-
Seriá Husákovy děti a rok 1971: Ticho houstne, děti přibývají – a tramvaje zvoní přes Smíchov
V roce 1971 jsem ještě nebyla na světě – možná jsem čekala někde za rohem v mlze budoucnosti, až se uvolní místo. Moje máma už mezitím krájela život na směny jako průvodčí v tramvaji. Sama, s mojí sestrou doma, a světem, který byl hlučný i podezřele tichý zároveň. Všude zvonění tramvají, ale taky mlčení, co se rozlézalo jak vlhkost ve sklepě. A k tomu fronty – na maso, na prášek, na boty… vlastně i na vzduch, kdyby se vážil. Normálka. Byl to svět bez přebytků, ale zato plný příběhů. A ženských, co to táhly, protože prostě musely. Máma – průvodčí mezi lidmi, sama mezi lidmi Byla průvodčí u tramvajáků, tehdy,…
Mohlo by se vám také líbit
Jak jsem potkala rakovinu IV. Cesta k uzdravení
Buďte zase svobodná
Má pořád jednu ruku dlouhou?
-
Z (tý)deníku padesátky: Když všichni kolem tebe na tebe zkouší triky jak turecký zmrzlinář a ty si přitom chceš jen tak hvízdat
Člověk by si myslel, že ho po padesátce už jen tak něco nepřekvapí. Ha! Opak je pravdou. Lidé mě pořád dokážou udivovat – a často ne zrovna mile. Obzvlášť teď mám jakýsi radar na lidské kulišárny, manipulace a podivné tanečky kolem pravdy. Třeba když někdo něco zpacká a kvůli tomu nemůže dodržet slib – místo omluvy a snahy najít řešení, kterým druhému co nejmíň zavaří, začne ještě víc tlačit na pilu, jen aby prosadil to svoje. Nebo volá někomu, protože od něj něco potřebuje, a přitom se tváří, že vlastně volá „jen tak“. Někdy je to vtipný jak scénka z grotesky. Jindy by člověk nejradši vzteky rozkousal vlastní telefon. Člověk…
-
(Tý)deník Padesátky: Jak jsem vzala mámu do ráje, který měl hodně děr v plotě
Vzala jsem svou osmdesátiletou mámu k moři. Poprvé letěla letadlem, potřetí v životě si smočila nohy v moři a poprvé pila něco, co mělo na sobě deštníček. Připadala si – cituji – „jako v pohádce. Nebo v nebi.“A já? Já si připadala jako v nějakém zvláštním experimentu. Kromě občasného dojetí, když jsem viděla, jak je máma šťastná, jsem se většinu času divila. A nebylo to to hezké „ó jé“ divím se, ale spíš to: „co to do…“Například:– Soukromá pláž pětihvězdičkového hotelu plná bordelu.– Sprcha, ze které voda ne tekla, ale tak trochu skápávala jako líná ovce.– Místní obyvatelé s výrazem „co po mně zas chceš?“– A všude kolem nedostavěné, vybydlené…
-
Seriál o Husákových dětech. Jsi taky jedna z nich? Možná si tohle nevěděla.
Jsem jedna z nich. Z těch, co se narodily do světa, kde televize hrála černobíle, v každé domácnosti voněla svíčková, a socialismus byl “na věčné časy”. Generace, která vyrostla mezi céčky, sídlištními výtahy a normalizačním tichem. Ano – jsem Husákovo dítě. A právě pro nás teď píšu malou kroniku. Rok po roce, od začátku. Třeba v ní najdeš i ten svůj rok – ten, kdy ses narodila ty, tvoje dítě, tvoje první láska nebo první revolta. Kdo jsme, Husákovy děti? Narodily jsme se v 70. a na začátku 80. let, v době, kdy tehdejší prezident Gustáv Husák razil pronatalitní politiku, aby ČSSR nevyvymřela. Výsledkem byl populační boom. Ne kvůli romantice,…
-
Když ti notebook zmizí do vesmíru a sousedi sežerou navzájem: (tý)deník padesátky č. 3
No… musím říct, že předchozí týden byl výživný. A to hlavně díky jedné obří firmě, jejíž maskot vypadá jak mimozemšťan se zelenou hlavou (ano, už víte). Jako většina Čechů jsem tam roky ráda nakupovala – no, teď už asi trochu méně. Reklamovala jsem totiž notebook. Drahý. Důležitý. Můj pracovní parťák. A byl v záruce. Tvrdili, že ho opravili. Paráda, říkáte si? Jo, to jsem si říkala taky – už dva týdny. Od té doby se notebook podle sledování zásilek teleportuje po Česku. Jednou prý čeká na rampě. Pak je v Ostravě. Pak mi místo něj přistane v Alzaboxu prázdná obálka (asi v ní byl duch mého notebooku). Volám jim, ptám…
-
Z (tý)deníku padesátky Naďky: Když zjistíš, že se nemusíš před nikým přetvařovat (ani když máš na hlavě hnízdo)
Ne všechno je takové, jak se tváří. Třeba sousedka. Elegantní dáma přibližně ve věku mojí mámy. Vždy upravená, s malým, dokonale ostříhaným pejskem. Pravidelně procházela kolem našeho domu a skoro pokaždé se se mnou chtěla na chvilku zapovídat. Jednou jsem jí dokonce pohlídala pejska, když si potřebovala něco zařídit. A víte co? Vedle ní jsem se často cítila nepatřičně. Většinou rozcuchaná, v nestíhačce, lehce vyčerpaná, s kruhama pod očima a kafem v ruce jako poslední záchranou. A pak jednoho dne mi zavolala její dcera.Že prý by potřebovala pohlídat své mámy pejska. Že odjíždí. A že maminka… světe, div se… je v Bohnicích. Na protialkoholním. Chvilku jsem nevěděla, co říct. A…
-
Můžu být úspěšná po padesátce? Odpověď zní: ANO!
