Moje dobrodružství s hledáním domova pokračovalo. A ano – i tento domeček byl k rekonstrukci. A pořádné.První stavební zkušenost na zelené louceA to jsem vám zapomněla říct, že ten dům, kde mi odkryli střechu a utekli, kde mi rozbili okna a kde mi bagr koukal do zahrady, vlastně nebyl úplně první. Úplně první dům vznikal v době, kdy mi bylo něco přes dvacet. Málem bych na tuhle životní etapu zapomněla.Touha po idylické rodině se u mě začala projevovat záhy po studiích. Vysněný dům měl vyrůst kousek od Prahy – doslova na zelené louce. A já tam sbírala první stavební zkušenosti. Ano, já, ne můj muž. Byla jsem to já, kdo zařídil projekt, stavební povolení, nechal najít vodu a vyhloubit studnu, postavit základy a hrubou stavbu.Můj muž si tehdy myslel, že už se v hrubé stavbě dá bydlet. A tak jsem se s ním radši rozvedla a dům se nakonec prodal.Můj další dům, na který nikdy nedošlo: když hledání domova skončí fiaskemTentokrát to mělo klapnoutAle teď, o pár let později, to mělo klapnout na jedničku. Už jsem nebyla naivní dvacítka – měla jsem to všechno pevně ve svých rukou a pod kontrolou. Vyhledala jsem si firmu, podepsala smlouvu o dílo a domek se měl během pár měsíců proměnit v krásné romantické místo v přírodě. V krajině, kde Hrabal vykreslil nejen krásu, ale i svébytné obyvatele tohohle koutu země.Znovu se odkryla střecha – naštěstí bylo potřeba vyměnit jen jeden trám. Pokrývači makali jako o život, aby to stihli do Vánoc.Moje netrpělivost a plánovačský syndromMám jednu ne moc dobrou vlastnost – jsem plánovač a harmonogram musím plnit, i kdyby se zbořil svět. Běžím sprint, ne maraton, ve všech oblastech života. A to pak generuje nejrůznější patálie. S věkem se to sice trochu lepší, ale netrpělivost mého srdce nezměním. Nebo ano?Ale zpět ke stavbě. Střecha byla hotová do Vánoc. V domku se usadil Ukrajinec Vasja, který dělal pomocné práce a byl k ruce stavbyvedoucímu. Všechno šlo podle plánu.Rekonstrukce se zvrtlaZjistila jsem ale, že dům je postavený z takzvaných vepřovic – slámovo-hlinitých cihel. Odborníci mě uklidnili, že to není problém, jen k nim nesmí přijít voda. Tak jo, řekla jsem si.A tak jsem se pustila do modernizace: podlahové vytápění, tepelné čerpadlo vzduch–voda, zateplení 16 cm polystyrenem, plastová trojskla, romantické obklady v koupelně, vana, terasa s výhledem na meruňku a zahradu, kde jsem plánovala bazén. Z malého skladu vznikly dva pokojíky, zahrada měla skoro tisíc metrů – pro mě, zvyklou na pražský byt, to bylo obrovské.Původně jsem tak rozsáhlou rekonstrukci neplánovala, jenže projektant řekl: „Když už, tak pořádně.“ A já se nechala strhnout.A pak přišel podrazStavba běžela, ale najednou vše utichlo. Přijela jsem na kontrolu – nikde nikdo. Prý tam byli a zase přijdou. A že mám zaplatit další zálohu. No tak jo.Vybrala jsem z bankomatu skoro 100 tisíc, stavbyvedoucí se smál, že „darmožroutům“ přece sypat nebudu, a peníze přepočítal. A pak jsem ho už nikdy neviděla. Jen mi do domu hodil pytle vápna, aby se neřeklo, že nic nekoupil. A zmizel.Vše rozdělané a já tam stála a přemýšlela, kde se stala chyba. Když jsem ho kontaktovala, napsal mi jen, že mu dlužím. Nevysvětlil nic.Když se všechno kazíSehnala jsem nakonec jiného řemeslníka. Ten mi řekl, že mám špatně udělanou vodu – do záchodu teče teplá, kohoutky jsou obráceně, přistavovaná stěna je špatně, terasa se musí udělat celá znova. Sice jsem měla smlouvu o dílo, ale byla mi k ničemu. Já potřebovala bydlet.Nejradši bych toho