Minulý víkend jsem vezla syna na ryby a sama se šla projít lesem – jen tak, na chvíli utéct do ticha. A přestože jsem se nevydala nikam neznámým směrem, ocitla jsem se opět v Kersku. V místě, které mám za covidu proježděné na kole lesními cestami skrz na skrz. A i když jsem ho znala… znovu mě dostalo. Lesní rybníček, co neztrácí kouzlo Tenhle rybníček jsem objevila už před lety. Malý, schovaný, tichý. Jen ty víly si musíš představit. A přesto – nebo možná právě proto – jsem se u něj opět zastavila a na chvíli zapomněla, kolik mi je, co mě čeká, i kde vlastně jsem. Tohle místo má v sobě něco, co se nedá vyfotit ani popsat – musíš to cítit. Kersko – les s duší (a dnes i s novými domy) Kerský les má zvláštní energii. Roste tu cosi mezi přírodou, literaturou a lidskými příběhy. A taky dnes i nové moderní domy, které by asi panu Hrabalovi trochu nadzvedly obočí. Ale život je změna. A i přesto všechno tenhle kout pořád drží svoji poetiku. Kam na jídlo a pití? Pokud vyrazíte do Kerska, nemusíte nutně zamířit do slavné Hájenky. Výborně se najíte i U Pramene – a hlavně si tam rovnou můžete natočit místní specialitu: Kerku, vodu ze Svatojosefského pramene. Chutí připomíná Poděbradku a není divu – prameny si jsou geologicky příbuzné. Krámek U Kuby: pro radost i památku Další zastávkou, kterou doporučuji z celého srdce, je krámek U Kuby. Voňavý, plný ručně vyráběných pokladů – svíčky, šperky, keramika. Já si tentokrát odnesla krásný náramek z minerálů. Radost v malém, která zůstane. Fotogalerie Hrabalova chata: literární památka v srdci lesa Návštěva Kerska bez zastavení u Hrabalovy chaty? Nemyslitelné. Pokud se chcete podívat dovnitř, je ale potřeba si předem domluvit prohlídku. Přikládám fotku s kontaktem, ať máte cestu připravenou. Stojí to za to – už jen kvůli atmosféře, která tam zůstala. Objev na závěr: zahradní restaurace s penzionem A nakonec překvapení – i pro mě. Vedle Hrabalovy chaty jsem objevila zahradní restauraci s penzionem. Klidné místo s jezírkem, domácí atmosférou a něčím, co se těžko popisuje. Přitom jsem si myslela, že Kersko znám jako svoje boty. A ono ne. Ať už sem vyrazíte na kole, pěšky, Kersko vám má pořád co říct. A možná vás překvapí stejně jako mě. Možná jste nevěděli… Kersko bylo původně plánováno jako rekreační oblast pro úředníky – vzniklo už ve 30. letech 20. století. Parcely byly levné a dostupné, stavěly se tu chaty pro víkendové pobyty, a to podle přesného regulačního plánu (každý pozemek měl třeba povinný ovocný strom!). Bohumil Hrabal si v Kersku koupil chatu v roce 1965 – a právě tady vznikala část jeho tvorby. Jeho láska k lesu, lidem i místním hospodám se odráží v knize „Slavnosti sněženek“, která je s Kerskem neoddělitelně spjata. Kerský les je uměle vysázený borový les – tedy žádný prales, ale kultivovaný prostor, který měl od začátku sloužit lidem. Možná i proto působí tak klidně a „domácky“. Svatojosefský pramen, ze kterého se stáčí Kerka, byl v 70. letech zpevněn a upraven do podoby, jakou známe dnes. Voda je bohatá na minerály a má podobné složení jako Poděbradka – ale bez bublin.

Vloni jsem měla štěstí, že jsem opět mohla vyrazit do svého milovaného Španělska – tentokrát na Costa Blanca. Moje základna? Torrevieja. Už předem jsem tušila, že to nebude žádná perla Středomoří, ale apartmán s bazénem, zahradou a vlastní restaurací v urbanizaci vypadal skvěle. A jak jsem řekla, tak to vlastně i bylo. Torrevieja mě sice nijak neoslnila, ale ani neurazila. Byla to skvělá základna pro výlety – a o to mi šlo. Cartagena – elegance bez davů Jednoho dne jsme se rozhodli vyrazit směrem na jih, k Mar Menoru. Nejprve jsme se zastavili v krásné Cartageně – elegantním přístavním městě s římskou historií, kde na vás dýchne klid a styl. Hlavním lákadlem je římské divadlo – Teatro Romano, které pochází z 1. století př. n. l. Je tu i archeologické muzeum a úžasné historické centrum, kde se nesetkáte s davy turistů. Jen vy, krásná architektura a mořský vánek. Fotogalerie Lo Pagán – místo, kde to voní zdravím (a sírou) Po návštěvě Cartageny jsme pokračovali do Lo Pagánu, slavného bahenního lázeňského místa na břehu Mar Menoru – přezdívaného také španělské Mrtvé moře. Tahle část laguny je známá vysokým obsahem minerálů, solí a síry, které mají příznivé účinky na klouby, kůži, revmatismus, artritidu i ekzémy. A hlavně – je tu volně přístupné léčivé bahno, které si můžete sami nabrat a aplikovat. Zní to jako wellness ráj? No… skoro Klid, plameňáci… a jeden řízný čichový šok Překvapilo mě, jak klidné to tu bylo – žádné davy, žádné suvenýry na každém rohu, jen podivně ospalá atmosféra a plameňáci v dálce. A