Z (tý)deníku padesátky: Strach, co ti sešněruje plíce – a výlet, který ti je zase rozevře

Moje dobrodružství s hledáním domova pokračovalo. A ano – i tento domeček byl k rekonstrukci. A pořádné.První stavební zkušenost na zelené louceA to jsem vám zapomněla říct, že ten dům, kde mi odkryli střechu a utekli, kde mi rozbili okna a kde mi bagr koukal do zahrady, vlastně nebyl úplně první. Úplně první dům vznikal v době, kdy mi bylo něco přes dvacet. Málem bych na tuhle životní etapu zapomněla.Touha po idylické rodině se u mě začala projevovat záhy po studiích. Vysněný dům měl vyrůst kousek od Prahy – doslova na zelené louce. A já tam sbírala první stavební zkušenosti. Ano, já, ne můj muž. Byla jsem to já, kdo zařídil projekt, stavební povolení, nechal najít vodu a vyhloubit studnu, postavit základy a hrubou stavbu.Můj muž si tehdy myslel, že už se v hrubé stavbě dá bydlet. A tak jsem se s ním radši rozvedla a dům se nakonec prodal.Můj další dům, na který nikdy nedošlo: když hledání domova skončí fiaskemTentokrát to mělo klapnoutAle teď, o pár let později, to mělo klapnout na jedničku. Už jsem nebyla naivní dvacítka – měla jsem to všechno pevně ve svých rukou a pod kontrolou. Vyhledala jsem si firmu, podepsala smlouvu o dílo a domek se měl během pár měsíců proměnit v krásné romantické místo v přírodě. V krajině, kde Hrabal vykreslil nejen krásu, ale i svébytné obyvatele tohohle koutu země.Znovu se odkryla střecha – naštěstí bylo potřeba vyměnit jen jeden trám. Pokrývači makali jako o život, aby to stihli do Vánoc.Moje netrpělivost a plánovačský syndromMám jednu ne moc dobrou vlastnost – jsem plánovač a harmonogram musím plnit, i kdyby se zbořil svět. Běžím sprint, ne maraton, ve všech oblastech života. A to pak generuje nejrůznější patálie. S věkem se to sice trochu lepší, ale netrpělivost mého srdce nezměním. Nebo ano?Ale zpět ke stavbě. Střecha byla hotová do Vánoc. V domku se usadil Ukrajinec Vasja, který dělal pomocné práce a byl k ruce stavbyvedoucímu. Všechno šlo podle plánu.Rekonstrukce se zvrtlaZjistila jsem ale, že dům je postavený z takzvaných vepřovic – slámovo-hlinitých cihel. Odborníci mě uklidnili, že to není problém, jen k nim nesmí přijít voda. Tak jo, řekla jsem si.A tak jsem se pustila do modernizace: podlahové vytápění, tepelné čerpadlo vzduch–voda, zateplení 16 cm polystyrenem, plastová trojskla, romantické obklady v koupelně, vana, terasa s výhledem na meruňku a zahradu, kde jsem plánovala bazén. Z malého skladu vznikly dva pokojíky, zahrada měla skoro tisíc metrů – pro mě, zvyklou na pražský byt, to bylo obrovské.Původně jsem tak rozsáhlou rekonstrukci neplánovala, jenže projektant řekl: „Když už, tak pořádně.“ A já se nechala strhnout.A pak přišel podrazStavba běžela, ale najednou vše utichlo. Přijela jsem na kontrolu – nikde nikdo. Prý tam byli a zase přijdou. A že mám zaplatit další zálohu. No tak jo.Vybrala jsem z bankomatu skoro 100 tisíc, stavbyvedoucí se smál, že „darmožroutům“ přece sypat nebudu, a peníze přepočítal. A pak jsem ho už nikdy neviděla. Jen mi do domu hodil pytle vápna, aby se neřeklo, že nic nekoupil. A zmizel.Vše rozdělané a já tam stála a přemýšlela, kde se stala chyba. Když jsem ho kontaktovala, napsal mi jen, že mu dlužím. Nevysvětlil nic.Když se všechno kazíSehnala jsem nakonec jiného řemeslníka. Ten mi řekl, že mám špatně udělanou vodu – do záchodu teče teplá, kohoutky jsou obráceně, přistavovaná stěna je špatně, terasa se musí udělat celá znova. Sice jsem měla smlouvu o dílo, ale byla mi k ničemu. Já potřebovala bydlet.Nejradši bych toho hajzla, co mě okradl, zabila. Ale lepší bylo dům dodělat a na tuhle epizodu zapomenout.Můj první dům, ze kterého mi zbyly jen zdi. A ani ty ne