebastián. Ten doporučuju bez čokoládové polevy. Za mě je nejlepší samotný, čokoláda už ho zbytečně přesladí.A börek! Se sýrem nebo s masem, obě varianty úžasné.Jediné, co mě trochu zaskočilo, byla čerstvá šťáva z granátového jablka, vymačkaná přímo přede mnou. Čekala jsem osvěžení a dostala pořádnou chuťovou ránu. Výrazná, trpká, zkrátka síla. Jak jsem jela koupit apartmán u mořeKonec října: Chvíli tričko, chvíli déšťNa konci října jsme měli kolem šestnácti stupňů, pocitově ale často víc. Chvílemi se dalo chodit v tričku. Jen už je potřeba počítat i s deštěm, který nás druhý den opravdu zastihl.Přesto to byla paráda. Na moje první seznámení s Istanbulem stačily přibližně tři dny. Nikam se nehnat, projet se lodí, něco vidět, něco ochutnat a nechat si čas na místní atmosféru. Kdo chce důkladně procházet památky a muzea, ten si samozřejmě může přidat další dny. Mně tentokrát vyhovovalo právě tohle malé nakouknutí. A cigára? Jako návrat do osmdesátekJeště jedna věc mě překvapila: kolik se tam kouří. Místy jsem měla pocit, že jsem se vrátila do našich osmdesátek. Kuřáky jsem viděla dokonce i v restauraci a cigarety mě zkrátka provázely mnohem častěji, než jsem zvyklá.V letadle mi nejdřív připadalo skoro legrační, jak opakovaně zdůrazňují, že se nesmí kouřit. Ani elektronické cigarety. Po návštěvě Istanbulu už mi ta důslednost připadala o něco pochopitelnější.Istanbul můžu vřele doporučit. Pro jeho ruch, chutě, uličky, mešity i plavby mezi dvěma kontinenty a tak milé lidi. Jen bacha na kočky. Cigarety ucítíte včas. Ocásek za patou bohužel ne.

Španělsko je moje láska. Každou další cestou poznávám jiný kout této nádherné země a pokaždé objevuji její další tvář. Tentokrát padla volba na Andalusii. Během dvou týdnů jsme viděli Málagu, Torremolinos, Benalmádenu, Fuengirolu, Marbellu i kouzelné Mijas. Ne všechno vyšlo podle plánu, ale právě díky jednomu nečekanému zvratu jsme nakonec poznali ještě víc, než jsme původně zamýšleli.Jak jem ulovila dobré letenkyKdyž jsem objevila letenky do Málagy za něco málo přes 4 tisíce korun včetně velkých kufrů, neváhala jsem ani minutu. V hlavní sezoně je to podle mě skvělá cena, zvlášť když jsme loni za letenky do Alicante zaplatili téměř dvojnásobek.Tentokrát jsme odlétali z Bratislavy. Čtyři hodiny Railjetem utekly jako voda. Prošli jsme si historické centrum, dali si poctivé halušky a odpoledne už seděli v letadle směr jih Španělska. Večer jsme dorazili do Málagy. Chvíli jsme sice bloudili úzkými uličkami při hledání ubytování, ale právě to má své kouzlo. Sprcha, postel a po dlouhém dni jsme usnuli během pár minut.Málaga nás dostalaDruhý den jsme věnovali poznávání města. Prošli jsme historické centrum, tržiště Mercado Central, bývalou býčí arénu i krásný park u přístavu. Osvěžili jsme se čerstvým smoothie, dali si výborný oběd a jen tak se toulali ulicemi. Málaga na mě působila neuvěřitelně živě a přitom pohodově. Další den už patřil moři. Pláž u blízko centra i na dohled přístavu byla čistá, moře krásně průzračné a příjemně osvěžující. Večer jsme zamířili do naší oblíbené restaurace La Sureña na tapas a sklenku tinto de verano. Pokud ho neznáte, představte si lehké červené víno s citronovou limonádou a ledem. V letním vedru ideální osvěžení s minimem alkoholu.  Jakmile se setmělo, Málaga úplně změnila atmosféru. Rozsvícené uličky, vůně restaurací, živé náměstí a všude spousta lidí. Přesně ten typ večerů, kvůli kterým se do Španělska člověk rád vrací.Přesun do Torremolinos a první zklamáníPo třech dnech jsme nasedli na vlak C1, který spojuje Málagu s celým pobřežím až do Fuengiroly. Jezdí přibližně každých dvacet minut a cestování je díky němu neuvěřitelně jednoduché. Naším cílem bylo Torremolinos. Jenže tady přišlo první zklamání. Hostitel nabízel apartmán s jednou ložnicí. Ve skutečnosti šlo o malé studio. Poloha byla sice dobrá, k moři asi 800 metrů, ale z kopce a zpátky pořádně do kopce. Samotný bytový dům působil zanedbaně, chodby nebyly zrovna voňavé a komunitní bazén nás také příliš nenadchl. Na pláž jsme samozřejmě chodili rádi. Dlouhá promenáda směrem k Benalmádeně je krásná, ale celé místo nám zkrátka nesedlo. Hmyz rozhodl za násAsi třetí den jsem v koupelně objevila švába. Druhý den se objevil další. A v noci jsem viděla, jak lezou z chodby přímo do apartmánu. Bylo rozhodnuto. Museli jsme se přestěhovat. Naštěstí Booking zafungoval skvěle. Hostitelka přijela, ukázala jsem jí fotky švábů a bez problémů nám vrátila peníze za zbytek pobytu. Jenže najít uprostřed července nové ubytování není vůbec jednoduché. Většina apartmánů byla obsazená nebo stála i přes padesát tisíc korun za týden. Po několika hodinách hledání jsme nakonec našli apartmán v Benalmádeně.A to byla trefa do černého.Padesátka na cestách: zašlá sláva Gran Canaria?Benalmádena nás nadchlaNový apartmán byl přesně takový, jaký si člověk na dovolené přeje. Čistý, moderně zařízený, s recepcí, několika bazény a výhledem na moře. Na stole na nás čekalo prosecco, v lednici voda a nealko, připravené kapsle do kávovaru i drobné občerstvení. Ano, stálo nás to asi o 150 eur více. Ale nelitovali jsme ani na okamžik. Samotná Benalmádena na mě působila mnohem příjemněji než Torremolinos. Byla čistší, upravenější a celkově klidnější. Krásná Puerto Marina, několik různých pláží i dlouhá promenáda nabízely dostatek možností na každodenní procházky. Valencie: Futuristická kráska i syrové Španělsko bez přikrášleníCo všechno se dá podniknoutDíky vlaku C1 jsme bez auta pohodlně navštívili: Fuengirolu, nákupní centrum Plaza Mayor, Torremolinos Málagu Nákupní galerii Plaza Mayor a další letoviska Dali jsme si výlet přes GetYourGuide do MArbelly, Puerta Banús a Mijas. Mijas nás překvapilo asi nejvíc. Úzké bílé uličky, nádherné výhledy, milí lidé a restaurace s obrovskými porcemi za rozumné ceny. Vyrazili jsme také na plavbu katamaránem spojenou s pozorováním delfínů přmi u Puerta Mrina v Bemaládeně. A ano, delfíny jsme opravdu viděli.A bylo vedro?Překvapivě mnohem snesitelnější, než jsem čekala. Na pobřeží často foukal příjemný vítr od moře a rána byla podobná našemu létu. Vedro samozřejmě bylo, ale díky moři se dalo dobře zvládat. Úplně jiná situace nastala v Mijas. Tam už bylo znatelně sušší klima a teplota byla mnohem vyšší. Moře nás mile překvapilo. Voda byla krásně čistá a v Málaze jsem viděla ryby i ve vodě po kolena.Co určitě ochutnatAndalusie je rájem milovníků ryb. Nejčastěji narazíte na sardinky připravované na ohni přímo v plážových restauracích, výborné kalamáry, krevety nebo další mořské plody.My jsme si oblíbili také: paellu, tapas, jamón, ovčí sýry, studenou polévku gazpacho zmrzlinu s příchutí mojita, a samozřejmě tinto de verano neboli červené víno se sodovkou a ciroovou limonádou. Příjemně nás překvapila i hotová jídla z Mercadony. Lasagne, těstoviny nebo i pizza byly překvapivě dobré a na rychlou večeři ideální.Bahno, plameňáci a puch. Španělské Mrtvé moře na vlastní kůžiDva týdny utekly neuvěřitelně rychleZa čtrnáct dní jsme nachodili spustu kilometrů – v průměru kolem čtrnácti kilometrů denně. Přesto jsme neměli pocit, že bychom někam spěchali. Přesně takové cestování mám nejraději. Poznávat nová místa pomalu. Sednout si večer na promenádě s výhledem na moře. Dát si tapas, poslouchat španělštinu kolem sebe a jen tak být. Andalusie není dokonalá. I tady narazíte na věci, které vás mohou překvapit. Ale právě tahle různorodost je na Španělsku to, co mě na něm tolik baví. A já už teď vím, že jsem na jihu Španělska rozhodně nebyla naposledy.Tipy na závěr Pokud chcete pohodlně cestovat bez auta, využívejte vlak C1 mezi Málagou a Fuengirolou. V hlavní sezoně rezervujte ubytování s možností bezplatného zrušení. Vyplatí se připlatit si za kvalitnější apartmán – rozdíl v pohodlí může být obrovský. Neomezujte se jen na pláž. Vyhraďte si alespoň jeden den na Marbellu a určitě navštivte také Mijas. Na promenádách ochutnejte tinto de verano, sardinky připravované na ohni, kalamáry a zmrzlinu. Určitě doporučuji plavbu za delfíny z Benalmádeny.

