Upřímně – doteď jsem si tohle parfémové názvosloví pletla. Toaletní vodu jsem brala jako „lehčí parfém“, parfémovou vodu jako „parfém“ a parfém jako něco, co si na sebe dává jen francouzská herečka v kašmíru. Tak jsme si ve svých padesáti sedla a řekla: Jdu si udělat malý vonný kurzík, ať jsem konečně v obraze. A když už se v tom začnu orientovat já, tak ať z toho máte užitek i vy.Jaký je rozdíl mezi všemi těmi „vodami“?Parfém (Extrait de Parfum)Koncentrace: 20–40 % Výdrž: 8–24 hodin Vůně: hluboká, výrazná Použití: večer, zima, velké příležitosti Drahý, protože je nejkoncentrovanější. Tady už platíš za intenzitu.Parfémová voda (EDP – Eau de Parfum)Koncentrace: 15–20 % Výdrž: 4–8 hodin Použití: celodenní, celoroční, bezpečná volba Nejoblíbenější varianta – většina žen si myslí, že EDP = parfém.Toaletní voda (EDT – Eau de Toilette)Koncentrace: 8–15 % Výdrž: 2–4 hodiny Použití: hlavně léto, denní nošení, kancelář Lehčí, svěžejší – ideál, když nechceš být „příliš voňavá“.Kolínská voda (Eau de Cologne)Koncentrace: 3–6 % Výdrž: 1–2 hodiny Použití: horko, dovolená, po sprše Rychlá svěžest, ne závazek.Tělový spray / body mistLehký, jemný, krátká výdrž. Použití: po cvičení, po koupeli, „jen tak“.Proč voní parfém na každém jinak?Protože jsme chemické laboratoře na nohách: pH kůže, hormony (po padesátce se tělo mění víc, než chceme), strava, léky a typ pokožky. Stejná vůně = deset žen, deset výsledků.Letní vs. zimní vůněLéto miluje: citrusy, vodní tóny, zelené vůně, bílou květinuTeplo = vůně zesiluje → těžké vůně se v létě mění v útok.Zima miluje: pačuli, vanilku, dřevo, jantar, koření. V chladu se těžší vůně rozvoní hezky a nepřehluší okolí.Kam parfém stříkat (a proč NE do vlasů)Kam ANO:zápěstí pod ušní lalůčky klíční kosti vnitřní strana loktů dekolt zadní strana kolen (tajný tip – teplo vůni vytahuje nahoru)Kam NE:Do vlasů. Alkohol = vysušování + lámání + matný efekt. Pokud chceš provonět vlasy → používej hair mist.Co je to „voňavý podpis“Je to osobní vůně – ta, kterou si s tebou lidé spojí automaticky.Proč ho chtít: působí to sebevědomě vytváříš „paměťovou stopu“ nošení je jednodušší (neřešíš každý den nový pokus) je to elegantní a ženskéJak na to: Vyber si 1–2 vůně: denní nebo večerní nebo zimní a letní. A ty měň se sezonou.Perličky ze světa vůníNejdražší parfém světa:Shumukh – cca 35 milionů Kč. Flakon: zlato, diamanty, perly. Vůně? Ta je tam jen aby se neřeklo, že tam není. Není to zvláštní? Koupit si za miliony flakón s vůní, která není nijak zajímavá?Nejvzácnější parfémové ingredience:Oud: temná, dřevitá, návyková. Velmi drahá. Ambergris: slinné výměšky velryby, ano opravdu. Bulharská růže: 3 tuny květů = 1 kg oleje.Jasmín z Grasse: sbírán ručně při úsvitu.A nakonec jeden fakt: Nejvíc komplimentů mají vůně s vanilkou, pižmem a citrusy. To s evůbec nedivím, protože i já dávám těmto vůním přednost před ostatními.

