Myslím, že je důležité vidět nejen svět, ale i sebe s nadhledem – a zasmát se tomu, co občas vymyslíme a někdy dokonce i vykonáme. A přesně o tom je tenhle můj další španělský příběh.
Láska na první pohled
Španělsko jsem si zamilovala. Nejen pro moře, slunce a palmy, ale i pro celkovou uvolněnou atmosféru a příjemné obyvatele. Samozřejmě – 300 slunečních dní a moře na dosah hrály velkou roli. A tak jsem začala plánovat.
Ceny nemovitostí byly v té době víc než příznivé. Já měla vlastní dům u nás, takže i po splacení hypotéky by mi na španělský byt v pohodě zbylo.
Jenže – byla to doba zdražených hypoték a zamrzlého realitního trhu. Prodat dům bylo skoro nemožné. Během roku se situace obrátila o 360 stupňů a já musela čekat.
Sladký sen jménem Costa Blanca
Mezitím jsem už s nadějí v oku hledala ten správný byt u moře. Pod 100 tisíc eur, tedy lehce pod 2 miliony korun, se dalo najít dost nemovitostí – dokonce i přímo u pláže.
Jenže jsem si zjistila i to, co se v katalozích nepíše: vlhkost v zimě, nižší kvalita staveb než u nás, a hlavně byrokracie, která prý dokáže člověka s mojí netrpělivostí přivést k šílenství.
Přesto – představa tří hodin letu z Prahy a života mezi palmami mě nepustila. Svým optimismem jsem nakazila i syna, který se se stěhováním smířil překvapivě snadno.
Realita
Uběhl rok, já měla nastudováno, vybrala bych Costa Blancu, a nastal zásadní krok – prodej domu. Jenže realitní boom se stále nekonal. Leda že bych šla hluboko pod cenu. Čekala jsem tedy další rok a půl.
Když jsem se konečně odhodlala, bylo už pozdě. Ceny ve Španělsku stouply prudce nahoru. Do hry vstoupili Britové, Skandinávci, Poláci i Češi. Najednou bylo na výběr míň, dražší a často se spekulanty.
Na druhou stranu mě uklidňovalo, že české komunity tam opravdu jsou – třeba v Torrevieja funguje česká škola, školka i hospoda. Zkrátka skoro jako doma.
Rozum versus srdce
Sledovala jsem na sociálních sítích rodiny, které už ve Španělsku žily, a přemýšlela, jaké by to bylo. Našla jsem i konkrétní oblast, kde by syn měl školu a mohl pokračovat ve sportu, který ho tady tolik baví.
Jenže – realita si řekla svoje. Péče o osmdesátiletou mámu, rostoucí ceny, menší nabídka, a hlavně fakt, že syn tu měl svůj sportovní klub, kamarády a byl šťastný.
A já? Neupřednostnila jsem nakonec sebe, ale rodinu. Měla jsem strach, že syn bude nešťastný, že si nezvykneme.
Komfortní zóna zvítězila
A tak jsem nakonec zůstala. Nevystoupila jsem z komfortní zóny – jak se dnes moderně říká. Možná zodpovědně, možná zbaběle. Ale každopádně ne definitivně, alespoň v mé hlavě. A co bylo dál? O tom zase příště.