Opět se ve mně ozvala touha někam vyrazit. Přiznám se, že už jsem docela dlouho přemýšlela kam. Čechy máme se synem procestované téměř křížem krážem. Ještě nám společně chybí třeba Slapy nebo Zvíkov, kde jsem mimochodem kdysi zamlada trávila docela dost času na brigádě u nadšenců do bungee jumpingu.Z mostu jsem tenkrát opravdu skočila. Nechtěla jsem po hlavě, i když mě všichni přemlouvali. Prý když skočím po nohách, může mě při návratu bouchnout lano přes ruku. Samozřejmě jsem si nedala říct. A samozřejmě mě to lano přes tu ruku prásklo tak, že jsem měla modřinu skoro od ramene až po loket. Byl to slušný adrenalin – nemyslím modřina, ten let vzduchem. Ale že bych si dneska místo snídaně šla skočit z mostu? To asi ne.Druhý skok byl z jeřábu. Tentokrát po hlavě. A pode mnou beton. No a tím moje bungee kariéra skončila. Ale sakra… kam jsem to zase odbočila? Mám přece psát o Hřensku, ne vzpomínat na mládí. Asi se hlásí padesátka.Takže zpět do současnosti. Nakonec padla volba na Hřensko. Původně jsme chtěli jet vlakem do Děčína a odtud autobusem, ale protože byl květnový svátek a času nebylo nazbyt, sedli jsme do auta a zamířili rovnou tam.Co se ukázalo jako první chybaParkoviště byla beznadějně plná a místo jsme nakonec našli až na parkovišti Mezní Louka, kde zrovna někdo odjížděl. Ulevilo se mi. Tedy do chvíle, než jsem zaplatila parkovné a byla asi o dvě stovky lehčí.Říkala jsem si, že nejdřív sejdeme dolů k Divoké soutěsce, projedeme se na lodičkách a potom třeba zvládneme ještě Pravčickou bránu.Optimismus mi vydržel sotva dvacet minutNejdřív jsme došli k rozcestníku. A pak jsem zjistila, že opravdová cesta teprve začíná. Před námi bylo asi sedm set metrů prudce dolů po schodech. Tedy… oficiálně sedm set metrů. Já bych přísahala, že to byly minimálně dva kilometry.Když jsme konečně dorazili k řece Kamenici, loď nikde. Museli jsme pokračovat ještě kus dál kolem skalních převisů. Ale musím uznat, že to bylo opravdu krásné. Nahoře bylo vedro, dole příjemný chládek a člověk měl pocit, že se ocitl v úplně jiném světě. Jenže mně v hlavě běžela pořád jedna jediná myšlenka: „Bože… vždyť my to všechno půjdeme zase nahoru.“ A nemohla jsme tomu uvěřit, určitě tu je ještě jiná cesta. Loďka určitě má další zastávku a tam bude cesta minimálně schůdnější. Po vystání nepříliš dlouhé, ale ani úplně ne malé frontyfronty jsme konečně nastoupili na lodičku.Pan převozník se nás snažil bavit různými historkami. Upřímně řečeno, moc mu to nešlo, ale jednu věc zdůraznil asi pětkrát.„Jediná cesta zpátky vede stejnudy.“Na mě šly mdloby. Dříve bylo možné pokračovat dál přes Edmundovu soutěsku, jenže ta je po požáru Českého Švýcarska stále uzavřená a z lodičky už se dál vystoupit nedá (aktuálně byla uzavřená na konci května 2026). Samotná plavba trvala asi patnáct minut a byla opravdu nádherná. Skály kolem vody mají své kouzlo.Kam v létě k vodě? Plus tip na výlet lodíMami, nesmí tě předběhnout!Pak ale přišla ta část, na kterou jsem se vůbec netěšila. Výšlap zpátky. V jednu chvíli jsem měla pocit, že tam snad umřu. Nechtěla jsem ale hysterčit, tak jsem si pořád opakovala: „To dáš.“ Syn mě motivoval po svém. Pár metrů za námi totiž šly dvě sympatické paní z Polska. Obě měly pár kilo navíc a můj syn prohlásil:„Mami, hlavně tě nesmí předběhnout.“Jedna z dam odpadla někde dole. Jenže ta druhá… Ta se mi začala v půlce kopce nebezpečně přibližovat. Ve mně se okamžitě probudila soutěživost. Ta paní samozřejmě vůbec netušila, že právě závodí. Zato já jela naplno. Snad bych se po tom kopci i plazila, jen abych neprohrála. Nakonec jsem se nahoru opravdu doplazila jako vítěz. Tak kam se ještě podíváme?Sípala jsem ještě dobrých deset minut. Jako astmatik jsem měla pocit, že moje plíce právě kolabují. Ale zvládla jsem to. A vlastně ani nevím, jestli jsem byla šťastnější proto, že jsem porazila nic netušící Polku, nebo proto, že už ten kopec mám konečně za sebou. Když jsme nahoře zjistili, že za chvíli jede autobus zpátky do Hřenska, bylo rozhodnuto.Cestování po padesátce: moje tipy a zkušenosti z cestPravčickou bránu jsme tentokrát vzdali. Jak já ty kopce od mládí nemám ráda. Vždycky mi dojde dech. A je úplně jedno, jestli vážím o deset kilo míň nebo víc. Dole v Hřensku jsme si po tom výkonu samozřejmě museli dopřát občerstvení. Restaurace, která vypadala nejlíp, byla úplně plná, takže jsme skončili v jiné. Tam se podle mě zastavil čas někdy v devadesátých letech. Já si dala Birell. Syn palačinku. Vypadala taky jako z devadesátek. Ale chutnala mu, takže vlastně proč ne. Po obědě jsme se ještě prošli po Hřensku a já si najednou uvědomila, co mi tam vlastně celou dobu nesedí. Ty skály.Vím, že většina lidí je miluje, ale na mě působily až moc stísněně. Mám ráda otevřené krajiny, výhledy, moře… Tady jsem měla pocit, jako by se na mě ty skály trochu zavíraly.Když k tomu připočtu stopy po ničivém požáru, který oblast před pár lety zasáhl, musím přiznat, že mě samotné Hřensko úplně neokouzlilo. Možná jsme ale zvolili špatnou trasu.Dnes bych ten výlet udělala jinakNechala bych auto doma, dojela vlakem do Děčína, odtud autobusem do Hřenska a pokračovala do německého Bad Schandau. Odtud jezdí přívoz přes Labe a dá se krásně kombinovat výlet po obou stranách hranice. Navíc jsou tam nádherné termální lázně Toskana Therme, které po celodenním chození zní jako naprostý ráj.Takže pokud se sem někdy vrátím, bude to právě tímto způsobem.A jednu radu na závěr?Jestli plánujete Divokou soutěsku, počítejte s tím, že cesta zpátky opravdu vede do kopce.A není to kopeček.Tip na trochu delší výlet:  vlak do Děčína autobus do Hřenska Divoká soutěska přívoz v Bad Schandau přes Labe odpoledne v Toskana Therme druhý den klidně Drážďany

Někdy cítíme, že to, co nás dřív naplňovalo, najednou nedává smysl. Práce, do které jsme kdysi dávaly všechno, nás už netěší. A hlavou běží: „Není už pozdě na změnu?“Iveta říká: „Není. Je to možná ta nejlepší chvíle.“V této epizodě otevřeně mluví o tom, jak opustila zaběhlou kariéru a vydala se úplně novým směrem – ne z rozmaru, ale z hluboké potřeby. A našla radost, lehkost i nové sebevědomí. Povídáme si o tom, jak: poznat, že už ti stará role nesedí (a to je v pořádku) zvládnout strach ze změny – i když tě všichni varujou začít znovu s odvahou, radostí a respektem k sobě Tenhle díl je pro každou ženu, která cítí, že už nechce jen „přežívat od pondělí do pátku“. Pro každou, která si klade otázku „A co když je toho ve mně víc?“ – a hledá odpověď.Pusť si příběh Ivety a zjisti, že život po padesátce může být ten nejautentičtější. Ne proto, že všechno víš. Ale protože si konečně dovolíš být sama sebou.Poslech zde: YouTube – Iveta: Změna kariéry po čtyřicítce

Právě teď je ta nejdůležitější chvíle začít. Ne kvůli vzhledu, ale kvůli síle, zdraví a svobodě, kterou ti pevné tělo může dát. V tomhle dílu se s Katkou Malou bavíme o tom, proč ženy 50+ potřebují svaly možná víc než kdy dřív – a jak to zvládnout jemně, bez dřiny a s radostí.🎧 Dozvíš se: proč je síla po padesátce gamechanger (fakt, i když nesnášíš posilovnu) jak cvičit, aby tě to neodrovnalo, ale posílilo co ti tělo říká a jak mu začít naslouchat proč je ženský pohled na pohyb úplně jinde než fitness svět K poslechu na Youtube: https://www.youtube.com/watch?v=7JuWW_tuWeE✨ Tenhle podcast není o tom „makat na břišáky“. Je o tom, aby ses cítila silná, jistá a svá. A začít můžeš kdykoliv – třeba dneska. Chcete vědět o tom, co všechno Katka umí a dělá? Mrkněte na její stránky katerinamala.com

Host: Anežka Jizbová, módní návrhářka a zakladatelka značky CameronniV této epizodě se ponoříme do světa módy zralých žen – bez klišé, bez předpisů, bez věkových limitů. S návrhářkou Anežkou Jizbovou otevíráme upřímný a inspirativní rozhovor o tom, proč ženy 50+ rozhodně nepatří do módního stínu.Dozvíte se: Jak si budovat šatník, který vás bude reprezentovat – ne schovávat Proč je důležité najít svůj vlastní styl a jak na to Jaké kousky mají ve skříni smysl (a do čeho se vyplatí investovat) A proč je móda po padesátce osvobozující, když ji vezmete do vlastních rukou Tenhle díl je pozvánkou ke svobodě ve stylu – protože když víte, kým jste, móda se stává hrou.Poslechněte si nový díl a objevte, že styl není otázkou věku – ale odvahy být vidět.