pak to přišlo. Otevřela jsem dveře auta – a dostala sírovou facku přímo do nosu. Tohle nebyla vůně wellness centra. Tohle byla… přímá linka do fermentované sirné jeskyně. Ale co by člověk pro zdraví neudělal, že? Bahenní rituál s vůní pekla Vzala jsem si kbelík a z hlubin vody nabírala černé bahno. Tělo, tvář – všechno pokryto. Bahno má zpevňující, čisticí a detoxikační účinky, prý dokonce i omlazuje pokožku. No přesně to, co taková padesátnice potřebuje. Pak jsem si sedla na břeh, bahno schnulo a stahovalo mi obličej tak, že bych klidně mohla jít dělat stand-in do hororu. Jinak se doporučuje nechat ho působit minimálně 45–60 minut. Po hodině jsem byla připravená vrhnout se zpět do horké vody (a byla fakt horká – v létě má i přes 30 °C), abych se toho sirného zázraku zbavila. A pak do sprchy. A pak do další sprchy. A stejně jsem ten puch cítila ještě dalších pár dní. Zážitek, který se nečichá Musím říct, že pokožka byla jemnější, hladší a jakoby „lehčí“. A i když mě samotné Lo Pagán jako místo nijak zvlášť neuchvátil – působilo jako ospalá a zvláštně smutná vesnice – koupele bych si klidně zopakovala. Na jedné straně ulice je obyčejné sídliště, na druhé klidná mělká laguna, která vypadá spíš jako jezero než moře. A ten kontrast dává místu zvláštní, těžko popsatelnou atmosféru. Takže… stálo to za to? Ano. Ale rozhodně nečekejte romantický výlet s koktejlem v ruce. Tohle je terapie přírodní silou – surová a smradlavá. A taky krásná ve své opravdovosti. Alespoň jednou za život si tohle španělské Mrtvé moře zaslouží navštívit i za cenu, že čichové buňky zažijí pořádnou zkoušku odvahy.  

Do Španělska jsem vyrazila už počtvrté, ale tentokrát jsem chtěla trochu jiný zážitek. Takový rychlý únik od reality – od čtvrtka do pondělí – se sluncem, mořem a trochou poznání. Valencia slibovala přesně tenhle mix. A jak to dopadlo? Letěli jsme se Smartwings, letenka cca 2 000 Kč při nákupu pár dní předem. V ceně bylo příruční zavazadlo do 8 kg a žádné přirážky za sedadlo jako u Eurowings. Tip: pokud poletíte se Smartwings, udělejte si online check-in co nejdřív – nám to zajistilo druhou řadu se spoustou místa na nohy. Den první: Sci-fi večer v Ciudad de las Artes y las Ciencias Po příletu na letiště ve Valencii nás čekal taxikář zdarma, protože jsme rezervovali ubytování přes Booking (doporučuji – v aplikaci jsou někdy lepší ceny a výhody včetně právě tohohle transferu). Hotel jsme měli kousek od slavného Města umění a věd (Ciudad de las Artes y las Ciencias) – a právě tohle místo mě hned první večer okouzlilo. Budovy jak z budoucnosti, nasvícené, téměř liduprázdné. Nádhera! Celý komplex navrhl Santiago Calatrava spolu s Félixem Candelou. Stavba začala v roce 1996 a byla dokončena v roce 2005. Co tu najdete? Hemisfèric – IMAX kino a planetárium Museo de las Ciencias Príncipe Felipe – interaktivní vědecké muzeum L’Oceanogràfic – největší akvárium v Evropě Palau de les Arts Reina Sofía – futuristická opera Umbracle – terasa se zahradou a palmami U opery je mimochodem krásná stylová restaurace – ideální na večerní posezení. Fotogalerie Den druhý: Centrum, tržnice, horchata a trochu zklamání na pláži Dopoledne jsme se vydali do historického centra. Je malé, ale velmi půvabné. Nevynechejte: Katedrálu Panny Marie (Catedral de Valencia) se Svatým Grálem La Lonja de la Seda – bývalou burzu s hedvábím (UNESCO) Plaza de la Virgen s fontánou Panteón de los Reyes – pohřebiště významných valencijských rodů Mercado Central – jednu z největších tržnic ve Středomoří Zde jsem ochutnala místní specialitu – horchatu – sladký nápoj z tygřích oříšků (chufa), ledově studený, trochu vanilkový. Tradičně se do něj namáčí fartons – lehké podlouhlé rohlíčky posypané cukrem. Vyzkoušela jsem i variantu s kávou, ale nejvíc mi chutnala horchata samotná. Fotogalerie Odpoledne jsme jeli metrem a tramvají na pláž Malvarrosa. Moře bylo teplé a čisté, ale samotná pláž příliš komerční. V chiringuitu (plážovém baru) jsme si dali paellu – slabší, zato účet vysoký. A k tomu přibyli masérky, henna tattoo a otravní prodavači… Za 2 lehátka a slunečník jsme zaplatili 25 EUR. Nedoporučuju. Den třetí: Oceanogràfic a nákupy Půlden jsme věnovali Oceanogràficu – a to rozhodně stálo za to. Nejen kvůli delfíní show nebo obrovskému tunelu se žraloky nad hlavou. Viděli jsme belugy, plameňáky, tučňáky, medúzy, krokodýly, tuleně… Za 3 EUR se dá navštívit i tematické 4D kino – my jsme koukali na příběh mořské želvy. Sedačky se hýbou, prší na vás voda. Děti i dospělí nadšení. Odpoledne jsme si dali typickou valencijskou paellu s králíkem a ochutnali slavný koktejl Agua de Valencia – směs cava, pomerančového džusu, vodky a ginu. Osvěžující, ale já jsem stejně tým Sangría. Pak už jsme zamířili do obchodů – právě začínaly letní slevy, a tak jsem ulovila třeba značkový svetr za 6 EUR. Fotogalerie Den čtvrtý: Španělsko jak má být V neděli jsme vyrazili na pláž mimo hlavní davy – jen Španělé, žádní prodavači, jen šumění moře a radost. Jeli jsme městským autobusem do oblasti El Saler poblíž přírodního parku Albufera. Cestou borovice, duny, krásné klidné zátoky. Plánovali jsme i projížďku tradičními loďkami „albuferencas“ po jezeře Albufera, ale vedro nás zahnalo zpět k moři. Večer jsme si užili krásnou procházku. U Města umění a věd se rozkládá nádherný park Jardín del Turia – zelená oáza v bývalém korytu řeky. Lidé tu běhají, cvičí, venčí psy, projíždějí se na kolech, konají se tu koncerty, slavnosti a večer tu panuje opravdu kouzelná atmosféra. My jsme zažili jeden z těchto večerů – hudba, smích, vůně jídla a pocit, že tohle je přesně to pravé Španělsko. Upřímně doporučuji ubytování právě v této části Valencie. I když není přímo u pláže, nabídne vám klid, krásné prostředí a výbornou dostupnost jak do centra, tak k moři. Den pátý: Poslední rozloučení Dopoledne jsme si užili poslední koupání v hotelovém bazénu, syn cvičil ve fitku, kufry jsme nechali na recepci a vyrazili na poslední procházku centrem. Koupila jsem pár suvenýrů – a odpoledne už nás čekal odlet. Z hotelu jsme se dostali metrem linkou 5 až na letiště, pohodlně a za pár eur. Shrnutí: Co funguje a co příště jinak Valencie není instagramová iluze. Je krásná, ale i syrová. Místy oprýskané domy, paneláky, ale pak zase naprosto dechberoucí moderní architektura. Městské pláže nic pro milovníky klidu – ale mimo centrum objevíte opravdové poklady. MHD tipy: Valencia Tourist Card se mi nevyplatila. Raději kupte SUMA 10 nebo SUMA 19 – fungují na metro, bus i tramvaj, můžou se sdílet a vyjdou levněji. A ještě něco: Valencie je skvělá na prodloužený víkend, nebo jako mezizastávka. Možná vás nezboří, ale ukáže vám Španělsko bez retuše – a přesně to jsem hledala.

Cestování je pro mne nevyčerpatelný zdroj energie, poznávání všemi smysly, zajímají mě nejen přírodní krásy, památky, suvenýry, chutě a vůně, ale i lidé, jak žijí, jací jsou. Je to pro mne vždy velké a krásné dobrodružství, a já doufám, že v budoucnu budu moc této své vášně ještě více užívat. Ať už jsem kdekoliv mezi lidmi, miluju je pozorovat.  V kavárně, v autobuse, na tržišti. Jak se dívají. Jak se smějí. Jak tě pustí ke slovu – nebo nepustí. A po letech cest a mnohých setkáních si říkám: každý národ má v sobě nějaký „vnitřní kód“ – energii, kterou vyzařuje. A není to o tom, jak se kdo chová k turistům. Ale jaký mají postoj k sobě… a k životu. Jak já vidím některé z národů? Španělé Moje srdcovka. Jsou teplí, otevření, nevyhrocení. Nejsou přepjatě srdeční – ale vyzařuje z nich klid, pohoda, lidskost. Nejsi pro ně „ten zvenku“, ale „další u stolu“. Všechno se tam dýchá lehčeji – i já. Je v tom trochu moře, trochu vína a hodně životní filozofie: nepřehánět. Nebojovat. Být. Řekové Mají v sobě hrdost. A z turistů mají už trochu únavu. Cítíš, že jsi host – ale ne nutně vítaný. Ženy bývají otevřenější, mužská energie tam na mě působí líně, teatrálně, nespolehlivě. Jako by tam stále žil pocit „být nad věcí“ – ale ne vždy s důvodem. Chorvati Mám dojem, že Češi pro ně často znamenají: „levný národ s paštikou“. Vztah je neupřímný. Peníze ano, respekt moc ne. Cítím z nich potřebu mít navrch – něco jako komplex malého národa, co chce být větší. A tak se to promítne do cen, postojů, tónu. Škoda. Turci Jo, obchodníci. Vždycky to zkouší. Ale nikdy zle. Mají charisma, usměvavost, šarm. Člověk tam není jen kapsa, ale i člověk. A i když se o tebe snaží – je to s grácií. Víc styl než past. Jako národ působí pohodově, otevřeně, srdcem. A to se mi líbí. Poláci Jsou hrdí. A věřící. Někdy až příliš. Muži často milejší, otevřenější. Ženy naopak působí přísně, tvrdě, někdy uzavřeně a snad i trochu chladně. Rodinné vazby silné, ale často plné tichého pokrytectví. Víra tu není jen otázkou duše, ale i očekávání. A těch je hodně. Němci Tvrdí, přesní, organizovaní. Všechno má řád, smysl, termín a šanon. A to je na jednu stranu obdivuhodné – a na druhou trochu… studené. V kontaktu působí uzavřeně, formálně, opatrně. Jako by sis musela zasloužit přístup do jejich osobního prostoru – a ještě si vzít pořadové číslo. Je to národ zatížený minulostí, ale zároveň nesoucí obrovský výkon – ekonomicky, kulturně, historicky. Jen ta srdečnost… se většinou zadrhne na hranicích. Není to národ „tady máš kávu, posaď se“ – spíš „v kolik jsi objednaná a proč jsi o dvě minuty dřív?