Jsem jedna z nich. Z těch, co se narodily do světa, kde televize hrála černobíle, v každé domácnosti voněla svíčková, a socialismus byl “na věčné časy”. Generace, která vyrostla mezi céčky, sídlištními výtahy a normalizačním tichem. Ano – jsem Husákovo dítě. A právě pro nás teď píšu malou kroniku. Rok po roce, od začátku. Třeba v ní najdeš i ten svůj rok – ten, kdy ses narodila ty, tvoje dítě, tvoje první láska nebo první revolta.Kdo jsme, Husákovy děti?Narodily jsme se v 70. a na začátku 80. let, v době, kdy tehdejší prezident Gustáv Husák razil pronatalitní politiku, aby ČSSR nevyvymřela. Výsledkem byl populační boom. Ne kvůli romantice, ale kvůli bytu. Ano, byli jsme generací na příděl – byt, školka, jesle i práce. Husákovy děti, jak se nám začalo říkat, byly v té době nejpočetnější generací v československé historii.Zhruba se bavíme o ročnících 1971–1985, ale hranice nejsou ostře ohraničené. Jedni nás řadí trochu dřív, druzí trochu později. V každém případě jsme děti normalizace. Dospívali jsme těsně před revolucí, puberta nás kopla do zadku kolem sametu.Dneska jsme padesátnice. Máme odrostlé děti (někdy i děti dětí), rozvody za sebou (nebo před sebou), začínáme konečně mluvit nahlas, co chceme, co cítíme, a především – víme, že život po padesátce teprve začíná.Všechno začalo právě tady: 1970Ten rok se nad Československem definitivně zatáhla opona. Pražské jaro bylo pohřbené a pohřeb měl jméno: normalizace. Oficiálně se říkalo, že se „vrací řád a klid“, ale my víme, že to byl klid jako na hřbitově – ticho plné strachu a kompromisů.Do čela státu se postavil Gustáv Husák, muž, který zemi slíbil stabilitu výměnou za poslušnost. A měl plán: přesvědčit ženy, aby rodily víc dětí. Nabídl byty, školky, výhody. A my jsme opravdu přišly – celá jedna silná generace.Já sama jsem tehdy ještě nebyla na světě. Ale moje máma už měla doma čtyřletou dceru – moji sestru – a stále se vzpamatovávala z příchodu vojsk v roce 1968.Mohla tehdy odejít. Možná i měla. Ale zůstala. A tak stála fronty – na maso, na toaletní papír, na boty, na život. Jako tisíce jiných žen, co se rozhodly neodejít, i když by to bylo třeba jednodušší.Kultura a každodennost? Televize? Černobílá, dva programy. Hitem byla „Pan Tau“ a „30 případů majora Zemana“ (i když ten začal až později, už se to natáčelo). Na trhu chyběly hračky, ale céčka a Pikao vše zachránily. Hudba? V rádiu Karel Gott a Olympic, zpoza železné opony se sem dostal sotva závan rocku. Co se tehdy dělo u nás?Všude se mluví o „klidu na práci“ – ale v tom klidu se dusí svoboda. Politické čistky nabírají na obrátkách. Kdo nesouhlasil s okupací v roce 1968, končí – v práci, ve škole, i ve veřejném životě. Lidé hromadně emigrují. Do konce roku 1970 emigrovalo přes 100 000 Čechoslováků. Cenzura je zpět – mizí knihy, filmy, profesoři.A co ve světě? The Beatles se oficiálně rozpadli – konec jedné éry. Vzniká organizace Greenpeace – první zárodek ekologického aktivismu. V USA se rozjíždí ženské hnutí. U nás ženy „pracují“ a moc se neptají. Simone de Beauvoir vydává své eseje o emancipaci. V Československu zatím kraluje „Žena a móda“ a guláš v závodní jídelně. Kdy přesně začal ten populační boom? Nejvyšší nárůst porodnosti začal v roce 1973 a trval zhruba do roku 1979–1980. V těchto letech se rodilo přes 190 tisíc dětí ročně, což je absolutní rekord. Pro srovnání: dnes se u nás narodí kolem 90–110 tisíc dětí ročně. Takže v zásadě platí: Husákovy děti = ročníky z let 1973–1980 (max. 1985) 👉 V příštím díle se podíváme na rok 1971 – už se začíná rodit víc dětí, režim sílí, a v hlavách lidí zůstává ticho, které ale pod povrchem bublá…A co vy? Jak si pamatujete rok 1970?Byla jste už na světě, nebo jste taky ještě čekala v zákulisí?Vzpomínáte si, co vyprávěli rodiče, co se nosilo, co se jedlo, co se šeptalo u večeře? A co vaše máma – chtěla odejít, zůstala, mlčela, bojovala?💬 Napište mi, co pro vás znamená rok 1970.Vzpomínky, rodinné historky, první obrázky z dětství – nebo i jen to, co vám o té době vyprávěli. Chci, aby tenhle blog nebyl jen moje kronika, ale naše společná paměť. Protože každý příběh se počítá. Pište, proísm, do komentářů.

