Byl večer před Štědrým dnem. Bylo mi šest let a šíleně jsem se těšila na Ježíška. Tak moc, že jsem ani nemohla jíst (tenkrát bych to opravdu potřeboval ale dneska bych to kvitovala). Jak asi vypadá? Přemýšlela jsem a jakmile se setmělo, běžela jsem k oknu a usilovně jsem pátrala po obloze i po ulici, jestli ho třeba nezahlédnu. Kromě „starý čarodějnice“, jak říkala babička sousedce odnaproti z domu jsem ale nikoho ani na zemi, ani na nebi nezahlédla. Druhý den ráno, hned jak jsem se probudila, šla do kuchyně podívat se na kapry, kteří se šplouchali už několik dní v dětské vaničce, ve které mě máma kdysi koupala. Když jsem ale…