Zajímá mě, jakým směrem se ubírá život v padesáti. Aby taky ne, vždyť se mě to také týká. Snad jen to mám trochu jinak než většina žen. Menopauzu mám už dávno za sebou a můj syn teprve před rokem vstoupil do puberty. Jinak ale zažívám vše podobně jako věttšina těch, kterých se tohle životní období týká. Co přesně zažívám? Určitě to, že začínám vnímat tu neviditelnost – občas to v naší společnosti zazní, žena padesát plus už nikoho moc nezajímá. Ale proč? Ptám se pořád dokola, protože zvlášť dnes, kdy se míra dožití posouvá k osmdesáti, máme před sebou ještě ještě pořád kus života. A ten může být sice jiný než ve…

Ve čtvrtek jsem se vypravila na roční onkologickou kontrolu. Už to je víc jak šest let, co jsem si nahmatala v levém prsu bulku, a nakonec se ukázalo, že tam nebyla sama. Na ten rok léčby nikdy nezapomenu. Když se to generál dozvěděl plakal jako malé dítě, ale nevím, jestli ze samé lítosti a lásky ke mně, nebo spíš ze strachu, že mu tu zůstane na krku pětiletý kluk, když to nepřežiju. Já měla zase starost, kdo se o toho pětiletýho kluka postará, když generál toho schopný není. Když mám před sebou onko kontrolu – dřív to byly tři měsíce, pak půl rok a teď už jednou za rok – týden před…

Poslední rok byl těžký. Možná spíš poslední roky byly těžké. Ale nejpřesnější by bylo napsat, že celý můj život je těžký. Tak třeba tenhle týden. V pondělí nervový záchvat mého bývalého o dvacet let staršího muže, kterého jsem vezla na vitamínovou injekci. Bylo ráno půl osmé, auto zamrzlé zvenku, ale i zevnitř. Měla jsem před sebou spoustu práce, beru teď vše, co se namane, když mi zavolá v neděli odpoledne majitelka vydavatelství, že potřebuje zeditovat v pondělí balík textů, kývnu, ani nemrknu. Přitom před pár lety bych se ošívala. Prostě, časy se mění. A bohužel jinak, než jsem se domnívala. Ale zpátky k záchvatu ex. Zuřivě škrábal zmrazku na oknech, já jsem chtěla pomoct…