Kdysi dávno – dobře, před třiceti lety – jsem poprvé přistála na Gran Canarii. Byla jsem tehdy za kamarádkou, která pracovala u Fischera jako delegátka (ano, u toho Fischera, co založil cestovku). Bylo mi dvacet, měla jsem jedny plavky, dvoje šaty, jedny kraťasy a tři týdny volna.Byla to nádhera. Ostrov mi připadal jako směsice měsíční krajiny a tropického ráje: písečné duny, borovicové háje, hory, moře a jeskyně, kde lidé opravdu bydleli. Poprvé v životě jsem jedla čerstvé kalamáry, tančila na pláži a nechápala, jak může být oceán tak divoký a přitažlivý zároveň. Gran Canaria tehdy kypěla životem, turismus byl v plném rozkvětu a všechno se zdálo být nové. Kamarádka mi vyprávěla vtipný historky s českými a slovenskými turisty i prekérní situace s českými celebritami, které tam jezdili.A teď, po třiceti letech, znovu na místě činu. A najednou jakoby to byl úplně jiný ostrov, který má ale pořád něco, co jinde nenajdete.Ostrov, kde se čas trochu zastavilNa první pohled se zdá, že se tu mnoho nezměnilo. Mnohé hotely mají už své roky, promenády působí trochu omšele, a i v obchodech to občas vypadá jako návrat do devadesátek. Ale právě v tom je to kouzlo. Gran Canaria se nehoní za trendy. Zatímco Tenerife přitahuje masy moderními resorty a instagramovým leskem, Gran Canaria zůstává víc sama sebou. Trochu staromódní, ale o to přívětivější. A kdo hledá místo, kde si může opravdu odpočinout – duševně i fyzicky – ten ho tady najde.Klima, které léčíGran Canaria má jedno z nejstálejších podnebí na světě. V zimě tu bývá kolem 21–23 °C, moře má přibližně stejně, a zatímco u nás škrábeme led z čelního skla, tady se dá chodit v šatech a sandálech. Na jihu (Maspalomas, Playa del Inglés) bývá téměř pořád slunečno, sever je zelenější a občas zamračený, ale krásný svým kontrastem. Pokud hledáte únik před zimou, je to ideální cíl. Žádné extrémy, jen teplo, světlo a oceán.Jak se tam dostatLet z Prahy trvá asi 5 hodin. Ceny letenek se pohybují okolo 5–8 tisíc korun, podle sezóny. Autopůjčovna je skvělý nápad – silnice jsou bezpečné a vnitrozemí stojí za to. Ale pokud chcete jen moře a drink, vystačíte si s autobusy (které tu fungují překvapivě dobře).Co vidět a zažítGran Canaria není jen o plážích. Je to ostrov kontrastů – poušť, hory, prales a oceán v jednom.Duny v MaspalomasZlaté písečné duny, které připomínají Saharu, jsou jedním z největších symbolů ostrova. Ideální na procházku při západu slunce – ale pozor, bosky to pálí!Jeskynní domyV horách dodnes lidé žijí v jeskyních vytesaných do sopečné skály. Nejslavnější oblast je Guayadeque – úzké údolí, kde se můžete podívat do skutečných obydlí a dát si oběd v jeskynní restauraci. Tohle je přesně to, co dělá Kanáry unikátní – spojení dávné historie s běžným životem.Borovicové háje a vnitrozemíVyjeďte do hor kolem Roque Nublo, majestátní skály, která je symbolem ostrova. Tam pochopíte, proč se Kanárům říká „kontinent v malém“. Přejedete třicet kilometrů a ocitnete se v borovém lese, kde voní pryskyřice a ticho. Výhledy? Takové, že vám spadne brada – doslova až k Teide na Tenerife.Puerto de MogánMalebné městečko s přístavem, které si drží svůj půvab. Říká se mu „Malé Benátky“ – a právem. Kanály, kytky, kavárny, barevné domky. Ideální místo na závěr cesty.Ceny a ubytováníGran Canaria je dnes střední třída mezi ostrovy – není nejlevnější, ale ani přehnaně drahá. Denní rozpočet kolem 50–70 € vám pokryje běžný komfort. Hotely často nejsou nejnovější, ale čisté, bezpečné a příjemné. V menších rodinných penzionech nebo apartmánech bývá atmosféra klidnější než v resortech.Místní kuchyněCo doporučím ochutnat? Určitě Papas arrugadas con mojo – slané pečené brambory s pikantní omáčkou. Calamares a la plancha – grilované kalamáry a Queso de flor – sýr s květinovou chutí. A k tomu sklenku místního vína, které má díky sopečné půdě zvláštní charakter.Proč právě semGran Canaria není nejmodernější, nejluxusnější ani nejvíc „instagramová“. Ale je pořád bezpečná, pestrá, pomalá – a nádherná. A možná právě proto vás dostane víc než místa, kde všechno září novotou. Trochu zestárla,  a když ji navštívíte znovu po letech jako já, zjistíte, že se vlastně tolik nezměnila – možná jen vy.

Když se řeknou osmdesátky, cítím vůni pečeného bůčku a zelí. Moje máma tohle jídlo milovala – já ho nesnášela. Dělalo se na nejrůznější způsoby a bylo tehdy snad národním masem.V osmdesátkách se maso shánělo „pod pultem“, ale v naší rodině to problém nebyl. V širší rodině se chovala prasata, a to bývala vždycky událost – nejen kulinární, ale i společenská. A moje máma byla řeznice. Masa, a vepřového zvlášť, tak bylo u nás na stole vždycky dost. Škoda, že jsem maso odmalička neměla ráda – a to vepřové obzvlášť. Ale to je zase trochu jiná kapitola.Proč frčelo vepřovéV socialismu se chovalo hodně prasat – chovy byly dotované, kolektivní, a každý znal někoho, kdo měl doma „čuníka“. Vepřové bylo levnější a dostupnější než hovězí, které většinou putovalo na export. Kuře? To bylo skoro sváteční jídlo – často „na neděli“ nebo když přijela návštěva. A já si pamatuju, jak někdy kuřata nebyla vůbec. Moje máma se tehdy vyznamenala, když sehnala pro moji učitelku zeměpisu celý karton kuřat. A já měla hned jedničku z toho předmětu. Co na tom, že jsem se v něm tenkrát moc neorientovala, že? Kolik jsme toho snědliV osmdesátých letech snědl průměrný Čech kolem 97 kilo masa ročně, z toho skoro polovinu tvořilo vepřové. Dnes je to méně – okolo 80 kilo