Příběh Aleny, která se neuměla vyrovnat s odchodem svých dětí

Půl století plného lásky, radosti, ale i starostí. Tak by se dal jednoduše vystihnout Alenin život. Teď, když její děti odrostly a postupně opouštěly rodinné hnízdo, a ona si mohla znovu užívat svobody, se její život úplně zhroutil. Místo radosti jí postihly deprese a chvíle, které mohla mít jen pro sebe, nahradila závislost.

David, její syn, už rok bydlel se spolubydlícími v Praze. Aleně se stýskalo po jeho vtípkách a večerních debatách u večeře. Dcera Markéta, její zlatíčko, se zase chystala na vysokou školu do zahraničí. Alena věděla, že je to správné rozhodnutí, že dcery budoucnost leží jinde. Přesto se jí srdce svíralo při pomyšlení na prázdný dům.

Celý život se točila kolem rodiny. Manžel, děti, domácnost – to byly její priority. Kariéru obětovala, aby mohla být pro své blízké oporou. Teď, když děti odcházely, se cítila ztracená. Neměla žádné koníčky, které by ji naplnily, žádné kamarádky, s nimiž by mohla trávit volný čas. A manžel? Ten se věnoval své práci, která pro něj byla celý život i koníčkem.

Večery byly nejhorší. Alena se toulala z místnosti do místnosti, prohlížela si rodinné fotografie, vzpomínala na všechny krásné chvíle s dětmi. Někdy se jí zdálo, že slyší dětský smích, nebo že cítí vůni Markétina oblíbeného parfému. Ale to bylo jen v její hlavě. Nemohla spát, tak si začala brát prášky na spaní. Zjistila, že jí pomáhají zapomenout, tak zašla k doktorovi a řekla mu, že potřebuje léky na deprese. Ty dostala. Ale brzy chtěla další. Na uklidnění. Lékař jí i tentokrát vyhověl. Nutila se do všeho, co měla dělat a nic ji nebavilo. Často se přistihla, jak sedí na pohovce a jen tak zírá před sebe. Manžel se jí zpočátku snažil povzbudit, vytrhnout z její letargie, ale Alena byla ke všemu hluchá. Navíc ty léky začala brát víc než měla, chtěla se úplně umrtvit. To trvalo rok. Bez léků neusnula ani nebyla schopná alespoň základně fungovat.

Jednou Alena objednávala na internetu dárek pro manžela k narozeninám, a napadlo jí, že do vyhledávače zadá větu: co dělat, když děti odejdou z domova. Divila se, kolik článků a diskuzí google našel. Když je pročítala, zjistila, že se v jednom shodují. Je důležité najít si nové zájmy, seznámit se s novými lidmi. Alena si uvědomila, že na tom něco bude. Jen jí chvíli trvalo, než to přijala. Dalších pl roku se prala s tím, aby si léky snížila a začal se sebou něco dělat. Další měsíce, když se jí podařilo zbavit se všech tlumících prostředků se přemlouval k nějaké akci. Alespoň začala chodit na procházky do přírody. Postupně se uvolňovala a vzpomínala čím dál víc na dobu svého mládí.

Když byla ještě bezdětná, chodila ráda do knihovny a taky ráda tančila. Krok po kroku se začala starat o to, aby jí bylo dobře. Přihlásila se knihovny a začala víc číst, vždyť za ta léta péče o druhé, skoro ztratila přehled a pak se odhodlala přihlásit na kurz salsy. Nejdřív se cítila trapně, přece už je stará na takové věci, ale pak zjistila, že to tak není. Hodiny tance si užívala s ostatními, poznala nové kamarády a cítila, že se jí ulevuje. Byla šťastná.

Zjistila, že život může být krásný i po padesátce, že má před sebou ještě mnoho nových začátků. A i když se jí po dětech stále stýskalo, byla ráda, že se naučila žít i sama se sebou.