Seriál Husákovy děti a rok 1972: Svět u nás doma se tváří v klidu, ale jen tváří
V roce 1972 jsem pořád ještě nebyla na světě. Moje máma stále pracovala jako průvodčí u tramvají a moje sestra – by dneska nosila nálepky jako ADD, porucha osobnosti a možná ještě i „nepřizpůsobivá v kolektivu“.
Tehdy se to ale řešilo… prostě řemenem. A víkendem na chalupě.
Doma: chalupy, dřina, ticho
Rok 1972. V ulicích relativní klid – žádné revoluce, žádné demonstrace.
Ale je to klid jako před bouřkou. Jen se zatím neví, kdy a komu rupne první nerv.
Lidi si staví chaty. Předělávají chalupy, co zůstaly po babičkách. V sobotu ráno sbalit salám, plachtu, hřebíky, naložit děti a hurá z paneláku na čerstvý vzduch.
Ne pro odpočinek – ale aby člověk mohl aspoň něco dělat po svém. Opravit stěnu, zasadit kytku, být na chvíli „pánem“ aspoň té kůlny a švestky.
A přitom? Všude ten podivný normalizační klid, kde se nemluví nahlas a nevyčnívá se.
V obchodech pořád něco chybí, ven se skoro nedostaneš – hranice hlídá režim jako matka hysterické dcery. Dovolená v Jugoslávii? Leda za odměnu. Většina jede do chatičky v Posázaví.
A co máma?
Stále průvodčí.
Stále sama.
Ale už to ségře tolik nevysvětluje. Už jí prostě hází školní tašku přes rameno, a když zase nedává pozor a spadne do bláta, jen si povzdechne: „No jo. To je prostě tvoje dítě.“
Někde v sobě už ví, že tohle nebude „snadná“ výchova. Ale tenkrát žádné psychologické testy nebyly. Jen instinkt, únava a sem tam nervy v kýblu.
Co se u nás dělo oficiálně:
- Režim se utvrzuje – Husákova normalizace jede naplno.
- Kdo nesložil sebekritiku, je odepsaný. V politice, ve škole, v kultuře.
- Disent? Ještě tichý, ale už se schází. V kuchyních. V lese. U samizdatu.
- Charta 77 ještě neexistuje, ale Hrabal, Havel, Vaculík už se podepisují jinak – v bytových přednáškách a zakázaných textech.
- V televizi vládne zábava, co nikoho moc nezvedne ze židle – ale hlavně, že se neřeší realita.
A co svět venku?
- Amerika se blíží k Nixonovu skandálu Watergate.
- Ve Vietnamu se pořád válčí. Ale zároveň se tam rodí první vlny hippie pacifismu.
- V Mnichově na olympiádě dojde k tragickému teroristickému útoku – 11 izraelských sportovců zahyne.
- Vesmír? NASA zkouší další lety, ale už to nikoho tolik nevzrušuje. Lidstvo si dává pauzu od velkých snů.
Atmosféra? Jak vlhká vata
Všichni se usmívají, ale málo kdo se směje.
Všude hesla o pokroku, ale za nimi nedostatek, strach a únava.
Lidi se přizpůsobili. Někteří s ironií, někteří s rezignací. A ti nejstatečnější mlčeli na správných místech a psali mezi řádky..
A co ty? Pamatuješ si rok 1972? Nebo ti o něm někdo vyprávěl?
Byla jsi tehdy dítě? Dospívající? Máma?
Co ti utkvělo? První chata? První průšvih? První pocit, že „něco tady nehraje“?
Napiš mi. Přidej vzpomínku. Sdílej. Tenhle seriál není jen moje paměť – je naše.
Příště: 1973. Jaký byl tento rok a co se v něm pro nás podstatného událo?
