V roce 1971 jsem ještě nebyla na světě – možná jsem čekala někde za rohem v mlze budoucnosti, až se uvolní místo. Moje máma už mezitím krájela život na směny jako průvodčí v tramvaji. Sama, s mojí sestrou doma, a světem, který byl hlučný i podezřele tichý zároveň. Všude zvonění tramvají, ale taky mlčení, co se rozlézalo jak vlhkost ve sklepě. A k tomu fronty – na maso, na prášek, na boty… vlastně i na vzduch, kdyby se vážil. Normálka. Byl to svět bez přebytků, ale zato plný příběhů. A ženských, co to táhly, protože prostě musely. Máma – průvodčí mezi lidmi, sama mezi lidmi Byla průvodčí u tramvajáků, tehdy, když ještě tramvaje měly otevřené plošiny, průvan a zvonek jako ozvěnu nervózního města. Jízdenky trhala s jistotou, ale v sobě měla věčný neklid.Byla samoživitelka – slovo, které tehdy neznělo jako oslava hrdinství, ale jako poznámka mezi řádky: „ta, co to nemá lehké“. Každé ráno oblékla uniformu a šla hlídat město. A večer… večer bylo maso. Smíchov. Domov a drama Bydlely jsme na Smíchově – čtvrti, co tehdy ještě nebyla cool. Šedá, hlučná, plná vůní z pekárny a železného vrzání. Jednoho dne, při vjezdu do vozovny, mámu řidič neslyšel. Couvali. A přejeli jednu bláznivou ženskou, co se tam nějak připletla. Křik, pára, železo, co nejde zastavit. Trauma, co se nezapomíná. Máma to nosila v sobě jako závaží. Ne vina – ale přítomnost smrti, která jí připomněla, jak křehké to všechno je. A přesto ráno znovu vstala, vzala tašku a šla prodávat jízdenky. Život prostě musel dál. I když se ti sevře žaludek, když slyšíš tramvajový zvonek. A babička? Maso, nervy, přesná váha Vedla masnu. Sama. Ruce červené od studeného masa, bílý plášť, háky, fronta, pokřiky.Ve dveřích stála fronta – a ne jedna. Fronty tehdy stály všude a na všechno: na maso, na mléko, na prášek na praní, na vložky, na boty, na banány, když byly. A někdy stála fronta i jen tak – prostě „něco dávají“. Lidé čekali v tichu, ve vzteku, v naději. A mezi nimi stála i moje máma – s dcerou za ruku, výplatou v kabelce a seznamem věcí, co stejně nesežene. Co se dělo v roce 1971 doma Kultura a každodennost? A co svět kolem nás? A co jsme dělaly my, Husákovy dcery? Moje sestra už byla na světě. Já ještě ne – ale už se rýsoval svět, do kterého vejdu.Svět paneláků, punčocháčů se šlema, tramvají s průvodčí, co znají město líp než mapy. A matek, které měly na bedrech všechno, ale nikdy si nestěžovaly. A co ty? Co ti zůstal z roku 1971? Máš taky v rodině tramvajačku, samoživitelku, masnu, Smíchov? Nebo jen fotku, co voní potem a prací?Sdílej. Piš. Tohle je náš seriál. A čím víc je v něm tebe, tím silnější bude. Příště: 1972. Dětí přibývá. Naděje? Ta si zatím dává pauzu. #denikpadesatky #husakovydeti #rok1971 #frontynavsechno #pruvodci #retroživot #zenskesilypredrevoluci