Před sedmi lety jsem se léčila z rakoviny, po zjištění dvou nádorů v levém prsu. Byl to nejdřív šok. Rychle jsem ale nepříjemnou realitu přijala a všemi silami se snažila, abych se uzdravila. Kéž je můj příběh inspirací a nadějí. Všechny předchozí tři díly jsou tady: První díl Druhý díl Třetí díl Hojení Po operaci jsem chvíli bojovala se špatně hojící jizvou po levém prsu. Nakonec i to po několika týdnech a odsání dokola se tvořící tekutiny bylo zažehnáno. Má milá onkoložka mi předepsala pětiletou hormonální léčbu a poslala mne na radiologii, kde měli rozhodnout o následném ozařování. Paní doktorka na radiologii byla velmi sympatická, optimistická a dodala mi další naději na život v remisi. Ozařování jsem nakonec dle jejího posouzení nemusela podstoupit. Řeknu vám, že mi štěstím vyhrkly slzy. Po více jak půl roce začalo nad mým životem znovu vycházet slunce. Byla jsem z léčby sice vyčerpaná, k tomu měla ne moc příjemné vedlejší účinky hormonální léčba, ale já jsem zažívala jisté znovuzrození. Měla jsem euforii, když bylo venku hezky, když jsem viděla, jak je šťastný můj syna daří se mu, měla jsem radost z malých výletů. Dělaly mi radost drobnosti všednodennosti. Lék na únavu Na neutuchající únavu jsem si naordinovala pohyb. Každou možnou chvíli jsem vyrážela buď pěšky nebo na kole. Bylo to těžké, jednou jsme se dostala až 5 km od domova. Ano, pět kiláků na kole byla pro mě v tu dobu neskutečná dálka a výzva. Měla jsme pocit, že nazpátek už nedojedu, musela jsem během cesty domů několikrát odpočívat. Trvalo mi snad tři roky, než jsem se dostala alespoň do nějaké kondice. To ale přičítám i hormonální léčbě, která byla co do energie také limitující. Další problémem byly návaly. Několikrát za den jsem se zpotila tak, že jsem měla mokré vlasy a musela do sprchy. Návaly mě neopustily dodnes. I když jejich četnost a intenzita je už oproti tomu co bylo dříve je nyní malinká. A zase operace Po roce od léčby jsem na doporučení lékařů – onkologa a gynekologa postoupila ještě odstranění dělohy a vaječníků. Takže mě opět čekala rekonvalescence. Naštěstí vše probíhalo v pohodě a poměrně rychle. Kontroly na onkologii jsem první rok od léčby absolvovala jednou za čtvrt roku. Další rok jednou za půl roku. Dnes chodím na kontroly jednou za rok. To, že jsem v remisi považuji za zázrak a jsem za to nesmírně vděčná. Jen mě mrzí, že dnes už občas zapomenu, jak je život křehký a jak cenné je zdraví. Přeji všem, kteří potkala tato zlá nemoc, hodně sil, víry a naděje v uzdravení. A všem ostatním, aby se s ní nikdy nepotkali. Vaše Fifty    

Před sedmi lety po zjištění dvou nádorů v levém prsu jsem začala docházet na chemoterapii. Byl to šok. Rychle jsem ale nepříjemnou realitu přijala a všemi silami se snažila, abych se uzdravila. Kéž je můj příběh inspirací a nadějí všem, kteří to potřebují. Měla jsem za sebou čtyři cykly chemoterapie. Do stacionáře jsem chodila bez větších obav, i přesto, že jsem věděla, že budu odcházet s těžkým tělem, horkými červenými tvářemi, a nakonec mi nebude ani od žaludku moc dobře. Ono to není tak (nebo alespoň u mne tak nebylo), že by člověk po chemoterapii zvracel. Spíš to připomíná stav po oslavě s alkoholem, ale každý to vnímá jinak. Někdo je úplně v pohodě, jiný i přesto, že vždycky dostanete před chemoterapií lék proti nevolnosti, zvrací a celkově je mu zle. O tom, jak jsem zjistila nádor v prsu, co