Jak jsem potkala rakovinu IV. Cesta k uzdravení

Před sedmi lety jsem se léčila z rakoviny, po zjištění dvou nádorů v levém prsu. Byl to nejdřív šok. Rychle jsem ale nepříjemnou realitu přijala a všemi silami se snažila, abych se uzdravila. Kéž je můj příběh inspirací a nadějí.

Všechny předchozí tři díly jsou tady:

První díl

Druhý díl

Třetí díl

Hojení

Po operaci jsem chvíli bojovala se špatně hojící jizvou po levém prsu. Nakonec i to po několika týdnech a odsání dokola se tvořící tekutiny bylo zažehnáno. Má milá onkoložka mi předepsala pětiletou hormonální léčbu a poslala mne na radiologii, kde měli rozhodnout o následném ozařování.

Paní doktorka na radiologii byla velmi sympatická, optimistická a dodala mi další naději na život v remisi. Ozařování jsem nakonec dle jejího posouzení nemusela podstoupit. Řeknu vám, že mi štěstím vyhrkly slzy.

Po více jak půl roce začalo nad mým životem znovu vycházet slunce. Byla jsem z léčby sice vyčerpaná, k tomu měla ne moc příjemné vedlejší účinky hormonální léčba, ale já jsem zažívala jisté znovuzrození. Měla jsem euforii, když bylo venku hezky, když jsem viděla, jak je šťastný můj syna daří se mu, měla jsem radost z malých výletů. Dělaly mi radost drobnosti všednodennosti.

Lék na únavu

Na neutuchající únavu jsem si naordinovala pohyb. Každou možnou chvíli jsem vyrážela buď pěšky nebo na kole. Bylo to těžké, jednou jsme se dostala až 5 km od domova. Ano, pět kiláků na kole byla pro mě v tu dobu neskutečná dálka a výzva. Měla jsme pocit, že nazpátek už nedojedu, musela jsem během cesty domů několikrát odpočívat. Trvalo mi snad tři roky, než jsem se dostala alespoň do nějaké kondice. To ale přičítám i hormonální léčbě, která byla co do energie také limitující.

Další problémem byly návaly. Několikrát za den jsem se zpotila tak, že jsem měla mokré vlasy a musela do sprchy. Návaly mě neopustily dodnes. I když jejich četnost a intenzita je už oproti tomu co bylo dříve je nyní malinká.

A zase operace

Po roce od léčby jsem na doporučení lékařů – onkologa a gynekologa postoupila ještě odstranění dělohy a vaječníků. Takže mě opět čekala rekonvalescence. Naštěstí vše probíhalo v pohodě a poměrně rychle.

Kontroly na onkologii jsem první rok od léčby absolvovala jednou za čtvrt roku. Další rok jednou za půl roku. Dnes chodím na kontroly jednou za rok. To, že jsem v remisi považuji za zázrak a jsem za to nesmírně vděčná. Jen mě mrzí, že dnes už občas zapomenu, jak je život křehký a jak cenné je zdraví.

Přeji všem, kteří potkala tato zlá nemoc, hodně sil, víry a naděje v uzdravení. A všem ostatním, aby se s ní nikdy nepotkali.

Vaše Fifty