Z (tý)deníku padesátky: Když všichni kolem tebe na tebe zkouší triky jak turecký zmrzlinář a ty si přitom chceš jen tak hvízdat

Odmalička jsem měla sen o velkém přátelství na celý život. V dětství jsem ho našla – nebo jsem si to alespoň myslela. Byly jsme nerozlučné, sdílely jsme tajemství, smály se společným hloupostem a věřily, že to tak zůstane navždy. Pak přišla dospělost, vzdálenost, změny. A s nimi přišla i nová velká přátelství – jedno z nich dokonce přerostlo v city a touhu... Kladu si otázky Teď si kladu otázku: Co vlastně dělá přátelství opravdovým? Je to společně strávený čas? Je to schopnost se k sobě vrátit, i když nás život zavane jinam? Nebo je to hluboká důvěra, pocit, že při druhém člověku můžeme být sami sebou, ačkoliv už nejsme stejní jako kdysi? Co nás rozdělí Co nás může rozdělit? A je chybou připomenout příteli, že byl jiný, a být k němu upřímný, když se cítíme jeho chováním frustrováni? Je přítel ten, kdo odejde bez vysvětlení a pak se bez vysvětlení vrátí? Je přítel ten, kdo nesnese upřímnost, byť je bolestivá? A je přítel ten, kdo říká věci, které mohou druhého zranit? V novém podcastu o lásce přes internet. Je to pro zralé ženy šance, nebo zklamání? Zajímalo by mě, jak to víte vy. Jaké přátelství nejvíce ovlivnilo váš život? Myslíte, že dětská přátelství mohou vydržet po celý život? A jak poznáme, že je někdo opravdu příteli? Podělte se se mnou o svůj pohled. Každé přátelství má svůj vlastní příběh – a třeba ten váš pomůže pochopit i ten můj.

Teprve teď po sedmi letech jsem schopná o své nemoci vyprávět. V říjnu 2017 jsem nastoupila léčbu rakoviny prsu. A protože je říjen měsícem prevence rakoviny prsu a podpory žen, které s touto nemocí bojují, rozhodla jsem se po ltech můj příběh sdílet. Třeba svým vyprávěním o této nemoci pomůžu. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem si nahřála žíly, aby mi do nich mohla proudit oranžová tekutina, která měla rakovinu ve mně bující zabít. Al pěkně popřádku. Jak se mi v prsu objevil nádor Byly tam vlastně nádory dva. O jednom jsem věděla hned jak jsem si sáhla na prso a ucítila něco hodně tvrdého. Poslední dva roky jsem zažívala poměrně perné období. Často jsem měla virózy, záněty dutin a středouší, nakonec se objevilo astma a hypothyreóza. Půl roku před objevením nádorů se můj život skládal z velkých stresů. Od osobních problémů, přes velkou pracovní vytíženost až po stěhování, které proběhlo dvakrát za necelý rok. Náročná rekonstrukce domu byla poslední kapkou. Synovi byly čtyři roky a já jsem byla na všechno sama. Před létem jsme se konečně přestěhovali do vysněného domku a já věřila, že se vše zklidní. Pomoc až napodruhé Místo zklidnění a nasávání nové energie, jsem se cítila stále unavená. A pak to přišlo. Nahmatala jsem si tvrdou bulku, o které mi bylo jasné, že tam nemá co dělat. Nenapadlo mě nic jiného než pelášit na nejbližší onkologickou polikliniku. Což se záhy ukázalo jako chyba. Amatérský přístup místního lékaře, který nebyl schopný mi udělat potřebnou biopsii a ani na ultrazvuku neviděl co měl, moji léčbu o měsíc posunulo. Tady mi moc nepomůžou, řekla jsem si a brzy si vygooglila, že nejlepší je jít do velkého specializovaného onkologického pracoviště. Zavolala jsem na Zelený pruh v Praze a objednala se na ultrazvuk u nich. Termín nebyl úplně hned, což mě stresovalo, ale tak i přesto, že jsme tušila, že je to v háji, pořád jsem měla naději, že je všechno ok. Po třech týdnech jsem ulhla na lůžko a strachy snad ani nedýchala. Paní doktorka byla neskutečně empatická.  Až mě ta její lidskost dojímalo, měla jsem chuť ji obejmout, držet se jí a nepustit. Zvlášť, když šeptem sestře říkala, co v mém prsu vidí. A na mě se útěšně usmívala. I když mi našli v prsu nádory, a byla to rána, nějak jsem to ustála. Rozhodla se bojovat a zároveň se připravit na všechno. Samozřejmě, že na začátku slzy tekly proudem a moje myšlenky se upínaly k tomu, co bude se synem, když to nedám a nebudu. Vyšetření ze všech stran Ultrazvukem všechno teprve začalo. Následovala biopsie, krevní testy, scintigrafie, CT s kontrastní látkou. Pro mne vždy úplně příjemná vyšetření, jelikož mám klastrofobii a mám-li mít nad sebou a okolo sebe cokoliv, mám pocit, že se udusím nebo zešílím. Ale co by člověk neudělal pro záchranu svého života. Naštěstí se nikde jinde neukázalo, že by se rakovina šířila dál, a biopsie ukázala, že jsou nádory zapouzdřené, což je v takovém neštěstí štěstí. No a nakonec jsem i vzhledem k věku (bylo mi v té době 42 let) byla odeslána na genetické vyšetření, kde se zjišťuje, zda nejste nositelem mutace genu, který k rakovině přispívá. Bohužel se potvrdilo, že jsme nositelem genu CHEK2, který je považován za střední riziko vzniku nádoru prsu. Všechna vyšetření byla jasná a paní doktorka mi ordinovala léčbu. 8 cyklů chemoterapie a následně po zmenšení nádorů operace, poté s emělo rozhodnout o ozačřování a současně mla být nasazena hormonální léčba. Doporučena mi byla ablace obou prsů, vzhledem k horší genetice. Bylo mi jasné, že to nebude vůbec lehké období. Ale co následovalo jsem nemohla ani tušit. Přesně podle hesla: když nezažiješ, nevíš. O tom, jak mi po oranžándě těžklo tělo, jak jsem se loučila a potkala nové onkokamarády až ke (zatím) zdárnému konci léčby k přečtení: Jak jsem potkala rakovinu: všechny díly najdete pod sebou Vaše Naďka

