V roce 1971 jsem ještě nebyla na světě – možná jsem čekala někde za rohem v mlze budoucnosti, až se uvolní místo. Moje máma už mezitím krájela život na směny jako průvodčí v tramvaji. Sama, s mojí sestrou doma, a světem, který byl hlučný i podezřele tichý zároveň. Všude zvonění tramvají, ale taky mlčení, co se rozlézalo jak vlhkost ve sklepě. A k tomu fronty – na maso, na prášek, na boty… vlastně i na vzduch, kdyby se vážil. Normálka. Byl to svět bez přebytků, ale zato plný příběhů. A ženských, co to táhly, protože prostě musely. Máma – průvodčí mezi lidmi, sama mezi lidmi Byla průvodčí u tramvajáků, tehdy,…