No… musím říct, že předchozí týden byl výživný. A to hlavně díky jedné obří firmě, jejíž maskot vypadá jak mimozemšťan se zelenou hlavou (ano, už víte). Jako většina Čechů jsem tam roky ráda nakupovala – no, teď už asi trochu méně.Reklamovala jsem totiž notebook. Drahý. Důležitý. Můj pracovní parťák. A byl v záruce. Tvrdili, že ho opravili. Paráda, říkáte si? Jo, to jsem si říkala taky – už dva týdny.Od té doby se notebook podle sledování zásilek teleportuje po Česku. Jednou prý čeká na rampě. Pak je v Ostravě. Pak mi místo něj přistane v Alzaboxu prázdná obálka (asi v ní byl duch mého notebooku). Volám jim, ptám se, kde je… oni mlží a lžou jak pohádková víla na absinthu. Tak uvidíme, kde ten můj notebook nakonec přistane. Možná rovnou na Měsíci. Třeba z něj bude streamovat podcast s tím zeleným mužíčkem.Postřeh č. 2: Manželství s hořkou pachutíMoje pracovna sousedí se zdí sousedů. A tahle zeď není zvukotěsná. Což by nevadilo – kdyby za ní nebyl vztah plný jedu. Denně poslouchám, jak na sebe syčí. Už to nejsou hádky. To je verbální chemoterapie. A já si pokaždé říkám: Proč spolu vlastně (ne)žijí?Znám to. Žila jsem v tom taky. V tom dusnu, kde se nedá dýchat, ale zároveň se bojíš otevřít okno. A vím, že když bych to tenkrát nezměnila, zadusila bych se. Jedem totiž nefunguje jen na vztah. Funguje i na tělo.A když je slyším, sevře se mi srdce. Jsou ve věku, kdy by mohli mít na podzim života klid a kafe na balkoně. Místo toho se dusí navzájem. A já tiše děkuju sama sobě, že jsem ten svůj dusivý scénář přepsala.Fit smažák z lásky k soběObčas mě přepadne velká touha po smažáku. Jo, taková ta touha, co ti šeptá do ucha: „Dneska nemusíš být zdravá, jen šťastná.“ Ale zároveň – věk, cholesterol, touha vejít se do šatů beze zipu…Takže kompromis: Hermelín nebo eidam obalím v kukuřičné strouhance Hodím ho na pečicí papír A dám do trouby – žádný olejový bazén K tomu cuketa na plátky, postříkaná olivovým olejem ve spreji (to fakt doporučuju – je to malý zázrak pro líné zdravojedy) Výsledek? Smažák bez výčitek. A když zavřu oči, chutná skoro jako z hospody. Jen bez toho piva a viny.Tak. To byl můj týden. Jeden notebook v galaxii, sousedi ve válce, já se smažákem v troubě a s hlavou zase o trochu klidnější.