Jsem jedna z nich. Z těch, co se narodily do světa, kde televize hrála černobíle, v každé domácnosti voněla svíčková, a socialismus byl “na věčné časy”. Generace, která vyrostla mezi céčky, sídlištními výtahy a normalizačním tichem. Ano – jsem Husákovo dítě. A právě pro nás teď píšu malou kroniku. Rok po roce, od začátku. Třeba v ní najdeš i ten svůj rok – ten, kdy ses narodila ty, tvoje dítě, tvoje první láska nebo první revolta. Kdo jsme, Husákovy děti? Narodily jsme se v 70. a na začátku 80. let, v době, kdy tehdejší prezident Gustáv Husák razil pronatalitní politiku, aby ČSSR nevyvymřela. Výsledkem byl populační boom. Ne kvůli romantice, ale kvůli bytu. Ano, byli jsme generací na příděl – byt, školka, jesle i práce. Husákovy děti, jak se nám začalo říkat, byly v té době nejpočetnější generací v československé historii. Zhruba se bavíme o ročnících 1971–1985, ale hranice nejsou ostře ohraničené. Jedni nás řadí trochu dřív, druzí trochu později. V každém případě jsme děti normalizace. Dospívali jsme těsně před revolucí, puberta nás kopla do zadku kolem sametu. Dneska jsme padesátnice. Máme odrostlé děti (někdy i děti dětí), rozvody za sebou (nebo před sebou), začínáme konečně mluvit nahlas, co chceme, co cítíme, a především – víme, že život po padesátce teprve začíná. Všechno začalo právě tady: 1970 Ten rok se nad Československem definitivně zatáhla opona. Pražské jaro bylo pohřbené a pohřeb měl jméno: normalizace. Oficiálně se říkalo, že se „vrací řád a klid“, ale my víme, že to byl klid jako na hřbitově – ticho plné strachu a kompromisů. Do čela státu se postavil Gustáv Husák, muž, který zemi slíbil stabilitu výměnou za poslušnost. A měl plán: přesvědčit ženy, aby rodily víc dětí. Nabídl byty, školky, výhody. A my jsme opravdu přišly – celá jedna silná generace. Já sama jsem tehdy ještě nebyla na světě. Ale moje máma už měla doma čtyřletou dceru – moji sestru – a stále se vzpamatovávala z příchodu vojsk v roce 1968.Mohla tehdy odejít. Možná i měla. Ale zůstala. A tak stála fronty – na maso, na toaletní papír, na boty, na život. Jako tisíce jiných žen, co se rozhodly neodejít, i když by to bylo třeba jednodušší. Kultura a každodennost? Televize? Černobílá, dva programy. Hitem byla „Pan Tau“ a „30 případů majora Zemana“ (i když ten začal až později, už se to natáčelo). Na trhu chyběly hračky, ale céčka a Pikao vše zachránily. Hudba? V rádiu Karel Gott a Olympic, zpoza železné opony se sem dostal sotva závan rocku. Co se tehdy dělo u nás? Všude se mluví o „klidu na práci“ – ale v tom klidu se dusí svoboda. Politické čistky nabírají na obrátkách. Kdo nesouhlasil s okupací v roce 1968, končí – v práci, ve škole, i ve veřejném životě. Lidé hromadně emigrují. Do konce roku 1970 emigrovalo přes 100 000 Čechoslováků. Cenzura je zpět – mizí knihy, filmy, profesoři. A co se dělo ve světě? The Beatles se oficiálně rozpadli – konec jedné éry. Vzniká organizace Greenpeace – první zárodek ekologického aktivismu. V USA se rozjíždí ženské hnutí. U nás ženy „pracují“ a moc se neptají. Simone de Beauvoir vydává své eseje o emancipaci. V Československu zatím kraluje „Žena a móda“ a guláš v závodní jídelně. Kdy přesně začal ten populační boom? Nejvyšší nárůst porodnosti začal v roce 1973 a trval zhruba do roku 1979–1980. V těchto letech se rodilo přes 190 tisíc dětí ročně, což je absolutní rekord. Pro srovnání: dnes se u nás narodí kolem 90–110 tisíc dětí ročně. Takže v zásadě platí: Husákovy děti = ročníky z let 1973–1980 (max. 1985) 👉 V příštím díle se podíváme na rok 1971 – už se začíná rodit víc dětí, režim sílí, a v hlavách lidí zůstává ticho, které ale pod povrchem bublá… A co vy? Jak si pamatujete rok 1970? Byla jste už na světě, nebo jste taky ještě čekala v zákulisí?Vzpomínáte si, co vyprávěli rodiče, co se nosilo, co se jedlo, co se šeptalo u večeře? A co vaše máma – chtěla odejít, zůstala, mlčela, bojovala? 💬 Napište mi, co pro vás znamená rok 1970.Vzpomínky, rodinné historky, první obrázky z dětství – nebo i jen to, co vám o té době vyprávěli. Chci, aby tenhle blog nebyl jen moje kronika, ale naše společná paměť. Protože každý příběh se počítá. Pište, proísm, do komentářů.