Jsou lidé, kteří se celý život pohybují v kruhu stejných vzorců. A pak jsou lidé jako Kája. Muž, který si od mládí nesl zvláštní druh jemnosti, věrnosti a strachu. Strachu z žen, které by mu mohly být partnerkami.
Kája byl jedináček. Měl jen maminku, Táta od nich odešel a o Káju se přestal zajímat. Jeho máma byla laskavá ženská, ale ráda se napila — někdy až moc. Ale Káju nikdy kvůli své „libůstce“ nikdy nezanedbávala, ona ho milovala. Kája maminku taktéž. Vždyť to byl jediný člověk, kterého měl. A tak ji pořád omlouval. Vyučil se truhlářem a začal konečně vydělávat. Jelikož to jeho maminka s penězi moc neuměla, měl Kája se svojí výplatou lepší život. Pořád to ale byl ten hodný kluk, který neměl v lásce štěstí. Na holky byl nešikovný a ony si z něj často dělaly spíš srandu než partnera.
Byla to láska?
Bylo mu kolem třiceti, když potkal Danu. Byla o dvacet let starší, elegantní, zkušená. A hlavně — viděla v něm něco dobrého. On v ní našel klid, zázemí, řád. Ona v něm mládí, energii a někoho, kdo ji miloval bez podmínek. Někteří nad tím nerovným párem kroutili hlavou, ale jim to fungovalo.
Jenže pak přišla revoluce a s ní změna bytu. Dana zvyklá bydlet v nejluxusnější ulici V Praze se najednou musela stěhovat do obyčejného činžáku v širším centru. Nesla to hodně špatně. Byla zvyklá na svůj svět a status. Najednou o to všechno přišla. A začala pít. Jako by se scénář, který Kája dobře znal, opakoval. Ale u dany ho to nějak bolelo víc. Viděl, jak žena jeho života mizí. Jak se z dámy stává troska. Jak ve víně utápí zklamání z vlastního stárnutí, jak jí život přestává bavit.
A právě v tu dobu se objevil někdo, kdo mu zamotal hlavu. Aneta. Mladší o jedenáct let, citlivá, chytrá. Žena, která mu ukázala, že by možná ještě mohl mít normální život. Třeba i děti. A ty by si on moc přál.
Scházeli se potají, povídali si, smáli se. Kája se zamiloval jako kluk. Jenže byl jako slon v porcelánu. Uměl milovat, ale neuměl konat. A hlavně neuměl odejít od Dany.
„Dala mi všechno,“ říkal Anetě, která rozhodně tohle slyšet nechtěla.
A Aneta nechtěla vztah, kde je jen náhradní plán. To už měla za sebou, Chtěla děti, rodinu a ne čekat až nějaká stará alkoholička umře a ona bude moct laskavě nastoupit na jeho místo. A tak to nějak taky řekla Kájovi, kterého měla ráda za to, jak je hodný a citlivý. Ale tohle snášet nemohla.
Smrt mu přinesla štěstí?
Za pár měsíců Dana zemřela. Nešťastně upadla. A Kája ji našel, když přišel z práce domů. A pak se stal paradox života: všechno po ní zdědil. Byt, chalupu a přes milion na účtu. Kája se změnil. Zhubnul, pořídil si hezké oblečení, prostě prokoukl. Začal cestovat a konečně žít.
A začal být sebevědomý. Až moc. Dokonce Anetě při jedné z posledních setkání řekl, že najít takovou, jako je ona, pro něj „nebude problém“. Jak řekl tak udělal, a jednu si našel. Byla mladší než on, vzdělaná, z vesnice, kde měl chalupu. Jenže zázrak se nakonec nekonal.
Paní vzdělanou ta Kájina obyčejnost začala dráždit A tak, když jednou nedokázal vyhodit svého psa ze společné postele, vyhodila Káju i se psem. A tím bylo hotovo.
Kája zůstal sám. A to doslova. Neměl děti, neměl sourozence, jen stárnoucí maminku, která mezitím onemocněla rakovinou. Do poslední chvíle se o ni staral. A pak pochoval i ji. A tehdy si řekl, že sám nebude.
Dal si inzerát. A odpověděla mu Jana, o patnáct let starší paní v důchodu.
Měla děti, rodinu, vlastní život. A Kája? Ten měl peníze, čas a zkušenost být oporou. A tak zůstali spolu. Kája se prostě naučil přijmout to, co je.
Někteří muži se zkrátka bojí žen svého věku. Protože by u nich museli být rovní. A rovnost je těžší než rozdíl.
