Odmalička jsem měla sen o velkém přátelství na celý život. V dětství jsem ho našla – nebo jsem si to alespoň myslela. Byly jsme nerozlučné, sdílely jsme tajemství, smály se společným hloupostem a věřily, že to tak zůstane navždy. Pak přišla dospělost, vzdálenost, změny. A s nimi přišla i nová velká přátelství – jedno z nich dokonce přerostlo v city a touhu... Kladu si otázky Teď si kladu otázku: Co vlastně dělá přátelství opravdovým? Je to společně strávený čas? Je to schopnost se k sobě vrátit, i když nás život zavane jinam? Nebo je to hluboká důvěra, pocit, že při druhém člověku můžeme být sami sebou, ačkoliv už nejsme stejní…