“ Slováci Naše krev, ale trochu ostřejší. Emočně otevřenější, temperamentnější. Ale taky rozkročení mezi Východem a Západem – někdy hledají sami sebe. Jsou srdeční – a taky horkokrevní. Což někdy člověka pohladí, a jindy spálí. Maďaři Jsou pro mě nečitelní jako jejich jazyk. Působí uzavřeně, melancholicky, jako by si svůj svět nosili uvnitř. Hrdost, smutek, trochu odtažitosti – a přesto v tom je něco zvláštně hlubokého. Italové Styl, gesta, drama. Muži jako z reklamy, ženy jako šéfky. Matriarchát v přestrojení. Jsou teatrální, ale i laskaví. Vědí, jak zapůsobit – a taky to rádi dělají. Pozor – umí si hrát. I s tebou. Bulhaři Hodní lidé. Ale strašně poznamenaní minulostí. Chybí jim sebevědomí – ne protože by neměli proč ho mít, ale protože jim ho sebrali. Komunismus, chudoba, opomíjení. Vadí mi jejich nepořádek, ale ne jejich srdce. Cítím v nich laskavost, která se zatím neumí projevit.  Francouzi Styl. Sebejistota. Šik. I v obyčejném tričku vypadají jako ze street fashion magazínu. Mají jazyk, co zní jako šepot hedvábí. Mají nos nahoru, ale důvod taky. Působí na mě jako národ, který si umí být vědom své hodnoty – a přitom se s ní netřese. A co my, Češi? Máme hlavu v pravidlech a srdce často na uzdě. Jsme nervózní z toho, co by si kdo pomyslel. Jsme vděční za jistoty – a bojíme se změny. A cizince často nevítáme – spíš tolerujeme. Ale máme v sobě i vtip, hrdost, rozum. Jen je potřeba to zase probudit. A co vy, jaká je vaše zkušenost s jinými národy?

Počasí se nám sice na chvíli pokazilo, ale co naplat – aspoň máme klid na to naplánovat si další výlet, až se sluníčko zase rozhodne zazářit. A nemusí to být rovnou k moři nebo přes půlku republiky. I kousek od Prahy se dá prožít víkend, který voní po létě, vodě a klidu. Bez tlačenic, bez chlóru v očích a bez front na hranolky. Jen s dekou, kávou a trochou prostoru pro sebe. Tentokrát jsem zažila dvě skvělá místa – přírodní biotop v Kosmonosích a klidnou loďku v Poděbradech. A obě ta místa měla jedno společné – dost na pohodu. Osvěžení bez front i chlóru: přírodní biotop Kosmonosy Když jsme dorazili do Kosmonos, překvapilo nás, že biotop je nový, čistý, a hlavně nepřecpaný. V jednu chvíli jsme dokonce měli skoro celý areál jen pro sebe. Koupací část nabízí vodu bez jakékoli chemie – žádný chlór, jen čistá voda, kterou čistí přirozeně rostliny a speciální filtrace. Pro někoho detail, ale pro nás – citlivé duše (a pokožky) – naprostý luxus. Děti tu mají pískoviště, prolézačky, herní prvky i místa na běhání. A my, co jsme trochu starší a hledáme víc než jen skákání do vody, jsme ocenili plavání v klidu a čistotě, lavičky a také stromy poskytující stín. Sprchy, převlékárny i toalety byly naprosto v pořádku a dostupné bez čekání. Laviček je dost, ale my jsme si udělali malý piknik na ostrůvku, kde jsme si zabrali půlku pro sebe – a nikdo nás nerušil. Občerstvení je klasika – žádné zdravé výstřelky, ale přesně to, co člověk chce po plavání. A vedle stánku naštěstí automat na kávu – malý detail, ale díky němu jsme se vyhnuli frontám. Vstupné je 100 korun pro dospělého, parkování za padesát. A to celé jen kousek od Prahy – ideální na odpoledne i celý den. Pokud si chcete výlet trochu rozšířit, můžete to spojit s návštěvou Mladé Boleslavi – tamní muzeum Škoda nebo galerie rozhodně stojí za to. Všechno je to kousek. Poděbrady na klidné Labi – malou lodí, živou hudbou a pohodou Druhý výlet jsme si užili přímo doma – v Poděbradech. Tentokrát jsme nasedli na malou loďku a vydali se po proudu Labe. Zapomeňte na hlučné parníky. Tahle plavba byla komorní, autentická a klidná. V podpalubí nikdo, a my jsme si zabrali celou příď – slunce v obličeji, vítr ve vlasech a hodina a půl naprostého ticha (kromě zvuků přírody a pár smíšků na palubě). Cenově to bylo sice o něco výš než klasický parník, ale ten zážitek – intimní a vkusný – stál za to. A po vyplutí nás čekal výběr podniků kolem vody, které si můžete užít po vylodění se. Doporučuji Meetnici, bostro u Lupiče i Marinu. Loď Kapitán Korkorán kromě běžných jízd nabízí i večerní plavby s pitím, hudbou a atmosférou. Tipy, které se hodí Biotop Kosmonosy má hloubku až 2 metry, ale i mělké části pro děti. O čistotu se starají tisíce rostlin a přírodní filtrace – voda je příjemná i pro citlivé pokožky. Občerstvení a automat na kávu – nemusíte stát fronty. Vstupné 100 Kč, parkování 50 Kč, vše kousek od Prahy. Poděbrady nabízí alternativu k přeplněným parníkům – malé lodě, ticho a prostor. Večerní plavby s Kapitánem Korkoránem: s pitím, hudbou i světly – doporučuju sledovat jízdní řád online.