masa na osobu, a struktura se změnila: jíme víc kuřecího a míň vepřového.Jak jsme ho nejraději jedliKotlety s kostí, šťavnatá krkovička, bůček v troubě, dušené plátky, koleno na pivě… To byla česká kuchyně v celé své tučné, voňavé a poctivé slávě. Vepřové se peklo, dusilo, smažilo i zapékalo – žádná fitness, žádné low-fat, prostě jídlo, které mělo sílu a chuť. Když se v neděli dělala krkovice s cibulí a majoránkou, bylo slyšet, jak praská sádlo. A v hospodě se chodilo na koleno s pivem – to bylo naše české štěstí. A tak přidávám dva recepty na vepřové, které si už v hospodě běžně nedáte. Ale třeba u vás doma má vepřové stále své místo.Retro jídla: houbové recepty z maminčina sešitu Dva recepty, které už skoro zmizelyBůčkové závitky s náplníBudete potřebovat: 6 plátků vepřového bůčku, 200 g mletého masa, 1 cibuli, sůl, pepř, majoránku, 1 vejce, trochu strouhanky, sádlo a vývar.Postup: Z bůčku naklepejte plátky, osolte a naplňte směsí z mletého masa, cibule, vejce a koření. Srolujte, spíchněte párátkem a opečte na sádle dozlatova. Podlijte vývarem, přikryjte a duste v troubě do měkka. Nakonec nechte šťávu zredukovat. Podávejte s chlebem nebo knedlíkem. Výsledkem je měkké, šťavnaté maso, které voní po cibuli.Tvaroh jako dobrý spojenec zdraví po padesátceVepřové po Znojemsku se smetanou a okurkouBudete potřebovat: 500 g vepřové kýty, 2 cibule, 2 kyselé okurky, 200 ml smetany, 1 lžíci mouky, 1 lžíci hořčice, vývar, pepř, sůl a tuk.Postup: Maso nakrájejte na kostky, osmahněte na cibuli, osolte, opepřete a podlijte vývarem. Když změkne, přidejte mouku rozmíchanou ve smetaně, hořčici a na kostičky nakrájené okurky. Povařte pár minut, dokud omáčka nezhoustne. Podávejte s rýží nebo houskovým knedlíkem. Znojemská je prostě retro klasika, jen už má své slavné období za sebou. A to je možná škoda.

Když jsem si poprvé řekla, že si nechám udělat test DNA, bylo to ze zvědavosti. Ne že bych čekala, že zjistím, že jsem vzdálená sestřenice královny Alžběty (i když kdo ví!), ale prostě mě zajímalo, co v sobě nosím za směsici. Nikdo z nás přece není „čistokrevný“. A právě to je na tom nejzajímavější.Jak to probíháVybrala jsem si test u MyHeritage – jeden z těch, které se dají objednat online. Stojí zhruba 29 eur a součástí je sada, kterou vám pošlou domů. Podle návodu si vytřete vatovou tyčinkou vnitřní stranu tváře, uložíte vzorek do zkumavky a pošlete zpět do laboratoře v Německu.Ano, je to komerční laboratoř – nepracuje pro policii ani lékaře, ale podle přísných standardů pro genealogické testování. Výsledky sice nejsou použitelné v kriminalistice, zato vám přesně řeknou, odkud pochází vaše geny.Pak přišlo to čekání. Přibližně měsíc, během kterého jsem si říkala: „Tak co, najdu v sobě kus Itálie? Nebo možná Skandinávii?“ A pak jednoho dne – e-mail: „Vaše výsledky jsou připravené.“Přišlo překvapeníNejdřív jsem si říkala: „To je nějaké obyčejné.“ Podle výsledků jsem ze 68 % východoevropanka – to znamená, že moje genetické kořeny sahají do oblastí dnešního Česka, Slovenska, Polska, Maďarska a Ukrajiny. To dává smysl – předky na Ukrajině jsme v rodině znali.Ale pak přišlo překvapení číslo dvě: 16,7 % německý původ! Jenže pozor – tohle není jen o Němcích. MyHeritage má tuto kategorii širokou, takže zahrnuje i západní Evropu, severní Francii, Benelux… a najednou mi docvaklo, že máma měla pravdu, když říkala, že jsem „takovej francouzskej typ“.A odkud to mám? Z matčiny, nebo z otcovy strany? Tady začíná ta pravá detektivka jménem genealogie.Další překvapení: skoro 14 % balkánských genů – takže někde ve mně žije i kousek jižního temperamentu. A pak úplná drobnost – 1 % skandinávského původu, které beru spíš s úsměvem. Tak malé procento může být náhoda, statistický „šum“.A pak to začalo být ještě zajímavějšíSystém mi začal ukazovat příbuzenské shody. Lidi z celého světa – Poláci, Ukrajinci, Němci, Francouzi, ale i lidé žijící v USA a Velké Británii.Co to znamená?Každý z nás nese ve své DNA kousky genů, které sdílí s jinými lidmi. MyHeritage (a podobné služby) porovnávají vaši DNA s miliony jiných vzorků a když najdou shodu, nabídnou vám ji jako „příbuzného“. Někdy jde o blízkého bratrance nebo sestřenici, jindy o někoho, kdo s vámi sdílí společné praprapředky.Mně třeba našli sestřenici 2.–3. kolene – a žije ve Francii. Takže ano, mám v sobě kousek francouzské krve. A v DNA testech to není metafora, ale fakt.Geny, co spojujíNa genealogii mě baví jedna věc – čím víc o ní čtu, tím víc chápu, že všichni jsme propojení. To, co nazýváme „národy“, jsou vlastně jen vrstvy historie. Na genetické úrovni jsme všichni tak trochu směsice – Evropané, Asiaté, Afričané, poutníci času a prostoru.A tak si říkám: Třeba není důležité, odkud přesně pocházíme. Ale že v sobě všichni neseme stopy dávných cest, příběhů a lásky, která překročila hranice.Fakta o DNA testech: Testy jako MyHeritage, 23andMe nebo Ancestry zjišťují, s jakými světovými populacemi vaše DNA nejvíce souhlasí. Přesnost: velmi dobrá u příbuzenských shod, přibližná u procent původu. Nevýhoda: neukáže konkrétního předka ani rodokmen – jen pravděpodobné oblasti. Výhoda: může vás propojit s příbuznými po celém světě a ukázat, že svět je opravdu malý. Test DNA vám možná neřekne všechno, ale rozhodně vám ukáže, že naše minulost není černobílá. Že jsme všichni trochu směsice, a že možná někde v Alsasku, na Balkáně nebo v Dánsku žije vzdálený příbuzný, který by si s vámi klidně dal kafe – kdyby o vás věděl.

