Generál po příhodě, kdy mu poškozený oční nerv znemožnil normálně vidět se jen špatně smiřoval s tím, že už nebude nikdy řidičem. Proto alespoň řídil alespoň virtuálně, vždy když sedl vedle mě jako spolujezdec. Navigátor  O jeho navigování a radách, jak mám jet bych už napsala snad i příručku – jak se chovat za volantem.  A povinně by jí musel přečíst každý žák autoškoly. Já jsem jeho nevyžádané rady popsala v příběhu Generál jede ….tak si ho přečtěte, třeba vám to někoho připomene 😊 Všichni chtějí jezdit! I v osmdesáti Když se moje osmdesátiletá máma rozhodla, že si pořídí elektrický senior skútr, chvíli jsme váhala, zda je to jakožto pro neřidičku a…

Už delší čas přemýšlím, jestli je možné stát se úspěšnou v padesáti nebo dokonce v pozdějším věku. Myslím přitom na spisovatelku Květu Legátovou, která získala Státní cenu za literaturu za román Želary až ve svých cca 82 letech. A tak pátrám, objevuji a čtu příběhy žen, které inspirují a potvrzují, že věk je jen číslo. A víte co, všechny jsme úžasné a skvělé, i když nejsme zrovna tolik slavné, jako třeba tyhle… Není to tak dlouho, co jsem zhlédla film Nyad. Neskutečná síla, odhodlání, vůle nevzdat to a jít si za svým cílem ženy, která ve svých Diana Nyad 64 let jako první člověk přeplavala bez ochranné klece mezi Kubou a…

Zajímá mě, jakým směrem se ubírá život v padesáti. Aby taky ne, vždyť se mě to také týká. Snad jen to mám trochu jinak než většina žen. Menopauzu mám už dávno za sebou a můj syn teprve před rokem vstoupil do puberty. Jinak ale zažívám vše podobně jako věttšina těch, kterých se tohle životní období týká. Co přesně zažívám? Určitě to, že začínám vnímat tu neviditelnost – občas to v naší společnosti zazní, žena padesát plus už nikoho moc nezajímá. Ale proč? Ptám se pořád dokola, protože zvlášť dnes, kdy se míra dožití posouvá k osmdesáti, máme před sebou ještě ještě pořád kus života. A ten může být sice jiný než ve…

Ve čtvrtek jsem se vypravila na roční onkologickou kontrolu. Už to je víc jak šest let, co jsem si nahmatala v levém prsu bulku, a nakonec se ukázalo, že tam nebyla sama. Na ten rok léčby nikdy nezapomenu. Když se to generál dozvěděl plakal jako malé dítě, ale nevím, jestli ze samé lítosti a lásky ke mně, nebo spíš ze strachu, že mu tu zůstane na krku pětiletý kluk, když to nepřežiju. Já měla zase starost, kdo se o toho pětiletýho kluka postará, když generál toho schopný není. Když mám před sebou onko kontrolu – dřív to byly tři měsíce, pak půl rok a teď už jednou za rok – týden před…

Poslední rok byl těžký. Možná spíš poslední roky byly těžké. Ale nejpřesnější by bylo napsat, že celý můj život je těžký. Tak třeba tenhle týden. V pondělí nervový záchvat mého bývalého o dvacet let staršího muže, kterého jsem vezla na vitamínovou injekci. Bylo ráno půl osmé, auto zamrzlé zvenku, ale i zevnitř. Měla jsem před sebou spoustu práce, beru teď vše, co se namane, když mi zavolá v neděli odpoledne majitelka vydavatelství, že potřebuje zeditovat v pondělí balík textů, kývnu, ani nemrknu. Přitom před pár lety bych se ošívala. Prostě, časy se mění. A bohužel jinak, než jsem se domnívala. Ale zpátky k záchvatu ex. Zuřivě škrábal zmrazku na oknech, já jsem chtěla pomoct…