hajzla, co mě okradl, zabila. Ale lepší bylo dům dodělat a na tuhle epizodu zapomenout.Můj první dům, ze kterého mi zbyly jen zdi. A ani ty ne všechny!Karavan na zahradě a rakovinaDům byl na jaře k nastěhování. Chyběla jen fasáda. Našla jsem pána, co vypadal solidně. Byl ochotný dojíždět i desítky kilometrů. Podepsali jsme smlouvu o dílo a já si oddechla.Jenže pak si přivezl karavan. A s ním i svou ženu. Usadili se na mojí zahradě s tím, že mu bude v práci pomáhat. Bylo to zvláštní, lezlo mi to na nervy, ale chtěla jsem mít hotovo. Jenže v té době jsem bojovala s rakovinou prsu, chodila na chemoterapie a měla jiné starosti.A pak přišla další rána – paní mi oznámila, že jsem to celé špatně spočítala a že to vyjde dráž. To už jsem odmítla. Byla z toho hádka a konec práce. Naštěstí už bylo skoro vše hotové a tentokrát jsem měla i fakturu.Konečně hotovo… a zařeknutíDům byl dokončený. Fasáda sice ne, ale bydlet se dalo. A já si tehdy řekla, že už nikdy nebudu nic budovat ani rekonstruovat. Nikdy. Že se odsud nehnu. Pokud tedy přežiju tu šílenou nemoc a na tomto světě budu ještě chvíli strašit.A opravdu to vypadalo, že Hrabalův kraj se stane mým domovem. Aspoň na několik let.

Možná by se zdálo, že rekonstrukce mého prvního domu, o kterém píšu tady , nakonec přes všechny peripetie a malé i větší katastrofy dopadla dobře. Ale ono ne. Jak jsem později zjistila, dům neměl ani pořádné základy – a to generovalo další a další problémy.domácí depreseNavíc místo bylo spíš depresivní než vysněné. Vedle mě bydlel starý mládenec s bagrem, který věčně trčel přes plot, a jeho matka… její výraz ve tváři snad ani nejde popsat. Sám bagrista měl oční vadu a celkově působil trochu děsivě – jak vystřižený z hororu. Nechci se nikoho dotknout, ale fakt tak vypadal. O 150 metrů dál žila početná romská rodina, jejichž pes jim neustále utíkal. Jednou zatoužil po svobodě tak moc, že na řetězu táhl i svou boudu.Abych ale neviděla jen to špatné – občas k nám pod okno zabloudila srnka, pod cestou v poli jsme pozorovali zajíce a na ořechu nám zpívali ptáci. Jenže to nepřebilo fakt, že jsem se tam cítila příšerně. Když k tomu připočtu i kulturní šok – protože jsem vyrůstala v centru Prahy a byla zvyklá na všechny její kulturní vymoženosti – byl to pro mě jeden velký životní průšvih.Musím odsud pryčSnažila jsem se nového přítele přemluvit, abychom se vrátili do Prahy. Jenže mě neposlechl ani po roce, ani po dvou. Přestala jsem už tolik plakat, ale domov jsem v tom „vysněném“ domku rozhodně nenašla. Rozhodla jsem se tedy, že ho prodám. Pryč nejen z toho domu, ale i z té vesnice, nebo spíš malého města, které bylo sympatické asi jako vosina v zadku.Jakoby se ale rozkřiklo, že domek není zrovna ideální pro bydlení, a nikdo ho nechtěl. Trvalo další tři roky, než ho koupil starší manželský pár.Nový domov?V té době už jsem byla maminkou a naplánovala jsem další dům – řadovku. Jenže ouha. Stavitel měl exekuci, což odhalila až moje banka. Úvěr sice schválila, ale nedovolila ho čerpat právě kvůli té exekuci. Začala anabáze vyjednávání a nakonec jsem od koupě ustoupila. S menší ztrátou a jen s bytem, který měl aspoň společnou zahradu. A – jak jinak – byl k rekonstrukci.Pustila jsem se do něj a vykouzlila z něj moc hezký byt. Myslela jsem si, že to zvládnu. A ano – zvládla jsem to jeden rok. Vadilo mi, že slyším každý s prominutím prd od sousedů, že bylo všude daleko – byt byl na konci města, kde nebylo nic než vlak do Prahy a kino. Všechno