tomu předcházelo si můžete přečíst v prvních dvou dílech Statečná, nebo odevzdaná První 4 cykly chemo jsem zvládla vcelku dobře. Sice jsem byla unavená, divnou kovovou pachuť a bolavé dásně a srdce mi bušilo jako o závod, ale jinak jsem po týdnu od dávky chemo byla schopná pracovat. Pohybovala jsem v podivném vakuu, měla mozkovou mlhu, ale ani nevím jak jsem to zvládala. Čloěk toho zvládne opravdu hodně, a uvědomí si to až ve chvíli té největší krize. Asi umírám Průšvih nastal po pátém cyklu, kde mi byl namíchán jiný koktejl chemo. Byl den před silvestrem a mně začalo být hodně divně. Začalo mě bolet celé tělo, kosti, klouby. Myslela jsem, že mám chřipku. Ale tohle bylo o moc horší. O den později jsem už jen nehybně ležela v posteli, bála se pohnout, jelikož i mrknutí znamenalo obrovskou bolest. Jako kdyby do mně někdo vrtal vrtačkou. Nemohla jsem skoro ani dýchat, natož mluvit. Na chvíli mi trošku ulevil lék na bolest, ale nestačilo to. Takový stav trval 4 dny. Když jsme volali onkoložce, abychom jí řekli, co se děje, řekla, ať přijedu, jenže toho jsem nebyla schopná. Nevím proč jsme tenkrát nezavolali sanitku, jak nakonec poradila onkoložka, asi bych to v ní taky nevydržela. Každopádně jsem čekala, že buď to přejde, nebo prostě umřu. Pátý den večer jsem cítila, že se bolest zmenšuje. Byla jsem naprosto vyčerpaná, ale šťastná. Onkoložka pak řekla, že jsem měla na chemo jakousi alergickou reakci a že zbývající tři cykly budeme muset zrušit. Kontrolní ultrazvuk ukázal, že se nádory znovu trochu zmenšily, a tak jsem mohla za další dva týdny podstoupit operaci. Před operací O tom, že gynekologické oddělení v nemocnici Na Bulovce pamatovalo ještě v době před šesti lety hodně, ví každá z nás, která se tam kdy ocitla. To mě ale bylo docela jedno. Klepala jsem se pod nemocniční dekou zimou a hlavně strachy. Celou noc jsem neusnula, ani lék na psaní nepomohl. Do tří do rána jsem telefonovala s kamarádkou. To mě jakž takž uklidňovalo. Pak šla ale spát i ona. A já čekala až do rozednění a pak ještě chvíli, než pro mě přijel sanitář,a by mě odvel an operační sál. Na sále jsem měla pocit, že omdlím strachy, a když se mě už na operační stole operatér zeptal, jestli vím, co mě čeká, nejistě jsem kývla, že ano a zároveň prosila, ať mi nechá alespoň bradavky. Což ale bylo dle jeho slov nemožné. Panika ze ztráty Vzbudila jsem se na JIPce po třech a půl hodinách strávených v narkóze na operačním sále. První co jsem zavnímala bylo to, že jsem nějak menší a cosi mi chybí. Hrudník jsem měla obvázaný a prsa byla fuč. V tu chvíli se mě zmocnila panika až hysterie, špatně se mi dýchalo a chtělo se mi zařvat: Kde jsou moje prsa?! Okamžitě mi je vraťte! Naštěstí moje špatné psychické rozpoložení rozptýlila sestra, která mě dost agresivně nutila do jídla. Já jí říkala, že nechci, že budu zvracet. Ale ona ve své urputnosti nepřestala, postavola přede men na tác nějaké jídlo a já se pozvracela. Konečně pochopila, že jíst opravdu nebudu. Až teď zpětně si říkám, že je zarážející, že se mě nikdo nezeptal, jak mi je, nepřišel psycholog, nepromluvil se mnou. Zkrátka, nic. Můj hrudník byl najednou tak malý a plochý. Byla jsem ráda, že pod obvaz alespoň prozatím nevidím. Moje léčba i po propuštění z nemocnice pokračovala. Nemocné prso se ale nechtělo hojit. Mělo následovat ozařování a hormonální léčba…o tom, jak to bylo dál zase příště.