Jsou lidé, kteří se celý život pohybují v kruhu stejných vzorců. A pak jsou lidé jako Kája. Muž, který si od mládí nesl zvláštní druh jemnosti, věrnosti a strachu. Strachu z žen, které by mu mohly být partnerkami.Kája byl jedináček. Měl jen maminku, Táta od nich odešel a o Káju se přestal zajímat. Jeho máma byla laskavá ženská, ale ráda se napila — někdy až moc. Ale Káju nikdy kvůli své „libůstce“ nikdy nezanedbávala, ona ho milovala. Kája maminku taktéž. Vždyť to byl jediný člověk, kterého měl. A tak ji pořád omlouval. Vyučil se truhlářem a začal konečně vydělávat. Jelikož to jeho maminka s penězi moc neuměla, měl Kája se svojí výplatou lepší život. Pořád to ale byl ten hodný kluk, který neměl v lásce štěstí. Na holky byl nešikovný a ony si z něj často dělaly spíš srandu než partnera.Byla to láska?Bylo mu kolem třiceti, když potkal Danu. Byla o dvacet let starší, elegantní, zkušená. A hlavně — viděla v něm něco dobrého. On v ní našel klid, zázemí, řád. Ona v něm mládí, energii a někoho, kdo ji miloval bez podmínek. Někteří nad tím nerovným párem kroutili hlavou, ale jim to fungovalo.Jenže pak přišla revoluce a s ní změna bytu. Dana zvyklá bydlet v nejluxusnější ulici V Praze se najednou musela stěhovat do obyčejného činžáku v širším centru. Nesla to hodně špatně. Byla zvyklá na svůj svět a status. Najednou o to všechno přišla. A začala pít. Jako by se scénář, který Kája dobře znal, opakoval.  Ale u dany ho to nějak bolelo víc. Viděl, jak žena jeho života mizí. Jak se z dámy stává troska. Jak ve víně utápí zklamání z vlastního stárnutí, jak jí život přestává bavit.A právě v tu dobu se objevil někdo, kdo mu zamotal hlavu. Aneta. Mladší o jedenáct let, citlivá, chytrá. Žena, která mu ukázala, že by možná ještě mohl mít normální život. Třeba i děti. A ty by si on moc přál. Scházeli se potají, povídali si, smáli se. Kája se zamiloval jako kluk. Jenže byl jako slon v porcelánu. Uměl milovat, ale neuměl konat. A hlavně neuměl odejít od Dany. „Dala mi všechno,“ říkal Anetě, která rozhodně tohle slyšet nechtěla. A Aneta nechtěla vztah, kde je jen náhradní plán. To už měla za sebou, Chtěla děti, rodinu a ne čekat až nějaká stará alkoholička umře a ona bude moct laskavě nastoupit na jeho místo. A tak to nějak taky řekla Kájovi, kterého měla ráda za to, jak je hodný a citlivý. Ale tohle snášet nemohla.Smrt mu přinesla štěstí?Za pár měsíců Dana zemřela. Nešťastně upadla. A Kája ji našel, když přišel z práce domů. A pak se stal paradox života: všechno po ní zdědil. Byt, chalupu a přes milion na účtu. Kája se změnil. Zhubnul, pořídil si hezké oblečení, prostě prokoukl. Začal cestovat a konečně žít.A začal být sebevědomý. Až moc. Dokonce Anetě při jedné z posledních setkání řekl, že najít takovou, jako je ona, pro něj „nebude problém“. Jak řekl tak udělal, a jednu si našel. Byla mladší než on, vzdělaná, z vesnice, kde měl chalupu. Jenže zázrak se nakonec nekonal. Paní vzdělanou ta Kájina obyčejnost začala dráždit A tak, když jednou nedokázal vyhodit svého psa ze společné postele, vyhodila Káju i se psem. A tím bylo hotovo.Kája zůstal sám. A to doslova. Neměl děti, neměl sourozence, jen stárnoucí maminku, která mezitím onemocněla rakovinou. Do poslední chvíle se o ni staral. A pak pochoval i ji. A tehdy si řekl, že sám nebude.Dal si inzerát. A odpověděla mu Jana, o patnáct let starší paní v důchodu. Měla děti, rodinu, vlastní život. A Kája? Ten měl peníze, čas a zkušenost být oporou. A tak zůstali spolu. Kája se prostě naučil přijmout to, co je.Někteří muži se zkrátka bojí žen svého věku. Protože by u nich museli být rovní. A rovnost je těžší než rozdíl. 

Možná jdu s křížkem po funuse, když už je druhá polovina ledna nového roku, ale což. Řekla jsem si, že tenhle rok bude o zpomalení – takovém, jaké jsem ve svém životě za víc než padesát let ještě neznala. Možná už všichni mají hotové plány do nového roku a bilancování toho minulého je pasé, ale já si stejně dovolím se vrátit a podívat se na to, co je pro mě teď nejdůležitější.Plány byly, jsou a budou. Jenže někdy je lepší je mít v hlavě a netlačit na ně. Protože ne vždy to, co chceme, je pro nás opravdu dobré.Jaký byl pro mě rok 2025Doslova turbulentní a náročný po všech stránkách. Ustála jsem ho – a jsem za to vděčná. A co jsem díky těm krizím a těžkým situacím pochopila? Mám pocit, že hodně. Ještě si to v hlavě skládám, třídím a ukládám, abych na to nezapomněla, ale vlastně jsem za to, co se stalo, ráda. I když to místy bolelo tak, že to nebylo vůbec hezké.Ztráta, která byla nutnáAsi nejvíc jedna ztráta, která se nakonec ukázala jako nezbytná a pro mě uzdravující. Pochopila jsem, že ne všechno, co se tváří jako velké přátelství, stojí na pevných základech. Někdy je to ve finále hodně jednostranné – hlavně v té pevnosti. A jak to v takových případech bývá, stačí málo, aby se všechno zhroutilo. Třeba jen vyřčení něčeho, co ten druhý prostě neunese.Jenže ono to není černobílé. Zjistila jsem, že i já jsem udělala jednu velkou chybu: dlouho jsem omlouvala, byla shovívavá a mlčenlivá k chování druhého. A z toho mi vyplynulo toto: Říkej věci hned, jak se stanou. I když jsou nepříjemné a nechce se ti do nich. Neomlouvej, nebagatelizuj, nenech frustraci a nepříjemné pocity v sobě.Důvěřuj, ale prověřujDalší lekce: drž se hesla „důvěřuj, ale prověřuj“. I když to na první pohled nevypadá, že je to potřeba nějak důkladně řešit. A nebuď skrblík, když jde o prevenci – protože zaplatit pak můžeš mnohonásobně víc. Ano, tohle se mi nevyplatilo u jedné koupě. Stálo mě to spoustu nervů, sporů a peněz. Kdybych měla profesionální prověření s přehledem bych se všemu vyhnula.Počítej do desetiJeště jsem se to úplně nenaučila, ale už vím, že je někdy lepší napočítat do deseti, odejít a uklidnit se, než říct nebo udělat něco, za co pak na sebe nebudu pyšná a budu mít výčitky. Vyzkoušeno na mém puberťákovi.Pravda vs. diplomacieLidi prostě často nechtějí slyšet pravdu. Raději si nechají lhát. Pokud ji říkáš ostře, jasně a často, moc kamarádů mít nebudeš. Anebo jinak: diplomacie je cesta ke štěstí. No, tak na tomhle budu muset ještě hodně zamakat… nebo se smířit s tím, že mě bude mít rád jen můj pes.HraniceNeustupuj tam, kde k tomu není prostor. Někteří lidé si totiž velmi snadno začnou myslet, že mají nárok na všechno. Tohle byla další lekce, kterou jsem si loni odžila. A věřte mi – bylo to výživné.Klid není luxusNic a nikdo nestojí za váš klid. Ani za zdraví – duševní i fyzické. Ještě v tom nejsem žádný přeborník, ale loňský rok mě donutil přemýšlet o tom, jak si život zjednodušit. Bez věčných sprintů. Víc v pohodě.Co bude dálA co bude dál? Snad zase život. Takový, jaký je – barevný a proměnlivý, nedokonalý, krásný i hrozný. Už vím, že na štěstí se nečeká, to se vytváří.