Ne všechno je takové, jak se tváří. Třeba sousedka. Elegantní dáma přibližně ve věku mojí mámy. Vždy upravená, s malým, dokonale ostříhaným pejskem. Pravidelně procházela kolem našeho domu a skoro pokaždé se se mnou chtěla na chvilku zapovídat. Jednou jsem jí dokonce pohlídala pejska, když si potřebovala něco zařídit.A víte co? Vedle ní jsem se často cítila nepatřičně. Většinou rozcuchaná, v nestíhačce, lehce vyčerpaná, s kruhama pod očima a kafem v ruce jako poslední záchranou.A pak jednoho dne mi zavolala její dcera.Že prý by potřebovala pohlídat své mámy pejska. Že odjíždí. A že maminka… světe, div se… je v Bohnicích. Na protialkoholním.Chvilku jsem nevěděla, co říct. A pak mi to znovu došlo.Takže ani perfektní účes a malý pes nejsou zárukou, že máš všechno v cajku.Fakt se nemusím cítit ani vedle papeže nedostatečně a přetvařovat. Protože většina lidí kolem mě hraje taky nějakou roli.Od toho dne se necítím nepatřičně ani s hnízdem na hlavě, ani když vyběhnu v pyžamu. Protože už vím: nejsem divná – jen nejsem nalíčená na životní představení.Postřeh týdne č. 2:Na dobrou náladu mi často víc než antidepresiva funguje:rychlá chůze (ideálně někam, kde není kopec)dobrá muzika (ideálně něco, co má rytmus a duši)a cílený úsměv – klidně sama na sebe v zrcadle. Jo, vypadám jak cvok, ale světe, funguje to!Tip týdne:Chystáte se někam vyrazit?Zkuste předem omrknout Google Earth – většinu míst najdete zmapovanou a krásně nasnímanou, jako byste tam už byli.A když ne, mrkněte na YouTube – protože dnes už je téměř každé místo na téhle kulaté zeměkouli natočené a okomentované nějakým dobrodružným YouTuberem.Skvělý způsob, jak si destinaci „osahat“, než si tam dáte první kafe.Pokud se vám tenhle malý výlet do mého týdne líbil, budu ráda za komentář nebo sdílení. A příště pokračujeme – svět i já totiž jedeme dál. 

Už nějaký čas si kladu otázku: Je možné stát se úspěšnou v padesáti – nebo ještě později?A víte co? Odpověď není jen v hlavě. Je ve skutečných příbězích žen, které to dokázaly. A některé z nich nejsou světové superhvězdy – jsou to ženy, které ukazují, že věk je vážně jen číslo. Květa Legátová – když úspěch přijde v osmdesátiVzpomněla jsem si na spisovatelku Květu Legátovou. Její slavný román Želary ji vynesl až ke Státní ceně za literaturu – a to ve věku kolem 82 let!Kdo by si pomyslel, že životní dílo může přijít až tehdy, kdy většina lidí balí kufry a hlídá vnoučata? Inspirace jako hrom!Diana Nyad – odhodlání, které plave přes oceánNedávno jsem viděla film Nyad. A pořád mám husí kůži. Diana Nyad dokázala přeplavat z Kuby na Floridu bez ochranné klece ve svých 64 letech! A nebylo to na první pokus – zkoušela to pětkrát.Tenhle příběh je čistá esence vnitřní síly a odhodlání nevzdat to, i když tě všichni odepisují.Susan Boyle – talent nezná věkové limitySusan Boyle se stala hvězdou světové hudby v 47 letech. Její účast v Britain’s Got Talent a následný raketový vzestup ukazuje, že když máš hlas a odvahu, svět tě slyší – bez ohledu na to, kolik ti je.Vera Wang – móda má časVera Wang vytvořila svou první kolekci svatebních šatů až ve 40 letech. A světoznámou návrhářkou se stala až po padesátce. Důkaz, že nikdy není pozdě začít tvořit něco nádherného.Laura Ingalls Wilder a Toni Morrison – spisovatelské hvězdy zralého věkuLaura Ingalls Wilder začala psát svůj legendární Malý domek na prérii po šedesátce. A Toni Morrison, nositelka Nobelovy i Pulitzerovy ceny, vydala svá největší díla také až po padesátce.Takže jestli tě svědí prsty a hlava ti vymýšlí příběhy – piš. Hned teď. Mary Kay – podnikatelská hvězda na startu po čtyřicítceMary Kay Ash založila svou kosmetickou firmu v 45 letech. Po padesátce z ní udělala impérium, které změnilo pohled na podnikání žen.Julia Child – královna kuchyně od padesátkyJulia Child se stala americkou ikonou francouzské kuchyně díky televiznímu pořadu The French Chef, který začala vysílat ve svých 50 letech.Kdyby se bála, že je „stará“ na to stát se slavnou kuchařkou? No, svět by přišel o spoustu másla a radosti. Grandma Moses – když artritida přivede k malováníZačít malovat v 78 letech? Proč ne! Grandma Moses se stala slavnou lidovou malířkou po celém světě, přestože její „kariéra“ začala až v důchodu.