Představte si, že jste právě oslavili padesáté narozeniny. Ačkoli jste plní energii, s bohatými zkušenostmi a chutí do práce, najednou vás v zaměstnání začnou přehlížet. Kolegové mladší o dvacet let vás vnímají jako někoho, kdo „už to má za sebou“. Nebo naopak – jste mladý člověk s ambicemi, ale lidé kolem vás mají pocit, že „ještě nemáte dost zkušeností“ a neměli byste mít tolik názorů. To je ageismus – diskriminace na základě věku, která může potkat kohokoliv. Když věk rozhoduje místo schopností Ageismus není jen o starších lidech. Jako dvacetiletá jsem se setkala s tím, že moje názory nebyly brány vážně, protože jsem byla „mladá a naivní“. O několik let později jsem ale slyšela svou matku, jak si stěžuje, že se v práci cítí neviditelná jen proto, že oslavila šedesátku. Přemýšlela jsem, jak je možné, že společnost na lidi hledí jinak jen kvůli číslu v občance. Tento fenomén se vyskytuje všude – v pracovním prostředí, zdravotnictví i každodenních interakcích. Starší lidé jsou vnímáni jako méně flexibilní a neochotní učit se nové věci, zatímco mladší generace často čelí předsudkům, že jsou nezodpovědní nebo nezkušení. Máte věkové předsudky? Zamyslete se nad tím, jak přistupujete k lidem různého věku. Odpovězte si na tyto otázky: Automaticky předpokládáte, že starší lidé neumějí používat moderní technologie? Máte pocit, že mladí lidé nemají dostatečné zkušenosti, aby dělali důležitá rozhodnutí? Cítíte se nepříjemně, když pracujete s někým o generaci starším nebo mladším? Myslíte si, že určité věkové skupiny už nemohou být inovativní? Pokud jste na některé z těchto otázek odpověděli „ano“, možná i vy podvědomě vnímáte lidi skrze jejich věk, místo toho, abyste posuzovali jejich skutečné schopnosti. Jak bojovat proti ageismu? Nejdůležitější je si přiznat, že věkové stereotypy existují, a snažit se je překonat. V práci měli hodnotit lidi podle dovedností, ne podle toho, kdy se narodili. V běžném životě bychom se měli učit od všech generací – mladší mohou přinést nové pohledy a starší zkušenosti. Kniha, která mě donutila přemýšlet Pokud vás toto téma zajímá, doporučuji knihu socioložky Lucie Vidovićové „Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti“  Autorka se  ní věnuje věkové diskriminaci jako jevu moderní doby a přináší nové pohledy na stárnutí. Z jejích výzkumů jasně vyplývá, že ageismus je problém, který se dotýká všech – bez ohledu na to, zda jsme mladí, nebo staří. Věk a předsudky Věk je jen číslo, ale předsudky, k němuž přidáváme, které mohou ovlivnit životy lidí kolem nás. Zkusme se na svět dívat jinak – nejen přes generaci, ale přes schopnosti, zkušenosti a hodnoty, které každý z nás přináší. Jaké máte zkušenosti s ageismem vy? Vaše Naďa

Někdy mě přepadne myšlenka: Proč jsem si tohle všechno nedovolila dřív? Proč jsem roky žila podle pravidel, která jsem si ani sama nenapsala? Proč jsem se tolik přizpůsobovala, snažila se být hodná, slušná, ne moc hlučná, ne moc viditelná? Možná bych si mohla vyčítat ztracený čas. Ale víš co? Nechci.Protože teď je jiný čas. Teď si konečně dovoluju věci, na které jsem dřív neměla kuráž. A vůbec nevadí, že to přišlo „až“ po padesátce. Důležité je, že to přišlo vůbec. Tak tady to je. Můj seznam věcí, které jsem si dlouho nedovolila. A které si dnes už neodpírám. 1. Říkat „ne“ bez výčitek Už se neomlouvám za to, že si chráním svůj čas a energii. Nejsem zlá. Jen už nejsem k dispozici úplně všem. 2. Nosím, co se mi líbí – ne co se čeká Na věk nehledím. Když se mi líbí třpytivé boty nebo halenka s výstřihem, tak si je vezmu. Ne proto, že „můžu“, ale protože chci. 3. Jdu klidně sama na kafe, do kina nebo na výlet Sama neznamená opuštěná. Znamená to, že si umím být dobrou společností. 4. Přiznávám, že něco nevím nebo neumím Dřív bych radši vyhořela, než si přiznat slabost. Teď řeknu: Nevím. Naučím se. Pomůžeš mi? A svět se nezhroutil. 5. Směju se nahlas – i když je to „nevhodné“ Neudržím se. A vlastně ani nechci. Protože radost je nakažlivá a smích je moje superpower. 6. Mluvím o věcech, o kterých se dřív mlčelo Menopauza, úzkosti, sex, osamělost, těžké vztahy – nic z toho není ostuda. Jen život. 7. Zamilovala jsem se – i do sebe Láska k sobě je základ. Není to sobecké. Je to nutné. A krásné. 8. Měním názory – a nestydím se za to Růst znamená vyvíjet se. A někdy i přiznat, že jsem se mýlila. Dřív bych to neunesla. Dneska? Učím se každý den. 9. Nechci být „ta hodná“ za každou cenu Jsem milá, když chci být milá. Ne proto, že se to očekává. A občas jsem drsná – protože taková taky jsem. 10. Dovoluju si snít – bez výmluv a bez hranic Píšu. Tvořím. Plánuju. Ne jako únik z reality, ale jako její rozšíření. A je mi v tom dobře. Možná to mělo přijít dřív. Ale já říkám – nevadí. Důležité je, že je to teď. A teď je sakra dobrý čas začít žít naplno.

