Bylo mi třiatřicet, měla jsem docela slušně rozjetou kariéru a hlavu plnou snů, které jsem v sobě nosila dobrých deset let. A taky pevné rozhodnutí dát svému rodnému městu Praze valé.
Šťastná výměna?
Za sebou první, nepříliš šťastné manželství s dramatickým koncem. Jako raněná laň jsem romanticky toužila po klidu venkova a představovala si, jak tam budu psát romány, potkám švarného jinocha, pořídíme si psa, kočku a děti – a budeme šťastní.
A tak jsem prodala nový pražský byt a koupila starý domek. Na radu nevlastní sestry, blízko ní. Upřímně – nelíbil se mi. Ani dům, ani místo, ani obec. Ale říkala jsem si, že blízkost rodiny to přebije. Ujišťovali mě, že všechno bude oukej, tak jsem se nechala uklidnit.
Všechno bylo jinak…
Jenže malý, útulný domeček se zahrádkou měl zásadní problém – moc obyvatelný nebyl. Jakmile se do něj trochu hráblo, ukázalo se, že do střechy teče, trámy jsou na konci životnosti, strop nedrží a okna čekají na výměnu. A aby toho nebylo málo, domek neměl pořádné základy. Brzy mi zbyly jen zdi. A ani ty moc pevné nebyly.
Jedna katastrofa za druhou…
Bydlela jsem zatím u nevlastní sestry a dala se do shánění řemeslníků. Začala jsem střechou. Bylo ji třeba rozebrat a udělat novou. Známý mé sestry ji rozebral, vzal si zálohu a zmizel. Už jsem ho nikdy neviděla. Ani sestra. Další parta aspoň dům zakryla plachtou a stavba pokračovala. Trámy byly samozřejmě shnilé, takže nestačilo jen vyměnit tašky. Pak mi šéf stavby oznámil, že se musí zbourat jedna příčka v domě, a postavit místo ní nová – pevnější. Když už to vypadalo, že se věci hýbou, a já měla na svém domečku nová okna, někdo mi je druhý den po montáži rozmlátil. Zřejmě v domě hledal poklad. Nenalezl, naštval se a rozbil aspoň okna. Naštěstí jsem měla pojistku. Pořídila jsem atrapu kamery a jelo se dál.
Poradíš si…
Jednou mi volal instalatér, že zeď je tak špatná, že ani neudrží bojler. „Však ty si poradíš,“ řekla jsem mu. Ano, já si z řemeslníků udělala kámoše a tykala si s nimi a mimo to jsem začala pronikat do nového oboru – stavebnictví. Ale zpět k bojleru a zdi.
Instalatér si opravdu poradil – připevnil zeď zvenku velkými železnými pásy, které držely jak bojler, tak i samotnou stěnu. Uklidňovala jsem se, že až se udělá fasáda, všechno bude dobré. A tak jsem vesele rozpustila všechny peníze z prodeje pražského bytu právě v tomhle domku.
Jako z pohádky
Nakonec jsem se mohla nastěhovat. A ne sama – s novým mužem. Nový domov a nová láska. Znělo to skoro jako pohádka. Po dvou letech jsem otěhotněla a domek nám začal být malý. Rozhodli jsme se ho rozšířit o podkroví.
Známý nám ho udělal, a musím říct, že krásně. Jenže když jsme po něm chtěli fakturu, abychom ji mohli použít k úvěru, odsekl, že nám ten náš krásný domek radši podpálí než, aby mi nám ji dal. Přece nebude platit daně z příjmu. Jak příznačné pro naše kraje a některé obory zvlášť.
Můj další dům, na který nikdy nedošlo: když hledání domova skončí fiaskem
Ale to je teprve začátek…
A tak jsem kromě nového domova mimo Prahu začala poznávat i místní poměry. Rychle jsem zjistila, že práva a názory si tu může strčit za klobouk každý, kdo není „odtud“. Protože já jsem byla jen naplavenina. Ale to už je jiný příběh, který si taky jednou zaslouží své místo.
Teď se ale vraťme k mým rekonstrukcím. Domek č. 1 jen odstartoval sérii mého šíleného tažení napříč okresem, kde jsem si okres pletla spíš se staveništěm. A až mi jednou postaví bustu, bude pod ní stát: „Prodávala a kupovala domy, které krášlila. To se jí stalo osudem.“
P.S. Ponaučení zní: Vždy věřte sobě a svým pocitům, ne těm druhým.
