Z (tý)deníku padesátky: Strach, co ti sešněruje plíce – a výlet, který ti je zase rozevře

Musím se k něčemu přiznat.
Od doby, kdy mi byl diagnostikován nádor v prsu (v létě to bude už osm let), se ze mě stal detektor ohrožení s fantazií Stevena Kinga. Jakmile se někde objeví pupínek, píchnutí nebo bolest u zádele – mozek spustí onko-alarm. V hlavě mi jedou katastrofické scénáře a strach mě v tu chvíli přerůstá.

Tak se to stalo i na začátku tohoto týdne. Začalo to bolestí u žeber. Pak se to přesunulo na hrudní kost. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, natož zakašlat. Jasně, mohla jsem si to logicky vysvětlit: pár dní zpátky jsem zmokla na kost, běhala v mokrém oblečení ve větru – takže to klidně mohl být zánět pohrudnice nebo začínající zápal plic.
Ale ne, já už v hlavě přepisovala závěť.

Ani po letech ten strach úplně nezmizel. Stačí málo a je zpátky. A když o tom mluvím, pořád se mi chvěje hlas.
Je to další důkaz toho, jak moc může strach ovlivnit náš život. Ticho, v kterém si vyprávíme nejhorší možné příběhy, i když realita je někdy o hodně mírnější.

---

⛰️ Postřeh týdne č. 2: Češka v Adršpachu. Skoro rarita

Miluju cesty. Miluju výlety. A tak jsem se po letech vydala do Adršpašských skal.

Co mě jemně zaskočilo? Že tam zněla víc polština než čeština. Jasně, Adršpach je blízko Polska a turisty jsme čekali. Ale že češtinu neuslyšíte celé kilometry, to mě přece jen překvapilo.

Místní průvodce potvrdil, že dnes tvoří Poláci až 80 % všech návštěvníků. A moje malá statistika? Na loďce jsme byli já, můj syn, šest Francouzek, jedna Mexičanka – a zbytek Poláci. Byla jsem tam skoro jako exot.

Ale bylo to krásné. Vzduch, skály, voda. Možná jsme tam nebyli slyšet, ale dýchalo se mi tam líp než kdekoliv jinde tenhle týden.

Tip týdne: Domácí poké bowl s mletým masem

Protože když se člověk pere s hlavou, měl by aspoň dobře jíst.

Rychlá miska plná barev, chutí a svěžího klidu. Moje oblíbená, když chci vyvážit chaos dne a nezbláznit se z přípravy.

👉 Kompletní recept najdeš na webu už zítra.