placaté, dům starý a zahrada k relaxaci nepoužitelná. Zkrátka ani tady jsem domov nenašla. A opravdu to nebylo tím, že bych byla rozmazlená. Šlo spíš o ten pocit, že se prostě necítíte dobře.Když jsi romantik…Začala jsem hledat znovu. A jako správný romantik jsem myslela na krajinu Bohumila Hrabala – Kersko, které jsem znala a připadalo mi jako dobrý nápad.A vtom jsem narazila na inzerát: za naprosto úžasnou cenu někdo nabízel dům ve vedlejším Hradištku. Naproti domu malotřídka, přes silnici školka, vedle malé potraviny, příroda všude kolem. Hájenka, les, voda… prostě romantika. Stačilo jen prodat byt.A jak to bylo dál? Koupila jsem romanticky vyhlížející dům? O tom zase příště…

Na prahu padesátky se mi začalo stávat něco zvláštního – čím dál častěji jsem se při povídání s kamarádkami přistihla, jak vzpomínáme. Na dětství, na školní léta, na první lásky i na všechny ty malé i velké příběhy, které nás formovaly. Vzpomínaly jsme s úsměvem, s nadhledem… a samozřejmě i s trochou nostalgie.Jednou mi jedna známá mezi řečí řekla: „Proč vlastně neuděláš vzpomínkovou knížku?“ No jo, jenže – každý máme přece ty svoje vzpomínky trochu jiné, že?Začala jsem nad tím přemýšlet. A vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi v práci připravovala kvízy na teambuildingy a různé společné akce. A odtud už byl jen krůček k nápadu – vytvořit knížku, která nebude hotovým příběhem, ale prázdným plátnem, do něhož si každý z nás může své vzpomínky vepsat sám.Vzpomínkovka, která vede celý životemTak vznikla knížka Moje životní milníky. Je to taková lehká a přátelská průvodkyně vaším vlastním životem – od narození a vyprávění rodičů, přes první lásky, zážitky z mládí až po současnost a sny do budoucna. Je to přirozené: občas se ohlédnout, připomenout si, jaké časy jsme prožily, a vidět, kam jsme se posunuly. A věřte, někdy je to pořádná jízda!Malá paměť pro další generaceTo nejhezčí je, že vzpomínky už nezůstanou jen v hlavě. Budou zachycené, seřazené a stanou se malou pamětí – pro vás i pro vaše potomky.Jak s knížkou pracovat Stáhnout do počítače – můžete ji vyplnit elektronicky v Adobe. Vytisknout a tvořit ručně – doplnit vlastními zápisky, vlepit fotky a vytvořit tak originální rodinný památník. Objednat jako paperback – a jen si do něj psát, zdobit a lepit podle svého. Knížka Moje životní milníky je dostupná na www.denikpadesatky.cz/obchod.Protože vzpomínky si zaslouží, aby zůstaly. 

Bylo mi třiatřicet, měla jsem docela slušně rozjetou kariéru a hlavu plnou snů, které jsem v sobě nosila dobrých deset let. A taky pevné rozhodnutí dát svému rodnému městu Praze valé.Šťastná výměna?Za sebou první, nepříliš šťastné manželství s dramatickým koncem. Jako raněná laň jsem romanticky toužila po klidu venkova a představovala si, jak tam budu psát romány, potkám švarného jinocha, pořídíme si psa, kočku a děti – a budeme šťastní. A tak jsem prodala nový pražský byt a koupila starý domek. Na radu nevlastní sestry, blízko ní. Upřímně – nelíbil se mi. Ani dům, ani místo, ani obec. Ale říkala jsem si, že blízkost rodiny to přebije. Ujišťovali mě, že všechno bude oukej, tak jsem se nechala uklidnit.Všechno bylo jinak…Jenže malý, útulný domeček se zahrádkou měl zásadní problém – moc obyvatelný nebyl. Jakmile se do něj trochu hráblo, ukázalo se, že do střechy teče, trámy jsou na konci životnosti, strop nedrží a okna čekají na výměnu. A aby toho nebylo málo, domek neměl pořádné základy. Brzy mi zbyly jen zdi. A ani ty moc