Odmalička jsem měla sen o velkém přátelství na celý život. V dětství jsem ho našla – nebo jsem si to alespoň myslela. Byly jsme nerozlučné, sdílely jsme tajemství, smály se společným hloupostem a věřily, že to tak zůstane navždy. Pak přišla dospělost, vzdálenost, změny. A s nimi přišla i nová velká přátelství – jedno z nich dokonce přerostlo v city a touhu... Kladu si otázky Teď si kladu otázku: Co vlastně dělá přátelství opravdovým? Je to společně strávený čas? Je to schopnost se k sobě vrátit, i když nás život zavane jinam? Nebo je to hluboká důvěra, pocit, že při druhém člověku můžeme být sami sebou, ačkoliv už nejsme stejní jako kdysi? Co nás rozdělí Co nás může rozdělit? A je chybou připomenout příteli, že byl jiný, a být k němu upřímný, když se cítíme jeho chováním frustrováni? Je přítel ten, kdo odejde bez vysvětlení a pak se bez vysvětlení vrátí? Je přítel ten, kdo nesnese upřímnost, byť je bolestivá? A je přítel ten, kdo říká věci, které mohou druhého zranit? V novém podcastu o lásce přes internet. Je to pro zralé ženy šance, nebo zklamání? Zajímalo by mě, jak to víte vy. Jaké přátelství nejvíce ovlivnilo váš život? Myslíte, že dětská přátelství mohou vydržet po celý život? A jak poznáme, že je někdo opravdu příteli? Podělte se se mnou o svůj pohled. Každé přátelství má svůj vlastní příběh – a třeba ten váš pomůže pochopit i ten můj.

film a doba

Téma stárnutí je pro celebrity stejně jako pro nás všechny velmi osobní a často i složité. Tlak na věčný mládí a dokonalý vzhled je v showbyznysu obrovský. Jak se s tím vyrovnávají jednotlivé osobnosti, je velmi individuální a záleží a na jejich osobnosti, životních zkušenostech nebo i kultuře. Některé celebrity se rozhodnou stárnutí přijmout s grácií a zdůrazňují, že věk je jen číslo. Objevují v něm nové krásy a možnosti. Jiní se snaží stárnutí co nejvíce oddálit pomocí plastických operací, botoxu, intenzivní péče o pleť a zdravého životního stylu. Mnoho celebrit se snaží najít zlatou střední cestu. Chtějí vypadat dobře, ale zároveň si uchovat svou přirozenou krásu a osobnost. Někdo zase zdůrazňuje, že krása není jen fyzická, ale také vnitřní. Zaměřují se na osobní rozvoj, duševní zdraví a mezilidské vztahy. Jak stárne Jennifer Aniston nebo Brad Pitt? Helen Mirren: Je známá svým přirozeným vzhledem a kladným vztahem ke stárnutí. Často hovoří o tom, že je důležité přijmout své tělo a věk. Jennifer Aniston: Přestože čelí neustálému tlaku na dokonalý vzhled, snaží se udržovat zdravý životní styl a vyhýbá se drastickým zásahům do vzhledu. Brad Pitt: Po rozvodu se zaměřil na charitativní práci a založil vlastní produkční společnost Plan B Entertainment. Jeho filmy jako 12 let otroka nebo Moonlight získaly řadu ocenění. Kromě rozvodu se musel vypořádat s problémy s alkoholem a jinými závislostmi. Otevřeně o tom hovořil a stal se inspirací pro mnoho lidí, kteří se potýkají s podobnými problémy. Jeho životní moudro? „Život je příliš krátký na to, abys pil špatné víno.“ Madonna: Ikonická zpěvačka i v padesáti překvapuje svou energií a neustálou touhou po nových výzvách. Vyzkoušela si například jógu, kabalu a dokonce i taneční vystoupení v Cirque du Soleil. Celý život čelila kritice za svůj věk, vzhled a odvážný styl. Přesto se nikdy nenechala zastrašit a pokračovala v překračování hranic. Její životní moudro? „Buď originální, buď sama sebou.