Padesátka na cestách: zašlá sláva Gran Canaria?

Každý rok říkám, že už letos nebudu péct. Že si dám pauzu, že to nechám být. Ale pak to přijde – první zprávy, „budeš dělat toho svého beránka?“ nebo „doufám, že bude zase nádivka jako loni!“A tak peču. A ráda. Protože vím, že to k těm svátkům prostě patří. Protože to voní domovem a vzpomínkami. A hlavně proto, že to dělá radost těm, které mám nejradši.Už je to taková moje tradice – stejně jako se na Vánoce peče cukroví, tak na Velikonoce u nás nesmí chybět nadýchaný beránek a poctivá velikonoční nádivka.A protože vím, že nejsem sama, kdo rád vytváří „hejj“ (tu správnou sváteční pohodu), přidávám sem své dva oblíbené recepty, které už pár let nedělám jen pro sebe. Možná se zalíbí i vám.Velikonoční beránek (ten, co každý rok “nebudu péct”)Tenhle recept dělám už léta. Není to nic světoborného, ale voní to dětstvím, jarem a čistou radostí. Beránek je vláčný, nadýchaný a mizí rychleji, než stihnu říct “příště fakt nepeču!”.Ingredience: 4 vejce 200 g cukru krupice 1 vanilkový cukr 150 ml oleje 200 ml mléka 250 g polohrubé mouky 1 prášek do pečiva špetka soli kůra z 1 citronu trochu másla a hrubé mouky na vymazání formy Postup: Troubu předehřeju na 170 °C. Vejce vyšlehám s cukrem a vanilkovým cukrem do pěny – musí být světlá a nadýchaná. Přilévám olej a mléko, pak zlehka vmíchám mouku s práškem do pečiva, citronovou kůrou a špetkou soli. Těsto naliju do formy na beránka – samozřejmě vymazané a vysypané. Peču asi 45–55 minut, záleží na troubě. Špejlová zkouška jistí. Po vychladnutí ho jen pocukruju – nebo občas dělám čokoládovou polevu, když mám sváteční náladu. Velikonoční nádivka (ano, ta po které se vždycky jen zapráší)Tahle nádivka je u nás klasika. Každý rok tvrdím, že ji udělám jen „malinko“, ale vždycky skončím u velkého pekáče. Bez ní by to prostě nebyly Velikonoce.Ingredience: 6 rohlíků (ideálně den dva staré) 300 ml mléka 5 vajec cca 300 g uzeného masa (krkovice, bok, šunka…) 1 cibule 2 stroužky česneku hrst čerstvé petrželky a kopřiv (když nejsou, beru mražené nebo špenát) sůl, pepř, muškátový květ máslo na vymazání formy Postup: Rohlíky nakrájím na kostičky a namočím do mléka, jen aby změkly. Na pánvi si zesklovatím cibuli, přihodím nasekaný česnek, přidám nakrájené uzené maso. K rohlíkům vmíchám žloutky, pak cibuli s masem, nasekané bylinky, koření a nakonec lehce sníh z bílků. Všechno to dám do máslem vymazaného pekáče a peču na 180 °C asi 40–50 minut – do zlatova. A tak si Velikonoce u nás vždycky najdou svou vůni – másla, vanilky a pečeného masa. A já? Já peču. Zase. Protože vím, že tradice dělají svátky.A co vy? Co vytváříte každý rok znovu a znovu, i když říkáte, že letos už ne?

