Z Kerska zpátky do města: další přeměna domova

No… musím říct, že předchozí týden byl výživný. A to hlavně díky jedné obří firmě, jejíž maskot vypadá jak mimozemšťan se zelenou hlavou (ano, už víte). Jako většina Čechů jsem tam roky ráda nakupovala – no, teď už asi trochu méně.Reklamovala jsem totiž notebook. Drahý. Důležitý. Můj pracovní parťák. A byl v záruce. Tvrdili, že ho opravili. Paráda, říkáte si? Jo, to jsem si říkala taky – už dva týdny.Od té doby se notebook podle sledování zásilek teleportuje po Česku. Jednou prý čeká na rampě. Pak je v Ostravě. Pak mi místo něj přistane v Alzaboxu prázdná obálka (asi v ní byl duch mého notebooku). Volám jim, ptám se, kde je… oni mlží a lžou jak pohádková víla na absinthu. Tak uvidíme, kde ten můj notebook nakonec přistane. Možná rovnou na Měsíci. Třeba z něj bude streamovat podcast s tím zeleným mužíčkem.Postřeh č. 2: Manželství s hořkou pachutíMoje pracovna sousedí se zdí sousedů. A tahle zeď není zvukotěsná. Což by nevadilo – kdyby za ní nebyl vztah plný jedu. Denně poslouchám, jak na sebe syčí. Už to nejsou hádky. To je verbální chemoterapie. A já si pokaždé říkám: Proč spolu vlastně (ne)žijí?Znám to. Žila jsem v tom taky. V tom dusnu, kde se nedá dýchat, ale zároveň se bojíš otevřít okno. A vím, že když bych to tenkrát nezměnila, zadusila bych se. Jedem totiž nefunguje jen na vztah. Funguje i na tělo.A když je slyším, sevře se mi srdce. Jsou ve věku, kdy by mohli mít na podzim života klid a kafe na balkoně. Místo toho se dusí navzájem. A já tiše děkuju sama sobě, že jsem ten svůj dusivý scénář přepsala.Fit smažák z lásky k soběObčas mě přepadne velká touha po smažáku. Jo, taková ta touha, co ti šeptá do ucha: „Dneska nemusíš být zdravá, jen šťastná.“ Ale zároveň – věk, cholesterol, touha vejít se do šatů beze zipu…Takže kompromis: Hermelín nebo eidam obalím v kukuřičné strouhance Hodím ho na pečicí papír A dám do trouby – žádný olejový bazén K tomu cuketa na plátky, postříkaná olivovým olejem ve spreji (to fakt doporučuju – je to malý zázrak pro líné zdravojedy) Výsledek? Smažák bez výčitek. A když zavřu oči, chutná skoro jako z hospody. Jen bez toho piva a viny.Tak. To byl můj týden. Jeden notebook v galaxii, sousedi ve válce, já se smažákem v troubě a s hlavou zase o trochu klidnější.

