Už zase kupuju dům

Stojím v obýváku domu v jednom Středočeském městě a rozhlížím se. Domek je starý, neudržovaný, ale něčím mě fascinuje. Má v sobě nějaký příběh, je z něj cítit teplo a možná mi i trošku připomíná dětství. Kolik příběhů se tu odehrálo? Jaký měly konec? Kolik lidí se tu smálo a kolik plakalo? Z mých úvah mne vytrhne realiťák. „Tak pojďme se podívat na zahrádku. Nic velkého, ale dívejte, tady za byt v těch novejch bytovkách zaplatíte osmičku a tady to máte za šest, a ještě svoji zahrádku. Ono, co si budeme povídat, děti stejně chtějí od určitýho věku lítat venku a pak vy se přece nebudete plahočit pořád po zahradě.

Důvody se najdou vždycky

No jasně, řeknu a myslím na tu obrovskou zahradu na venkově, odkud se chci po pěti letech stěhovat. Zpátky do města. Ne do velkýho, ne do mé zlaté Prahy. Ale do hezkého lázeňského města nedaleko Prahy. Kvůli škole pro Mumiho, kvůli jeho kroužkům, kinu, které zbožňujeme, kulturním akcím, bez kterých nemůžeme být… a samozřejmě obchodům, do kterých jsem musela pět let dojíždět, pokud jsem nechtěla chytit nějakou ošklivou infekci z místního krámku.

Na romantiku mě už neužije

Každopádně mé romantické představy o hrabalovském kousku ráje, kde jsem pět let žila, se rozplynuly jak pára nad hrncem. Ale o tom, jak jsem ruinu starou sto let přeměnila na dům, který si každý hned zamiloval, taky třeba někdy napíšu. Byla to fakt taková hlína, která mě stála skoro život. Určitě dojde i na můj nejtragičtější dům a taky první barák.

Co se dá za život jedný ženský, která je na prahu padesátky, stihnout.

P. S. Pokračování příště.