(a každá žena by je měla vědět dřív, než si do baráku pustí partu chlapů s vrtačkou)Rekonstrukce není stavební projekt. Je to životní lekce, psychologický experiment a test duševní odolnosti, který vám vezme nervy, spánek, peníze a hlavně zbytky romantických představ o lidech… a v lepším případě vám dá bydlení, které je „asi dobrý, paní domácí, vyvoslil jsem to“.A protože už jsem pár domů přežila (ano, přežila je přesné slovo), tady jsou pravdy, které by měla vědět každá žena, kterou napadne, že by si pořídila domek a celý ho SAMA (rozuměj s partou najatých řemeslníků)  zrekonstruovala.Rekonstrukce nikdy nedopadne přesně tak, jak chcete.Dopadne tak, jak to vyjde. A budete za to ještě ráda.Na firmu se jménem můžete čekat rok… a často se nedočkáte.Protože „poptávky jsou, šéfová“. A vy jste jen další zoufalá ženská s domem.Ani známá místní firma není zárukou ničeho.Kromě toho, že to bude drahé. A že jim budete volat více než vlastnímu partnerovi (kterého nemáte).Nikdy nespoléhejte na „dobré slovo“.To je mýtus. Na dobré slovo dneska nedostanete ani rohlík. Natož rovnou zeď.Podepsaná smlouva neznamená, že vám řemeslník neuteče s penězi.Znamená jen, že máte hezký papír na soud. To je vše.„To půjde“ znamená ve stavební řeči:„Nějak se to udělá.“ A vy se pak rok budíte hrůzou, jestli vám voda neteče do zdi.Vidí-li řemeslník ženu samotnou, otevírá se mu prostor pro kreativní interpretaci reality.A najednou slyšíte věty typu: „To máte takhle dobře, šéfová. My to doma máme taky tak.“Když řemeslník řekne „už je to hotové“, běžte se podívat.Protože „hotové“ většinou znamená… že rozhodně ne, a v lepším případě to jakž takž sedí – když zavřete jedno oko, zhasnete a máte trochu fantazie.Při rekonstrukci nemáte klid nikdy.Ani v noci. Budíte se myšlenkou: „Dal tam ten silikon? Nebo zítra vytopím sousedy?“Zálohy dávejte maximálně přes účet. Nikdy hotově.Hotovost = „děkuji pěkně, zítra nepřijdu, mám rýmičku“.Nikdy nepřemlouvejte řemeslníka k práci.Když se začne kroutit, znamená to: „Neumím to, ale když trváte… něco tam zbouchám.“ Výsledek? Dveře jak od baby Jagy a stěna, která vypadá, že přes ni projel tank na zkoušku brzd.Jeden řemeslník bude vždy pomlouvat druhého.Začíná to slovy: „Kdyby to ten před vámi udělal pořádně…“ A pak vám vysvětlí, že on už to napravit nemůže. Protože horko, vítr a další nepříznivé vnější vlivy…Rekonstrukce vždycky odhalí něco, co jste nečekali.Ne nutně katastrofu — spíš malou překážku, která posune termín a otestuje vaši trpělivost.„Bude to stát trochu víc“ je běžná součást procesu.Ne proto, že by vás někdo chtěl natáhnout, ale protože staré domy i nové projekty mají vlastní logiku. A tu zjistíte až v praxi.Nejhezčí část rekonstrukce není finiš, ale moment, kdy vám to doma začne znovu dávat smysl.Najednou vidíte, že každý kompromis měl svůj důvod a že to celé opravdu někam směřovalo.Ani značka kuchyňského studia není zárukou ničeho.Šuplík se nedovírá? Sifon překáží? Barový pult je o 10 cm níž? „Na to si zvyknete.“Při rekonstrukci zjistíte, že jeden chlap dokáže roznést po domě tolik bordelu jako pět dětí na speedu.A nedojde mu to. Nikdy.Pokud bydlíte v rekonstruovaném domě, uklízení je nový národní sport.Ne denní, ale hodinový.Na detaily nehleďte.Ne protože jste zenový mistr, ale protože vaše duševní zdraví má limit.Když se vám řemeslníci zabydlí na pozemku, berte je skoro jako rodinu.Jinak vám tu fasádu nedodělají nikdy.Po rekonstrukci vždycky přijde moment „tohle už nikdy“.Po rekonstrukci vždycky přijde moment „tohle už nikdy“. A pak uběhne rok, dva, maximálně tři… a přistihnete se, jak máte nový sen. Jinde, v jiném domě, v jiné čtvrti – a zase začínáte od nuly. Protože tak to prostě máme: život se mění a sny taky.Rekonstrukce vás změní.Buď se z vás stane buldozer. Nebo mistr zenové trpělivosti. Nebo obojí.„To bude hned.“ znamená „možná příští týden… nebo v dalším životě.“U řemeslníků čas plyne jinak. Hned může být zítra. Nebo za tři týdny nebo taky nikdy…Řemeslník nikdy nebere v potaz, že máte dítě.Ani psa. Ani práci. Ani nervový systém. Ale čeká, že máte nervy ze železa a neomezený rozpočet.Připravte se, že váš dům se stane transitním prostorem.Váš obývák? Šatna pro zedníka. Vaše koupelna? Prostor pro kreativní demolici. Vaše ložnice? Místo, kam si chodí volat: „Jo Pepo, já tu dělám!“Řemeslník vám vždy udělá něco, co jste si neobjednala.A když se zeptáte proč, odpoví: „To je lepší.“ Nikdy to není lepší. Ale je pozdě to zvrátit.Když řeknete „prosím opatrně“ — překládá se to jako „dej tomu pořádnou ránu“.Řemeslnická opatrnost je samostatný jazyk.Při rekonstrukci se možná naučíte jeden nový koníček: shánění toho, kdo opraví po tom, kdo opravoval.Při rekonstrukci se naučíte nový koníček: shánět toho, kdo opraví po tom, kdo opravoval. Je to jako domino – jedna chyba shodí druhou. Jen je to celé mnohem dražší.Předání hotové zakázky probíhá vždy s větou: „To už se doladí.“Což znamená: nic se nedoladí. Tohle je finální verze a na vás je smířit se s tím, i když procházíte místem, které se zrovna nepovedlo, vytěsníte to. Já říkám, na to se časem zapomene.Rekonstrukce zničí vaši sebelásku a pak ji zase postaví.Když si poradíte se zedníkem, dokážete vést i Spojené národy. To je čistá pravda.Jediná jistota při rekonstrukci je ta, že nic není jisté.Ne termín. Ne cena. Ne výsledek. Ne to, kdo ráno přijde. A už vůbec ne to, kdo odpoledne přijde něco „dodělat“.Emoční průběh rekonstrukce má pět fází: nadšení panika absolutní vyčerpání rezignace „to je vlastně docela hezký“ (bonus) plánování další rekonstrukce  Zapamatujte si, že…Ať už je rekonstrukce jakkoli náročná… jste to VY, kdo stojí v jejím středu a drží to celé při sobě. A to není sranda. To je hrdinství.

