(Tý)deník Padesátky: Jak jsem vzala mámu do ráje, který měl hodně děr v plotě

Vzala jsem svou osmdesátiletou mámu k moři. Poprvé letěla letadlem, potřetí v životě si smočila nohy v moři a poprvé pila něco, co mělo na sobě deštníček. Připadala si – cituji – „jako v pohádce. Nebo v nebi.“
A já? Já si připadala jako v nějakém zvláštním experimentu.

Kromě občasného dojetí, když jsem viděla, jak je máma šťastná, jsem se většinu času divila. A nebylo to to hezké „ó jé“ divím se, ale spíš to: „co to do…“
Například:
– Soukromá pláž pětihvězdičkového hotelu plná bordelu.
– Sprcha, ze které voda ne tekla, ale tak trochu skápávala jako líná ovce.
– Místní obyvatelé s výrazem „co po mně zas chceš?“
– A všude kolem nedostavěné, vybydlené nebo rovnou rozpadlé nemovitosti – jak vystřižené z Milovic těsně po roce 2000.

Postřeh týdne č. 2: Fejky, kam se podíváš

Ale to ještě nebylo všechno.

Vzala jsem syna na výlet do Bodrumu – co by kamenem dohodil lodí z Kosu. A myslela jsem si, že si projdu tržiště a možná si koupím nějakou tu „značku za kačku“. Jenže ouha – místo toho jsem dostala lekci.

Syn, nadšený jak geek ve veletržním pavilonu, mě začal školit v disciplíně zvané „fake spotting“.

Prý existují tři levely:

1. Totální šmejd, co se rozpadne ještě než dojdeš na hotel.
2. Fejk skoro k nerozeznání, kterej by ti možná prodali i v Pařížský (pokud bys nepoznala, že místo „Gucci“ je tam „Gucii“).
3. A originál, na kterej normální smrtelník nemá, takže ho v Bodrumu stejně nikdo nehledá.

Dozvěděla jsem se taky, že „některé fejky jsou tak kvalitní, že bys je poznala jen pod UV světlem nebo v soudní síni“. A že „když ti někdo tvrdí, že je to originál za třetinovou cenu, je to stejná pravda jako ‘slunečná dovolená v říjnu na Baltu’“.

No… aspoň že jsem díky tomu neutratila majlant za něco, co se rozpadne ještě dřív než moje dovolená skončí.

Tip týdne: All inclusive = All regrets

Letos jsem to udělala. Koupila jsem all inclusive. Ne pro sebe – ale kvůli mámě. Ať si to jednou v životě zkusí: jídlo třikrát denně, drinky bez počítání, náramek, co ti otevře dveře i ledničku.

A výsledek?
Jí se líbilo. Říkala znovu: „jako v nebi“.
Já?
Původní plán: budu se držet u mořských plodů, salátku a skleničky vína.
Realita: šest chodů denně, tematické večery, dezerty, které křičely „sněz mě“, a já, která jsem zradila vlastní trávicí sliby.

Takže pokud právě držíte dietu, přemýšlíte o zdravějším životním stylu nebo se prostě nechcete vrátit domů jako zavařovací sklenice – na all inclusive raději zapomeňte.

Na druhou stranu – dobrá zpráva je, že nejste sami. All inclusive je totiž něco jako Disneyland pro dospělé, kteří milují jídlo. A taky místo, kde nikoho nezajímá, že si jdete pro čtvrtou porci lasagní. Ráj pro tlouštíky. A pro mou mámu – celá tahle dovolená. Ale což, ten výhled z naší terasy byl prostě k nezaplacení.