Snad odjakživa ctím heslo: můj dům, můj hrad. Považuji se už za zkušeného tvůrce domova – viz mé příběhy o stavění a rekonstrukcích. Vždycky jsem chtěla, aby domov nebyl jen místo, kde přespáváme, ale prostor, který opravdu léčí, těší a dodává sílu. Ať už se jedná o maličkosti jako květiny, nebo větší věci jako dispozice a barvy, všechno hraje roli. A hlavně – když se doma necítíme dobře, tak nám tam ani vztahy, ani nálada moc nevydrží. Věříte tomu taky?Pořádek jako základní pravidloMožná to zní banálně, ale fakt to funguje: když je doma bordel, je chaos i v hlavě. Už jen to, že si večer uklidíte kuchyň, udělá ráno úplně jiný start dne. Feng-šuej říká, že „stojatá energie“ se drží v hromadách nepotřebných věcí. A to je v podstatě logické – prach, vizuální hluk, pocit zahlcení.Obrazy a předměty: ano, nebo raději ne?Často se píše, že by doma neměly viset obrazy zemřelých lidí. Důvod? Z feng-šuej hlediska prý připomínají minulost a zadržují energii, brání „novému“. Psychologicky to může být podobné – když koukáte na obraz prababičky, může to vyvolávat spíš melancholii než radost. Ale tohle je hodně individuální. Pokud vám fotka babičky přináší úsměv a teplo u srdce, nevidím jediný důvod, proč ji doma nemít. Naopak ale rozhodně nedoporučuju obrazy s negativní atmosférou – smutné tváře, výjevy válek, příliš temné motivy. To se prostě přenáší do nálady prostoru.Rostliny hojnostiUž dávno se ví, že rostliny doma mají velký vliv na naši pohodu. Nejde jen o kyslík a vlhkost vzduchu, ale i o symboliku. Pachira aquatica – říká se jí „strom peněz“ nebo „strom štěstí“. Podle feng-šuej přitahuje hojnost, ale i bez toho je to krásná zelená rostlina, která roste poměrně snadno. Tlustice (crassula ovata, „jadeitový strom“) – další rostlina spojená s prosperitou. Její masité listy působí uklidňujícím dojmem. Bambus štěstí – ne nadarmo je to oblíbený dárek. Snadno se pěstuje a vypadá dobře i minimalisticky. Levandule – pro klid a vůni domova. Kromě energie prý odhání i špatné sny. Monstera – velké listy dodávají sílu, přinášejí do prostoru svěžest a zároveň symbolizují růst.Když ženská rekonstruuje: řemeslník, nebo kuchař a útěk do ŠpanělskaCo doma raději nemítSuché kytky a umělé květiny, které působí mrtvě. (Jedna věc je sušená levandule pro vůni, ale velké suché vazby jsou spíš „stopka“ pro čerstvou energii.) Přebytek elektroniky v ložnici ruší spánek, ať už věříte na „energie“ nebo jen na modré světlo. Rozbité věci – když něco neslouží, raději to vyhoďte. Každý „polofunkční krám“ doma působí jako připomínka neřešených věcí.Když rekonstrukce přeroste v boj o přežitíJde o radostZa ty roky, co jsem budovala domovy, vím jedno: nejde jen o design, ale o to, co vám dává radost. Pokud máte doma něco, co vás těší, i malá věc může změnit náladu celé místnosti. A jestli to má navíc ještě symboliku hojnosti a štěstí? Tak tím líp. Osobně mám ráda drobnosti – suvenýry ze svých cest. Na svých toulkách jsem totiž vždy uvolněná a šťastná a při pohledu na některý z těch přivezených drobnůstek se mi vždy vybaví vůně, chutě a zážitky z cest.