Další cesta na mém seznamu míst, která chci zažít, je za mnou. Istanbul byl parádní, i když trochu upršený. Město na dvou kontinentech, v Evropě a Asii, snad nikdy nespí. Voní kávou, láká sladkostmi a mezi stoly v kavárnách se vám proplétají kočky. Tady jsou moje tipy, postřehy a zážitky. A taky důkaz, že cestu bez cestovky zvládnete i s mizernou angličtinou. Jen si hlídejte, kam šlapete.Dneska je cestování opravdu jednoduché. Máme aplikace, mapy v telefonu, překladače i ChatGPT. S trochou přípravy se domluvíte i s minimální jazykovou výbavou.Já začala tím, že jsem se podívala na ceny letenek do Istanbulu. Byl jedním z míst, která jsem chtěla zažít, ale necítila jsem potřebu zůstávat dlouho. Chtěla jsem nakouknout, nasát atmosféru, projet se po Bosporu, ochutnat místní jídlo. A moje intuice byla správná: dva a kousek dne mi pro první seznámení stačily. Ne snad, že by Istanbul byl nudný nebo nezajímavý. Jen jsem tentokrát nepotřebovala vidět úplně všechno.A taky jsem si potvrdila, že Asie je tu pro mě cítit na každém kroku. „Zlatý Ryanair“Zpáteční letenky pro dva vyšly přibližně na pět tisíc korun. Vyzkoušeli jsme tureckou nízkonákladovou společnost Pegasus, která mimochodem převzala skupinu Smartwings i ČSA. Naše česká letecká jistota tak má tureckého majitele.Upřímně doufám, že se prostor pro nohy ve Smartwings nebude řídit naším zážitkem z Pegasusu. Protože zlatý Ryanair! Mít nohy o pár centimetrů delší, nevím, kam bych je složila.Personál byl ale příjemný, let bezproblémový a překvapivě rychlý. Jen káva na palubě nic moc. Od Turků bych zrovna v tomhle čekala trochu víc.Při naší cestě na konci října byl Istanbul o dvě hodiny napřed oproti českému času. Na tak krátký pobyt je to drobný časový kotrmelec, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Jen pozor: dvouhodinový rozdíl platí v době našeho zimního času, v létě je rozdíl hodinový.Malé letiště?  A jak vypadá to velké? Letěli jsme na letiště Sabiha Gökçen na asijské straně města. Istanbul má dvě hlavní letiště a právě Sabihu využívá řada nízkonákladových spojů. Je menší než hlavní letiště Istanbul. Což jsem uvítala — dokud jsem si neuvědomila, kolik se i v tomhle „menším“ nachodíme. Kilometr sem, kilometr tam. To velké bych tedy chtěla vidět. Nebo radši ne.Ubytování jsem hledala přes Booking a s výběrem části města mi pomohl ChatGPT. Když přilétáme na Sabihu, proč nebydlet na asijské straně? Nakonec se to ukázalo jako výborná volba.Z letiště je to k hotelu ještě pořádný kus. Zvlášť pokud přilétáte večer a nechcete po příletu řešit dopravu, za mě dává smysl objednat si předem transfer přes Booking, hynete se tka nepoctivým co na vás fakt dost vydělají. Nám to fungovalo bez problémů: místo setkání jsme našli snadno a celý systém byl dobře zorganizovaný. A cena? No trochu turecká, ale rozhodně míň turecká než kdybychom si mávli na žluté nebo jiné turecké taksi.Kousek Andalusie. Krása i nečekané stěhování Kadıköy: Býk za rohem, živo všude kolemBydleli jsme v Kadıköy, v hotelu v boční uličce přímo v centru zdejšího dění. Za necelých sto eur na noc jsme měli poměrně slušné ubytování a hlavně všechno blízko. Recepční nám při příjezdu oznámil, že má zrovna ubytovaných šestnáct Čechů. Jaká náhoda. Za tu cenu a na tomhle místě? Ani se nedivím.Ke známé soše býka to bylo pár kroků. Restaurace a kavárny začínaly prakticky ve chvíli, kdy jsme vystrčili nos z hotelu. A k moři, respektive k přístavišti lodí do evropské části, jsme došli asi za pět set metrů příjemné procházky. Klidně přes místní trh a uličky plné podniků, ze kterých by člověk nejraději ochutnal všechno.Asijskou stranu bych si pro ubytování vybrala znovu. Na mě působila klidněji než hlavní turistická místa na evropském břehu, přitom měla spoustu života, restaurací, barů a uliček. A taky atmosféru, kvůli které nemusíte cestovat hluboko do Asie, abyste trochu ochutnaly její ruch a chaos. Já ten chaos miluju.Nejhezčí městská doprava? Lodí přes BosporPřejezd do evropské části nás vyšel zhruba na dvě eura za osobu. A upřímně? Plavby přes Bospor pro mě byly jedním z největších zážitků celého pobytu. Obyčejná lodní linka, taková místní tramvaj po vodě, a přitom pokaždé malý výlet (cca 20 minut).Jeli jsme několikrát, pokaždé jinou lodí a pokaždé mě to bavilo. Výhledy na město, voda, ruch kolem. A racci, kteří vás doprovázejí skoro až na druhý břeh. Jsou zvyklí, že je lidé krmí, takže nalétávají k lodi a postarají se o další podívanou. Je to neuvěřitelně působivé.Praktický postřeh: my jsme při cestování MHD včetně lodí využívali bezkontaktní platební kartu, kterou stačilo přiložit u turniketu. Na krátký pobyt nám to vyhovovalo a Istanbulkart jsme nepotřebovali. Možnost bezkontaktního placení uvádí i oficiální turistický web města. Pokud ale plánujete jezdit hodně, porovnejte si aktuální jízdné a podmínky. Pohodlnější placení nemusí být zároveň nejlevnější.https://denikpadesatky.cz/wp-content/uploads/2026/11/video_bospor.mp4Mešity, bazary a rybáři Na evropském břehu najdete hlavní turistická lákadla: Velký bazar, Egyptský bazar, Hagii Sofii, Modrou mešitu, Galatskou věž, historickou tramvaj na třídě İstiklal i náměstí Taksim. A samozřejmě také známé barevné domky a uličky, které člověk zná z fotografií.Nemusíte ale jen odškrtávat památky. Mě bavilo i obyčejné koukání kolem sebe. Třeba na Galatském mostě, kde nahoře stojí rybáři s pruty a dole pod nimi jsou hlavně rybí restaurace. Můžete si dát tradiční rybí sendvič, třeba grilovanou makrelu v pečivu se zeleninou, a pozorovat město. Nádhera.Hned po plavbách u mě následovala Modrá mešita. Silný, až spirituální zážitek. A další moment, který mi utkvěl v hlavě? Muži, kteří se modlí přímo před svými obchody v bazaru. Mezi prodejem, lidmi a každodenním ruchem se najednou odehrává něco velmi osobního. Tohle vám žádná fotografie úplně nepředá.A pak jsou tu kočky. Všude. Jenže právě s nimi mám i jednu méně příjemnou zkušenost. Thajsko očima padesátky: Krabi, Phi Phi a místa, která stojí za to vidětKočky najdete i u bankomatuSeděli jsme v kavárně na evropské straně s výhledem na Bospor. Krásné místo a samozřejmě nechyběly kočky. Když jsme odcházeli a já platila u baru, jedné z těch krasavic jsem omylem šlápla na špičku ocásku. Stála za mnou a já ji neviděla.Kočka mě škrábla. A protože se to naštěstí stalo až před odletem, následovala hned po návratu návštěva infekčního oddělení a očkování proti vzteklině. Můj istanbulský suvenýr tak nakonec představuje i série injekcí — podle mého počítání jich bude dohromady asi sedm.Aspoň budu očkovaná, říkám si. Jen to neznamená pět let bezstarostnosti, kdy můžu případná další škrábnutí ignorovat. I po očkování je při dalším rizikovém kontaktu je ale potřeba poradit se s lékařem. Hafız Mustafa: Stojí za to sem zajít? Ale zpátky k příjemnějším věcem. Istanbul je ráj pro všechny, kdo milují dobré jídlo. A pokud máte slabost pro sladké, budete tu mít vážný problém s rozhodováním.Za návštěvu podle mě stojí vyhlášená cukrárna a kavárna Hafız Mustafa 1864. Tady mi nevadilo si připlatit. Krásné prostředí, číšníci, celková atmosféra — na chvíli máte pocit, že jste se vrátily v čase. A ty zákusky? Božské.Na turecké kávě a místním čaji jsem si během pobytu vypěstovala malou závislost. Jedno kafíčko, jeden čajíček… a za chvíli znovu. Sedět, popíjet a pozorovat život kolem se tu dá velmi snadno zaměnit za celodenní program.Co ochutnat? Je toho opravdu dostPokud jde o jídlo, prakticky nikde jsme nešlápli vedle. Kebab byl skvělý, stejně jako speciální burger zapečený v housce, s lanýžovou omáčkou a čedarem. Takové jídlo se sice špatně popisuje člověku, který má zrovna hlad, ale vynechat ho nemůžu.Ochutnala jsem také hustý mléčný nápoj, který mi připomínal řídkou krupicovou kaši — salep. A výborný cheesecake San Sebastián. Ten doporučuju bez čokoládové polevy. Za mě je nejlepší samotný, čokoláda už ho zbytečně přesladí.A börek! Se sýrem nebo s masem, obě varianty úžasné.Jediné, co mě trochu zaskočilo, byla čerstvá šťáva z granátového jablka, vymačkaná přímo přede mnou. Čekala jsem osvěžení a dostala pořádnou chuťovou ránu. Výrazná, trpká, zkrátka síla. Jak jsem jela koupit apartmán u mořeKonec října: Chvíli tričko, chvíli déšťNa konci října jsme měli kolem šestnácti stupňů, pocitově ale často víc. Chvílemi se dalo chodit v tričku. Jen už je potřeba počítat i s deštěm, který nás druhý den opravdu zastihl.Přesto to byla paráda. Na moje první seznámení s Istanbulem stačily přibližně tři dny. Nikam se nehnat, projet se lodí, něco vidět, něco ochutnat a nechat si čas na místní atmosféru. Kdo chce důkladně procházet památky a muzea, ten si samozřejmě může přidat další dny. Mně tentokrát vyhovovalo právě tohle malé nakouknutí. A cigára? Jako návrat do osmdesátekJeště jedna věc mě překvapila: kolik se tam kouří. Místy jsem měla pocit, že jsem se vrátila do našich osmdesátek. Kuřáky jsem viděla dokonce i v restauraci a cigarety mě zkrátka provázely mnohem častěji, než jsem zvyklá.V letadle mi nejdřív připadalo skoro legrační, jak opakovaně zdůrazňují, že se nesmí kouřit. Ani elektronické cigarety. Po návštěvě Istanbulu už mi ta důslednost připadala o něco pochopitelnější.Istanbul můžu vřele doporučit. Pro jeho ruch, chutě, uličky, mešity i plavby mezi dvěma kontinenty a tak milé lidi. Jen bacha na kočky. Cigarety ucítíte včas. Ocásek za patou bohužel ne.

