Seriál o Husákových dětech. Jsi taky jedna z nich? Možná si tohle nevěděla.

Jsem jedna z nich. Z těch, co se narodily do světa, kde televize hrála černobíle, v každé domácnosti voněla svíčková, a socialismus byl “na věčné časy”. Generace, která vyrostla mezi céčky, sídlištními výtahy a normalizačním tichem. Ano – jsem Husákovo dítě. A právě pro nás teď píšu malou kroniku. Rok po roce, od začátku. Třeba v ní najdeš i ten svůj rok – ten, kdy ses narodila ty, tvoje dítě, tvoje první láska nebo první revolta.

Kdo jsme, Husákovy děti?

Narodily jsme se v 70. a na začátku 80. let, v době, kdy tehdejší prezident Gustáv Husák razil pronatalitní politiku, aby ČSSR nevyvymřela. Výsledkem byl populační boom. Ne kvůli romantice, ale kvůli bytu. Ano, byli jsme generací na příděl – byt, školka, jesle i práce. Husákovy děti, jak se nám začalo říkat, byly v té době nejpočetnější generací v československé historii.

Zhruba se bavíme o ročnících 1971–1985, ale hranice nejsou ostře ohraničené. Jedni nás řadí trochu dřív, druzí trochu později. V každém případě jsme děti normalizace. Dospívali jsme těsně před revolucí, puberta nás kopla do zadku kolem sametu.

Dneska jsme padesátnice. Máme odrostlé děti (někdy i děti dětí), rozvody za sebou (nebo před sebou), začínáme konečně mluvit nahlas, co chceme, co cítíme, a především – víme, že život po padesátce teprve začíná.

Všechno začalo právě tady: 1970

Ten rok se nad Československem definitivně zatáhla opona. Pražské jaro bylo pohřbené a pohřeb měl jméno: normalizace. Oficiálně se říkalo, že se „vrací řád a klid“, ale my víme, že to byl klid jako na hřbitově – ticho plné strachu a kompromisů.

Do čela státu se postavil Gustáv Husák, muž, který zemi slíbil stabilitu výměnou za poslušnost. A měl plán: přesvědčit ženy, aby rodily víc dětí. Nabídl byty, školky, výhody. A my jsme opravdu přišly – celá jedna silná generace.

Já sama jsem tehdy ještě nebyla na světě. Ale moje máma už měla doma čtyřletou dceru – moji sestru – a stále se vzpamatovávala z příchodu vojsk v roce 1968.
Mohla tehdy odejít. Možná i měla. Ale zůstala. A tak stála fronty – na maso, na toaletní papír, na boty, na život. Jako tisíce jiných žen, co se rozhodly neodejít, i když by to bylo třeba jednodušší.

Kultura a každodennost?

• Televize? Černobílá, dva programy. Hitem byla „Pan Tau“ a „30 případů majora Zemana“ (i když ten začal až později, už se to natáčelo).
• Na trhu chyběly hračky, ale céčka a Pikao vše zachránily.
• Hudba? V rádiu Karel Gott a Olympic, zpoza železné opony se sem dostal sotva závan rocku.

Co se tehdy dělo u nás?

Všude se mluví o „klidu na práci“ – ale v tom klidu se dusí svoboda. Politické čistky nabírají na obrátkách. Kdo nesouhlasil s okupací v roce 1968, končí – v práci, ve škole, i ve veřejném životě. Lidé hromadně emigrují. Do konce roku 1970 emigrovalo přes 100 000 Čechoslováků. Cenzura je zpět – mizí knihy, filmy, profesoři.

A co se dělo ve světě?

• The Beatles se oficiálně rozpadli – konec jedné éry.
• Vzniká organizace Greenpeace – první zárodek ekologického aktivismu.
• V USA se rozjíždí ženské hnutí. U nás ženy „pracují“ a moc se neptají.
• Simone de Beauvoir vydává své eseje o emancipaci. V Československu zatím kraluje „Žena a móda“ a guláš v závodní jídelně.

Kdy přesně začal ten populační boom?

• Nejvyšší nárůst porodnosti začal v roce 1973 a trval zhruba do roku 1979–1980.
• V těchto letech se rodilo přes 190 tisíc dětí ročně, což je absolutní rekord.
• Pro srovnání: dnes se u nás narodí kolem 90–110 tisíc dětí ročně.
• Takže v zásadě platí: Husákovy děti = ročníky z let 1973–1980 (max. 1985)

👉 V příštím díle se podíváme na rok 1971 – už se začíná rodit víc dětí, režim sílí, a v hlavách lidí zůstává ticho, které ale pod povrchem bublá…

A co vy? Jak si pamatujete rok 1970?

Byla jste už na světě, nebo jste taky ještě čekala v zákulisí?
Vzpomínáte si, co vyprávěli rodiče, co se nosilo, co se jedlo, co se šeptalo u večeře? A co vaše máma – chtěla odejít, zůstala, mlčela, bojovala?

💬 Napište mi, co pro vás znamená rok 1970.
Vzpomínky, rodinné historky, první obrázky z dětství – nebo i jen to, co vám o té době vyprávěli. Chci, aby tenhle blog nebyl jen moje kronika, ale naše společná paměť. Protože každý příběh se počítá. Pište, proísm, do komentářů.