České ženy, které ukazují, že čas je jen iluzeNechci mluvit jen o světě za hranicemi.U nás máme taky skvělé příklady: Eva Holubová – skvělá herečka, kterou si většina lidí začala všímat až po čtyřicítce.  Alena Mornštajnová – autorka bestselleru Slepá mapa, kterou vydala až v padesáti.  Martina Formanová – začala psát knihy a vydávat se za svou vášní až ve zralém věku. Věra Čáslavská – byť slavná už v mládí, svou druhou životní vlnu bojovnice za lidská práva prožila v dospělém věku. Úspěch po padesátce? ZDAR!Věk není překážka. Je to výhoda.Životní zkušenosti, klid v duši, síla vědět, kdo jsi a co chceš – to jsou zbraně, které dvacítky ani netuší, že existují. Takže ano – úspěchům zralých žen ZDAR!A hlavně: nikdy není pozdě stát se tím, kým opravdu chceš být. 

Představte si, že jste právě oslavili padesáté narozeniny. Ačkoli jste plní energii, s bohatými zkušenostmi a chutí do práce, najednou vás v zaměstnání začnou přehlížet. Kolegové mladší o dvacet let vás vnímají jako někoho, kdo „už to má za sebou“. Nebo naopak – jste mladý člověk s ambicemi, ale lidé kolem vás mají pocit, že „ještě nemáte dost zkušeností“ a neměli byste mít tolik názorů. To je ageismus – diskriminace na základě věku, která může potkat kohokoliv.Když věk rozhoduje místo schopnostíAgeismus není jen o starších lidech. Jako dvacetiletá jsem se setkala s tím, že moje názory nebyly brány vážně, protože jsem byla „mladá a naivní“. O několik let později jsem ale slyšela svou matku, jak si stěžuje, že se v práci cítí neviditelná jen proto, že oslavila šedesátku. Přemýšlela jsem, jak je možné, že společnost na lidi hledí jinak jen kvůli číslu v občance.Tento fenomén se vyskytuje všude – v pracovním prostředí, zdravotnictví i každodenních interakcích. Starší lidé jsou vnímáni jako méně flexibilní a neochotní učit se nové věci, zatímco mladší generace často čelí předsudkům, že jsou nezodpovědní nebo nezkušení.Máte věkové předsudky?Zamyslete se nad tím, jak přistupujete k lidem různého věku. Odpovězte si na tyto otázky: Automaticky předpokládáte, že starší lidé neumějí používat moderní technologie? Máte pocit, že mladí lidé nemají dostatečné zkušenosti, aby dělali důležitá rozhodnutí? Cítíte se nepříjemně, když pracujete s někým o generaci starším nebo mladším? Myslíte si, že určité věkové skupiny už nemohou být inovativní? Pokud jste na některé z těchto otázek odpověděli „ano“, možná i vy podvědomě vnímáte lidi skrze jejich věk, místo toho, abyste posuzovali jejich skutečné schopnosti.Jak bojovat proti ageismu?Nejdůležitější je si přiznat, že věkové stereotypy existují, a snažit se je překonat. V práci měli hodnotit lidi podle dovedností, ne podle toho, kdy se narodili. V běžném životě bychom se měli učit od všech generací – mladší mohou přinést nové pohledy a starší zkušenosti.Kniha, která mě donutila přemýšletPokud vás toto téma zajímá, doporučuji knihu socioložky Lucie Vidovićové „Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti“  Autorka se  ní věnuje věkové diskriminaci jako jevu moderní doby a přináší nové pohledy na stárnutí. Z jejích výzkumů jasně vyplývá, že ageismus je problém, který se dotýká všech – bez ohledu na to, zda jsme mladí, nebo staří.Věk a předsudkyVěk je jen číslo, ale předsudky, k němuž přidáváme, které mohou ovlivnit životy lidí kolem nás. Zkusme se na svět dívat jinak – nejen přes generaci, ale přes schopnosti, zkušenosti a hodnoty, které každý z nás přináší.Jaké máte zkušenosti s ageismem vy?Vaše Naďa

