Poslední roky jsou pro mě tím nejlepším dárkem zážitky. Vlastně jsem to tak měla vždycky, ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že právě vzpomínky mají mnohem větší hodnotu než cokoliv jiného hmotného. Tak jsem si koupila ístek na vlak a k narozeninám si nadělila výlet do Vídně.
Vlakem. Cesta měla trvat necelé čtyři hodiny, takže odjezd brzy ráno a návrat večer. Do Vídně jsme měli dorazit kolem desáté. Plán byl jasný – projít historické centrum, podívat se na Stephansplatz s ikonickou Katedrálou svatého Štěpána, vynechat Schönbrunn, který by mého pubertálního synka stejně moc nebavil, a místo toho zamířit do Prateru.
No… a tak se také stalo. Tedy skoro.
Do Vídně jsme sice dorazili, ale bohužel o tři hodiny později. Jak už bylo několikrát poznamenáno skvělou herečku Marií Ludvíkovou v mém oblíbeném filmu Mimořádná událost – národní dopravce prostě umí překvapit. Výluka na trati, několik vlaků před námi i za námi a bylo vymalováno.
Nakonec nám to vlastně až tak nevadilo. Dali jsme si v jídelním voze výbornou snídani, povídali si a i tu cestu jsme si nakonec docela užili.
Počasí nám přálo. Byl sice duben, ale venku bylo přes dvacet stupňů a svítilo slunce. A Vídeň na nás už na hlavním nádraží dýchla svou nezaměnitelnou, trochu císařskou atmosférou. Nebo jak se dnes moderně říká – vibem. A můj syn si, jako už tolikrát, neodpustil poznámku: „Hele, tady bych klidně žil.“ No… jsem zvědavá, kde jednou opravdu skončí.
Jednoduché cestování metrem
Cestování po Vídni je díky metru neuvěřitelně jednoduché. Vystoupili jsme přesně tam, kde jsme potřebovali – na stanici Stephansplatz přímo v srdci historického centra. Ve Vídni jsem byla asi před patnácti lety a musím říct, že si vůbec nepamatuju tolik kaváren, restaurací, bister a dalších podniků. Dnes je centrum doslova kulinářský ráj. A my samozřejmě museli ochutnat slavný císařský trhanec – Kaiserschmarrn. Kupovali jsme ho ve stánku Aida nedaleko Stephansplatzu. Prodávají ho i do kornoutu z okénka a před stánkem se stála docela slušná fronta. Zvolila jsem variantu se švestkovým přelivem.
Cena byla kolem šesti eur a musím říct, že to bylo naprosto famózní. Ještě teď se mi sbíhají sliny, když si na něj vzpomenu. Takže ne Sacher. Za mě jednoznačně trhanec. Jestli do Vídně pojedete, ochutnejte ho. Mám pocit, že je to vedle Sachrova dortu nový vídeňský hit. A když už jsme byli v Rakousku, nemohl chybět ani pořádný vídeňský řízek přes celý talíř s jejich lehkým bramborovým salátem. Taky výborný. Ceny jsou samozřejmě evropské, ale žádný šok se nekonal.
Chystáte se v létě nebo jindy na Gran Canarii? Já tam taky byla a tady jsou moje postřehy
Pak jsme na chvíli zamířili do Albertiny, jedné z nejznámějších vídeňských galerií umění. I když jsme neměli čas projít všechno, stálo to za to. Mám ráda, když se během cestování střídá ruch města s chvilkou klidu mezi obrazy. A přesně to nám Albertina nabídla.
Potom jsme nasedli na metro a nechali se dovézt do Prateru. Překvapivě mi jeho okolí trochu připomínalo naši Stromovku. Samotný lunapark mě ale popravdě moc nenadchl. Asi stárnu. Dřív jsem poutě milovala, dnes mě ten hluk, blikající atrakce a davy lidí spíš unavují.
No jo… jsem už padesátnice. 😊 Po dvou hodinách toulání jsme se pomalu vydali zpátky směrem na nádraží. Ještě jsme se chvíli prošli, dali si malé občerstvení a nastoupili do vlaku domů. Tentokrát už bez zpoždění. A musím říct, že i jeden jediný den mimo Českou republiku člověku neuvěřitelně pročistí hlavu.
V zimě je nejlépe v teple. Třeba v Thajsku. Jak jsem si užila tento za mě přenádherný kus světa si můžete přečíst tady
Vídeň za jeden den
Kolik nás to stálo?
Samotné jízdenky vyšly díky včasnému nákupu jen na pár stovek korun za osobu. O to víc mě překvapilo, jak snadno se dá za jeden den změnit prostředí, nasát jinou atmosféru a večer zase spát doma ve své posteli. A pka něco jídlo – za vídeňské řízky a pití pro dva jsme zaplatila něco kolem 45 EUR a pak ten trhanec cca 6 EUR. V Prateru se neplatí, pokud nechcete jít na centrifugu, jízdenky metrem kolem 2 EUR jedna cesta/jedne člověk. A v automatu na lístky jste si mohli jako jazyk zvolit češtinu, to mě mile překvapilo. Prostě ceny dost podobné Praze.
Jen jedna věc mě ale překvapila
V Katedrále svatého Štěpána už dnes není možné jen tak přijít, sednout si do lavice a chvíli být v tichu jako dřív. Část katedrály je přístupná zdarma, ale do mnoha míst se dnes platí vstupné. Přiznám se, že před patnácti lety jsem ten pocit vůbec neměla.
Časy se mění. Přesto bych jednodenní výlet do Vídně doporučila všemi deseti. Někdy totiž člověk vůbec nepotřebuje týden dovolené. Stačí jeden volný den, koupit si jízdenku, ráno nastoupit do vlaku a večer se vrátit domů s hlavou plnou nových zážitků.
A přesně o tom cestování podle mě je.