Jak jsme psal v prvním díle, mám kamarádku, která je několik let přímo posedlá nákupem nemovitosti u moře. Což já ostatně taky, kdybych na to měla. Kamarádka se však dostala do bodu, kdy by si to teoreticky mohla finančně dovolit – nic velkého, ani drahého, ale přece už reálně ano, a tak její dlouholetý sen začal nabírat reálných obrysů. Nastal den D a ona se rozjela na první prohlídku a mně vzala s sebou jako poradce, ženského bodyguarda, psychickou podporu a důvěrníka v jednom. Jak to dopadlo? První díl si můžete přečíst tady a fakt to stojí za to 🙂 Rychlý úprk a hledání útočiště Bulhar, který měl na starost rozprodat celý rezort, dorazil, jak slíbil, a tvrdil, že je všechno v pořádku. Teprve když jsme na něj začaly tlačit, začal obracet a přiznával, že to tam vlastně celé leží ladem. Ale to už jsme koukaly hlavně z té špíny vypadnout. Hlavou mi běželo, kam jsem co položila, a jestli mi štěnice nevlezly do batohu. Rychle jsme se rozloučily a vypadly ven. Úleva! Bylo už kolem sedmé večer a my stály v malé obci nedaleko Nesebaru jen s batohy. Otevřela jsem aplikaci s nabídkou ubytování a hledala, kam se vrtnout. Nějak mě to táhlo k letišti – kdybychom náhodou chtěly prchnout z téhle země. Našla jsem ubytování na okraji Burgasu, které slibovalo deluxe pokoj, a čekala na potvrzení. A klaplo to! Jen jsem doufala, že bude vypadat tak, jak na fotkách. Taxikáři, kteří pamatují všechno V „centru“ naštěstí stála partička starších taxikářů se svými vozy, které už něco zažily. Vybrat hotovost z bankomatu a jedeme. Na konci cesty jsme trochu bloudili, ale bodrý Bulhar byl trpělivý, i když nechápal, že nevíme, kde to přesně je – vždyť tam jedeme poprvé. Zvláštní bylo, že hned pochopil, odkud přijíždíme – z toho „bolšoj“ rezortu, kde mají štěnice sraz. Konečně civilizace Jakmile jsme dorazily na nové ubytování, padla na mě únava – nebo spíš vyčerpání z ranního letu, nepříjemností a horka. Paní ubytovatelka byla velmi komunikativní – až moc. Chtěla nám ukázat úplně všechno – výhled na moře, bazén, kytky, možná i záchod. Ale bylo to tu nové. Všechno. I náš apartmánový dům. Opravdu vítaná změna. První dojmy z Burgasu Druhý den jsme ještě vstřebávaly zážitky a rozhodly se projít Burgas a promyslet, co dál. Musím říct, že město nám moc náladu nevylepšilo. Připomínalo Milovice na přelomu milénia – k tomu takový zvláštní nasládlý zápach, všudypřítomná špína a neúdržba. I u moře jsem si připadala, jako bych se vrátila v čase nebo byla někde v Rusku. Ten „vibe“ byl fakt zvláštní. Chvíli jsme přemýšlely, že to zabalíme a vrátíme se domů dřív. Ale mluvila z nás hlavně únava a hlad. Nakonec jsme našly jedinou příjemnou pěší zónu v centru města a usadily se v civilizovaně vypadající restauraci. Na experimenty s místní kuchyní už nebyla odvaha, tak jsme si daly hamburger. A dobrý! Všechno čerstvé, domácí limonáda osvěžující. Časová smyčka: zpět do přítomnosti Po jídle jsme se vrátily na promenádu a jak jsme šly dál, prostředí se měnilo – jako bysme cestovaly časem dopředu. Jen ten nepořádek to trochu kazil. V jednom plážovém baru jsme si daly kávu a vodu, a nálada se zlepšila. Nakonec jsme se shodly, že odjet předčasně by byla škoda. Vždyť jsme chtěly vidět vyhlášený Nessebar a taky bulharské „Las Vegas“ – Slunečné pobřeží. Nessebar a Slunečné pobřeží Autobusové dobrodružství Druhý den jsme se vypravily autobusem do Nessebaru. A musím říct – autobusová doprava v Bulharsku je fakt super. Jezdí to každou chvíli, je to levné a přehledné. Jen drobná chybička – autobusy jsou často nacpané turisty a je problém stát i na jedné vlastní noze. Zajímavost: v bulharské MHD fungují průvodčí. Proderou se i tam, kde by se neprotáhla ani myš. Ale všimla jsem si – bývají malí a velmi tencí. Vědí proč. Konečně „wow“ moment Autobus nás vyplivl v Nessebaru – městě, které jsem už dlouho chtěla vidět. První dojem: „Hmm“, ale druhý: „Wow!