5 minut
Jak jsem se setkala s vážnou nemocí. Léčba
Teprve teď po sedmi letech jsem schopná vyprávět o své zkušenosti s rakovinou. A říjen – měsíc prevence rakoviny prsu mi opět připomněl, jak důležité je pečovat o své zdraví.O tom, jak jsem si na nádor v prsu přišla, proč se mi to stalo, a jak jsem našla onkologa až napodruhé, si můžete přečíst tady.Já se loučímPo zjištění, že se mi v těle usadily dva nádory, jsem musela v práci oznámit, že nevím, jak to se mnou bude dál. Bylo to takové mé období loučení. V hlavě mi běžely scénáře, které jsem různě kombinovala a zároveň hluboko v sobě věřila, že to přece ještě nemůžu zabalit, je tu můj malý Štěpán, který má jen mě a já jeho. Vymodlené dítě ze zkumavky, které jsem porodila skoro ve čtyřiceti, tu teď po tom všem nechám? Pěkně nasr.t!Milé překvapeníAle zpět k oznámení v práci. Hodný Michal mi vysvětlil, že se nic až tak neděje (nemyslel moji nemoc, ale mé působení v redakci po dobu mé léčby). Po chemoterapiích budu pracovat z domova. A hlavně, je pro moji psychiku zůstat v pracovním procesu. To, že bych měla i při léčbě chodit do práce mi schválila i moje milá onkoložka. Výsldekm bylo, že mě to víc povzbudilo k boji se zákeřnou nemocí.VlasyAsi po dvou týdnech po první chemoterapii mi začaly padat vlasy. Nedalo se nic dělat, musely pryč. Vidím to jako dnes, jak sedím v naší koupelně s italskými kachličkami s jemným modrým proužkem a moje dlouhé světlé vlasy padají na bílé dlaždice. Žiletka nakonec vyhladila zbytky vlasu a kousek mě bylo pryč. První pohled do zrcadla mě rozplakal. Mimo to, že jsem vypadala jak z expedice Adam 84 ze seriálu Návštěvníci mi byla na hlavu zima. Kromě toho, že mě žrala rakovina, mě drapla i deprese.Proč máš holou hlavu?Když mě poprvé uviděl syn bez vlasů, vůbec to nechápal a řekla bych, že se mě i trochu bál. Mami, a proč nemáš vlasy? Tys je měla nemocný? A už ti nikdy nenarostou? Zněly mi jeho otázky v hlavě ještě dalších několik dnů. Doufám, že vlasy mi zase narostou a já budu zase zdravá, odpovídala jsem v duchu sama sobě. Zvláštní bylo, že jsem se opravdu bála, že mi vlasy nenarostou.Videa, co mě nakrklaPendlovala jsem mezi prací, onkologií a postelí. Na víc jsem nestačila. O synka se staral především jeho otec. V práci mě naše grafička věnovala hezký šátek a taky mě začala zásobovat videi, kde Dušek mluvil s lidmi o rakovině. Jak jim zmizela rakovina bez léčby, jak to měly v hlavě a další blbosti. To mě neskutečně nakrklo. Jak vůbec může veřejně známá osobnost nabádat (i když nepřímo) k tomu, aby se tak těžce nemocní neléčili a uvěřili podivným ničím nepodloženým metodám? Vždyť tu jde o život! Vztekle jsem zavřela notebook a chvíli přemýšlela, jestli s tím můžu já teď něco udělat. Došla jsem k závěru, že ano. Léčit se a uzdravit.Pokoj na stacionářiNěkolikahodinové pobyty na stacionáři s kanylou v žíle se stejně postiženými ženami mi dával pocit naděje a taky toho, že jsem mezi svými. Mezi těmi, co ví, jak je život křehký. S těmi, co jsem se dosud kamarádila, bavila se, najednou jako kdyby se něco zadrhlo. Moje realita byla přežít. Myšlenky, a to co jsem prožívala, nemělo nic moc společného s běžným životem. A možná vyzařování toho, že jste právě mezi životem a smrtí, v okolí vyvolávalo strach. Proto se stáhli a odcházeli. Ale možná, že to bylo všechno jinak.HrdinkaKdyž vedle mne jednoho dne ulehla na lůžko paní, které už bylo přes sedmdesát a začala vyprávět svůj příběh, nemohla jsem uvěřit, že tohle všechno je možné přežít. Ve stručnosti, paní našli ve čtyřiceti nádor v prsu, ten vyléčili, pak měla nádor na děloze, tu vyndaly, následoval nádor na mozku, který úspěšně odoperovali, a teď tu ležela znovu s nemocným druhým prsem. Statečná, odhodlaná a přesto smířená, nám s láskou vyprávěla o svých vnoučatech a rodině. Ani náznak stížnosti na osud. A když začala fňukat její rodina, nekompromisně je uklidnila slovy: Přece si nemyslíte, že tu budu do sto padesáti. Nezapomenu na tu paní, která pro mne bude vždycky hrdinkou.Jsou menšíV průběhu léčby jsem chodila pravidelně na ultrazvuk, aby se zjistilo, jestli nádor na léčbu reaguje. Tou nejlepší zprávou, že se oba zmenšily. Ale vyhráno určitě nebylo.Jak jsem si myslela, že umřu, udělala závěť a nakonec hledala svoje prsa. O tom všem příště.
Naďka
Číst více