Moje máma nebyla u moře dobrých dvacet let. A protože jí bylo osmdesát na dohled, rozhodla jsem se ji vyvézt. Nešlo to úplně samo. Máma má kardiostimulátor a pohybuje se s obtížemi, takže jsme hledaly zájezd koncem května – žádné vedro, bezbariérový hotel, pokoj s výhledem na moře a bazén ideálně hned pod okny. A povedlo se. Jelo se na Kos.VIP letištní zážitek pro tři generacePoprvé jsme využili letištní asistenci – a byla to paráda. Rychlejší odbavení, přednostní nástup do letadla, žádné schody. Na Kosu nás sice čekalo menší zdržení, ale brzy jsme seděli v autobuse směr hotel. Ten na první pohled vypadal jako pětihvězda. Na druhý? Spíš tři a půl. Ale o tom později.All inclusive: když ti někdo pořád chce zvednout zadek z lehátkaHotel měl všechno, co má mít – bazény, bar na pláži, nekonečné švédské stoly a samozřejmě animátory. Mladí, švarní, neklidní – takoví ti kluci, co se za den pětkrát převlečou, ať prší nebo pálí slunce, a neúnavně zvedají každého z deky. Vodní aerobik? Jasně. Ranní jóga? Proč ne. Máma je ignorovala s královským nadhledem, já si s nimi občas zacvičila. Bylo to fajn – i když občas rušili můj svatý klid.Jídla bylo hodně, někdy i chutné, ale ta atmosféra „jídlo je vždy a všude“ je lehce podmanivá i zneklidňující. Člověk ztratí pojem o čase i žaludku. Kardamena: Procházka do města, kde to trochu žijeMěstečko v docházkové vzdálenosti, s tavernami, suvenýry, výhledy na moře. Klidné, milé. Ale i tady jsme si všimli něčeho zvláštního – opuštěné domy, rozestavěné hotely, ruiny. Jako by se tu čas zastavil. A to nebylo naposled.Město Kos: Hippokratův duch a všudypřítomná očka proti uhranutí Autobusová linka nás zavezla do hlavního města Kos – malebného městečka s přímořskou atmosférou, palmami a přístavem, kde kotví luxusní jachty, trajekty do Bodrumu i výletní lodě mířící na okolní ostrovy. Všechno tu dýchá směsí historie a lehkého turistického chaosu.V centru najdete hezké náměstí s trhem, kde se mísí vůně bylinek, oliv, sýrů a sladkostí, vedle stánků s cetkami a ledvinkami „Versage“. Uličky jsou lemované krámky s typickými řeckými šperky, korály, modrými očky proti uhranutí i nekonečnými variacemi na téma „made in Greece“.Kromě toho se tu nachází i archeologické muzeum, ukryté v jedné z neoklasických budov, a samozřejmě ruiny Asklepionu – slavného antického léčebného komplexu. Právě tady měl léčit a učit Hippokrates, zakladatel moderní medicíny, který věřil, že léčit se má nejen tělem, ale i duší. Dnes zbyly z Asklepionu jen kameny a výhledy – ale i ty mají co říct.Město Kos je jako ostrov sám: něco mezi starým světem, turistickým pohledem a ospalým řeckým dopolednem. A tahle směs funguje, i když občas trochu drhne. Bodrum: tam, kde se smlouvá a fejk je pokladVýlet trajektem do tureckého Bodrumu byl kapitola sama pro sebe. Už cesta – pasová kontrola jako z thrilleru, nekonečné fronty, a pak jsme se ocitli ve světě, kde všechno křičí: „Kup mě, ale smlouvej!“Krámky narvané „Gucci“, „Nike“ a „Kelvin Kleinem“, pach levných parfémů a mořské soli. Syn se tu cítil jako ryba ve fejkové vodě – poznal originál od kopie na první dobrou. Já se potila při smlouvání a byla překvapená, jak mi to vlastně jde. Zvlášť když mi bylo jasné, že i po slevě na nás vydělali víc než dost.Zastávka v přístavní restauraci byla odměnou – turecký kebab a pizza, kterou syn označil za „divně dobrou“. A zmrzlina? Tu tady nedostanete bez představení – točení, házení, natahování… a samozřejmě nečekaného odtažení lžíce ve chvíli, kdy si myslíte, že už ji máte.Do toho všeho