Teprve teď po sedmi letech jsem schopná vyprávět o své zkušenosti s rakovinou. A říjen – měsíc prevence rakoviny prsu mi opět připomněl, jak důležité je pečovat o své zdraví. O tom, jak jsem si na nádor v prsu přišla, proč se mi to stalo, a jak jsem našla onkologa až napodruhé, si můžete přečíst tady. Já se loučím Po zjištění, že se mi v těle usadily dva nádory, jsem musela v práci oznámit, že nevím, jak to se mnou bude dál. Bylo to takové mé období loučení. V hlavě mi běžely scénáře, které jsem různě kombinovala a zároveň hluboko v sobě věřila, že to přece ještě nemůžu zabalit, je tu můj malý Štěpán, který má jen mě a já jeho. Vymodlené dítě ze zkumavky, které jsem porodila skoro ve čtyřiceti, tu teď po tom všem nechám? Pěkně nasr.t! Milé překvapení Ale zpět k oznámení v práci. Hodný Michal mi vysvětlil, že se nic až tak neděje (nemyslel moji nemoc, ale mé působení v redakci po dobu mé léčby). Po chemoterapiích budu pracovat z domova. A hlavně, je pro moji psychiku zůstat v pracovním procesu. To, že bych měla i při léčbě chodit do práce mi schválila i moje milá onkoložka. Výsldekm bylo, že mě to víc povzbudilo k boji se zákeřnou nemocí. Vlasy Asi po dvou týdnech po první chemoterapii mi začaly padat vlasy. Nedalo se nic dělat, musely pryč. Vidím to jako dnes, jak sedím v naší koupelně s italskými kachličkami s jemným modrým proužkem a moje dlouhé světlé vlasy padají na bílé dlaždice. Žiletka nakonec vyhladila zbytky vlasu a kousek mě bylo pryč. První pohled do zrcadla mě rozplakal. Mimo to, že jsem vypadala jak z expedice Adam 84 ze seriálu Návštěvníci mi byla na hlavu zima. Kromě toho, že mě žrala rakovina, mě drapla i deprese. Proč máš holou hlavu? Když mě poprvé uviděl syn bez vlasů, vůbec to nechápal a řekla bych, že se mě i trochu bál. Mami, a proč nemáš vlasy? Tys je měla nemocný? A už ti nikdy nenarostou? Zněly mi jeho otázky v hlavě ještě dalších několik dnů. Doufám, že vlasy mi zase narostou a já budu zase zdravá, odpovídala jsem v duchu sama sobě. Zvláštní bylo, že jsem se opravdu bála, že mi vlasy nenarostou. Videa, co mě nakrkla Pendlovala jsem mezi prací, onkologií a postelí. Na víc jsem nestačila. O synka se staral především jeho otec. V práci mě naše grafička věnovala hezký šátek a taky mě začala zásobovat videi, kde Dušek mluvil s lidmi o rakovině. Jak jim zmizela rakovina bez léčby, jak to měly v hlavě a další blbosti. To mě neskutečně nakrklo. Jak vůbec může veřejně známá osobnost nabádat (i když nepřímo) k tomu, aby se tak těžce nemocní neléčili a uvěřili podivným ničím nepodloženým metodám? Vždyť tu jde o život! Vztekle jsem zavřela notebook a chvíli přemýšlela, jestli s tím můžu já teď něco udělat. Došla jsem k závěru, že ano. Léčit se a uzdravit. Pokoj na stacionáři Několikahodinové pobyty na stacionáři s kanylou v žíle se stejně postiženými ženami mi dával pocit naděje a taky toho, že jsem mezi svými. Mezi těmi, co ví, jak je život křehký. S těmi, co jsem se dosud kamarádila, bavila se, najednou jako kdyby se něco zadrhlo. Moje realita byla přežít. Myšlenky, a to co jsem prožívala, nemělo nic moc společného s běžným životem. A možná vyzařování toho, že jste právě mezi životem a smrtí, v okolí vyvolávalo strach. Proto se stáhli a odcházeli. Ale možná, že to bylo všechno jinak. Hrdinka Když vedle mne jednoho dne ulehla na lůžko paní, které už bylo přes sedmdesát a začala vyprávět svůj příběh, nemohla jsem uvěřit, že tohle všechno je možné přežít. Ve stručnosti, paní našli ve čtyřiceti nádor v prsu, ten vyléčili, pak měla nádor na děloze, tu vyndaly, následoval nádor na mozku, který úspěšně odoperovali, a teď tu ležela znovu s nemocným druhým prsem. Statečná, odhodlaná a přesto smířená, nám s láskou vyprávěla o svých vnoučatech a rodině. Ani náznak stížnosti na osud. A když začala fňukat její rodina, nekompromisně je uklidnila slovy: Přece si nemyslíte, že tu budu do sto padesáti. Nezapomenu na tu paní, která pro mne bude vždycky hrdinkou. Jsou menší V průběhu léčby jsem chodila pravidelně na ultrazvuk, aby se zjistilo, jestli nádor na léčbu reaguje. Tou nejlepší zprávou, že se oba zmenšily. Ale vyhráno určitě nebylo. Jak jsem si myslela, že umřu, udělala závěť a nakonec hledala svoje prsa. O tom všem příště.  