“. Křivolaké uličky s dřevěnými domečky, restaurace přímo nad mořem, kde jsem si konečně dala doradu – rybu, kterou vřele doporučuji všem milovníkům mořských potvor. Milí lidé, kavárničky, výborná káva, tradiční bulharská smetanová zmrzlina, dudák a kožená peněženka – Bulhaři mají super kožené věci za skvělé ceny. Nejsem kabelková, ale tady bych je kupovala jak na běžícím pásu. Nessebar má i muzeum, vykopávky, lodní taxi na Slunečné pobřeží. A co to Slunečné pobřeží? Z Nessebaru jsme ještě jely busem na slavné Slunečné pobřeží. Čekala jsem to pompéznější a modernější. Místo toho – stánky se suvenýry, jídlem, oblečením, bary s tanečnicemi, kasina a pouťové atrakce. Klasika. Ale jelikož ještě nebyla úplně sezóna (červen), působilo to lehce ospale a hlavně ne tak přecpaně, což nám vyhovovalo. Výlet se povedl – a minimálně Nessebar můžu doporučit každému. U moře v Sarafovu Konečně moře bez trapasů Poslední celý den jsme si řekly, že si konečně užijeme moře a klid. Sešly jsme schody a ocitly se na krásné, široké, a překvapivě čisté pláži s čistými lehátky, slunečníky a plážovým barem. Dalo se tu i dobře a za rozumné ceny najíst. Pláž byla dlouhá několik kilometrů. Na té vedlejší nabízely i vodní sporty a zase bar. Tohle už konečně připomínalo současnost – a byly jsme spokojené. Tak trochu happy end Celkově nás předměstí Burgasu – Sarafovo – příjemně překvapilo. Nové, čisté, moderní. U rezortů pěkné bazény, někde i dětská hřiště, dostupnost supermarketů, Billa, a na letiště se dá dojít pěšky – což jsme náš poslední půlden v Bulharsku taky udělaly. Kamarádka nakonec řekla, že si tady by si apartmán dokázala představit. Ale už nebude tak hrr a všechno si ještě doma promyslí. Zatím je bez vysněného bytu – ale taky bez stresu. A my obě s novými zkušenostmi, zážitky – a potvrzením, že život je opravdu bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.

Mám kamarádku, která je už několik let přímo posedlá myšlenkou koupit si nemovitost u moře. Což já ostatně taky – kdybych na to měla. Jenže ona se dostala do bodu, kdy by si to mohla teoreticky dovolit. Nic velkého ani luxusního, ale přece jen už reálně ano. A tak její sen začal konečně nabírat konkrétní obrysy. Nastal den D – vyrazila na první prohlídku a vzala mě s sebou jako poradce, ženského bodyguarda, psychickou podporu a důvěrníka v jednom. Před cestou Před odjezdem proběhly měsíce hledání a studování všeho, co souvisí s nákupem v zahraničí. Kamarádka stejně jako já hořela pro Španělsko – vždyť to je teď hit. Jenže jak několik let sledovala tamní realitní trh, zjistila, že ceny už se vyšplhaly do výšin. Mohla by si tam koupit tak leda garáž – nebo se zadlužit, a to odmítla. Začala tedy koukat jinam. A objevila Balkán. Přesněji Bulharsko. Prý je tam ještě stále levně, snaží se, služby jsou super, apartmánové resorty skvěle vybavené – a to se jí líbilo. Brzy mi začala posílat fotky apartmánů. Zjistila, jak to v Bulharsku chodí. Já si jen v duchu vzpomínala na dovolenou na Zlatých pískách před více než deseti lety – nechutnalo mi tam jídlo, nelíbilo se mi moře ani styl života. Ale proti gustu žádný dišputát, tak jsem trpělivě prohlížela přebujelé resorty a odpovídala na otázky, jestli se mi líbí nebo ne. A pak Janička našla prý Svatý grál. Resort 20 minut od letiště v Burgasu, v klidné oblasti, za výbornou cenu. Čtyři bazény, z toho jeden vnitřní, SPA, restaurace, fitness, vodní bar a k moři jen 200 metrů. A za tu cenu? Sice jen garsonka, ale to prý stačí – většinou bude jezdit sama nebo s vnučkou. A na pronájem jsou menší byty prý ideální. Domluvila si videoprohlídku. Pán, který mluvil překvapivě slušně česky, jí tvrdil, že tam ani nemusí jezdit. Všechno prý zvládne na dálku – papíry, převod peněz, prostě komplet. Ale to Janička rázně odmítla. Musí to vidět na vlastní oči. Fotky a videa mohou klamat a ona není hloupá. Tak jsme si s bulharským makléřem dohodly termín – čtvrtek až pondělí, všechno si ověříme a případně rovnou složí rezervační zálohu. Přistání v realitě Let proběhl hladce, pán nás vyzvedl na letišti a byl příjemný. Zhruba za 20 minut jsme byly v hotelu. První zádrhel – garáže. Nevypadaly zrovna vábně, ale budiž, jsou to jen garáže. Přesun k recepci: obrovské pompézní atrium, trochu kýč a hlavně omšelost. Převzaly jsme náramky a Bulhárek nás zavedl výtahem do třetího patra, kde měl být náš dočasný apartmán. V mezičase jsem nasávala ducha celého komplexu – tedy spíš pach. Dost nepříjemný. Chodby byly dlouhé, temné, opotřebované. Koberec na zemi neviděl vysavač ani nepamatuju. A ten smrad! Začala jsem cítit mírnou paniku a mrkala na Janičku. Byla očividně v šoku. Apartmán – jednoduchý, zařízený ve stylu před dvaceti lety. Balkon prostorný, ale zábradlí s olupující barvou, židle omlácené, dlažba by potřebovala vydrhnout. Ale budiž. Janička debatovala s makléřem, já si všimla detailů a pomalu mi to