svolávání k modlitbě, žár slunce, moře lidí… Byla to smyslová přetíženost v tom nejlepším slova smyslu. A jo, bylo to super. Výletní loď, modrá laguna a vrak, co skoro nebylPoslední výlet byl pro celou posádku – půjčili jsme si auto (půjčovna skoro u hotelu!) a vyrazili do Kosu. Serpentiny v horách mi daly zabrat – já a řízení v horách nejsme kamarádi. Ale výhledy stály za to.Výletní loď nás vzala do Modré laguny – nádherné místo s tyrkysovou vodou. Ukázali nám i „vrak“ lodě přes skleněné dno – no, viděla jsem kus rezavého železa, ale chápu, že marketing je mocný čaroděj.Kos bez filtru: krásný, ospalý, rozpadající seKos má krásné moře, výhledy, pár příjemných míst. Ale taky hodně smutných zákoutí. Nedostavěné domy, opuštěné hotely, místy až neuvěřitelný nepořádek. Není to místo, které žije – je to místo, které spíš přežívá.Zdravotnictví? Nic moc. Migrace a ekonomická krize Řecka jsou tu cítit z každého rohu. Některé části působí jako výkladní skříně pro boháče – luxusní resorty, opulentní vily – a o pár metrů dál pasou kozy u rozpadlého betonu.Závěr? Kos je jako řecká tragikomedieNevím, jestli bych se sem vrátila. Ale nelituju. Byla to dovolená, na kterou nezapomenu – pro své kontrasty, zážitky i ten krásný okamžik, kdy máma večer seděla na terase, dívala se na moře a řekla: „Tohle stálo za těch dvacet let čekání.“

Jak jsem psala v prvním díle, mám kamarádku, která je několik let přímo posedlá nákupem nemovitosti u moře. Což já ostatně taky, kdybych na to měla. Kamarádka se však dostala do bodu, kdy by si to teoreticky mohla finančně dovolit – nic velkého, ani drahého, ale přece už reálně ano, a tak její dlouholetý sen začal nabírat reálných obrysů. Nastal den D a ona se rozjela na první prohlídku a mně vzala s sebou jako poradce, ženského bodyguarda, psychickou podporu a důvěrníka v jednom. Jak to dopadlo?První díl si můžete přečíst tady a fakt to stojí za to 🙂Rychlý úprk a hledání útočištěBulhar, který měl na starost rozprodat celý rezort, dorazil, jak slíbil, a tvrdil, že je všechno v pořádku. Teprve když jsme na něj začaly tlačit, začal obracet a přiznával, že to tam vlastně celé leží ladem. Ale to už jsme koukaly hlavně z té špíny vypadnout. Hlavou mi běželo, kam jsem co položila, a jestli mi štěnice nevlezly do batohu. Rychle jsme se rozloučily a vypadly ven. Úleva!Bylo už kolem sedmé večer a my stály v malé obci nedaleko Nesebaru jen s batohy. Otevřela jsem aplikaci s nabídkou ubytování a hledala, kam se vrtnout. Nějak mě to táhlo k letišti – kdybychom náhodou chtěly prchnout z téhle země. Našla jsem ubytování na okraji Burgasu, které slibovalo deluxe pokoj, a čekala na potvrzení. A klaplo to! Jen jsem doufala, že bude vypadat tak, jak na fotkách.Taxikáři, kteří pamatují všechnoV „centru“ naštěstí stála partička starších taxikářů se svými vozy, které už něco zažily. Vybrat hotovost z bankomatu a jedeme. Na konci cesty jsme trochu bloudili, ale bodrý Bulhar byl trpělivý, i když nechápal, že nevíme, kde to přesně je – vždyť tam jedeme poprvé. Zvláštní bylo, že hned pochopil, odkud přijíždíme – z toho „bolšoj“ rezortu, kde mají štěnice sraz.Konečně civilizaceJakmile jsme dorazily na nové ubytování, padla na mě únava – nebo spíš vyčerpání z ranního letu, nepříjemností a horka. Paní ubytovatelka byla velmi komunikativní – až moc. Chtěla nám ukázat úplně všechno – výhled na moře, bazén, kytky, možná i záchod. Ale bylo to tu nové. Všechno. I náš apartmánový dům. Opravdu vítaná změna.První dojmy z BurgasuDruhý den jsme ještě vstřebávaly zážitky a rozhodly se