Někdy mě přepadne myšlenka: Proč jsem si tohle všechno nedovolila dřív? Proč jsem roky žila podle pravidel, která jsem si ani sama nenapsala? Proč jsem se tolik přizpůsobovala, snažila se být hodná, slušná, ne moc hlučná, ne moc viditelná?Možná bych si mohla vyčítat ztracený čas. Ale víš co? Nechci.Protože teď je jiný čas. Teď si konečně dovoluju věci, na které jsem dřív neměla kuráž. A vůbec nevadí, že to přišlo „až“ po padesátce. Důležité je, že to přišlo vůbec.Tak tady to je. Můj seznam věcí, které jsem si dlouho nedovolila. A které si dnes už neodpírám.1. Říkat „ne“ bez výčitekUž se neomlouvám za to, že si chráním svůj čas a energii. Nejsem zlá. Jen už nejsem k dispozici úplně všem.2. Nosím, co se mi líbí – ne co se čekáNa věk nehledím. Když se mi líbí třpytivé boty nebo halenka s výstřihem, tak si je vezmu. Ne proto, že „můžu“, ale protože chci.3. Jdu klidně sama na kafe, do kina nebo na výletSama neznamená opuštěná. Znamená to, že si umím být dobrou společností.4. Přiznávám, že něco nevím nebo neumímDřív bych radši vyhořela, než si přiznat slabost. Teď řeknu: Nevím. Naučím se. Pomůžeš mi? A svět se nezhroutil.5. Směju se nahlas – i když je to „nevhodné“Neudržím se. A vlastně ani nechci. Protože radost je nakažlivá a smích je moje superpower.6. Mluvím o věcech, o kterých se dřív mlčeloMenopauza, úzkosti, sex, osamělost, těžké vztahy – nic z toho není ostuda. Jen život.7. Zamilovala jsem se – i do sebeLáska k sobě je základ. Není to sobecké. Je to nutné. A krásné.8. Měním názory – a nestydím se za toRůst znamená vyvíjet se. A někdy i přiznat, že jsem se mýlila. Dřív bych to neunesla. Dneska? Učím se každý den.9. Nechci být „ta hodná“ za každou cenuJsem milá, když chci být milá. Ne proto, že se to očekává. A občas jsem drsná – protože taková taky jsem.10. Dovoluju si snít – bez výmluv a bez hranicPíšu. Tvořím. Plánuju. Ne jako únik z reality, ale jako její rozšíření. A je mi v tom dobře.Možná to mělo přijít dřív. Ale já říkám – nevadí. Důležité je, že je to teď. A teď je sakra dobrý čas začít žít naplno.

Odmalička jsem měla sen o velkém přátelství na celý život. V dětství jsem ho našla – nebo jsem si to alespoň myslela. Byly jsme nerozlučné, sdílely jsme tajemství, smály se společným hloupostem a věřily, že to tak zůstane navždy. Pak přišla dospělost, vzdálenost, změny. A s nimi přišla i nová velká přátelství – jedno z nich dokonce přerostlo v city a touhu...Kladu si otázkyTeď si kladu otázku: Co vlastně dělá přátelství opravdovým? Je to společně strávený čas? Je to schopnost se k sobě vrátit, i když nás život zavane jinam? Nebo je to hluboká důvěra, pocit, že při druhém člověku můžeme být sami sebou, ačkoliv už nejsme stejní jako kdysi?Co nás rozdělíCo nás může rozdělit? A je chybou připomenout příteli, že byl jiný, a být k němu upřímný, když se cítíme jeho chováním frustrováni? Je přítel ten, kdo odejde bez vysvětlení a pak se bez vysvětlení vrátí? Je přítel ten, kdo nesnese upřímnost, byť je bolestivá? A je přítel ten, kdo říká věci, které mohou druhého zranit?V novém podcastu o lásce přes internet. Je to pro zralé ženy šance, nebo zklamání?Zajímalo by mě, jak to víte vy. Jaké přátelství nejvíce ovlivnilo váš život? Myslíte, že dětská přátelství mohou vydržet po celý život? A jak poznáme, že je někdo opravdu příteli?Podělte se se mnou o svůj pohled. Každé přátelství má svůj vlastní příběh – a třeba ten váš pomůže pochopit i ten můj.