“ George Clooney: Po úspěšné herecké kariéře se zaměřil na režii a produkci. Je spolumajitelem společnosti Casamigos Tequila a aktivně se angažuje v charitativních projektech. Přestože působil jako charismatický a úspěšný herec, trpěl dlouhodobými zdravotními problémy. Jeho životní moudro? „Život je příliš krátký na to, abys pil špatné víno.“ Jamie Lee Curtis: Otevřeně hovoří o svých zkušenostech s plastickými operacemi a vyzývá ostatní ženy, aby se milovaly takové, jaké jsou. Pravdou je, že v různých kulturách je stárnutí vnímáno odlišně. Někteří lidé jsou více narcisticky zaměřeni a snaží se zachovat svůj mladý vzhled za každou cenu, zatímco jiní jsou více zaměřeni na vnitřní hodnoty. V některých profesích je mladý vzhled výhodou, zatímco v jiných je zkušenost a moudrost spíše ceněna. Negativní zkušenosti, jako například nemoc nebo úmrtí blízkých, mohou změnit pohled na stárnutí, a to platí i pro známé osobnosti.

Hranice možností se stále posouvají, a i otázka mateřství v pozdějším věku stává stále aktuálnější. Zatímco dříve bylo běžné, že ženy rodily ve dvaceti, dnes se stále častěji setkáváme s příběhy žen, které se staly maminkami v padesáti. A celebrity nejsou výjimkou. Slavné maminky padesátnice Do kategorie matek „seniorek“ patří populární zpěvačka Madona, která porodila své čtvrté dítě ve věku 52 let. Podobně na tom je Janet Jackson.Slavná zpěvačka se stala matkou v padesáti a její těhotenství bylo překvapením pro fanoušky i média. Herečka známá ze seriálu La Femme Nikita Peta Wilson porodila své první dítě ve věku 50 let. Z českých celebrit je asi nejznámější ředitelka nadačního fondu Kapka naděje Vendula Pizingerová, která porodila v 48 letech zdravého syna. Proč se rozhodly pro mateřství v takovém věku? Ženy, které se rozhodly pro potomka až ve zralém věku často říkají, že se cítily připravené na mateřství, že mají dostatek zkušeností a stability. Některé z nich se rozhodly pro mateřství v pozdějším věku, protože se chtěly věnovat kariéře nebo cestovat. Jiné zase jednoduše nenalezly vhodného partnera dříve. Má to své výhody Mateřství je pro mnoho žen zdrojem nesmírné radosti a naplnění. Děti mohou přinést do rodiny nové energie a posílit vztahy mezi členy domácnosti. Ženy, které rodí v pozdějším věku, často přinášejí do výchovy více zkušeností a moudrosti. I když jsem se stala matkou před čtyřicítkou, mohu potvrdit, že na tom něco je. Pozdější mateřství má ovšem i své stinné stránky Těhotenství a porod v pozdějším věku mohou být spojeny s vyšším rizikem zdravotních komplikací, jako je například gestační diabetes, vysoký krevní tlak nebo předčasný porod. Děti narozené ženám ve vyšším věku mají vyšší riziko předčasného porodu. S věkem ženy se zvyšuje riziko genetických abnormalit u dítěte. Společenský pohled Společenský pohled na mateřství v pozdějším věku se v průběhu let výrazně změnil. Zatímco dříve bylo považováno za neobvyklé, dnes je to stále častější jev. Přesto stále existují určité předsudky a obavy spojené s mateřstvím ve vyšším věku. Ženy, které rodí v pozdějším věku, mohou čelit různým formám stigmatizace. Mohou být například obviňovány z toho, že jsou sobecké nebo že nejsou schopny poskytnout dítěti to nejlepší.