všechny!Karavan na zahradě a rakovinaDům byl na jaře k nastěhování. Chyběla jen fasáda. Našla jsem pána, co vypadal solidně. Byl ochotný dojíždět i desítky kilometrů. Podepsali jsme smlouvu o dílo a já si oddechla.Jenže pak si přivezl karavan. A s ním i svou ženu. Usadili se na mojí zahradě s tím, že mu bude v práci pomáhat. Bylo to zvláštní, lezlo mi to na nervy, ale chtěla jsem mít hotovo. Jenže v té době jsem bojovala s rakovinou prsu, chodila na chemoterapie a měla jiné starosti.A pak přišla další rána – paní mi oznámila, že jsem to celé špatně spočítala a že to vyjde dráž. To už jsem odmítla. Byla z toho hádka a konec práce. Naštěstí už bylo skoro vše hotové a tentokrát jsem měla i fakturu.Konečně hotovo… a zařeknutíDům byl dokončený. Fasáda sice ne, ale bydlet se dalo. A já si tehdy řekla, že už nikdy nebudu nic budovat ani rekonstruovat. Nikdy. Že se odsud nehnu. Pokud tedy přežiju tu šílenou nemoc a na tomto světě budu ještě chvíli strašit.A opravdu to vypadalo, že Hrabalův kraj se stane mým domovem. Aspoň na několik let.

Zakotvila jsem nedaleko Kerska, ve vedlejším Hradištku. Bylo to fajn. Měli jsme velkou zahradu, kde jsem po těžké nemoci sbírala síly v oblíbené hamace, s očima upřenýma na oblohu a vědomím naší křehkosti a konečnosti. Fasáda se dokončila, už ani nevím, kdo pomohl, ale nějak jsme to zvládli.Syn měl výběh, čistý vzduch a přírodu na každém kroku – pro dítě ideální. Já jsem se začlenila do komunity maminek, dokonce jsem potkala jednu, která si prošla podobnou nemocí, a tak bylo i sdílení. Dítě šťastné, máma taky. Užívala jsem si volnosti, krásy kerských lesů a Polabí a za pár měsíců se mi vrátila kondice. Na zahradě jsme měli meruňku, jabloň, lán malin. Každý rok jsme sázeli rajčata, okurky, dýně a bylinek bylo nepočítaně. Bylo to skvělé.Když se prostor stane těsnýmJenže pro všechno se muselo jezdit. A pak, když syn odrostl, začalo nám to být malé a těsné. Na vesnické manýry jsme si nikdy úplně nezvykli. Syn měl málo kamarádů, málo vyžití, já jsem denně řešila dojíždění na kroužky, nákupy, školu. A do toho jsem v domě zůstala sama – velká zahrada, velký dům, ale málo života kolem. Všechno se obrátilo. A tak jsem se rozhodla: přesuneme se do města.Můj další dům: když rekonstrukce přeroste v boj o přežitíZ venkova do městaTo se lehce řekne, ale hůř udělá. Bylo po covidu, ceny nemovitostí vyskočily, poptávka byla obrovská. To mi sice nahrálo při prodeji domu, ale nepomohlo při hledání nového bydlení. Ve městě, kam jsem chtěla, toho na prodej moc nebylo, a co bylo, to nebylo levné.Nakonec jsem se rozhodla pro domek s malým pozemkem. Na nás byl trochu velký a taky chtěl opravit. Ale když v něm bydleli lidé s malým dítětem, říkala jsem si, že to nemůže být tak strašné. Dům v hrabalovském kraji se prodal rychle. A nový na nás už čekal. Už z dálky na mě křičel, že potřebuje uzdravit a omladit. Zase.NepoučitelnáProstě jsem nepoučitelná. A taky ne tolik majetná, abych si mohla dovolit novostavbu. V té době navíc stejně žádná na prodej nebyla. A i když jsem koketovala s myšlenkou na úplně nový začátek v jiném městě nebo dokonce v jiné zemi, nakonec jsem zůstala při zemi a šla do známého prostředí. Dodnes nevím, jestli to bylo dobře, nebo ne. Ten krok do neznáma jsem prostě neudělala.Zpátky v menším městěNa podzim jsme se po šesti letech na venkově stěhovali do města. Ne do metropole, jak jsem ji znala do svých Kristových let, ale do klidnějšího, příjemného městečka nedaleko Prahy. Nabízelo pohodlný život, klid a dostupnost všeho potřebného. Prostě paráda.Až na tu další rekonstrukci. Tu jsem měla před očima už od začátku – a věděla jsem, že bude peklo. A taky že byla.O tom, jak jsem se s ní poprala, zase příště.