Teprve teď po sedmi letech jsem schopná o své nemoci vyprávět. V říjnu 2017 jsem nastoupila léčbu rakoviny prsu. A protože je říjen měsícem prevence rakoviny prsu a podpory žen, které s touto nemocí bojují, rozhodla jsem se po ltech můj příběh sdílet. Třeba svým vyprávěním o této nemoci pomůžu. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem si nahřála žíly, aby mi do nich mohla proudit oranžová tekutina, která měla rakovinu ve mně bující zabít. Al pěkně popřádku. Jak se mi v prsu objevil nádor Byly tam vlastně nádory dva. O jednom jsem věděla hned jak jsem si sáhla na prso a ucítila něco hodně tvrdého. Poslední dva roky jsem zažívala poměrně perné období. Často jsem měla virózy, záněty dutin a středouší, nakonec se objevilo astma a hypothyreóza. Půl roku před objevením nádorů se můj život skládal z velkých stresů. Od osobních problémů, přes velkou pracovní vytíženost až po stěhování, které proběhlo dvakrát za necelý rok. Náročná rekonstrukce domu byla poslední kapkou. Synovi byly čtyři roky a já jsem byla na všechno sama. Před létem jsme se konečně přestěhovali do vysněného domku a já věřila, že se vše zklidní. Pomoc až napodruhé Místo zklidnění a nasávání nové energie, jsem se cítila stále unavená. A pak to přišlo. Nahmatala jsem si tvrdou bulku, o které mi bylo jasné, že tam nemá co dělat. Nenapadlo mě nic jiného než pelášit na nejbližší onkologickou polikliniku. Což se záhy ukázalo jako chyba. Amatérský přístup místního lékaře, který nebyl schopný mi udělat potřebnou biopsii a ani na ultrazvuku neviděl co měl, moji léčbu o měsíc posunulo. Tady mi moc nepomůžou, řekla jsem si a brzy si vygooglila, že nejlepší je jít do velkého specializovaného onkologického pracoviště. Zavolala jsem na Zelený pruh v Praze a objednala se na ultrazvuk u nich. Termín nebyl úplně hned, což mě stresovalo, ale tak i přesto, že jsme tušila, že je to v háji, pořád jsem měla naději, že je všechno ok. Po třech týdnech jsem ulhla na lůžko a strachy snad ani nedýchala. Paní doktorka byla neskutečně empatická.  Až mě ta její lidskost dojímalo, měla jsem chuť ji obejmout, držet se jí a nepustit. Zvlášť, když šeptem sestře říkala, co v mém prsu vidí. A na mě se útěšně usmívala. I když mi našli v prsu nádory, a byla to rána, nějak jsem to ustála. Rozhodla se bojovat a zároveň se připravit na všechno. Samozřejmě, že na začátku slzy tekly proudem a moje myšlenky se upínaly k tomu, co bude se synem, když to nedám a nebudu. Vyšetření ze všech stran Ultrazvukem všechno teprve začalo. Následovala biopsie, krevní testy, scintigrafie, CT s kontrastní látkou. Pro mne vždy úplně příjemná vyšetření, jelikož mám klastrofobii a mám-li mít nad sebou a okolo sebe cokoliv, mám pocit, že se udusím nebo zešílím. Ale co by člověk neudělal pro záchranu svého života. Naštěstí se nikde jinde neukázalo, že by se rakovina šířila dál, a biopsie ukázala, že jsou nádory zapouzdřené, což je v takovém neštěstí štěstí. No a nakonec jsem i vzhledem k věku (bylo mi v té době 42 let) byla odeslána na genetické vyšetření, kde se zjišťuje, zda nejste nositelem mutace genu, který k rakovině přispívá. Bohužel se potvrdilo, že jsme nositelem genu CHEK2, který je považován za střední riziko vzniku nádoru prsu. Všechna vyšetření byla jasná a paní doktorka mi ordinovala léčbu. 8 cyklů chemoterapie a následně po zmenšení nádorů operace, poté s emělo rozhodnout o ozačřování a současně mla být nasazena hormonální léčba. Doporučena mi byla ablace obou prsů, vzhledem k horší genetice. Bylo mi jasné, že to nebude vůbec lehké období. Ale co následovalo jsem nemohla ani tušit. Přesně podle hesla: když nezažiješ, nevíš. O tom, jak mi po oranžándě těžklo tělo, jak jsem se loučila a potkala nové onkokamarády až ke (zatím) zdárnému konci léčby k přečtení: Jak jsem potkala rakovinu: všechny díly najdete pod sebou Vaše Naďka

