Možná by se zdálo, že rekonstrukce mého prvního domu, o kterém píšu tady , nakonec přes všechny peripetie a malé i větší katastrofy dopadla dobře. Ale ono ne. Jak jsem později zjistila, dům neměl ani pořádné základy – a to generovalo další a další problémy.
domácí deprese
Navíc místo bylo spíš depresivní než vysněné. Vedle mě bydlel starý mládenec s bagrem, který věčně trčel přes plot, a jeho matka… její výraz ve tváři snad ani nejde popsat. Sám bagrista měl oční vadu a celkově působil trochu děsivě – jak vystřižený z hororu. Nechci se nikoho dotknout, ale fakt tak vypadal. O 150 metrů dál žila početná romská rodina, jejichž pes jim neustále utíkal. Jednou zatoužil po svobodě tak moc, že na řetězu táhl i svou boudu.
Abych ale neviděla jen to špatné – občas k nám pod okno zabloudila srnka, pod cestou v poli jsme pozorovali zajíce a na ořechu nám zpívali ptáci. Jenže to nepřebilo fakt, že jsem se tam cítila příšerně. Když k tomu připočtu i kulturní šok – protože jsem vyrůstala v centru Prahy a byla zvyklá na všechny její kulturní vymoženosti – byl to pro mě jeden velký životní průšvih.
Musím odsud pryč
Snažila jsem se nového přítele přemluvit, abychom se vrátili do Prahy. Jenže mě neposlechl ani po roce, ani po dvou. Přestala jsem už tolik plakat, ale domov jsem v tom „vysněném“ domku rozhodně nenašla. Rozhodla jsem se tedy, že ho prodám. Pryč nejen z toho domu, ale i z té vesnice, nebo spíš malého města, které bylo sympatické asi jako vosina v zadku.
Jakoby se ale rozkřiklo, že domek není zrovna ideální pro bydlení, a nikdo ho nechtěl. Trvalo další tři roky, než ho koupil starší manželský pár.
Nový domov?
V té době už jsem byla maminkou a naplánovala jsem další dům – řadovku. Jenže ouha. Stavitel měl exekuci, což odhalila až moje banka. Úvěr sice schválila, ale nedovolila ho čerpat právě kvůli té exekuci. Začala anabáze vyjednávání a nakonec jsem od koupě ustoupila. S menší ztrátou a jen s bytem, který měl aspoň společnou zahradu. A – jak jinak – byl k rekonstrukci.
Pustila jsem se do něj a vykouzlila z něj moc hezký byt. Myslela jsem si, že to zvládnu. A ano – zvládla jsem to jeden rok. Vadilo mi, že slyším každý s prominutím prd od sousedů, že bylo všude daleko – byt byl na konci města, kde nebylo nic než vlak do Prahy a kino. Všechno placaté, dům starý a zahrada k relaxaci nepoužitelná. Zkrátka ani tady jsem domov nenašla. A opravdu to nebylo tím, že bych byla rozmazlená. Šlo spíš o ten pocit, že se prostě necítíte dobře.
Když jsi romantik…
Začala jsem hledat znovu. A jako správný romantik jsem myslela na krajinu Bohumila Hrabala – Kersko, které jsem znala a připadalo mi jako dobrý nápad.
A vtom jsem narazila na inzerát: za naprosto úžasnou cenu někdo nabízel dům ve vedlejším Hradištku. Naproti domu malotřídka, přes silnici školka, vedle malé potraviny, příroda všude kolem. Hájenka, les, voda… prostě romantika. Stačilo jen prodat byt.
A jak to bylo dál? Koupila jsem romanticky vyhlížející dům? O tom zase příště…