Poslední dobou sice víc rekonstruuji, než balím kufry, ale cestování je pořád moje velká láska. A protože už jsem toho docela dost zažila, sumíruju si, co se mi osvědčilo a co dnes dělám jinak než ve dvaceti. A co je na tom super.Ve dvaceti mi bylo jedno, kde spím a co si beru s sebou. Batoh na záda, spacák, trocha jídla a hlavně hodně odhodlání. Tenkrát jsem víc cestovala autobusem, a to i dálky a přes noc. Nebyl problém a ještě to bylo dobrodružství. Jenže po padesátce mám jiné priority: nechci dokazovat, že zvládnu noc pod širákem – to už jsem zvládla. Teď chci cestovat tak, abych si to užila a byla odpočatá, ne zničená.Balení: méně je vícKdyž se podívám zpátky, kolik nesmyslů jsem si tahala na dovolené dřív, směju se. Teď to zvládnu na týden s jedním malým kufříkem do kabiny nebo i batůžkem. Tip: i když jedu na delší dobu s odbaveným kufrem, důležité věci (doklady, léky, peníze, nabíječky) tam nikdy nedávám. Kdyby se ztratil, máte po všem. Extra tip: okopírujte si pas, OP a kartičku pojišťovny a uložte je jinam než originály. Když vám něco ukradnou či ztratíte, máte aspoň základ. A léky? Ty si beru vždycky s sebou do příruční tašky. Zpožděný kufr by znamenal, že jsem bez nich – a to nechcete.Letiště: drobnosti, které šetří nervy i penízeMoje zkušenost: Praha má snad nejdražší vodu a občerstvení v celé Evropě. Proto si nosím prázdnou láhev a po check-inu ji naplním na toaletě nebo u fontánek. Jídlo kupuju raději před letištěm. Ono taky v letadle to jejich jídlo… no, za mě není o co stát. Pamatuju, jak jsem si jednou dala bagetu z letadla a byla ještě mražená. A za tu cenu? Tip: jídlo a voda předem = žádný stres ani zbytečné tisícovky za bagetu a colu. Kos v rytmu šnorchlu, koček a fejkových Gucci: Dovolená tří generací Cestování: letadlo, vlak, bus a auto po padesátce Letadlo – rychlé, ale ne vždy pohodlné. Ideální sedadlo u uličky nebo u nouzových dveří a někdy taky úplně vepředu. Někdy to vyjde bez příplatku, ale za to pohodlí pár stovek navíc, zvlášť při delším letu, určitě stojí. A špunty do uší? Nezbytnost. Let bývá docela často plný řvoucích dětí – to není o tom, že nemám ráda děti, naopak. Spíš se zamýšlím, proč ti rodiče nemůžou chvíli počkat s mrňousky, než to letadlo snesou lépe. A těch dětí i nás spolucestujících je mi vždy spíš líto. Vlak – moje srdcovka. Dá se projít, dát si kávu, občas i něco docela dobrého k jídlu za normální cenu a přitom se dívat z okna. A noční vlak? To je romantika na entou, i když mám trochu problém s lůžkem – jsem taková štítivka, asi je to diagnóza či co. Mám to skoro všude, v hotelech, o nemocnicích nemluvě. Bus – kdysi to bylo pro mě dobrodružství, dnes spíš poslední volba. Krátké trasy zvládnu, dál už radši ne. Naposledy jsem byla před 4 lety se synem busem v Paříži a Disneylandu a už tenkrát jsem se z té jízdy ještě skoro týden poté dávala dohromady. Auto – můj sen je aspoň pár let cestovat se spaním v autě. Ale ne jako kdysi, kdy jsem složila sedačky a usnula. Dnes chci matraci, vychytávky, pohodlí. Svoboda ano, ale ne za cenu bolesti zad a nespavých nocí. A super je, že dneska si to spaní v autě můžete opravdu užít se vším komfortem a pohodlím. Takže kdo ví? Třeba se do toho dám a pak vám o tom budu psát, natáčet videa 😊 Aplikace a chytré tipy, co mi usnadňují život Booking – čím víc rezervací, tím větší výhody (např. letištní taxi zdarma nebo slevy). Při výběru hotelu pak sledujte pouze aktuální hodnocení, ne ta stará – co platilo před rokem, dnes už nemusí. Mapy a jízdní řády – i když jedu s cestovkou, na místě jezdím raději MHD nebo si půjčím auto. Poznáte víc a levněji. Úplně jednoduše vygooglíte, nebo se doptáte Chatu GPT na jízdní řády a místní MHD. Překladače – nejsem žádný velký angličtinář, nějak se domluvím, ale dneska není problém i s minimální znalostí jazyka. Stačí Google Translate nebo jiná appka a domluvíte se všude. Takže jazyková bariéra není výmluva. Pak jsem se dívala, že existují i různé překladače… Itinerář – ten vám s přehledem po zadání toho, co chcete dělat, vidět, zažít vytvoří taky docela slušně Chat GPT – ovšem musíte s ním umět pracovat a trochu si s tím hrát. Já před cestou využívám i YouTube, kde dnes snad už o každém místě na světě najdete videa. Finance: zážitky místo krámůVe dvaceti jsem počítala každou korunu. Dnes už si dovolím investovat do zážitku místo do tašky plné suvenýrů – i když nikdy neodolám a s tím počítám i ve své bagáži, abych měla místo si něco odvézt. Ale obecně dám víc peněz za hotel v centru nebo za výlet, než abych tahala domů blbosti, na které se práší. To neplatí o úlovcích z ranku módy či doplňků nebo originální kosmetiky. Tip: napište si