Další cesta na mém seznamu míst, která chci zažít, je za mnou. Istanbul byl parádní, i když trochu upršený. Město na dvou kontinentech, v Evropě a Asii, snad nikdy nespí. Voní kávou, láká sladkostmi a mezi stoly v kavárnách se vám proplétají kočky. Tady jsou moje tipy, postřehy a zážitky. A taky důkaz, že cestu bez cestovky zvládnete i s mizernou angličtinou. Jen si hlídejte, kam šlapete.
Dneska je cestování opravdu jednoduché. Máme aplikace, mapy v telefonu, překladače i ChatGPT. S trochou přípravy se domluvíte i s minimální jazykovou výbavou.
Já začala tím, že jsem se podívala na ceny letenek do Istanbulu. Byl jedním z míst, která jsem chtěla zažít, ale necítila jsem potřebu zůstávat dlouho. Chtěla jsem nakouknout, nasát atmosféru, projet se po Bosporu, ochutnat místní jídlo. A moje intuice byla správná: dva a kousek dne mi pro první seznámení stačily. Ne snad, že by Istanbul byl nudný nebo nezajímavý. Jen jsem tentokrát nepotřebovala vidět úplně všechno.
A taky jsem si potvrdila, že Asie je tu pro mě cítit na každém kroku.
„Zlatý Ryanair“
Zpáteční letenky pro dva vyšly přibližně na pět tisíc korun. Vyzkoušeli jsme tureckou nízkonákladovou společnost Pegasus, která mimochodem převzala skupinu Smartwings i ČSA. Naše česká letecká jistota tak má tureckého majitele.
Upřímně doufám, že se prostor pro nohy ve Smartwings nebude řídit naším zážitkem z Pegasusu. Protože zlatý Ryanair! Mít nohy o pár centimetrů delší, nevím, kam bych je složila.
Personál byl ale příjemný, let bezproblémový a překvapivě rychlý. Jen káva na palubě nic moc. Od Turků bych zrovna v tomhle čekala trochu víc.
Při naší cestě na konci října byl Istanbul o dvě hodiny napřed oproti českému času. Na tak krátký pobyt je to drobný časový kotrmelec, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Jen pozor: dvouhodinový rozdíl platí v době našeho zimního času, v létě je rozdíl hodinový.
Malé letiště? A jak vypadá to velké?
Letěli jsme na letiště Sabiha Gökçen na asijské straně města. Istanbul má dvě hlavní letiště a právě Sabihu využívá řada nízkonákladových spojů. Je menší než hlavní letiště Istanbul. Což jsem uvítala — dokud jsem si neuvědomila, kolik se i v tomhle „menším“ nachodíme. Kilometr sem, kilometr tam. To velké bych tedy chtěla vidět. Nebo radši ne.
Ubytování jsem hledala přes Booking a s výběrem části města mi pomohl ChatGPT. Když přilétáme na Sabihu, proč nebydlet na asijské straně? Nakonec se to ukázalo jako výborná volba.
Z letiště je to k hotelu ještě pořádný kus. Zvlášť pokud přilétáte večer a nechcete po příletu řešit dopravu, za mě dává smysl objednat si předem transfer přes Booking, hynete se tka nepoctivým co na vás fakt dost vydělají. Nám to fungovalo bez problémů: místo setkání jsme našli snadno a celý systém byl dobře zorganizovaný. A cena? No trochu turecká, ale rozhodně míň turecká než kdybychom si mávli na žluté nebo jiné turecké taksi.
Kousek Andalusie. Krása i nečekané stěhování
Kadıköy: Býk za rohem, živo všude kolem
Bydleli jsme v Kadıköy, v hotelu v boční uličce přímo v centru zdejšího dění. Za necelých sto eur na noc jsme měli poměrně slušné ubytování a hlavně všechno blízko. Recepční nám při příjezdu oznámil, že má zrovna ubytovaných šestnáct Čechů. Jaká náhoda. Za tu cenu a na tomhle místě? Ani se nedivím.
Ke známé soše býka to bylo pár kroků. Restaurace a kavárny začínaly prakticky ve chvíli, kdy jsme vystrčili nos z hotelu. A k moři, respektive k přístavišti lodí do evropské části, jsme došli asi za pět set metrů příjemné procházky. Klidně přes místní trh a uličky plné podniků, ze kterých by člověk nejraději ochutnal všechno.
Asijskou stranu bych si pro ubytování vybrala znovu. Na mě působila klidněji než hlavní turistická místa na evropském břehu, přitom měla spoustu života, restaurací, barů a uliček. A taky atmosféru, kvůli které nemusíte cestovat hluboko do Asie, abyste trochu ochutnaly její ruch a chaos. Já ten chaos miluju.
Nejhezčí městská doprava? Lodí přes Bospor
Přejezd do evropské části nás vyšel zhruba na dvě eura za osobu. A upřímně? Plavby přes Bospor pro mě byly jedním z největších zážitků celého pobytu. Obyčejná lodní linka, taková místní tramvaj po vodě, a přitom pokaždé malý výlet (cca 20 minut).
Jeli jsme několikrát, pokaždé jinou lodí a pokaždé mě to bavilo. Výhledy na město, voda, ruch kolem. A racci, kteří vás doprovázejí skoro až na druhý břeh. Jsou zvyklí, že je lidé krmí, takže nalétávají k lodi a postarají se o další podívanou. Je to neuvěřitelně působivé.
Praktický postřeh: my jsme při cestování MHD včetně lodí využívali bezkontaktní platební kartu, kterou stačilo přiložit u turniketu. Na krátký pobyt nám to vyhovovalo a Istanbulkart jsme nepotřebovali. Možnost bezkontaktního placení uvádí i oficiální turistický web města. Pokud ale plánujete jezdit hodně, porovnejte si aktuální jízdné a podmínky. Pohodlnější placení nemusí být zároveň nejlevnější.