pevné nebyly.Jedna katastrofa za druhou…Bydlela jsem zatím u nevlastní sestry a dala se do shánění řemeslníků. Začala jsem střechou. Bylo ji třeba rozebrat a udělat novou. Známý mé sestry ji rozebral, vzal si zálohu a zmizel. Už jsem ho nikdy neviděla. Ani sestra. Další parta aspoň dům zakryla plachtou a stavba pokračovala. Trámy byly samozřejmě shnilé, takže nestačilo jen vyměnit tašky. Pak mi šéf stavby oznámil, že se musí zbourat jedna příčka v domě, a postavit místo ní nová – pevnější. Když už to vypadalo, že se věci hýbou, a já měla na svém domečku nová okna, někdo mi je druhý den po montáži rozmlátil. Zřejmě v domě hledal poklad. Nenalezl, naštval se a rozbil aspoň okna. Naštěstí jsem měla pojistku. Pořídila jsem atrapu kamery a jelo se dál.Poradíš si…Jednou mi volal instalatér, že zeď je tak špatná, že ani neudrží bojler. „Však ty si poradíš,“ řekla jsem mu. Ano, já si z řemeslníků udělala kámoše a tykala si s nimi a mimo to jsem začala pronikat do nového oboru – stavebnictví. Ale zpět k bojleru a zdi. Instalatér si opravdu poradil – připevnil zeď zvenku velkými železnými pásy, které držely jak bojler, tak i samotnou stěnu. Uklidňovala jsem se, že až se udělá fasáda, všechno bude dobré. A tak jsem vesele rozpustila všechny peníze z prodeje pražského bytu právě v tomhle domku.Jako z pohádkyNakonec jsem se mohla nastěhovat. A ne sama – s novým mužem. Nový domov a nová láska. Znělo to skoro jako pohádka. Po dvou letech jsem otěhotněla a domek nám začal být malý. Rozhodli jsme se ho rozšířit o podkroví. Známý nám ho udělal, a musím říct, že krásně. Jenže když jsme po něm chtěli fakturu, abychom ji mohli použít k úvěru, odsekl, že nám ten náš krásný domek radši podpálí než, aby mi nám ji dal. Přece nebude platit daně z příjmu. Jak příznačné pro naše kraje a některé obory zvlášť.Můj další dům, na který nikdy nedošlo: když hledání domova skončí fiaskemAle to je teprve začátek…A tak jsem kromě nového domova mimo Prahu začala poznávat i místní poměry. Rychle jsem zjistila, že práva a názory si tu může strčit za klobouk každý, kdo není „odtud“. Protože já jsem byla jen naplavenina. Ale to už je jiný příběh, který si taky jednou zaslouží své místo. Teď se ale vraťme k mým rekonstrukcím. Domek č. 1 jen odstartoval sérii mého šíleného tažení napříč okresem, kde jsem si okres pletla spíš se staveništěm. A až mi jednou postaví bustu, bude pod ní stát: „Prodávala a kupovala domy, které krášlila. To se jí stalo osudem.“P.S. Ponaučení zní: Vždy věřte sobě a svým pocitům, ne těm druhým.

Poslala jsem svého dospívajícího syna – puberťáka s láskou k boxu (ano, k tomu boxu, kde se mlátí do hlavy a všichni z toho mají radost) – na příměstský boxerský tábor.A kdo ho vede?Můj bývalý spolužák z lidušky, dramaťáku, kam jsem chodila stejně jako on získávat herecké zkušenosti. Jen s tím rozdílem, že on je narozdíl ode mně syn herečky a režiséra. V mých očích tehdy bůh.Měla jsem s ním jeden sen – jít spolu přes Železniční most v Praze. A ten sen se mi splnil – a hned několikrát.Matně si pamatuju, že byl M. ukecaný. A mně se líbilo ho poslouchat…A dnes?Dnes jsme oba padesátníci.Je jasné, že mě dávno zazdil. Nepoznal.A já… s noblesou padesátnice dělám, že se taky vůbec neznáme.Ale stejně mi to pořád svrbí na jazyku:„Pamatuješ si, jak jsme spolu chodili domů přes most? A hráli divadlo? A já tě tajně milovala a ty jsi to samozřejmě nevěděl, protože jsi byl kluk.