rozpočet a držte se ho, ale nezapomeňte mít rezervu „na něco navíc“, co vás překvapí. Bahno, plameňáci a puch. Španělské Mrtvé moře na vlastní kůžiDestinace a načasování: mimo sezónu je to nejvícTohle je hack, který doporučuju všem: jezdit mimo sezónu. méně lidí, žádné tropické vedro, víc prostoru na vychutnání atmosféry, a ceny úplně jinde. Třeba zářijová Kréta: pořád krásně na koupání, ale ceny nižší. Večerní procházka městem bez davů turistů taky není k zahození.S kým cestovatSpolucestující jsou prý polovina dovolené. Já nejčastěji jezdím se svým puberťákem. Odmala jsme si nastavili, že se domlouváme: já chci muzeum, on sport nebo pláž. Nakonec stihneme obojí a funguje to.Ale myslím, že jet sama je taky super. Já byla párkrát a to je pak něco. Solo cestování už není stigma, naopak – je to svoboda. A často potkáte víc lidí než ve dvojici.Jak jsem jela koupit apartmán u mořeShrnutí: co jsem se naučila při cestování po padesátce balit méně, ale chytře (doklady, léky, kopie důležitých věcí vždy u sebe), nebát se aplikací a nových technologií – usnadní život, jídlo a pití řešit před letištěm, vybírat ubytování podle aktuálních hodnocení, cestovat mimo sezónu = klid i nižší ceny, vybírat si, s kým jedu, a když nikdo nesedí – jet klidně sama. Cestování, jako už mnoho dalšího v životě nás zralých, je díky nasbíraným zkušenostem super. Je to svoboda cestovat po svém, pohodlně, s nadhledem a s vědomím, že čas a energie jsou stejně cenné jako peníze.Protože po padesátce už necestuju proto, abych si něco dokazovala. Cestuju proto, abych si to užila.A jak cestujete vy?

Minulý víkend jsem vezla syna na ryby a sama se šla projít lesem – jen tak, na chvíli utéct do ticha. A přestože jsem se nevydala nikam neznámým směrem, ocitla jsem se opět v Kersku. V místě, které mám za covidu proježděné na kole lesními cestami skrz na skrz. A i když jsem ho znala… znovu mě dostalo.Lesní rybníček, co neztrácí kouzloTenhle rybníček jsem objevila už před lety. Malý, schovaný, tichý. Jen ty víly si musíš představit. A přesto – nebo možná právě proto – jsem se u něj opět zastavila a na chvíli zapomněla, kolik mi je, co mě čeká, i kde vlastně jsem. Tohle místo má v sobě něco, co se nedá vyfotit ani popsat – musíš to cítit.Kersko – les s duší (a dnes i s novými domy)Kerský les má zvláštní energii. Roste tu cosi mezi přírodou, literaturou a lidskými příběhy. A taky dnes i nové moderní domy, které by asi panu Hrabalovi trochu nadzvedly obočí. Ale život je změna. A i přesto všechno tenhle kout pořád drží svoji poetiku.Kam na jídlo a pití?Pokud vyrazíte do Kerska, nemusíte nutně zamířit do slavné Hájenky. Výborně se najíte i U Pramene – a hlavně si tam rovnou můžete natočit místní specialitu: Kerku, vodu ze Svatojosefského pramene. Chutí připomíná Poděbradku a není divu – prameny si jsou geologicky příbuzné.Krámek U Kuby: pro radost i památkuDalší zastávkou, kterou doporučuji z celého srdce, je krámek U Kuby. Voňavý, plný ručně vyráběných pokladů – svíčky, šperky, keramika. Já si tentokrát odnesla krásný náramek z minerálů. Radost v malém, která zůstane. Hrabalova chata: literární památka v srdci lesaNávštěva Kerska bez zastavení u Hrabalovy chaty? Nemyslitelné. Pokud se chcete podívat dovnitř, je ale potřeba si předem domluvit prohlídku. Přikládám fotku s kontaktem, ať máte cestu připravenou. Stojí to za to – už jen kvůli atmosféře, která tam zůstala.Objev na závěr: zahradní restaurace s penzionemA nakonec překvapení – i pro mě. Vedle Hrabalovy chaty jsem objevila zahradní restauraci s penzionem. Klidné místo s jezírkem, domácí atmosférou a něčím, co se těžko popisuje. Přitom jsem si myslela, že Kersko znám jako svoje boty. A ono ne.Ať už sem vyrazíte na kole, pěšky, Kersko vám má pořád co říct. A možná vás překvapí stejně jako mě. Možná jste nevěděli…Kersko bylo původně plánováno jako rekreační oblast pro úředníky – vzniklo už ve 30. letech 20. století. Parcely byly levné a dostupné, stavěly se tu chaty pro víkendové pobyty, a to podle přesného regulačního plánu (každý pozemek měl třeba povinný ovocný strom!).Bohumil Hrabal si v Kersku koupil chatu v roce 1965 – a právě tady vznikala část jeho tvorby. Jeho láska k lesu, lidem i místním hospodám se odráží v knize „Slavnosti sněženek“, která je s Kerskem neoddělitelně spjata.Kerský les je uměle vysázený borový les – tedy žádný prales, ale kultivovaný prostor, který měl od začátku sloužit lidem. Možná i proto působí tak klidně a „domácky“.Svatojosefský pramen, ze kterého se stáčí Kerka, byl v 70. letech zpevněn a upraven do podoby, jakou známe dnes. Voda je bohatá na minerály a má podobné složení jako Poděbradka – ale bez bublin.