Mešity, bazary a rybáři
Na evropském břehu najdete hlavní turistická lákadla: Velký bazar, Egyptský bazar, Hagii Sofii, Modrou mešitu, Galatskou věž, historickou tramvaj na třídě İstiklal i náměstí Taksim. A samozřejmě také známé barevné domky a uličky, které člověk zná z fotografií.
Nemusíte ale jen odškrtávat památky. Mě bavilo i obyčejné koukání kolem sebe. Třeba na Galatském mostě, kde nahoře stojí rybáři s pruty a dole pod nimi jsou hlavně rybí restaurace. Můžete si dát tradiční rybí sendvič, třeba grilovanou makrelu v pečivu se zeleninou, a pozorovat město. Nádhera.
Hned po plavbách u mě následovala Modrá mešita. Silný, až spirituální zážitek. A další moment, který mi utkvěl v hlavě? Muži, kteří se modlí přímo před svými obchody v bazaru. Mezi prodejem, lidmi a každodenním ruchem se najednou odehrává něco velmi osobního. Tohle vám žádná fotografie úplně nepředá.
A pak jsou tu kočky. Všude. Jenže právě s nimi mám i jednu méně příjemnou zkušenost.
Thajsko očima padesátky: Krabi, Phi Phi a místa, která stojí za to vidět
Kočky najdete i u bankomatu
Seděli jsme v kavárně na evropské straně s výhledem na Bospor. Krásné místo a samozřejmě nechyběly kočky. Když jsme odcházeli a já platila u baru, jedné z těch krasavic jsem omylem šlápla na špičku ocásku. Stála za mnou a já ji neviděla.
Kočka mě škrábla. A protože se to naštěstí stalo až před odletem, následovala hned po návratu návštěva infekčního oddělení a očkování proti vzteklině. Můj istanbulský suvenýr tak nakonec představuje i série injekcí — podle mého počítání jich bude dohromady asi sedm.
Aspoň budu očkovaná, říkám si. Jen to neznamená pět let bezstarostnosti, kdy můžu případná další škrábnutí ignorovat. I po očkování je při dalším rizikovém kontaktu je ale potřeba poradit se s lékařem.
Hafız Mustafa: Stojí za to sem zajít?
Ale zpátky k příjemnějším věcem. Istanbul je ráj pro všechny, kdo milují dobré jídlo. A pokud máte slabost pro sladké, budete tu mít vážný problém s rozhodováním.
Za návštěvu podle mě stojí vyhlášená cukrárna a kavárna Hafız Mustafa 1864. Tady mi nevadilo si připlatit. Krásné prostředí, číšníci, celková atmosféra — na chvíli máte pocit, že jste se vrátily v čase. A ty zákusky? Božské.
Na turecké kávě a místním čaji jsem si během pobytu vypěstovala malou závislost. Jedno kafíčko, jeden čajíček… a za chvíli znovu. Sedět, popíjet a pozorovat život kolem se tu dá velmi snadno zaměnit za celodenní program.
Co ochutnat? Je toho opravdu dost
Pokud jde o jídlo, prakticky nikde jsme nešlápli vedle. Kebab byl skvělý, stejně jako speciální burger zapečený v housce, s lanýžovou omáčkou a čedarem. Takové jídlo se sice špatně popisuje člověku, který má zrovna hlad, ale vynechat ho nemůžu.
Ochutnala jsem také hustý mléčný nápoj, který mi připomínal řídkou krupicovou kaši — salep. A výborný cheesecake San Sebastián. Ten doporučuju bez čokoládové polevy. Za mě je nejlepší samotný, čokoláda už ho zbytečně přesladí.
A börek! Se sýrem nebo s masem, obě varianty úžasné.
Jediné, co mě trochu zaskočilo, byla čerstvá šťáva z granátového jablka, vymačkaná přímo přede mnou. Čekala jsem osvěžení a dostala pořádnou chuťovou ránu. Výrazná, trpká, zkrátka síla.
Jak jsem jela koupit apartmán u moře
Konec října: Chvíli tričko, chvíli déšť
Na konci října jsme měli kolem šestnácti stupňů, pocitově ale často víc. Chvílemi se dalo chodit v tričku. Jen už je potřeba počítat i s deštěm, který nás druhý den opravdu zastihl.
Přesto to byla paráda. Na moje první seznámení s Istanbulem stačily přibližně tři dny. Nikam se nehnat, projet se lodí, něco vidět, něco ochutnat a nechat si čas na místní atmosféru. Kdo chce důkladně procházet památky a muzea, ten si samozřejmě může přidat další dny. Mně tentokrát vyhovovalo právě tohle malé nakouknutí.
A cigára? Jako návrat do osmdesátek
Ještě jedna věc mě překvapila: kolik se tam kouří. Místy jsem měla pocit, že jsem se vrátila do našich osmdesátek. Kuřáky jsem viděla dokonce i v restauraci a cigarety mě zkrátka provázely mnohem častěji, než jsem zvyklá.
V letadle mi nejdřív připadalo skoro legrační, jak opakovaně zdůrazňují, že se nesmí kouřit. Ani elektronické cigarety. Po návštěvě Istanbulu už mi ta důslednost připadala o něco pochopitelnější.
Istanbul můžu vřele doporučit. Pro jeho ruch, chutě, uličky, mešity i plavby mezi dvěma kontinenty a tak milé lidi. Jen bacha na kočky. Cigarety ucítíte včas. Ocásek za patou bohužel ne.
