Jak jsem jela koupit apartmán u moře

Mám kamarádku, která je už několik let přímo posedlá myšlenkou koupit si nemovitost u moře. Což já ostatně taky – kdybych na to měla. Jenže ona se dostala do bodu, kdy by si to mohla teoreticky dovolit. Nic velkého ani luxusního, ale přece jen už reálně ano. A tak její sen začal konečně nabírat konkrétní obrysy. Nastal den D – vyrazila na první prohlídku a vzala mě s sebou jako poradce, ženského bodyguarda, psychickou podporu a důvěrníka v jednom.

Před cestou

Před odjezdem proběhly měsíce hledání a studování všeho, co souvisí s nákupem v zahraničí. Kamarádka stejně jako já hořela pro Španělsko – vždyť to je teď hit. Jenže jak několik let sledovala tamní realitní trh, zjistila, že ceny už se vyšplhaly do výšin. Mohla by si tam koupit tak leda garáž – nebo se zadlužit, a to odmítla.

Začala tedy koukat jinam. A objevila Balkán. Přesněji Bulharsko. Prý je tam ještě stále levně, snaží se, služby jsou super, apartmánové resorty skvěle vybavené – a to se jí líbilo. Brzy mi začala posílat fotky apartmánů. Zjistila, jak to v Bulharsku chodí. Já si jen v duchu vzpomínala na dovolenou na Zlatých pískách před více než deseti lety – nechutnalo mi tam jídlo, nelíbilo se mi moře ani styl života. Ale proti gustu žádný dišputát, tak jsem trpělivě prohlížela přebujelé resorty a odpovídala na otázky, jestli se mi líbí nebo ne.

A pak Janička našla prý Svatý grál. Resort 20 minut od letiště v Burgasu, v klidné oblasti, za výbornou cenu. Čtyři bazény, z toho jeden vnitřní, SPA, restaurace, fitness, vodní bar a k moři jen 200 metrů. A za tu cenu? Sice jen garsonka, ale to prý stačí – většinou bude jezdit sama nebo s vnučkou. A na pronájem jsou menší byty prý ideální.

Domluvila si videoprohlídku. Pán, který mluvil překvapivě slušně česky, jí tvrdil, že tam ani nemusí jezdit. Všechno prý zvládne na dálku – papíry, převod peněz, prostě komplet. Ale to Janička rázně odmítla. Musí to vidět na vlastní oči. Fotky a videa mohou klamat a ona není hloupá. Tak jsme si s bulharským makléřem dohodly termín – čtvrtek až pondělí, všechno si ověříme a případně rovnou složí rezervační zálohu.

Přistání v realitě

Let proběhl hladce, pán nás vyzvedl na letišti a byl příjemný. Zhruba za 20 minut jsme byly v hotelu. První zádrhel – garáže. Nevypadaly zrovna vábně, ale budiž, jsou to jen garáže. Přesun k recepci: obrovské pompézní atrium, trochu kýč a hlavně omšelost. Převzaly jsme náramky a Bulhárek nás zavedl výtahem do třetího patra, kde měl být náš dočasný apartmán. V mezičase jsem nasávala ducha celého komplexu – tedy spíš pach. Dost nepříjemný.

Chodby byly dlouhé, temné, opotřebované. Koberec na zemi neviděl vysavač ani nepamatuju. A ten smrad! Začala jsem cítit mírnou paniku a mrkala na Janičku. Byla očividně v šoku.

Apartmán – jednoduchý, zařízený ve stylu před dvaceti lety. Balkon prostorný, ale zábradlí s olupující barvou, židle omlácené, dlažba by potřebovala vydrhnout. Ale budiž. Janička debatovala s makléřem, já si všimla detailů a pomalu mi to začalo docházet. „To stavěli Rusové,“ vysvětlil Bulhárek. Aha. Už jsem chápala ten „bolšoj“ styl.

Zklamání jménem resort

Po odchodu makléře jsme se vydaly prozkoumat areál. Procházely jsme se jako v bludišti. Vnitřní bazén, fitness, zahrady, ale vše tak nějak zanedbané. Rozbité dlaždice, neudržovaná zeleň. A pak – obrovský bazén s barem uprostřed. Na první pohled wow. Na druhý – lehátka pokrytá špinavými poduškami a trusem ptáků. Voda v bazénu vypadala čistě, ale kdo ví, co tam lijí…

Atmosféra? Poloprázdno. Pár seniorů, pár rodin s malými dětmi, hlasitá hudba. Celé to působilo mrtvě. Moje naděje začínaly praskat.

Šly jsme k moři. Cesta vedla kolem ohnutého, polorozpadlého plechového plotu, za ním rumiště. Schody dolů se drolily, zábradlí rezavé. Pláž byla spíš plážička – s pár podezřelými boudami. Spousta bordelu, mušlí, pár lidí. Moře vypadalo vcelku dobře. Ale kousek vedle? Opuštěný přístav, co připomínal slumy.

Janička vypadala zklamaně. Držela jsem ji pod paží:
„Pojď, jdeme se najíst. Dáme si něco dobrého a bude líp.“

Kalamáry a kalamita

Zalezly jsme do první slušně vypadající restaurace. Já si dala kalamáry, Janička houbové rizoto. Kalamáry byly smažené ve vyjetém oleji. Janička byla spokojená. Já trávila ještě druhý den.

Pak jsme šly omrknout okolí – jedna hlavní ulice, restaurace, obchody s cetkami, malý supermarket. Našli jsme autobusovou zastávku – jezdí to do Burgasu, Nesebaru, Pomorie. Aspoň něco pozitivního.

Odpoledne jsme se rozhodly zkusit bazén. Lehátka jsem si chtěla nejdřív dezinfikovat – přes den na nich ležely kočky. Ano, v resortu bylo víc koček než hostů.

Voda osvěžující. Ale podivný duch komplexu mě nepouštěl. Vygoolily jsme si, že resort vznikl v roce 2007. Ale působil jako památník brutalismu. Deprese až na půdu. Tedy do nefunkčního sky baru.

Zvířátka v posteli?

Večer jsme se chtěly natáhnout a odpočívat. A pak jsem na bílém povlečení zahlédla černé tečky. „Co to je?“ Zvedly jsme matraci. A šok. Pod ní plesnivé fleky, černý trus, bílé kuličky – vajíčka. Ano byly tam štěnice. Naštěstí jsme neměly vybaleno. Oblečení šlo z těla, já tričko rovnou vyhodila. A obě jsme utekly na balkon.

Janička volala makléři. Ten dorazil za půl hodiny – prý to nevadí, matrace se vymění, až to někdo koupí. Jenže hotel nevyměníš. Smrad, špína, rozklad. Past na naivní turisty a koupě chtivý Čechy.

A jak to dopadlo?

Zůstaly jsme? Odjely? Našly jsme jiné ubytování? Co všechno jsme ještě o tomhle dost podivném rezortu zjistily? Pokračování příště 😊

Naďka