Půl století plného lásky, radosti, ale i starostí. Tak by se dal jednoduše vystihnout Alenin život. Teď, když její děti odrostly a postupně opouštěly rodinné hnízdo, a ona si mohla znovu užívat svobody, se její život úplně zhroutil. Místo radosti jí postihly deprese a chvíle, které mohla mít jen pro sebe, nahradila závislost. David, její syn, už rok bydlel se spolubydlícími v Praze. Aleně se stýskalo po jeho vtípkách a večerních debatách u večeře. Dcera Markéta, její zlatíčko, se zase chystala na vysokou školu do zahraničí. Alena věděla, že je to správné rozhodnutí, že dcery budoucnost leží jinde. Přesto se jí srdce svíralo při pomyšlení na prázdný dům. Celý život se točila kolem rodiny. Manžel, děti, domácnost – to byly její priority. Kariéru obětovala, aby mohla být pro své blízké oporou. Teď, když děti odcházely, se cítila ztracená. Neměla žádné koníčky, které by ji naplnily, žádné kamarádky, s nimiž by mohla trávit volný čas. A manžel? Ten se věnoval své práci, která pro něj byla celý život i koníčkem. Večery byly nejhorší. Alena se toulala z místnosti do místnosti, prohlížela si rodinné fotografie, vzpomínala na všechny krásné chvíle s dětmi. Někdy se jí zdálo, že slyší dětský smích, nebo že cítí vůni Markétina oblíbeného parfému. Ale to bylo jen v její hlavě. Nemohla spát, tak si začala brát prášky na spaní. Zjistila, že jí pomáhají zapomenout, tak zašla k doktorovi a řekla mu, že potřebuje léky na deprese. Ty dostala. Ale brzy chtěla další. Na uklidnění. Lékař jí i tentokrát vyhověl. Nutila se do všeho, co měla dělat a nic ji nebavilo. Často se přistihla, jak sedí na pohovce a jen tak zírá před sebe. Manžel se jí zpočátku snažil povzbudit, vytrhnout z její letargie, ale Alena byla ke všemu hluchá. Navíc ty léky začala brát víc než měla, chtěla se úplně umrtvit. To trvalo rok. Bez léků neusnula ani nebyla schopná alespoň základně fungovat. Jednou Alena objednávala na internetu dárek pro manžela k narozeninám, a napadlo jí, že do vyhledávače zadá větu: co dělat, když děti odejdou z domova. Divila se, kolik článků a diskuzí google našel. Když je pročítala, zjistila, že se v jednom shodují. Je důležité najít si nové zájmy, seznámit se s novými lidmi. Alena si uvědomila, že na tom něco bude. Jen jí chvíli trvalo, než to přijala. Dalších pl roku se prala s tím, aby si léky snížila a začal se sebou něco dělat. Další měsíce, když se jí podařilo zbavit se všech tlumících prostředků se přemlouval k nějaké akci. Alespoň začala chodit na procházky do přírody. Postupně se uvolňovala a vzpomínala čím dál víc na dobu svého mládí. Když byla ještě bezdětná, chodila ráda do knihovny a taky ráda tančila. Krok po kroku se začala starat o to, aby jí bylo dobře. Přihlásila se knihovny a začala víc číst, vždyť za ta léta péče o druhé, skoro ztratila přehled a pak se odhodlala přihlásit na kurz salsy. Nejdřív se cítila trapně, přece už je stará na takové věci, ale pak zjistila, že to tak není. Hodiny tance si užívala s ostatními, poznala nové kamarády a cítila, že se jí ulevuje. Byla šťastná. Zjistila, že život může být krásný i po padesátce, že má před sebou ještě mnoho nových začátků. A i když se jí po dětech stále stýskalo, byla ráda, že se naučila žít i sama se sebou.