Španělsko je moje láska. Každou další cestou poznávám jiný kout této nádherné země a pokaždé objevuji její další tvář. Tentokrát padla volba na Andalusii. Během dvou týdnů jsme viděli Málagu, Torremolinos, Benalmádenu, Fuengirolu, Marbellu i kouzelné Mijas. Ne všechno vyšlo podle plánu, ale právě díky jednomu nečekanému zvratu jsme nakonec poznali ještě víc, než jsme původně zamýšleli.Jak jem ulovila dobré letenkyKdyž jsem objevila letenky do Málagy za něco málo přes 4 tisíce korun včetně velkých kufrů, neváhala jsem ani minutu. V hlavní sezoně je to podle mě skvělá cena, zvlášť když jsme loni za letenky do Alicante zaplatili téměř dvojnásobek.Tentokrát jsme odlétali z Bratislavy. Čtyři hodiny Railjetem utekly jako voda. Prošli jsme si historické centrum, dali si poctivé halušky a odpoledne už seděli v letadle směr jih Španělska. Večer jsme dorazili do Málagy. Chvíli jsme sice bloudili úzkými uličkami při hledání ubytování, ale právě to má své kouzlo. Sprcha, postel a po dlouhém dni jsme usnuli během pár minut.Málaga nás dostalaDruhý den jsme věnovali poznávání města. Prošli jsme historické centrum, tržiště Mercado Central, bývalou býčí arénu i krásný park u přístavu. Osvěžili jsme se čerstvým smoothie, dali si výborný oběd a jen tak se toulali ulicemi. Málaga na mě působila neuvěřitelně živě a přitom pohodově. Další den už patřil moři. Pláž u blízko centra i na dohled přístavu byla čistá, moře krásně průzračné a příjemně osvěžující. Večer jsme zamířili do naší oblíbené restaurace La Sureña na tapas a sklenku tinto de verano. Pokud ho neznáte, představte si lehké červené víno s citronovou limonádou a ledem. V letním vedru ideální osvěžení s minimem alkoholu.  Jakmile se setmělo, Málaga úplně změnila atmosféru. Rozsvícené uličky, vůně restaurací, živé náměstí a všude spousta lidí. Přesně ten typ večerů, kvůli kterým se do Španělska člověk rád vrací.Přesun do Torremolinos a první zklamáníPo třech dnech jsme nasedli na vlak C1, který spojuje Málagu s celým pobřežím až do Fuengiroly. Jezdí přibližně každých dvacet minut a cestování je díky němu neuvěřitelně jednoduché. Naším cílem bylo Torremolinos. Jenže tady přišlo první zklamání. Hostitel nabízel apartmán s jednou ložnicí. Ve skutečnosti šlo o malé studio. Poloha byla sice dobrá, k moři asi 800 metrů, ale z kopce a zpátky pořádně do kopce. Samotný bytový dům působil zanedbaně, chodby nebyly zrovna voňavé a komunitní bazén nás také příliš nenadchl. Na pláž jsme samozřejmě chodili rádi. Dlouhá promenáda směrem k Benalmádeně je krásná, ale celé místo nám zkrátka nesedlo. Hmyz rozhodl za násAsi třetí den jsem v koupelně objevila švába. Druhý den se objevil další. A v noci jsem viděla, jak lezou z chodby přímo do apartmánu. Bylo rozhodnuto. Museli jsme se přestěhovat. Naštěstí Booking zafungoval skvěle. Hostitelka přijela, ukázala jsem jí fotky švábů a bez problémů nám vrátila peníze za zbytek pobytu. Jenže najít uprostřed července nové ubytování není vůbec jednoduché. Většina apartmánů byla obsazená nebo stála i přes padesát tisíc korun za týden. Po několika hodinách hledání jsme nakonec našli apartmán v Benalmádeně.A to byla trefa do černého.Padesátka na cestách: zašlá sláva Gran Canaria?Benalmádena nás nadchlaNový apartmán byl přesně takový, jaký si člověk na dovolené přeje. Čistý, moderně zařízený, s recepcí, několika bazény a výhledem na moře. Na stole na nás čekalo prosecco, v lednici voda a nealko, připravené kapsle do kávovaru i drobné občerstvení. Ano, stálo nás to asi o 150 eur více. Ale nelitovali jsme ani na okamžik. Samotná Benalmádena na mě působila mnohem příjemněji než Torremolinos. Byla čistší, upravenější a celkově klidnější. Krásná Puerto Marina, několik různých pláží i dlouhá promenáda nabízely dostatek možností na každodenní procházky. Valencie: Futuristická kráska i syrové Španělsko bez přikrášleníCo všechno se dá podniknoutDíky vlaku C1 jsme bez auta pohodlně navštívili: Fuengirolu, nákupní centrum Plaza Mayor, Torremolinos Málagu Nákupní galerii Plaza Mayor a další letoviska Dali jsme si výlet přes GetYourGuide do MArbelly, Puerta Banús a Mijas. Mijas nás překvapilo asi nejvíc. Úzké bílé uličky, nádherné výhledy, milí lidé a restaurace s obrovskými porcemi za rozumné ceny. Vyrazili jsme také na plavbu katamaránem spojenou s pozorováním delfínů přmi u Puerta Mrina v Bemaládeně. A ano, delfíny jsme opravdu viděli.A bylo vedro?Překvapivě mnohem snesitelnější, než jsem čekala. Na pobřeží často foukal příjemný vítr od moře a rána byla podobná našemu létu. Vedro samozřejmě bylo, ale díky moři se dalo dobře zvládat. Úplně jiná situace nastala v Mijas. Tam už bylo znatelně sušší klima a teplota byla mnohem vyšší. Moře nás mile překvapilo. Voda byla krásně čistá a v Málaze jsem viděla ryby i ve vodě po kolena.Co určitě ochutnatAndalusie je rájem milovníků ryb. Nejčastěji narazíte na sardinky připravované na ohni přímo v plážových restauracích, výborné kalamáry, krevety nebo další mořské plody.My jsme si oblíbili také: paellu, tapas, jamón, ovčí sýry, studenou polévku gazpacho zmrzlinu s příchutí mojita, a samozřejmě tinto de verano neboli červené víno se sodovkou a ciroovou limonádou. Příjemně nás překvapila i hotová jídla z Mercadony. Lasagne, těstoviny nebo i pizza byly překvapivě dobré a na rychlou večeři ideální.Bahno, plameňáci a puch. Španělské Mrtvé moře na vlastní kůžiDva týdny utekly neuvěřitelně rychleZa čtrnáct dní jsme nachodili spustu kilometrů – v průměru kolem čtrnácti kilometrů denně. Přesto jsme neměli pocit, že bychom někam spěchali. Přesně takové cestování mám nejraději. Poznávat nová místa pomalu. Sednout si večer na promenádě s výhledem na moře. Dát si tapas, poslouchat španělštinu kolem sebe a jen tak být. Andalusie není dokonalá. I tady narazíte na věci, které vás mohou překvapit. Ale právě tahle různorodost je na Španělsku to, co mě na něm tolik baví. A já už teď vím, že jsem na jihu Španělska rozhodně nebyla naposledy.Tipy na závěr Pokud chcete pohodlně cestovat bez auta, využívejte vlak C1 mezi Málagou a Fuengirolou. V hlavní sezoně rezervujte ubytování s možností bezplatného zrušení. Vyplatí se připlatit si za kvalitnější apartmán – rozdíl v pohodlí může být obrovský. Neomezujte se jen na pláž. Vyhraďte si alespoň jeden den na Marbellu a určitě navštivte také Mijas. Na promenádách ochutnejte tinto de verano, sardinky připravované na ohni, kalamáry a zmrzlinu. Určitě doporučuji plavbu za delfíny z Benalmádeny.

