Zpomal, nebo tě zastavím!

Když mi ve dvaačtyřiceti letech, lékařka oznámila, že mám tři zhoubné nádory v levém prsu, asi jako každá žena, které se tohle stalo, ptala jsem se sama sebe, proč zrovna já?

I když já to vlastně viděla. Stres, oslabená imunita. Moc práce, málo odpočinku, v životě málo radosti a hodně starostí. Nějak toho bylo na mě moc a já z toho neuměla vystoupit a až nemoc to šílenství zastavila. Je to zvláštní. Když jedete na plný plyn, nejdřív vás upozorňují vnější okolnosti, že je potřeba se uklidnit, zpomalit.

Pomalá sebevražda

To se stane třeba to, že se vám zničehonic rozbije auto. Nebo když spěcháte, aby ten nedodělaný dům byl hotov, a vy se z krátkodobého podnájmu mohli konečně přestěhovat do svého, zdrhnou vám dělníci, kterým jste několik dní před tím zaplatili štědrou zálohu, aby už konečně hnuli zadkem. A když ani to nepomůže a vy se začnete hroutit a tělo vám dává najevo, že už toho má dost. A vy jste k sobě pořád hluchý, prostě už to tělo nevydrží a vykašle se na vás. Zřejmě si řekne, že si tu pomalou sebevraždu přejete a jde jí naproti.

Moje diagnóza

A vy si teprve tehdy, když sedíte v šoku naproti lékaři, který vám sděluje vaši diagnózu, vysvětluje co všechno vás čeká a co všechno se ještě před léčbou musí zkontrolovat, jestli to nebují ještě někde jinde v těle, pak teprve víte, že nic není důležité a nic nespěchá. A to jste teprve na začátku. Když se posunete v léčbě, a váš výkon klesne ze stovky na jedničku – obstaráte jen a pouze své základní potřeby – to jest trochu jídla pro přežití vyprázdnění, umytí a spánek, který se stal vaší nejoblíbenější a hlavně nejpotřebnější činností.

Nemoc má moc

Člověk, který má rakovinu, to jaksi někde vzadu tuší. Tělo se chová jinak. Když jsem si tu bulku v prsu nahmatala, v podstatě už nebylo pochyb. Ano, dokud to nemáte černé na bílém a jste ve fázi čekání, lžete si, že je to nezhoubné, hledáte na internetu, že to tak je, i když víte, že je to nesmysl. Vyčíst si z internetu, že jste nebo nejste nemocná se myslím snad nikomu nepovedlo. Nebo ano? Napište mi o tom, prosím.

A pak vám jednoho řeknou, že je po všem. Jste vyčerpaní, ale neskonale šťastní (přes pochyby, kterých se už nikdy nezbavíte a čas od času vás budou týrat dotěrnou otázkou: Jak dlouho to tu ještě mám?). Jen si ty okamžiky čiré radosti uchovat pro další a snad i lepší život.