Všichni řeší s kým, kde a jak budou slavit poslední den v roce, zatímco já se ptám, proč ho vlastně slavit? Má to snad nějaký magický, náboženský či jiný význam kromě toho, že budeme zase o rok starší? Jak to bylo dřív Oslavy přelomu roku se konaly už v antickém Římě. Takzvané Saturnálie byly oslavy na počest boha Saturna, spojené s hodováním, dárky a převracením společenského řádu. Poslední den v roce slaví své jmeniny Silvestr. Jméno svátku pochází od papeže Silvestra I., který zemřel 31. prosince 335. Jeho smrt byla spojena s koncem pronásledování křesťanů a začátkem nové éry pro církev. Tak ve stručnosti k náboženskému významu, o kterém dnes asi málokdo ví. Silvestr dnes Bez ohledu na konkrétní historické souvislosti je silvestr obecně symbolem konce starého a začátku nového roku, časem pro bilancování, přemýšlení o budoucnosti a oslavu nových začátků. Proč je silvestr tak oblíbený? Oslavy silvestra spojují lidi z různých kultur a náboženství. Je to noc plná radosti, optimismu a naděje. A i když patříte mezi ty, kteří na silvestra neholdují bujaré zábavě, určitě je poslední den v roce příležitostí udělat za něčím tečku a začít nový životní úsek. Nechť je ten nový rok 2025 pro všechny bytosti šťastný, naplněný radostí a pohodou. Vaše Naďka #sama sebou

Za padesát let se změní v našem životě hodně. A i Vánoce mají najednou jiný rozměr. Jak šel čas s těmi mými? Co navždy odnesl čas a jaké vánoční zvyky zůstaly? Dětská vánoční radost Když jsem byla malá, jako každé dítě jsem Vánoce milovala. Vzpomínám si na živého kapra, který nám plaval v kuchyni v dětské vaničce, na zdobení stromečku, kávové bábovičky od babičky, koledy, které jsme si pouštěly na deskách, návštěvu jesliček s babičkou i pravidelné vyhlížení Ježíška z okna. A taky byl sníh, první koulování a jízda na pekáči smíchovskou ulicí. Zvyky v osmdesátkách Na Štědrý večer jsme pouštěli lodičky vyrobené ze skořápek vlašských ořechů, krájeli jablíčko a ségra si pravidelně musela hodit bačkorou, aby zjistila, jestli pro ní přijde v příštím roce princ :). Zkrátka Vánoce mého dětství na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byli kouzelné, i když nebylo nic z toho, co můžeme mít dnes. Hledání dárků Když se ze mě stala školačka nastala změna. Nejdřív jsem začala o existenci Ježíška pochybovat. Kolem mého osmého roku bylo kouzlo neznámého pána, který nosil dárky a byl pro mě kouzelníkem definitivně pryč. Začala éra, najdi dárek před nadělováním. Naučila mě to starší sestra. Byla schopná převrátit byt vzhůru nohama, jen aby našla dárky. To se jí v 99,9 % podařilo. A já jí následovala. Bylo to vlastně podobné vzrušení, jako čekání na Ježíška, jen to přicházelo tak o měsíc dřív a pod stromečkem bylo už jen předstírání nadšení z „nečekaných“ dárků. Tady musím ještě poznamenat, že byo důležité nejen dárek najít, ale umět ho rozbalit a zase zabalit tak, aby se nic nepoznalo. A to byl opravdu kumšt. A jak to šlo dál Když jsem byla v teenage věku, nejlepší Vánoce pro mě byly, když jsem mohla hned po štědrovečerní večeři a rozbalení „překvapení“ pod stromečkem, vyrazit s kamarády ven a dostala dárek od kluka, který se mi líbil. Od dvaceti do třiceti jsem si nejvíc užívala Vánoce s tím, koho jsem právě milovala. Později mi dělalo radost, objíždět přímo na Štědrý den s přítelem moje i jeho příbuzné a navzájem se obdarovávat. Ve věku od třiceti let do narození syna byla hluchá místa, kde najednou pro mě ztratily Vánoce význam. V obchodech už bylo vlastně skoro vše, obchdoníci začali s nákupní masáží už v říjnu a mě to hodně nebavilo. Vánoce pro syna Až teprve s narozením mého dítěte před čtyřicítkou jsem znovu našla smysl vánočních svátků. A všechno začalo znovu, jen skrze mé dítě. Můj syn stejně jako já hledal Ježíška, představoval si ho pro mě zcela nepochopitelně jako ježečka (nejspíš kvůli znázornění Ježíše s trnovou korunou na hlavě??) a těšil se, co mu ten hodný pán, kterého nikdy neviděl a ani neuvidí nadělí. V tomto čase se ke nám domů vrátily tradice – zase jsme pouštěli lodičky, voněla purpura, hráli koledy, dokonce jsme lili olovo… Svátky dnes  Jak syn rostl, měnila se opět u nás vánoční atmosféra. Když přestal asi až v devíti letech věřit na Ježíška, začaly být pro mne tyto svátky spíše konzumní lehce otravnou záležitostí. Jejich kouzlo bylo opět pryč. Syn měl samá materiání přání a já ho naivně ponoukala k tomu, aby je vnímal více duchovně. I když to vlastně svým způsobem dělal, což jsem si uvědomila při jeho větě cítím Vánoce a pak o jeho vášni vyzdobit vánočně celý dům. To mi dělalo radost, jinak jsem Vánoce už nijak neprožívala. A jak to mám letos? S nostalgií vzpomínám, jaké všechny ty Vánoce byly a znovu si je zkouším užívat. I když jinak než v pěti nebo čtyřiceti letech.   Krásné Vánoce podle Vašich představ přeji