Opět se ve mně ozvala touha někam vyrazit. Přiznám se, že už jsem docela dlouho přemýšlela kam. Čechy máme se synem procestované téměř křížem krážem. Ještě nám společně chybí třeba Slapy nebo Zvíkov, kde jsem mimochodem kdysi zamlada trávila docela dost času na brigádě u nadšenců do bungee jumpingu.Z mostu jsem tenkrát opravdu skočila. Nechtěla jsem po hlavě, i když mě všichni přemlouvali. Prý když skočím po nohách, může mě při návratu bouchnout lano přes ruku. Samozřejmě jsem si nedala říct. A samozřejmě mě to lano přes tu ruku prásklo tak, že jsem měla modřinu skoro od ramene až po loket. Byl to slušný adrenalin – nemyslím modřina, ten let vzduchem. Ale že bych si dneska místo snídaně šla skočit z mostu? To asi ne.Druhý skok byl z jeřábu. Tentokrát po hlavě. A pode mnou beton. No a tím moje bungee kariéra skončila. Ale sakra… kam jsem to zase odbočila? Mám přece psát o Hřensku, ne vzpomínat na mládí. Asi se hlásí padesátka.Takže zpět do současnosti. Nakonec padla volba na Hřensko. Původně jsme chtěli jet vlakem do Děčína a odtud autobusem, ale protože byl květnový svátek a času nebylo nazbyt, sedli jsme do auta a zamířili rovnou tam.Co se ukázalo jako první chybaParkoviště byla beznadějně plná a místo jsme nakonec našli až na parkovišti Mezní Louka, kde zrovna někdo odjížděl. Ulevilo se mi. Tedy do chvíle, než jsem zaplatila parkovné a byla asi o dvě stovky lehčí.Říkala jsem si, že nejdřív sejdeme dolů k Divoké soutěsce, projedeme se na lodičkách a potom třeba zvládneme ještě Pravčickou bránu.Optimismus mi vydržel sotva dvacet minutNejdřív jsme došli k rozcestníku. A pak jsem zjistila, že opravdová cesta teprve začíná. Před námi bylo asi sedm set metrů prudce dolů po schodech. Tedy… oficiálně sedm set metrů. Já bych přísahala, že to byly minimálně dva kilometry.Když jsme konečně dorazili k řece Kamenici, loď nikde. Museli jsme pokračovat ještě kus dál kolem skalních převisů. Ale musím uznat, že to bylo opravdu krásné. Nahoře bylo vedro, dole příjemný chládek a člověk měl pocit, že se ocitl v úplně jiném světě. Jenže mně v hlavě běžela pořád jedna jediná myšlenka: „Bože… vždyť my to všechno půjdeme zase nahoru.“ A nemohla jsme tomu uvěřit, určitě tu je ještě jiná cesta. Loďka určitě má další zastávku a tam bude cesta minimálně schůdnější. Po vystání nepříliš dlouhé, ale ani úplně ne malé frontyfronty jsme konečně nastoupili na lodičku.Pan převozník se nás snažil bavit různými historkami. Upřímně řečeno, moc mu to nešlo, ale jednu věc zdůraznil asi pětkrát.„Jediná cesta zpátky vede stejnudy.“Na mě šly mdloby. Dříve bylo možné pokračovat dál přes Edmundovu soutěsku, jenže ta je po požáru Českého Švýcarska stále uzavřená a z lodičky už se dál vystoupit nedá (aktuálně byla uzavřená na konci května 2026). Samotná plavba trvala asi patnáct minut a byla opravdu nádherná. Skály kolem vody mají své kouzlo.Kam v létě k vodě? Plus tip na výlet lodíMami, nesmí tě předběhnout!Pak ale přišla ta část, na kterou jsem se vůbec netěšila. Výšlap zpátky. V jednu chvíli jsem měla pocit, že tam snad umřu. Nechtěla jsem ale hysterčit, tak jsem si pořád opakovala: „To dáš.“ Syn mě motivoval po svém. Pár metrů za námi totiž šly dvě sympatické paní z Polska. Obě měly pár kilo navíc a můj syn prohlásil:„Mami, hlavně tě nesmí předběhnout.“Jedna z dam odpadla někde dole. Jenže ta druhá… Ta se mi začala v půlce kopce nebezpečně přibližovat. Ve mně se okamžitě probudila soutěživost. Ta paní samozřejmě vůbec netušila, že právě závodí. Zato já jela naplno. Snad bych se po tom kopci i plazila, jen abych neprohrála. Nakonec jsem se nahoru opravdu doplazila jako vítěz. Tak kam se ještě podíváme?Sípala jsem ještě dobrých deset minut. Jako astmatik jsem měla pocit, že moje plíce právě kolabují. Ale zvládla jsem to. A vlastně ani nevím, jestli jsem byla šťastnější proto, že jsem porazila nic netušící Polku, nebo proto, že už ten kopec mám konečně za sebou. Když jsme nahoře zjistili, že za chvíli jede autobus zpátky do Hřenska, bylo rozhodnuto.Cestování po padesátce: moje tipy a zkušenosti z cestPravčickou bránu jsme tentokrát vzdali. Jak já ty kopce od mládí nemám ráda. Vždycky mi dojde dech. A je úplně jedno, jestli vážím o deset kilo míň nebo víc. Dole v Hřensku jsme si po tom výkonu samozřejmě museli dopřát občerstvení. Restaurace, která vypadala nejlíp, byla úplně plná, takže jsme skončili v jiné. Tam se podle mě zastavil čas někdy v devadesátých letech. Já si dala Birell. Syn palačinku. Vypadala taky jako z devadesátek. Ale chutnala mu, takže vlastně proč ne. Po obědě jsme se ještě prošli po Hřensku a já si najednou uvědomila, co mi tam vlastně celou dobu nesedí. Ty skály.Vím, že většina lidí je miluje, ale na mě působily až moc stísněně. Mám ráda otevřené krajiny, výhledy, moře… Tady jsem měla pocit, jako by se na mě ty skály trochu zavíraly.Když k tomu připočtu stopy po ničivém požáru, který oblast před pár lety zasáhl, musím přiznat, že mě samotné Hřensko úplně neokouzlilo. Možná jsme ale zvolili špatnou trasu.Dnes bych ten výlet udělala jinakNechala bych auto doma, dojela vlakem do Děčína, odtud autobusem do Hřenska a pokračovala do německého Bad Schandau. Odtud jezdí přívoz přes Labe a dá se krásně kombinovat výlet po obou stranách hranice. Navíc jsou tam nádherné termální lázně Toskana Therme, které po celodenním chození zní jako naprostý ráj.Takže pokud se sem někdy vrátím, bude to právě tímto způsobem.A jednu radu na závěr?Jestli plánujete Divokou soutěsku, počítejte s tím, že cesta zpátky opravdu vede do kopce.A není to kopeček.Tip na trochu delší výlet:  vlak do Děčína autobus do Hřenska Divoká soutěska přívoz v Bad Schandau přes Labe odpoledne v Toskana Therme druhý den klidně Drážďany

Nevím jak vy, ale já se rozhodně necítím na to, abych po padesátce jen zpomalila a čekala, až mě začnou bolet kolena. Naopak. Chci být při síle, mít energii, cestovat, hýbat se a žít aktivně co nejdéle. A tak nějak i instiktovně si hledám, co mě dááv neergii a kdy a po čem vypadám líp. A na tohle jsem přišla i bez pomoci internetu 🙂 1. Spánek – základ všeho Ano, vím. Klišé. Ale je to prostě pravda. Po padesátce už spánek není vždycky tak hluboký jako dřív. Hormony, stres i starosti dělají své. O to víc je důležité udělat pro kvalitní spánek maximum. A hlavně – neřešit to prášky jako první volbou. Jedna moje teď už bývalá kamarádka, začala kdysi brát prášky na spaní „jen občas“. Jenže postupně bez nich neusnula vůbec. Přes den byla ospalá, zpomalená, pořád zívala a její soustředění šlo dolů. Tělo potřebuje přirozený spánek, ne chemii. Co pomáhá:– chodit spát zhruba ve stejnou dobu– večer omezit telefon a televizi– jít se projít nebo vyvětrat hlavu  2. Alkohol a cigarety? Vyměnit za něco lepšího Nebudu moralizovat. Sklenička vína fakt jen občas je ještě oukej. Ale pokud chceme mít energii, alkohol a cigarety prostě ubírají víc, než dávají. Já si občas místo sklenky dávám třeba zelený čaj, čerstvou mrkev nebo něco lehkého na zub. Možná to zní nudně, ale tělo vám za to druhý den poděkuje. A energie druhý den je často lepší než krátká radost večer. Mohlo by vás zajímat: Nejlepší bylinky pro duši i tělo, když je vám padesát  3. Pohyb – i když se vám nechce Budu upřímná. Jsem často líná jít ven, udšělat svých 110 tis kroků, no to kecám, ale těch 6 tis. si teď poctivě hlídám.  Ne že bych pohyb neměla ráda – to vůbec. Ale únava po práci, domácnost, starosti… znáte to. Jenže pokaždé, když se překonám a jdu se projít, zacvičit nebo si jen dát rychlou chůzi, energie se vrátí skoro okamžitě. Pohyb je zkrátka nejlevnější a nejspolehlivější lék na světě. 4. Nedovolit si upadnout do apatie S věkem přichází jedno velké riziko: pohodlnost a apatie. Člověk si řekne: „Už mám odžito, už nemusím.“ Jenže právě to je začátek konce. Mozek potřebuje podněty. Nové věci. Zážitky. 5. Zážitky a cestování omlazují Já třeba miluju cestování. Když vyrazím někam nově, cítím se okamžitě mladší o deset let. Najednou jste zvědaví, otevření, plní energie. Nová místa, noví lidé, nové chutě. Mozek jede na plné obrátky – a to je přesně to, co potřebujeme. Mohlo by vás zajímat: V padesáti děláme životní inventuru 6. Zvědavost a nové věci Čtení, kurzy, nové dovednosti. Nemusí to být nic velkého. Stačí nová knížka, nový recept, nový koníček. Mozek totiž stárne hlavně tehdy, když ho přestaneme používat. 7. Lidé, se kterými ladíte A poslední věc je možná ta nejdůležitější. Lidé kolem nás. Jsou lidé, po jejichž návštěvě jste plní energie. A pak jsou tací, po kterých máte chuť si lehnout. Po padesátce už máme výhodu: můžeme si víc vybírat. Trávit čas s těmi, kteří nás baví, inspirují a dobíjejí.

