Generál opět řídí. Jak mu to jede?

Generál po příhodě, kdy mu poškozený oční nerv znemožnil normálně vidět se jen špatně smiřoval s tím, že už nebude nikdy řidičem. Proto alespoň řídil alespoň virtuálně, vždy když sedl vedle mě jako spolujezdec.

Navigátor 

O jeho navigování a radách, jak mám jet bych už napsala snad i příručku – jak se chovat za volantem.  A povinně by jí musel přečíst každý žák autoškoly. Já jsem jeho nevyžádané rady popsala v příběhu Generál jede ….tak si ho přečtěte, třeba vám to někoho připomene 😊

Všichni chtějí jezdit! I v osmdesáti

Když se moje osmdesátiletá máma rozhodla, že si pořídí elektrický senior skútr, chvíli jsme váhala, zda je to jakožto pro neřidičku a naprostý antitalent v jakémkoliv řízení bezpečné. Ale máma byla neoblomná až jsem si řekla, že jí to zpestří dny a příznivě zapůsobí na šedou kúru mozkovou. A tak jsem jí pomohla s výběrem a dopravou domů.

Já ho chci taky

Reakce generála však na to, že se máma stane v osmdesáti řidičem – byť jen seniorského skútru – nedala dlouho čekat. Z mámina nápadu a mého souhlasu byl úplně konsternován. „Vždyť nikdy neřídila. Jak to asi bude řídit? A co pravidla silničního provozu?“ Hulákal na mě rozčíleně. Skoro jsem uvěřila, že má starost o její bezpečnost, že mu na mé mámě záleží a je za tím upřímná láska k bližnímu svému.  Až později jsem zjistila, že za jeho obavami je prostá žárlivost a chtíč.

Už jede!

Když se koupě zánovního skútru úspěšně podařila a máma k nám na něm poprvé přijela (má to k nám cca 300 m), generál skoro zuřil. O to víc, čím víc jsem chválila mámin výkon. Na skútr se ani nepodíval a uraženě se zavřel v pokoji. Za týden na to jsem si všimla, že pořád hledá něco na internetu. V té době se mu zrak o něco málo zlepšil, ale i tak by bylo nebezpečné, aby na tomto pro starší osoby jistě užitečném dopravním prostředku jezdil.  

Cesta za vysněnou motorkou

Tvrdošíjně trval na svém, a tak jsem mu podlehla a rozjela se sto padesát kilometrů pro další seniorský skútr. Na místě jsme zjistili, že se nám nevejde do auta. Nakonec mu ho pánové prodávající rozebrali a narvali do mého nového auta. Tentokrát jsem zuřila já. Vyčerpaná z cesty s nadměrným nákladem pro mé auto a generálovým strašením hrůzostrašnými nehodami, jsem byla ráda, když jsme konečně dojeli domů.

Další stres přišel, když se skútr měl z auta vyndat. Obří stroj vážící snad 300 kg bylo potřeba opatrně vyjmout z kufru auta, aby neponičil karosérii, neboť tam byl i po sejmutí kol, řídítek, sedačky a bůhvíčeho ještě napasován v autě na milimetr. Nakonec se podařilo. Díky pomocí tří statných chlapů by skútr v garáži a čekal, až ho generál poprvé projede.

Je to on?

A že to byla jízda. Když generál skútr poprvé rozjel, byla to taková rychle, že z něj skoro spadl. Druhá, třetí i čtvrtá jízda byla podobná té první. V generálovi se znovu probudil motorista. Možná si vzpomněl na své mládí, kdy na Jawě 250 brázdil okresní silnice okresu Kolín. Těžko říct, každopádně po dvou týdnech mi oznámil, že mu skútr nevyhovuje. Moc velký, moc těžký, moc rychlý. Aha, a co s tím? Zeptala jsem ho. Chci tu, co má máma. Odpověděl mi a odešel se dívat po inzerátech