Už nějaký čas si kladu otázku: Je možné stát se úspěšnou v padesáti – nebo ještě později?A víte co? Odpověď není jen v hlavě. Je ve skutečných příbězích žen, které to dokázaly. A některé z nich nejsou světové superhvězdy – jsou to ženy, které ukazují, že věk je vážně jen číslo. Květa Legátová – když úspěch přijde v osmdesátiVzpomněla jsem si na spisovatelku Květu Legátovou. Její slavný román Želary ji vynesl až ke Státní ceně za literaturu – a to ve věku kolem 82 let!Kdo by si pomyslel, že životní dílo může přijít až tehdy, kdy většina lidí balí kufry a hlídá vnoučata? Inspirace jako hrom!Diana Nyad – odhodlání, které plave přes oceánNedávno jsem viděla film Nyad. A pořád mám husí kůži. Diana Nyad dokázala přeplavat z Kuby na Floridu bez ochranné klece ve svých 64 letech! A nebylo to na první pokus – zkoušela to pětkrát.Tenhle příběh je čistá esence vnitřní síly a odhodlání nevzdat to, i když tě všichni odepisují.Susan Boyle – talent nezná věkové limitySusan Boyle se stala hvězdou světové hudby v 47 letech. Její účast v Britain’s Got Talent a následný raketový vzestup ukazuje, že když máš hlas a odvahu, svět tě slyší – bez ohledu na to, kolik ti je.Vera Wang – móda má časVera Wang vytvořila svou první kolekci svatebních šatů až ve 40 letech. A světoznámou návrhářkou se stala až po padesátce. Důkaz, že nikdy není pozdě začít tvořit něco nádherného.Laura Ingalls Wilder a Toni Morrison – spisovatelské hvězdy zralého věkuLaura Ingalls Wilder začala psát svůj legendární Malý domek na prérii po šedesátce. A Toni Morrison, nositelka Nobelovy i Pulitzerovy ceny, vydala svá největší díla také až po padesátce.Takže jestli tě svědí prsty a hlava ti vymýšlí příběhy – piš. Hned teď. Mary Kay – podnikatelská hvězda na startu po čtyřicítceMary Kay Ash založila svou kosmetickou firmu v 45 letech. Po padesátce z ní udělala impérium, které změnilo pohled na podnikání žen.Julia Child – královna kuchyně od padesátkyJulia Child se stala americkou ikonou francouzské kuchyně díky televiznímu pořadu The French Chef, který začala vysílat ve svých 50 letech.Kdyby se bála, že je „stará“ na to stát se slavnou kuchařkou? No, svět by přišel o spoustu másla a radosti. Grandma Moses – když artritida přivede k malováníZačít malovat v 78 letech? Proč ne! Grandma Moses se stala slavnou lidovou malířkou po celém světě, přestože její „kariéra“ začala až v důchodu.České ženy, které ukazují, že čas je jen iluzeNechci mluvit jen o světě za hranicemi.U nás máme taky skvělé příklady: Eva Holubová – skvělá herečka, kterou si většina lidí začala všímat až po čtyřicítce.  Alena Mornštajnová – autorka bestselleru Slepá mapa, kterou vydala až v padesáti.  Martina Formanová – začala psát knihy a vydávat se za svou vášní až ve zralém věku. Věra Čáslavská – byť slavná už v mládí, svou druhou životní vlnu bojovnice za lidská práva prožila v dospělém věku. Úspěch po padesátce? ZDAR!Věk není překážka. Je to výhoda.Životní zkušenosti, klid v duši, síla vědět, kdo jsi a co chceš – to jsou zbraně, které dvacítky ani netuší, že existují. Takže ano – úspěchům zralých žen ZDAR!A hlavně: nikdy není pozdě stát se tím, kým opravdu chceš být. 

Musím se k něčemu přiznat.Od doby, kdy mi byl diagnostikován nádor v prsu (v létě to bude už osm let), se ze mě stal detektor ohrožení s fantazií Stevena Kinga. Jakmile se někde objeví pupínek, píchnutí nebo bolest u zádele – mozek spustí onko-alarm. V hlavě mi jedou katastrofické scénáře a strach mě v tu chvíli přerůstá.Tak se to stalo i na začátku tohoto týdne. Začalo to bolestí u žeber. Pak se to přesunulo na hrudní kost. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, natož zakašlat. Jasně, mohla jsem si to logicky vysvětlit: pár dní zpátky jsem zmokla na kost, běhala v mokrém oblečení ve větru – takže to klidně mohl být zánět pohrudnice nebo začínající zápal plic.Ale ne, já už v hlavě přepisovala závěť.Ani po letech ten strach úplně nezmizel. Stačí málo a je zpátky. A když o tom mluvím, pořád se mi chvěje hlas.Je to další důkaz toho, jak moc může strach ovlivnit náš život. Ticho, v kterém si vyprávíme nejhorší možné příběhy, i když realita je někdy o hodně mírnější.Postřeh týdne č. 2: Češka v Adršpachu. Skoro raritaMiluju cesty. Miluju výlety. A tak jsem se po letech vydala do Adršpašských skal.Co mě jemně zaskočilo? Že tam zněla víc polština než čeština. Jasně, Adršpach je blízko Polska a turisty jsme čekali. Ale že češtinu neuslyšíte celé kilometry, to mě přece jen překvapilo.Místní průvodce potvrdil, že dnes tvoří Poláci až 80 % všech návštěvníků. A moje malá statistika? Na loďce jsme byli já, můj syn, šest Francouzek, jedna Mexičanka – a zbytek Poláci. Byla jsem tam skoro jako exot.Ale bylo to krásné. Vzduch, skály, voda. Možná jsme tam nebyli slyšet, ale dýchalo se mi tam líp než kdekoliv jinde tenhle týden.Tip týdne: Domácí poké bowl s mletým masemProtože když se člověk pere s hlavou, měl by aspoň dobře jíst.Rychlá miska plná barev, chutí a svěžího klidu. Moje oblíbená, když chci vyvážit chaos dne a nezbláznit se z přípravy.👉 Kompletní recept najdeš na webu už zítra.