Psaní je pro mě únik i návrat zároveň. Uklidní mě, zpomalí a dovolí mi podívat se na věci jinak. Někdy mi přinese humor, jindy nadhled, často alespoň trochu pořádek v chaosu, který právě žiju. A to je vlastně to, co mě na psaní drží tolik let — ta možnost nadechnout se mezi slovy.Malá rozcvička pro dušiRáda bych tenhle pocit předala dál. Proto chystám i něco pro vás. A proto vznikla i moje vzpomínková knížečka Moje životní milníky — malá rozcvička kreativity a jemný způsob, jak se vrátit do svého dětství, připomenout si, kdo jste byla, a pak se přes most vzpomínek vrátit do současnosti. A zapsat si i to, co ještě chcete zažít, vidět, prožít.Když jsem Milníky tvořila, sama jsem si představovala všechna místa a sny, ke kterým se chci vracet očima padesátky. A bylo to léčivé už jen to psát.Co s námi dělá kreativitaKreativita s námi totiž dělá věci, které se těžko popisují, ale každý je pozná, když se v nich ocitne. Když jsem smutná, nervózní nebo napjatá, často stačí sednout si a napsat pár řádků. A najednou přepnu. Spadne ze mě napětí, myšlenky se srovnají do řady a moje hlava přestane pobíhat jako pes bez vodítka.V padesáti si děláme životní inventuruSíla flowDostanu se do flow — toho zvláštního ticha, kde je člověku prostě dobře. Kde problémy nejsou pryč, ale najednou se nezdají tak velké. A tohle umí nejen psaní. Kreslení, zpěv, hudba, sochařina, divadlo — jakákoli forma tvorby nás dokáže zklidnit, zpomalit tep, vyvětrat hlavu. Ne proto, že by byla zázračná, ale protože do ní musíme dát kus sebe. Kreativita nás vrací k nám.Proč má smysl tvořitA možná i proto se k ní tak rádi vracíme. Protože když tvoříme, na chvíli se nezabýváme tím, co musíme, ale tím, co v nás je. A to je pro člověka v každém věku — ale v padesátce obzvlášť — obrovsky osvobozující.

Čím víc čtu staré recepty našich babek, tím víc mě fascinuje, jak trefně to měly vymyšlené. Třezalka na smutek, meduňka na nervy, šalvěj na přechod, kopřiva na sílu kostí… Všechno, co dneska kupujeme v tabletkách, už dávno existovalo – jen v přirozenější podobě. Věděly jste třeba, že aspirin vznikl z kůry vrby, kterou bylinkářky používaly už ve středověku na horečku a bolest? Nebo že jetel luční obsahuje přírodní estrogeny, které pomáhají ženám zvládat menopauzu bez chemie? A obyčejná kopřiva – ta nejen čistí krev, ale díky obsahu křemíku a vápníku posiluje i kosti, takže funguje jako přírodní prevence osteoporózy.Elixír na dobrý spánekStařenka z Vysočiny si prý každý večer dělala „spánkový lektvar“: lžičku meduňky, pár květů levandule, špetku chmelu a kapku medu. Louhovala 10 minut. Moderní věda říká, že tyto byliny obsahují přírodní látky, které působí podobně jako lehká sedativa – pomáhají tělu uvolnit se a zklidnit nervový systém. (Chmel se dnes používá i v doplňcích pro spánek – například ve známém „Dormeo Relaxu“.)Lektvar ženské rovnováhy (na menopauzu)Na Moravě se tradovalo, že když žena vstoupí do „druhého jara“, má pít čaj z bylin, které rostou v teple a slunci. Staré bylinkářky míchaly šalvěj, meduňku, jetel luční a měsíček. Lžičku směsi zalily horkou vodou, přikryly šátkem a nechaly louhovat, dokud čaj nevychladl na příjemnou teplotu. Pily ho pomalu, po doušcích, nejlépe večer při západu slunce. Moderní věda říká, že šalvěj pomáhá regulovat pocení, jetel luční obsahuje fytoestrogeny podobné ženským hormonům a meduňka působí proti stresu i nespavosti. (Podobný princip využívají i moderní doplňky pro menopauzu, například Menoxin nebo Sarapis.) Elixír pro silné kosti (na prevenci osteoporózy)Na venkově se říkalo, že když ti kosti „vržou jako vrata od stodoly“, máš si vařit kopřivu, přesličku a pampelišku. Směs se vařila pomalu, aby do vody přešly všechny minerály. Přidával se i rakytník nebo šípek pro lepší vstřebávání vápníku. Stařenky ho popíjely denně po malých šálcích, někdy i s kapkou mléka nebo medu. Moderní věda říká, že kopřiva i přeslička jsou bohaté na křemík, hořčík a vápník, které posilují kosti a zlepšují pružnost pojivové tkáně. (Princip využívají i moderní doplňky s křemíkem, jako je Geladrink nebo Caltrate Plus.)Tinktura proti smutkuBylinkářky ji nazývaly „sluneční kapky“. Vezmeš hrst třezalky tečkované, zaliješ domácí pálenkou, necháš na slunci tři týdny, občas protřepeš. Vznikne červený elixír, který měl zahánět „chmury a temnotu“. Dnes víme, že třezalka působí jako přírodní antidepresivum. Obsahuje hypericin, látku ovlivňující serotonin – podobně jako moderní antidepresiva. Jen pozor na kombinaci s jinými léky! Kostivalová mast na všechno bolavéNa venkově se říkalo: „Kdo má kostival, ten doktora nevolá.“ Kořen se povařil v sádle nebo se naložil do oleje a mazal na pohmožděniny, klouby a revma. Moderní výzkum říká, že alantoin z kostivalu podporuje regeneraci tkání. Dnes je součástí řady léčivých mastí, i těch lékárenských (např. Traumaplant).Cibulový sirup na kašelCibuli s medem znaly všechny babky. V chladné spižírně se sirup pomalu táhl a voněl po zázraku. Dával se dětem i dospělým při kašli, chrapotu a nachlazení. Cibule i med mají antibakteriální účinky. Cibule obsahuje síru a flavonoidy, které působí podobně jako běžné sirupy proti kašli.Růžová voda na pleťNa krásu stačila zavařovací sklenice plná okvětních lístků růže, přelitá vařící vodou a uložená do sklepa. Růžová voda byla kosmetický zázrak – osvěžovala, hojila i voněla po létě. Dnes tonikum s růžovým hydrolátem najdete v každé bio drogerii, ale princip zůstává stejný – jemně čistit, zklidnit, rozzářit.Čaj pro dušiŘíkávalo se, že tenhle čaj si ženy vařily, když „už nevěděly, kde jim hlava stojí“. Stačila hrst meduňky, pár lístků máty, špetka levandule a kapka medu z domácího úlu. Louhoval se přesně tak dlouho, jak trvalo uklidnit myšlenky — někdy pět minut, jindy celý večer. Pil se v klidu s rukama kolem hrnku a s vědomím, že i tohle je způsob, jak se o sebe postarat. Moderní věda říká, že tyto byliny pomáhají snižovat hladinu stresového hormonu kortizolu, zlepšují kvalitu spánku a podporují trávení. (A kdo k tomu přidá deset minut klidu bez telefonu, má skoro jistý účinek.)