Už nějaký čas si kladu otázku: Je možné stát se úspěšnou v padesáti – nebo ještě později?A víte co? Odpověď není jen v hlavě. Je ve skutečných příbězích žen, které to dokázaly. A některé z nich nejsou světové superhvězdy – jsou to ženy, které ukazují, že věk je vážně jen číslo. Květa Legátová – když úspěch přijde v osmdesátiVzpomněla jsem si na spisovatelku Květu Legátovou. Její slavný román Želary ji vynesl až ke Státní ceně za literaturu – a to ve věku kolem 82 let!Kdo by si pomyslel, že životní dílo může přijít až tehdy, kdy většina lidí balí kufry a hlídá vnoučata? Inspirace jako hrom!Diana Nyad – odhodlání, které plave přes oceánNedávno jsem viděla film Nyad. A pořád mám husí kůži. Diana Nyad dokázala přeplavat z Kuby na Floridu bez ochranné klece ve svých 64 letech! A nebylo to na první pokus – zkoušela to pětkrát.Tenhle příběh je čistá esence vnitřní síly a odhodlání nevzdat to, i když tě všichni odepisují.Susan Boyle – talent nezná věkové limitySusan Boyle se stala hvězdou světové hudby v 47 letech. Její účast v Britain’s Got Talent a následný raketový vzestup ukazuje, že když máš hlas a odvahu, svět tě slyší – bez ohledu na to, kolik ti je.Vera Wang – móda má časVera Wang vytvořila svou první kolekci svatebních šatů až ve 40 letech. A světoznámou návrhářkou se stala až po padesátce. Důkaz, že nikdy není pozdě začít tvořit něco nádherného.Laura Ingalls Wilder a Toni Morrison – spisovatelské hvězdy zralého věkuLaura Ingalls Wilder začala psát svůj legendární Malý domek na prérii po šedesátce. A Toni Morrison, nositelka Nobelovy i Pulitzerovy ceny, vydala svá největší díla také až po padesátce.Takže jestli tě svědí prsty a hlava ti vymýšlí příběhy – piš. Hned teď. Mary Kay – podnikatelská hvězda na startu po čtyřicítceMary Kay Ash založila svou kosmetickou firmu v 45 letech. Po padesátce z ní udělala impérium, které změnilo pohled na podnikání žen.Julia Child – královna kuchyně od padesátkyJulia Child se stala americkou ikonou francouzské kuchyně díky televiznímu pořadu The French Chef, který začala vysílat ve svých 50 letech.Kdyby se bála, že je „stará“ na to stát se slavnou kuchařkou? No, svět by přišel o spoustu másla a radosti. Grandma Moses – když artritida přivede k malováníZačít malovat v 78 letech? Proč ne! Grandma Moses se stala slavnou lidovou malířkou po celém světě, přestože její „kariéra“ začala až v důchodu.České ženy, které ukazují, že čas je jen iluzeNechci mluvit jen o světě za hranicemi.U nás máme taky skvělé příklady: Eva Holubová – skvělá herečka, kterou si většina lidí začala všímat až po čtyřicítce.  Alena Mornštajnová – autorka bestselleru Slepá mapa, kterou vydala až v padesáti.  Martina Formanová – začala psát knihy a vydávat se za svou vášní až ve zralém věku. Věra Čáslavská – byť slavná už v mládí, svou druhou životní vlnu bojovnice za lidská práva prožila v dospělém věku. Úspěch po padesátce? ZDAR!Věk není překážka. Je to výhoda.Životní zkušenosti, klid v duši, síla vědět, kdo jsi a co chceš – to jsou zbraně, které dvacítky ani netuší, že existují. Takže ano – úspěchům zralých žen ZDAR!A hlavně: nikdy není pozdě stát se tím, kým opravdu chceš být.