začalo docházet. „To stavěli Rusové,“ vysvětlil Bulhárek. Aha. Už jsem chápala ten „bolšoj“ styl. Zklamání jménem resort Po odchodu makléře jsme se vydaly prozkoumat areál. Procházely jsme se jako v bludišti. Vnitřní bazén, fitness, zahrady, ale vše tak nějak zanedbané. Rozbité dlaždice, neudržovaná zeleň. A pak – obrovský bazén s barem uprostřed. Na první pohled wow. Na druhý – lehátka pokrytá špinavými poduškami a trusem ptáků. Voda v bazénu vypadala čistě, ale kdo ví, co tam lijí… Atmosféra? Poloprázdno. Pár seniorů, pár rodin s malými dětmi, hlasitá hudba. Celé to působilo mrtvě. Moje naděje začínaly praskat. Šly jsme k moři. Cesta vedla kolem ohnutého, polorozpadlého plechového plotu, za ním rumiště. Schody dolů se drolily, zábradlí rezavé. Pláž byla spíš plážička – s pár podezřelými boudami. Spousta bordelu, mušlí, pár lidí. Moře vypadalo vcelku dobře. Ale kousek vedle? Opuštěný přístav, co připomínal slumy. Janička vypadala zklamaně. Držela jsem ji pod paží:„Pojď, jdeme se najíst. Dáme si něco dobrého a bude líp.“ Kalamáry a kalamita Zalezly jsme do první slušně vypadající restaurace. Já si dala kalamáry, Janička houbové rizoto. Kalamáry byly smažené ve vyjetém oleji. Janička byla spokojená. Já trávila ještě druhý den. Pak jsme šly omrknout okolí – jedna hlavní ulice, restaurace, obchody s cetkami, malý supermarket. Našli jsme autobusovou zastávku – jezdí to do Burgasu, Nesebaru, Pomorie. Aspoň něco pozitivního. Odpoledne jsme se rozhodly zkusit bazén. Lehátka jsem si chtěla nejdřív dezinfikovat – přes den na nich ležely kočky. Ano, v resortu bylo víc koček než hostů. Voda osvěžující. Ale podivný duch komplexu mě nepouštěl. Vygoolily jsme si, že resort vznikl v roce 2007. Ale působil jako památník brutalismu. Deprese až na půdu. Tedy do nefunkčního sky baru. Zvířátka v posteli? Večer jsme se chtěly natáhnout a odpočívat. A pak jsem na bílém povlečení zahlédla černé tečky. „Co to je?“ Zvedly jsme matraci. A šok. Pod ní plesnivé fleky, černý trus, bílé kuličky – vajíčka. Ano byly tam štěnice. Naštěstí jsme neměly vybaleno. Oblečení šlo z těla, já tričko rovnou vyhodila. A obě jsme utekly na balkon. Janička volala makléři. Ten dorazil za půl hodiny – prý to nevadí, matrace se vymění, až to někdo koupí. Jenže hotel nevyměníš. Smrad, špína, rozklad. Past na naivní turisty a koupě chtivý Čechy. A jak to dopadlo? Zůstaly jsme? Odjely? Našly jsme jiné ubytování? Co všechno jsme ještě o tomhle dost podivném rezortu zjistily? Pokračování příště 😊

Domácí poké s mletým hovězím a jasmínovou rýží Rychlé. Barevné. Výživné. A hlavně – žádný stres s přípravou.Tohle je moje domácí verze poké bowlu – původně havajské misky, kterou si dnes přetváří každý po svém. U mě doma frčí tahle s masem a hromadou zeleniny. Dělám ji, když chci něco svěžího a výborného, ale nemám čas stát u plotny hodinu. 🛒 Co budeš potřebovat: 1 cibuli 1–2 stroužky česneku cca 400 g mletého hovězího masa olivový nebo řepkový olej sůl, pepř, kari, sladká paprika, chilli sušený nebo čerstvý koriandr jasmínovou rýži čerstvou zeleninu dle chuti: ledový salát, rajčata, okurka, avokádo, mrkev… co dům dá Postup: Uvař jasmínovou rýži podle návodu. Na pánvi orestuj cibuli a česnek na troše oleje, přidej všechny kořenící hrdiny (kromě koriandru). Přidej mleté maso, orestuj doměkka, osol, přidej koriandr a dochuť podle svých chutí. Připrav misku: do misky vlož zeleninový základ (natrhaný salát, nakrájenou zeleninu), navrch dej porci rýže a teplé maso. Chutě se krásně propojí – a ty máš výborný a sytý oběd (nebo večeři) na stole za chvilku. Tip navíc: Používám olivový olej ve spreji, když chci jídlo trochu odlehčit. Praktický trik pro všechny, co mají rádi chuť a svědomí v rovnováze. Dobrou chuť! Naďka