“(Ehm… Možná tu poslední větu radši vynechám.)Aby toho nebylo málo, je nadšenej z mýho syna. Tvrdí, že má fakt talent.Tak v tý boxerně druhý den, když jdu pro syna, stojím jako pako a koktám něco o tom, jestli ještě trénuje svou přítelkyni – mistryni ČR v boxu.A pak se mi z mozku vyloupne další perla:„Jo… a ten galavečer v Lucerně před půl rokem… to bylo dobrý! Hlavně jak se tam všichni na konci poprali a přijela zásahovka…“(Ano, tohle jsem opravdu řekla. Před trenérem vlastního syna. Vypadám přesně jako žena, co má život pevně v rukách. Nebo aspoň v boxerské rukavici.)Ale pak mi něco secvaklo.Vždyť já už jsem v Lucerně na boxu kdysi byla!Asi v deseti. S přítelem mojí mámy.Byl to jedne čas takový dopolední sobotní rituál: guláš U Pinkasů, pak Lucerna, kde tekla krev a já seděla s párkem v rohlíku v ruce a tupě zírala, jak se svět bije.A teď stojím v boxerském klubu, v roce 2025, a přemýšlím, jestli mám M. říct:„Hele, my dva… my jsme spolu chodili do dramaťáku.“Anebo to nechat být a dál hrát hru na „My se vlastně neznáme, že ne?“Co odpoví on?Nevím. Možná si vzpomene. Možná bude zmatený. Možná mi dá knockout.(To byl vtip. Doufám.)Ale co vím jistě – život píše zajímavé scénáře… A příměstský boxerský tábor je nový žánr v mém mateřsko-divadelním repertoáru.

Někdy si říkáme, že už se neměníme. Že už víme, kdo jsme. A přesto, právě s věkem – a možná i díky ranám, které přijdou – začínáme znovu od začátku. Pomalu, ale jistě. Krok za krokem. O tom je i moje dnešní zamyšlení.Nejvíc sama sebou? V pubertě!Nejautentičtější jsem byla snad v pubertě a dospívání. Divoká, svá, bez filtru. A pak se to začalo lámat. Kolem dvacátého roku jsem si začala nasazovat masky. Schovávala jsem se, zmenšovala. Přizpůsobovala se. Hlavně abych nebyla moc slyšet, hlavně ať je klid.Jenže… klid stejně nepřicházel. Život se mě neustále snažil budit. Vrhal přede mě jednu zkoušku za druhou. A často jsem na ně byla sama.Proč já? Kde jsou všichni?Často jsem si kladla tyhle otázky. Vždycky jsem tu byla pro ostatní. Ale když jsem potřebovala já, najednou nikde nikdo. Dlouho jsem si nevšímala, že kolem mě zůstávají hlavně ti, kteří rádi berou, ale neumí dávat. A pak přišla rána, která všechno odhalila – nemoc.První velká lekce: vděčnostNemoc mě naučila první zásadní věc – mít ráda život. Přehodnotila jsem, co je důležité. Zpomalila jsem. Naučila jsem se znovu radovat z obyčejného dne. Z dechu, z výhledu z okna, z pomalé chůze.Ale člověk má tendenci zapomínat. A jak šly roky, nemoc se vzdalovala. Jen občas ji připomněla kontrola nebo jizva na těle – a možná ještě víc ta na duši.S padesátkou přišla touha být zase svouAž s padesátkou přišla ta skutečná vnitřní revoluce. Touha být znovu autentická. Nezrazovat samu sebe. Žít podle sebe. A v ten moment – jako by to vesmír slyšel – se začaly dít věci. Objevili se lidé, kteří mě zkoušeli. Zkoušeli mě manipulovat, ohnout, přimět mě, abych zase ustoupila. Abych se přizpůsobila jim.Ale já jsem řekla NE. A držím si to.Přestože šlo o těžké a někdy existenční situace – věděla jsem, že když ustoupím, zradím samu sebe. A to už se nikdy nesmí stát. Ten scénář by se opakoval. Znovu. A znovu.Tohle je moje zkouška. Zkouška odvahy. Sebelásky. Sebehodnoty.Někdo měl štěstí. Já to doháním teď.Možná někoho doma naučili sebeúctě. Měl to „nakódované“. Já se to učím teď – někdy bolestně, ale opravdově. A vím jedno: rostu. Mění se mi život. Stávám se tou, kterou jsem kdysi bývala. Ale silnější, vědomější. Se zkušenostmi. A s chutí to všechno žít znovu – tentokrát po svém.

