Poslala jsem svého dospívajícího syna – puberťáka s láskou k boxu (ano, k tomu boxu, kde se mlátí do hlavy a všichni z toho mají radost) – na příměstský boxerský tábor.
A kdo ho vede?
Můj bývalý spolužák z lidušky, dramaťáku, kam jsem chodila stejně jako on získávat herecké zkušenosti. Jen s tím rozdílem, že on je narozdíl ode mně syn herečky a režiséra. V mých očích tehdy bůh.
Měla jsem s ním jeden sen – jít spolu přes Železniční most v Praze. A ten sen se mi splnil – a hned několikrát.
Matně si pamatuju, že byl M. ukecaný. A mně se líbilo ho poslouchat…
A dnes?
Dnes jsme oba padesátníci.
Je jasné, že mě dávno zazdil. Nepoznal.
A já… s noblesou padesátnice dělám, že se taky vůbec neznáme.
Ale stejně mi to pořád svrbí na jazyku:
„Pamatuješ si, jak jsme spolu chodili domů přes most? A hráli divadlo? A já tě tajně milovala a ty jsi to samozřejmě nevěděl, protože jsi byl kluk.“
(Ehm… Možná tu poslední větu radši vynechám.)
Aby toho nebylo málo, je nadšenej z mýho syna. Tvrdí, že má fakt talent.
Tak v tý boxerně druhý den, když jdu pro syna, stojím jako pako a koktám něco o tom, jestli ještě trénuje svou přítelkyni – mistryni ČR v boxu.
A pak se mi z mozku vyloupne další perla:
„Jo… a ten galavečer v Lucerně před půl rokem… to bylo dobrý! Hlavně jak se tam všichni na konci poprali a přijela zásahovka…“
(Ano, tohle jsem opravdu řekla. Před trenérem vlastního syna. Vypadám přesně jako žena, co má život pevně v rukách. Nebo aspoň v boxerské rukavici.)
Ale pak mi něco secvaklo.
Vždyť já už jsem v Lucerně na boxu kdysi byla!
Asi v deseti. S přítelem mojí mámy.
Byl to jedne čas takový dopolední sobotní rituál: guláš U Pinkasů, pak Lucerna, kde tekla krev a já seděla s párkem v rohlíku v ruce a tupě zírala, jak se svět bije.
A teď stojím v boxerském klubu, v roce 2025, a přemýšlím, jestli mám M. říct:
„Hele, my dva… my jsme spolu chodili do dramaťáku.“
Anebo to nechat být a dál hrát hru na „My se vlastně neznáme, že ne?“
Co odpoví on?
Nevím. Možná si vzpomene. Možná bude zmatený. Možná mi dá knockout.
(To byl vtip. Doufám.)
Ale co vím jistě – život píše zajímavé scénáře… A příměstský boxerský tábor je nový žánr v mém mateřsko-divadelním repertoáru.
Komentáře