Vloni jsem měla štěstí, že jsem opět mohla vyrazit do svého milované země – tentokrát na Costa Blanca. Moje základna? Torrevieja. Už předem jsem tušila, že to nebude žádná perla Středomoří, ale apartmán s bazénem, zahradou a vlastní restaurací v urbanizaci vypadal skvěle. A jak jsem řekla, tak to vlastně i bylo. Město mě sice nijak neoslnilo, ale ani neurazilo. Byla to skvělý výchozí bod pro výlety – a o to mi šlo.Cartagena – elegance bez davůJednoho dne jsme se rozhodli vyrazit směrem na jih, k Mar Menoru. Nejprve jsme se zastavili v krásné Cartageně – elegantním přístavním městě s římskou historií, kde na vás dýchne klid a styl. Hlavním lákadlem je římské divadlo – Teatro Romano, které pochází z 1. století př. n. l. Je tu i archeologické muzeum a úžasné historické centrum, kde se nesetkáte s davy turistů. Jen vy, krásná architektura a mořský vánek. Lo Pagán – místo, kde to voní zdravím (a sírou)Po návštěvě Cartageny jsme pokračovali do Lo Pagánu, slavného bahenního lázeňského místa na břehu Mar Menoru – přezdívaného také španělské Mrtvé moře. Tahle část laguny je známá vysokým obsahem minerálů, solí a síry, které mají příznivé účinky na klouby, kůži, revmatismus, artritidu i ekzémy. A hlavně – je tu volně přístupné léčivé bahno, které si můžete sami nabrat a aplikovat.Cestování po padesátce: moje tipy a zkušenosti z cestZní to jako wellness ráj? No… skoroPřekvapilo mě, jak klidné to tu bylo – žádné davy, žádné suvenýry na každém rohu, jen podivně ospalá atmosféra a plameňáci v dálce. A pak to přišlo. Otevřela jsem dveře auta – a dostala sírovou facku přímo do nosu. Tohle nebyla vůně wellness centra, ale přímá linka do fermentované sirné jeskyně. Ale co by člověk pro zdraví neudělal, že?Bahenní rituál s vůní peklaVzala jsem si kbelík a z hlubin vody nabírala černé bahno. Tělo, tvář – všechno pokryto. Bahno má zpevňující, čisticí a detoxikační účinky, prý dokonce i omlazuje pokožku. No přesně to, co taková padesátnice potřebuje. Pak jsem si sedla na břeh, bahno schnulo a stahovalo mi obličej tak, že bych klidně mohla jít dělat stand-in do hororu. Jinak se doporučuje nechat ho působit minimálně 45–60 minut. Po hodině jsem byla připravená vrhnout se zpět do horké vody (a byla fakt horká – v létě má i přes 30 °C), abych se toho sirného zázraku zbavila. A pak do sprchy. Stejně jsem ten smrádek cítila ještě dalších pár dní.Zážitek, který se nečicháMusím říct, že pokožka byla jemnější, hladší a jakoby „lehčí“. A i když mě samotné Lo Pagán jako místo nijak zvlášť neuchvátil – působilo jako ospalá a zvláštně smutná vesnice – koupele bych si klidně zopakovala. Na jedné straně ulice je obyčejné sídliště, na druhé klidná mělká laguna, která vypadá spíš jako jezero než moře. A ten kontrast dává místu zvláštní, těžko popsatelnou atmosféru.Takže… stálo to za to?Ano. Ale rozhodně nečekejte romantický výlet s koktejlem v ruce. Tohle je terapie přírodní silou – surová a smradlavá. A taky krásná ve své opravdovosti. Alespoň jednou za život si tohle španělské Mrtvé moře zaslouží navštívit i za cenu, že čichové buňky zažijí pořádnou zkoušku odvahy.

