Opět se ve mně ozvala touha někam vyrazit. Přiznám se, že už jsem docela dlouho přemýšlela kam. Čechy máme se synem procestované téměř křížem krážem. Ještě nám společně chybí třeba Slapy nebo Zvíkov, kde jsem mimochodem kdysi zamlada trávila docela dost času na brigádě u nadšenců do bungee jumpingu.
Z mostu jsem tenkrát opravdu skočila. Nechtěla jsem po hlavě, i když mě všichni přemlouvali. Prý když skočím po nohách, může mě při návratu bouchnout lano přes ruku. Samozřejmě jsem si nedala říct. A samozřejmě mě to lano přes tu ruku prásklo tak, že jsem měla modřinu skoro od ramene až po loket. Byl to slušný adrenalin – nemyslím modřina, ten let vzduchem. Ale že bych si dneska místo snídaně šla skočit z mostu? To asi ne.
Druhý skok byl z jeřábu. Tentokrát po hlavě. A pode mnou beton. No a tím moje bungee kariéra skončila. Ale sakra… kam jsem to zase odbočila? Mám přece psát o Hřensku, ne vzpomínat na mládí. Asi se hlásí padesátka.
Takže zpět do současnosti. Nakonec padla volba na Hřensko. Původně jsme chtěli jet vlakem do Děčína a odtud autobusem, ale protože byl květnový svátek a času nebylo nazbyt, sedli jsme do auta a zamířili rovnou tam.
Co se ukázalo jako první chyba
Parkoviště byla beznadějně plná a místo jsme nakonec našli až na parkovišti Mezní Louka, kde zrovna někdo odjížděl. Ulevilo se mi. Tedy do chvíle, než jsem zaplatila parkovné a byla asi o dvě stovky lehčí.
Říkala jsem si, že nejdřív sejdeme dolů k Divoké soutěsce, projedeme se na lodičkách a potom třeba zvládneme ještě Pravčickou bránu.
Optimismus mi vydržel sotva dvacet minut
Nejdřív jsme došli k rozcestníku. A pak jsem zjistila, že opravdová cesta teprve začíná. Před námi bylo asi sedm set metrů prudce dolů po schodech. Tedy… oficiálně sedm set metrů. Já bych přísahala, že to byly minimálně dva kilometry.
Když jsme konečně dorazili k řece Kamenici, loď nikde. Museli jsme pokračovat ještě kus dál kolem skalních převisů. Ale musím uznat, že to bylo opravdu krásné. Nahoře bylo vedro, dole příjemný chládek a člověk měl pocit, že se ocitl v úplně jiném světě. Jenže mně v hlavě běžela pořád jedna jediná myšlenka: „Bože… vždyť my to všechno půjdeme zase nahoru.“ A nemohla jsme tomu uvěřit, určitě tu je ještě jiná cesta. Loďka určitě má další zastávku a tam bude cesta minimálně schůdnější. Po vystání nepříliš dlouhé, ale ani úplně ne malé frontyfronty jsme konečně nastoupili na lodičku.
Pan převozník se nás snažil bavit různými historkami. Upřímně řečeno, moc mu to nešlo, ale jednu věc zdůraznil asi pětkrát.
„Jediná cesta zpátky vede stejnudy.“
Na mě šly mdloby. Dříve bylo možné pokračovat dál přes Edmundovu soutěsku, jenže ta je po požáru Českého Švýcarska stále uzavřená a z lodičky už se dál vystoupit nedá (aktuálně byla uzavřená na konci května 2026). Samotná plavba trvala asi patnáct minut a byla opravdu nádherná. Skály kolem vody mají své kouzlo.
Kam v létě k vodě? Plus tip na výlet lodí
Mami, nesmí tě předběhnout!
Pak ale přišla ta část, na kterou jsem se vůbec netěšila. Výšlap zpátky. V jednu chvíli jsem měla pocit, že tam snad umřu. Nechtěla jsem ale hysterčit, tak jsem si pořád opakovala: „To dáš.“ Syn mě motivoval po svém. Pár metrů za námi totiž šly dvě sympatické paní z Polska. Obě měly pár kilo navíc a můj syn prohlásil:
„Mami, hlavně tě nesmí předběhnout.“
Jedna z dam odpadla někde dole. Jenže ta druhá… Ta se mi začala v půlce kopce nebezpečně přibližovat. Ve mně se okamžitě probudila soutěživost. Ta paní samozřejmě vůbec netušila, že právě závodí. Zato já jela naplno. Snad bych se po tom kopci i plazila, jen abych neprohrála. Nakonec jsem se nahoru opravdu doplazila jako vítěz.
Tak kam se ještě podíváme?
Sípala jsem ještě dobrých deset minut. Jako astmatik jsem měla pocit, že moje plíce právě kolabují. Ale zvládla jsem to. A vlastně ani nevím, jestli jsem byla šťastnější proto, že jsem porazila nic netušící Polku, nebo proto, že už ten kopec mám konečně za sebou. Když jsme nahoře zjistili, že za chvíli jede autobus zpátky do Hřenska, bylo rozhodnuto.
Cestování po padesátce: moje tipy a zkušenosti z cest
Pravčickou bránu jsme tentokrát vzdali. Jak já ty kopce od mládí nemám ráda. Vždycky mi dojde dech. A je úplně jedno, jestli vážím o deset kilo míň nebo víc. Dole v Hřensku jsme si po tom výkonu samozřejmě museli dopřát občerstvení. Restaurace, která vypadala nejlíp, byla úplně plná, takže jsme skončili v jiné. Tam se podle mě zastavil čas někdy v devadesátých letech. Já si dala Birell. Syn palačinku. Vypadala taky jako z devadesátek. Ale chutnala mu, takže vlastně proč ne. Po obědě jsme se ještě prošli po Hřensku a já si najednou uvědomila, co mi tam vlastně celou dobu nesedí. Ty skály.
Vím, že většina lidí je miluje, ale na mě působily až moc stísněně. Mám ráda otevřené krajiny, výhledy, moře… Tady jsem měla pocit, jako by se na mě ty skály trochu zavíraly.
Když k tomu připočtu stopy po ničivém požáru, který oblast před pár lety zasáhl, musím přiznat, že mě samotné Hřensko úplně neokouzlilo. Možná jsme ale zvolili špatnou trasu.
Dnes bych ten výlet udělala jinak
Nechala bych auto doma, dojela vlakem do Děčína, odtud autobusem do Hřenska a pokračovala do německého Bad Schandau. Odtud jezdí přívoz přes Labe a dá se krásně kombinovat výlet po obou stranách hranice. Navíc jsou tam nádherné termální lázně Toskana Therme, které po celodenním chození zní jako naprostý ráj.
Takže pokud se sem někdy vrátím, bude to právě tímto způsobem.
A jednu radu na závěr?
Jestli plánujete Divokou soutěsku, počítejte s tím, že cesta zpátky opravdu vede do kopce.
A není to kopeček.
Tip na trochu delší výlet:
- vlak do Děčína
- autobus do Hřenska
- Divoká soutěska
- přívoz v Bad Schandau přes Labe
- odpoledne v Toskana Therme
- druhý den klidně Drážďany