Musím se k něčemu přiznat.Od doby, kdy mi byl diagnostikován nádor v prsu (v létě to bude už osm let), se ze mě stal detektor ohrožení s fantazií Stevena Kinga. Jakmile se někde objeví pupínek, píchnutí nebo bolest u zádele – mozek spustí onko-alarm. V hlavě mi jedou katastrofické scénáře a strach mě v tu chvíli přerůstá.Tak se to stalo i na začátku tohoto týdne. Začalo to bolestí u žeber. Pak se to přesunulo na hrudní kost. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, natož zakašlat. Jasně, mohla jsem si to logicky vysvětlit: pár dní zpátky jsem zmokla na kost, běhala v mokrém oblečení ve větru – takže to klidně mohl být zánět pohrudnice nebo začínající zápal plic.Ale ne, já už v hlavě přepisovala závěť.Ani po letech ten strach úplně nezmizel. Stačí málo a je zpátky. A když o tom mluvím, pořád se mi chvěje hlas.Je to další důkaz toho, jak moc může strach ovlivnit náš život. Ticho, v kterém si vyprávíme nejhorší možné příběhy, i když realita je někdy o hodně mírnější.Postřeh týdne č. 2: Češka v Adršpachu. Skoro raritaMiluju cesty. Miluju výlety. A tak jsem se po letech vydala do Adršpašských skal.Co mě jemně zaskočilo? Že tam zněla víc polština než čeština. Jasně, Adršpach je blízko Polska a turisty jsme čekali. Ale že češtinu neuslyšíte celé kilometry, to mě přece jen překvapilo.Místní průvodce potvrdil, že dnes tvoří Poláci až 80 % všech návštěvníků. A moje malá statistika? Na loďce jsme byli já, můj syn, šest Francouzek, jedna Mexičanka – a zbytek Poláci. Byla jsem tam skoro jako exot.Ale bylo to krásné. Vzduch, skály, voda. Možná jsme tam nebyli slyšet, ale dýchalo se mi tam líp než kdekoliv jinde tenhle týden.Tip týdne: Domácí poké bowl s mletým masemProtože když se člověk pere s hlavou, měl by aspoň dobře jíst.Rychlá miska plná barev, chutí a svěžího klidu. Moje oblíbená, když chci vyvážit chaos dne a nezbláznit se z přípravy.👉 Kompletní recept najdeš na webu už zítra.

Člověk by si myslel, že ho po padesátce už jen tak něco nepřekvapí. Ha! Opak je pravdou. Lidé mě pořád dokážou udivovat – a často ne zrovna mile. Obzvlášť teď mám jakýsi radar na lidské kulišárny, manipulace a podivné tanečky kolem pravdy.Třeba když někdo něco zpacká a kvůli tomu nemůže dodržet slib – místo omluvy a snahy najít řešení, kterým druhému co nejmíň zavaří, začne ještě víc tlačit na pilu, jen aby prosadil to svoje.Nebo volá někomu, protože od něj něco potřebuje, a přitom se tváří, že vlastně volá „jen tak“. Někdy je to vtipný jak scénka z grotesky. Jindy by člověk nejradši vzteky rozkousal vlastní telefon.Člověk by si myslel, že ho po padesátce už jen tak něco nepřekvapí. Ha! Opak je pravdou. Lidé mě pořád dokážou udivovat – a často ne zrovna mile. Obzvlášť teď mám jakýsi radar na lidské kulišárny, manipulace a podivné tanečky kolem pravdy.Třeba když někdo něco zpacká a kvůli tomu nemůže dodržet slib – místo omluvy a snahy najít řešení, kterým druhému co nejmíň zavaří, začne ještě víc tlačit na pilu, jen aby prosadil to svoje.Nebo volá někomu, protože od něj něco potřebuje, a přitom se tváří, že vlastně volá „jen tak“. Někdy je to vtipný jak scénka z grotesky. Jindy by člověk nejradši vzteky rozkousal vlastní telefon.Ale říkám si – hlavně neztratit humor. A nadhled. Občas se mi to i fakt povede. A to si pak připadám jak zenová mistryně s úsměvem Dalajlámy. (Aspoň na chvíli.)Postřeh týdne č. 2Hudba je lék. A lidé, kteří ji tvoří, jsou často o kousek napřed v lidskosti, vnímavosti a dalších šlechetných člověčích vlastnostech.Ne že by se výjimky nenašly – blbec se objeví všude, i v hudebním světě. Ale obecně to vypadá, že hudebníci mají srdce naladěné jinak. Bylo to vidět třeba na koncertě v ZUŠce, kde se učí děti hrát na nástroje. Ti učitelé mají svatou trpělivost a opravdovou snahu ukázat dnešním dětem svět, který je sice trochu starší, ale lidsky pořád platný.Ať už děti zpívají, hrají nebo jen poslouchají – dělají tím dobře nejen své duši, ale i tělu. A svět je díky tomu aspoň o kousek snesitelnější.Tip týdnePokud milujete život ve vší jeho rozmanitosti a k tomu rádi čtete silné, podivuhodné příběhy žen, pak sáhněte po knize Dívka, žena, jiné od Bernardine Evaristo.Je to divoký, je to opravdový, je to neskutečně silný.