film a doba

Téma stárnutí je pro celebrity stejně jako pro nás všechny velmi osobní a často i složité. Tlak na věčný mládí a dokonalý vzhled je v showbyznysu obrovský. Jak se s tím vyrovnávají jednotlivé osobnosti, je velmi individuální a záleží a na jejich osobnosti, životních zkušenostech nebo i kultuře.Některé celebrity se rozhodnou stárnutí přijmout s grácií a zdůrazňují, že věk je jen číslo. Objevují v něm nové krásy a možnosti. Jiní se snaží stárnutí co nejvíce oddálit pomocí plastických operací, botoxu, intenzivní péče o pleť a zdravého životního stylu. Mnoho celebrit se snaží najít zlatou střední cestu. Chtějí vypadat dobře, ale zároveň si uchovat svou přirozenou krásu a osobnost. Někdo zase zdůrazňuje, že krása není jen fyzická, ale také vnitřní. Zaměřují se na osobní rozvoj, duševní zdraví a mezilidské vztahy.Můžu být úspěšná po padesátce? Odpověď zní: ANO!Jak stárne Jennifer Aniston nebo Brad Pitt?Helen Mirren: Je známá svým přirozeným vzhledem a kladným vztahem ke stárnutí. Často hovoří o tom, že je důležité přijmout své tělo a věk.Jennifer Aniston: Přestože čelí neustálému tlaku na dokonalý vzhled, snaží se udržovat zdravý životní styl a vyhýbá se drastickým zásahům do vzhledu.Brad Pitt: Po rozvodu se zaměřil na charitativní práci a založil vlastní produkční společnost Plan B Entertainment. Jeho filmy jako 12 let otroka nebo Moonlight získaly řadu ocenění. Kromě rozvodu se musel vypořádat s problémy s alkoholem a jinými závislostmi. Otevřeně o tom hovořil a stal se inspirací pro mnoho lidí, kteří se potýkají s podobnými problémy. Jeho životní moudro? „Život je příliš krátký na to, abys pil špatné víno.“A co další slavní? Madonna: Ikonická zpěvačka i v padesáti překvapuje svou energií a neustálou touhou po nových výzvách. Vyzkoušela si například jógu, kabalu a dokonce i taneční vystoupení v Cirque du Soleil. Celý život čelila kritice za svůj věk, vzhled a odvážný styl. Přesto se nikdy nenechala zastrašit a pokračovala v překračování hranic. Její životní moudro? „Buď originální, buď sama sebou.“George Clooney: Po úspěšné herecké kariéře se zaměřil na režii a produkci. Je spolumajitelem společnosti Casamigos Tequila a aktivně se angažuje v charitativních projektech. Přestože působil jako charismatický a úspěšný herec, trpěl dlouhodobými zdravotními problémy. Jeho životní moudro? „Život je příliš krátký na to, abys pil špatné víno.“Jamie Lee Curtis: Otevřeně hovoří o svých zkušenostech s plastickými operacemi a vyzývá ostatní ženy, aby se milovaly takové, jaké jsou.Pravdou je, že v různých kulturách je stárnutí vnímáno odlišně. Někteří lidé jsou více narcisticky zaměřeni a snaží se zachovat svůj mladý vzhled za každou cenu, zatímco jiní jsou více zaměřeni na vnitřní hodnoty. V některých profesích je mladý vzhled výhodou, zatímco v jiných je zkušenost a moudrost spíše ceněna. Negativní zkušenosti, jako například nemoc nebo úmrtí blízkých, mohou změnit pohled na stárnutí, a to platí i pro známé osobnosti.