Do Španělska jsem vyrazila už počtvrté, ale tentokrát jsem chtěla trochu jiný zážitek. Takový rychlý únik od reality – od čtvrtka do pondělí – se sluncem, mořem a trochou poznání. Valencia slibovala přesně tenhle mix. A jak to dopadlo? Letěli jsme se Smartwings, letenka cca 2 000 Kč při nákupu pár dní předem. V ceně bylo příruční zavazadlo do 8 kg a žádné přirážky za sedadlo jako u Eurowings.Tip: pokud poletíte se Smartwings, udělejte si online check-in co nejdřív – nám to zajistilo druhou řadu se spoustou místa na nohy.Den první: Sci-fi večer v Ciudad de las Artes y las CienciasPo příletu na letiště ve Valencii nás čekal taxikář zdarma, protože jsme rezervovali ubytování přes Booking (doporučuji – v aplikaci jsou někdy lepší ceny a výhody včetně právě tohohle transferu).Hotel jsme měli kousek od slavného Města umění a věd (Ciudad de las Artes y las Ciencias) – a právě tohle místo mě hned první večer okouzlilo. Budovy jak z budoucnosti, nasvícené, téměř liduprázdné. Nádhera!Celý komplex navrhl Santiago Calatrava spolu s Félixem Candelou. Stavba začala v roce 1996 a byla dokončena v roce 2005. Co tu najdete? Hemisfèric – IMAX kino a planetárium Museo de las Ciencias Príncipe Felipe – interaktivní vědecké muzeum L’Oceanogràfic – největší akvárium v Evropě Palau de les Arts Reina Sofía – futuristická opera Umbracle – terasa se zahradou a palmami U opery je mimochodem krásná stylová restaurace – ideální na večerní posezení. Den druhý: Centrum, tržnice, horchata a trochu zklamání na plážiDopoledne jsme se vydali do historického centra. Je malé, ale velmi půvabné. Nevynechejte: Katedrálu Panny Marie (Catedral de Valencia) se Svatým Grálem La Lonja de la Seda – bývalou burzu s hedvábím (UNESCO) Plaza de la Virgen s fontánou Panteón de los Reyes – pohřebiště významných valencijských rodů Mercado Central – jednu z největších tržnic ve Středomoří Zde jsem ochutnala místní specialitu – horchatu – sladký nápoj z tygřích oříšků (chufa), ledově studený, trochu vanilkový. Tradičně se do něj namáčí fartons – lehké podlouhlé rohlíčky posypané cukrem. Vyzkoušela jsem i variantu s kávou, ale nejvíc mi chutnala horchata samotná. Odpoledne jsme jeli metrem a tramvají na pláž Malvarrosa. Moře bylo teplé a čisté, ale samotná pláž příliš komerční. V chiringuitu (plážovém baru) jsme si dali paellu – slabší, zato účet vysoký. A k tomu přibyli masérky, henna tattoo a otravní prodavači… Za 2 lehátka a slunečník jsme zaplatili 25 EUR. Nedoporučuju.Den třetí: Oceanogràfic a nákupyPůlden jsme věnovali Oceanogràficu – a to rozhodně stálo za to. Nejen kvůli delfíní show nebo obrovskému tunelu se žraloky nad hlavou. Viděli jsme belugy, plameňáky, tučňáky, medúzy, krokodýly, tuleně… Za 3 EUR se dá navštívit i tematické 4D kino – my jsme koukali na příběh mořské želvy. Sedačky se hýbou, prší na vás voda. Děti i dospělí nadšení.Odpoledne jsme si dali typickou valencijskou paellu s králíkem a ochutnali slavný koktejl Agua de Valencia – směs cava, pomerančového džusu, vodky a ginu. Osvěžující, ale já jsem stejně tým Sangría.Pak už jsme zamířili do obchodů – právě začínaly letní slevy, a tak jsem ulovila třeba značkový svetr za 6 EUR. Den čtvrtý: Španělsko jak má býtV neděli jsme vyrazili na pláž mimo hlavní davy – jen Španělé, žádní prodavači, jen šumění moře a radost. Jeli jsme městským autobusem do oblasti El Saler poblíž přírodního parku Albufera. Cestou borovice, duny, krásné klidné zátoky.Plánovali jsme i projížďku tradičními loďkami „albuferencas“ po jezeře Albufera, ale vedro nás zahnalo zpět k moři.Večer jsme si užili krásnou procházku. U Města umění a věd se rozkládá nádherný park Jardín del Turia – zelená oáza v bývalém korytu řeky. Lidé tu běhají, cvičí, venčí psy, projíždějí se na kolech, konají se tu koncerty, slavnosti a večer tu panuje opravdu kouzelná atmosféra. My jsme zažili jeden z těchto večerů – hudba, smích, vůně jídla a pocit, že tohle je přesně to pravé Španělsko. Upřímně doporučuji ubytování právě v této části Valencie. I když není přímo u pláže, nabídne vám klid, krásné prostředí a výbornou dostupnost jak do centra, tak k moři.Den pátý: Poslední rozloučeníDopoledne jsme si užili poslední koupání v hotelovém bazénu, syn cvičil ve fitku, kufry jsme nechali na recepci a vyrazili na poslední procházku centrem. Koupila jsem pár suvenýrů – a odpoledne už nás čekal odlet.Z hotelu jsme se dostali metrem linkou 5 až na letiště, pohodlně a za pár eur.Shrnutí: Co funguje a co příště jinakValencie není instagramová iluze. Je krásná, ale i syrová. Místy oprýskané domy, paneláky, ale pak zase naprosto dechberoucí moderní architektura. Městské pláže nic pro milovníky klidu – ale mimo centrum objevíte opravdové poklady.MHD tipy: Valencia Tourist Card se mi nevyplatila. Raději kupte SUMA 10 nebo SUMA 19 – fungují na metro, bus i tramvaj, můžou se sdílet a vyjdou levněji.A ještě něco: Valencie je skvělá na prodloužený víkend, nebo jako mezizastávka. Možná vás nezboří, ale ukáže vám Španělsko bez retuše – a přesně to jsem hledala.