projít Burgas a promyslet, co dál.Musím říct, že město nám moc náladu nevylepšilo. Připomínalo Milovice na přelomu milénia – k tomu takový zvláštní nasládlý zápach, všudypřítomná špína a neúdržba. I u moře jsem si připadala, jako bych se vrátila v čase nebo byla někde v Rusku. Ten „vibe“ byl fakt zvláštní. Chvíli jsme přemýšlely, že to zabalíme a vrátíme se domů dřív.Ale mluvila z nás hlavně únava a hlad. Nakonec jsme našly jedinou příjemnou pěší zónu v centru města a usadily se v civilizovaně vypadající restauraci. Na experimenty s místní kuchyní už nebyla odvaha, tak jsme si daly hamburger. A dobrý! Všechno čerstvé, domácí limonáda osvěžující.Časová smyčka: zpět do přítomnostiPo jídle jsme se vrátily na promenádu a jak jsme šly dál, prostředí se měnilo – jako bysme cestovaly časem dopředu. Jen ten nepořádek to trochu kazil. V jednom plážovém baru jsme si daly kávu a vodu, a nálada se zlepšila.Nakonec jsme se shodly, že odjet předčasně by byla škoda. Vždyť jsme chtěly vidět vyhlášený Nessebar a taky bulharské „Las Vegas“ – Slunečné pobřeží. Nessebar a Slunečné pobřežíAutobusové dobrodružstvíDruhý den jsme se vypravily autobusem do Nessebaru. A musím říct – autobusová doprava v Bulharsku je fakt super. Jezdí to každou chvíli, je to levné a přehledné. Jen drobná chybička – autobusy jsou často nacpané turisty a je problém stát i na jedné vlastní noze.Zajímavost: v bulharské MHD fungují průvodčí. Proderou se i tam, kde by se neprotáhla ani myš. Ale všimla jsem si – bývají malí a velmi tencí. Vědí proč.Konečně „wow“ momentAutobus nás vyplivl v Nessebaru – městě, které jsem už dlouho chtěla vidět. První dojem: „Hmm“, ale druhý: „Wow!“. Křivolaké uličky s dřevěnými domečky, restaurace přímo nad mořem, kde jsem si konečně dala doradu – rybu, kterou vřele doporučuji všem milovníkům mořských potvor. Milí lidé, kavárničky, výborná káva, tradiční bulharská smetanová zmrzlina, dudák a kožená peněženka – Bulhaři mají super kožené věci za skvělé ceny. Nejsem kabelková, ale tady bych je kupovala jak na běžícím pásu.Nessebar má i muzeum, vykopávky, lodní taxi na Slunečné pobřeží. A co to Slunečné pobřeží?Z Nessebaru jsme ještě jely busem na slavné Slunečné pobřeží. Čekala jsem to pompéznější a modernější. Místo toho – stánky se suvenýry, jídlem, oblečením, bary s tanečnicemi, kasina a pouťové atrakce. Klasika. Ale jelikož ještě nebyla úplně sezóna (červen), působilo to lehce ospale a hlavně ne tak přecpaně, což nám vyhovovalo.Výlet se povedl – a minimálně Nessebar můžu doporučit každému.U moře v SarafovuKonečně moře bez trapasůPoslední celý den jsme si řekly, že si konečně užijeme moře a klid. Sešly jsme schody a ocitly se na krásné, široké, a překvapivě čisté pláži s čistými lehátky, slunečníky a plážovým barem. Dalo se tu i dobře a za rozumné ceny najíst. Pláž byla dlouhá několik kilometrů. Na té vedlejší nabízely i vodní sporty a zase bar.Tohle už konečně připomínalo současnost – a byly jsme spokojené.Tak trochu happy endCelkově nás předměstí Burgasu – Sarafovo – příjemně překvapilo. Nové, čisté, moderní. U rezortů pěkné bazény, někde i dětská hřiště, dostupnost supermarketů, Billa, a na letiště se dá dojít pěšky – což jsme náš poslední půlden v Bulharsku taky udělaly.Kamarádka nakonec řekla, že si tady by si apartmán dokázala představit. Ale už nebude tak hrr a všechno si ještě doma promyslí. Zatím je bez vysněného bytu – ale taky bez stresu.A my obě s novými zkušenostmi, zážitky – a potvrzením, že život je opravdu bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.