Jakým směrem se ubírá život v padesáti? Takové malé zamyšlení za polovinou léta. Možná něčím se vymykám většině. Menopauzu mám už dávno za sebou kvůli nemoci, která udeřila ve čtyřiceti a můj syn teprve před rokem vstoupil do puberty. Ale i tak, ty pocity budou asi s ohledme na naši aktuální životní situace v něčem podobné. Co zažívám Určitě to, že začínám vnímat tu neviditelnost – občas to v naší společnosti zazní, žena padesát plus už nikoho moc nezajímá. Ale proč? Ptám se pořád dokola, protože zvlášť dnes, kdy se míra dožití posouvá k osmdesáti, máme před sebou ještě ještě pořád kus života. A ten může být sice jiný než ve dvaceti nebo čtyřiceti, ale pořád hezký. Na druhou stranu ten tlak na kult mládí vytváří to, že ženy se za každou cenu snaží být mladší, než jsou. Přijde mi to většinou směšné. Jedna věc je o sebe pečovat, to je v pořádku, ale proč se stále snažit udělat ze sebe někoho, kým jsem už vlastně byla? Je to začarovaný kruh Ženy v padesáti se mohou cítit frustrované z mnoha aspektů života. Fyzické krásy ubývá, muži už po nás tolik netouží, děti jsou už velké a tolik nás nepotřebují, v práci nám dávají najevo, že jsou tu mladší. V horším případě práci ztrácíme, manželé odcházejí za mladšími, děti třeba ani nemáme, nebo se odstěhují daleko a my se ocitáme samy ve věku, kde stáří je před námi – když ne úplně za dveřmi – a mládí je nenávratně pryč. Pociťujeme první příznaky stárnutí, některé z nás sem tam i nějaký zdravotní handicap. Plná, nebo poloprázdná sklenice? Ale taky se to dá pojmout z druhé strany. A to mě na životě baví, že máte na výběr. Jak říká má přítelkyně, vždycky si můžeš vybrat a vidět, jestli je sklenice poloprázdná nebo je do poloviny plná. Když ji vidíte spíše plnou než prázdnou, může být život v padesáti skvělý. I bez plastik, drsných diet a dalších pro mě trapných kamufláží skutečného věku. Stačí se s grácií podívat do zrcadla, zamávat mládí a užívat života ve svém věku. Navíc, nevím, jestli jste si všimli, ale i bez příkras my padesátnice vypadáme daleko mladší než na maminky či babičky. Co je na padesátce úžasné Možná je to už klišé, ale pravdivé. Valná většina z nás nemusí vstávat v noci k dětem, připravovat svačinky, dělat s dětmi úkoly, vařit pro celou rodinu a k tomu ještě po práci, žehlit hordy prádla, být dokonalou matkou a manželkou a k tomu ještě třeba manažerkou. Máte čas na sebe a pro sebe. Kdy se vám to naposledy stalo? Vzpomeňte si na tu svobodu, kdy jste mohla spát o víkendu do dvanácti, kdy jste si mohla s kamarádkami povídat, jak dlouho vydržíte a druhý den klidně celý bez výčitek prospat, kdy jste si mohla dovolit neohlížet se na druhé a věnovat se svým koníčkům. No není to pecka? Návrat k sobě Zkrátka podle mě je tenhle věk takovým návratem k sobě samé, do doby, kdy jsme byly sice o něco mladší, ale zase ne tak zralé, abychom si mohly vše dosyta vychutnat. Vraťte se tak trochu v čase a znovu v sobě objevte svobodu a odvahu, která vám v mládí jistě nechyběla. Život může být jízda i po padesátce. Jen to jen na nás, jak se svým časem tady naložíme.