Už nějaký čas si kladu otázku: Je možné stát se úspěšnou v padesáti – nebo ještě později? A víte co? Odpověď není jen v hlavě. Je ve skutečných příbězích žen, které to dokázaly. A některé z nich nejsou světové superhvězdy – jsou to ženy, které ukazují, že věk je vážně jen číslo. ❤️ Květa Legátová – když úspěch přijde v osmdesáti Vzpomněla jsem si na spisovatelku Květu Legátovou. 🖋️ Její slavný román Želary ji vynesl až ke Státní ceně za literaturu – a to ve věku kolem 82 let!Kdo by si pomyslel, že životní dílo může přijít až tehdy, kdy většina lidí balí kufry a hlídá vnoučata? Inspirace jako hrom!…
-
Neviditelný jed jménem ageismus: Jak si sami škodíme
Představte si, že jste právě oslavili padesáté narozeniny. Ačkoli jste plní energii, s bohatými zkušenostmi a chutí do práce, najednou vás v zaměstnání začnou přehlížet. Kolegové mladší o dvacet let vás vnímají jako někoho, kdo „už to má za sebou“. Nebo naopak – jste mladý člověk s ambicemi, ale lidé kolem vás mají pocit, že „ještě nemáte dost zkušeností“ a neměli byste mít tolik názorů. To je ageismus – diskriminace na základě věku, která může potkat kohokoliv. Když věk rozhoduje místo schopností Ageismus není jen o starších lidech. Jako dvacetiletá jsem se setkala s tím, že moje názory nebyly brány vážně, protože jsem byla „mladá a naivní“. O několik let…
-
10 věcí, které jsem si dlouho nedovolila – ale po padesátce konečně jo (a nevadí, že až teď)
Někdy mě přepadne myšlenka: Proč jsem si tohle všechno nedovolila dřív? Proč jsem roky žila podle pravidel, která jsem si ani sama nenapsala? Proč jsem se tolik přizpůsobovala, snažila se být hodná, slušná, ne moc hlučná, ne moc viditelná? Možná bych si mohla vyčítat ztracený čas. Ale víš co? Nechci.Protože teď je jiný čas. Teď si konečně dovoluju věci, na které jsem dřív neměla kuráž. A vůbec nevadí, že to přišlo „až“ po padesátce. Důležité je, že to přišlo vůbec. Tak tady to je. Můj seznam věcí, které jsem si dlouho nedovolila. A které si dnes už neodpírám. 1. Říkat „ne“ bez výčitek Už se neomlouvám za to, že si…
-
🎧 Nová epizoda podcastu: Móda, styl a sebevědomí po padesátce
Host: Anežka Jizbová, módní návrhářka a zakladatelka značky Cameronni V této epizodě se ponoříme do světa módy zralých žen – bez klišé, bez předpisů, bez věkových limitů. S návrhářkou Anežkou Jizbovou otevíráme upřímný a inspirativní rozhovor o tom, proč ženy 50+ rozhodně nepatří do módního stínu. Dozvíte se: Tenhle díl je pozvánkou ke svobodě ve stylu – protože když víte, kým jste, móda se stává hrou. 🎙️ Poslechněte si nový díl a objevte, že styl není otázkou věku – ale odvahy být vidět.