Jak vyvézt mámu k moři a přežít all inclusive s úsměvem Moje máma nebyla u moře dobrých dvacet let. A protože jí bylo osmdesát na dohled, rozhodla jsem se ji vyvézt. Nešlo to úplně samo. Máma má kardiostimulátor a pohybuje se s obtížemi, takže jsme hledaly zájezd koncem května – žádné vedro, bezbariérový hotel, pokoj s výhledem na moře a bazén ideálně hned pod okny. A povedlo se. Jelo se na Kos. VIP letištní zážitek pro tři generace Poprvé jsme využili letištní asistenci – a byla to paráda. Rychlejší odbavení, přednostní nástup do letadla, žádné schody. Na Kosu nás sice čekalo menší zdržení, ale brzy jsme seděli v autobuse směr hotel. Ten na první pohled vypadal jako pětihvězda. Na druhý? Spíš tři a půl. Ale o tom později. All inclusive: když ti někdo pořád chce zvednout zadek z lehátka Hotel měl všechno, co má mít – bazény, bar na pláži, nekonečné švédské stoly a samozřejmě animátory. Mladí, švarní, neklidní – takoví ti kluci, co se za den pětkrát převlečou, ať prší nebo pálí slunce, a neúnavně zvedají každého z deky. Vodní aerobik? Jasně. Ranní jóga? Proč ne. Máma je ignorovala s královským nadhledem, já si s nimi občas zacvičila. Bylo to fajn – i když občas rušili můj svatý klid. Jídla bylo hodně, někdy i chutné, ale ta atmosféra „jídlo je vždy a všude“ je lehce podmanivá i zneklidňující. Člověk ztratí pojem o čase i žaludku. Kardamena: Procházka do města, kde to trochu žije Městečko v docházkové vzdálenosti, s tavernami, suvenýry, výhledy na moře. Klidné, milé. Ale i tady jsme si všimli něčeho zvláštního – opuštěné domy, rozestavěné hotely, ruiny. Jako by se tu čas zastavil. A to nebylo naposled. Město Kos: Hippokratův duch a všudypřítomná očka proti uhranutí Autobusová linka nás zavezla do hlavního města Kos – malebného městečka s přímořskou atmosférou, palmami a přístavem, kde kotví luxusní jachty, trajekty do Bodrumu i výletní lodě mířící na okolní ostrovy. Všechno tu dýchá směsí historie a lehkého turistického chaosu. V centru najdete hezké náměstí s trhem, kde se mísí vůně bylinek, oliv, sýrů a sladkostí, vedle stánků s cetkami a ledvinkami „Versage“. Uličky jsou lemované krámky s typickými řeckými šperky, korály, modrými očky proti uhranutí i nekonečnými variacemi na téma „made in Greece“. Kromě toho se tu nachází i archeologické muzeum, ukryté v jedné z neoklasických budov, a samozřejmě ruiny Asklepionu – slavného antického léčebného komplexu. Právě tady měl léčit a učit Hippokrates, zakladatel moderní medicíny, který věřil, že léčit se má nejen tělem, ale i duší. Dnes zbyly z Asklepionu jen kameny a výhledy – ale i ty mají co říct. Město Kos je jako ostrov sám: něco mezi starým světem, turistickým pohledem a ospalým řeckým dopolednem. A tahle směs funguje, i když občas trochu drhne. Bodrum: tam, kde se smlouvá a fejk je poklad Výlet trajektem do tureckého Bodrumu byl kapitola sama pro sebe. Už cesta – pasová kontrola jako z thrilleru, nekonečné fronty, a pak jsme se ocitli ve světě, kde všechno křičí: „Kup mě, ale smlouvej!“ Krámky narvané „Gucci“, „Nike“ a „Kelvin Kleinem“, pach levných parfémů a mořské soli. Syn se tu cítil jako ryba ve fejkové vodě – poznal originál od kopie na první dobrou. Já se potila při smlouvání a byla překvapená, jak mi to vlastně jde. Zvlášť když mi bylo jasné, že i po slevě na nás vydělali víc než dost. Zastávka v přístavní restauraci byla odměnou – turecký kebab a pizza, kterou syn označil za „divně dobrou“. A zmrzlina? Tu tady nedostanete bez představení – točení, házení, natahování… a samozřejmě nečekaného odtažení lžíce ve chvíli, kdy si myslíte, že už ji máte. Do toho všeho svolávání k modlitbě, žár slunce, moře lidí… Byla to smyslová přetíženost v tom nejlepším slova smyslu. A jo, bylo to super. Výletní loď, modrá laguna a vrak, co skoro nebyl Poslední výlet byl pro celou posádku – půjčili jsme si auto (půjčovna skoro u hotelu!) a vyrazili do Kosu. Serpentiny v horách mi daly zabrat – já a řízení v horách nejsme kamarádi. Ale výhledy stály za to. Výletní loď nás vzala do Modré laguny – nádherné místo s tyrkysovou vodou. Ukázali nám i „vrak“ lodě přes skleněné dno – no, viděla jsem kus rezavého železa, ale chápu, že marketing je mocný čaroděj. Kos bez filtru: krásný, ospalý, rozpadající se Kos má krásné moře, výhledy, pár příjemných míst. Ale taky hodně smutných zákoutí. Nedostavěné domy, opuštěné hotely, místy až neuvěřitelný nepořádek. Není to místo, které žije – je to místo, které spíš přežívá. Zdravotnictví? Téměř neexistuje. Migrace a ekonomická krize Řecka jsou tu cítit z každého rohu. Některé části působí jako výkladní skříně pro boháče – luxusní resorty, opulentní vily – a o pár metrů dál pasou kozy u rozpadlého betonu. Závěr? Kos je jako řecká tragikomedie – občas k smíchu, občas k pláči, ale určitě k zamyšlení Nevím, jestli bych se sem vrátila. Ale nelituju. Byla to dovolená, na kterou nezapomenu – pro své kontrasty, zážitky i ten krásný okamžik, kdy máma večer seděla na terase, dívala se na moře a řekla:„Tohle stálo za těch dvacet let čekání.“