Vzala jsem svou osmdesátiletou mámu k moři. Poprvé letěla letadlem, potřetí v životě si smočila nohy v moři a poprvé pila něco, co mělo na sobě deštníček. Připadala si – cituji – „jako v pohádce. Nebo v nebi.“A já? Já si připadala jako v nějakém zvláštním experimentu.Kromě občasného dojetí, když jsem viděla, jak je máma šťastná, jsem se většinu času divila. A nebylo to to hezké „ó jé“ divím se, ale spíš to: „co to do…“Například:– Soukromá pláž pětihvězdičkového hotelu plná bordelu.– Sprcha, ze které voda ne tekla, ale tak trochu skápávala jako líná ovce.– Místní obyvatelé s výrazem „co po mně zas chceš?“– A všude kolem nedostavěné, vybydlené nebo rovnou rozpadlé nemovitosti – jak vystřižené z Milovic těsně po roce 2000.Postřeh týdne č. 2: Fejky, kam se podívášAle to ještě nebylo všechno.Vzala jsem syna na výlet do Bodrumu – co by kamenem dohodil lodí z Kosu. A myslela jsem si, že si projdu tržiště a možná si koupím nějakou tu „značku za kačku“. Jenže ouha – místo toho jsem dostala lekci.Syn, nadšený jak geek ve veletržním pavilonu, mě začal školit v disciplíně zvané „fake spotting“.Prý existují tři levely: Totální šmejd, co se rozpadne ještě než dojdeš na hotel. Fejk skoro k nerozeznání, kterej by ti možná prodali i v Pařížský (pokud bys nepoznala, že místo „Gucci“ je tam „Gucii“). A originál, na kterej normální smrtelník nemá, takže ho v Bodrumu stejně nikdo nehledá. Dozvěděla jsem se taky, že „některé fejky jsou tak kvalitní, že bys je poznala jen pod UV světlem nebo v soudní síni“. A že „když ti někdo tvrdí, že je to originál za třetinovou cenu, je to stejná pravda jako ‘slunečná dovolená v říjnu na Baltu’“.No… aspoň že jsem díky tomu neutratila majlant za něco, co se rozpadne ještě dřív než moje dovolená skončí.Tip týdne: All inclusive = All regretsLetos jsem to udělala. Koupila jsem all inclusive. Ne pro sebe – ale kvůli mámě. Ať si to jednou v životě zkusí: jídlo třikrát denně, drinky bez počítání, náramek, co ti otevře dveře i ledničku.A výsledek?Jí se líbilo. Říkala znovu: „jako v nebi“.Já?Původní plán: budu se držet u mořských plodů, salátku a skleničky vína.Realita: šest chodů denně, tematické večery, dezerty, které křičely „sněz mě“, a já, která jsem zradila vlastní trávicí sliby.Takže pokud právě držíte dietu, přemýšlíte o zdravějším životním stylu nebo se prostě nechcete vrátit domů jako zavařovací sklenice – na all inclusive raději zapomeňte.Na druhou stranu – dobrá zpráva je, že nejste sami. All inclusive je totiž něco jako Disneyland pro dospělé, kteří milují jídlo. A taky místo, kde nikoho nezajímá, že si jdete pro čtvrtou porci lasagní. Ráj pro tlouštíky. A pro mou mámu – celá tahle dovolená. Ale což, ten výhled z naší terasy byl prostě k nezaplacení.