Vánoce očima padesátnice: Jak se změnily od mého dětství?

Za padesát let se změní v našem životě hodně. A i Vánoce mají najednou jiný rozměr. Jak šel čas s těmi mými? Co navždy odnesl čas a jaké vánoční zvyky zůstaly?

Když jsem byla malá, jako každé dítě jsem Vánoce milovala. Vzpomínám si na živého kapra, který nám plaval v kuchyni v dětské vaničce, na zdobení stromečku, kávové bábovičky od babičky, koledy, které jsme si pouštěly na deskách, návštěvu jesliček s babičkou i pravidelné vyhlížení Ježíška z okna. A taky byl sníh, první koulování a jízda na pekáči smíchovskou ulicí.

Na Štědrý večer jsme pouštěli lodičky vyrobené ze skořápek vlašských ořechů, krájeli jablíčko a ségra si pravidelně musela hodit bačkorou, aby zjistila, jestli pro ní přijde v příštím roce princ :). Zkrátka Vánoce mého dětství na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byli kouzelné, i když nebylo nic z toho, co můžeme mít dnes.

Když se ze mě stala školačka nastala změna. Nejdřív jsem začala o existenci Ježíška pochybovat. Kolem mého osmého roku bylo kouzlo neznámého pána, který nosil dárky a byl pro mě kouzelníkem definitivně pryč. Začala éra, najdi dárek před nadělováním. Naučila mě to starší sestra. Byla schopná převrátit byt vzhůru nohama, jen aby našla dárky. To se jí v 99,9 % podařilo. A já jí následovala. Bylo to vlastně podobné vzrušení, jako čekání na Ježíška, jen to přicházelo tak o měsíc dřív a pod stromečkem bylo už jen předstírání nadšení z „nečekaných“ dárků. Tady musím ještě poznamenat, že byo důležité nejen dárek najít, ale umět ho rozbalit a zase zabalit tak, aby se nic nepoznalo. A to byl opravdu kumšt.

Když jsem byla v teenage věku, nejlepší Vánoce pro mě byly, když jsem mohla hned po štědrovečerní večeři a rozbalení „překvapení“ pod stromečkem, vyrazit s kamarády ven a dostala dárek od kluka, který se mi líbil.

Od dvaceti do třiceti jsem si nejvíc užívala Vánoce s tím, koho jsem právě milovala. Později mi dělalo radost, objíždět přímo na Štědrý den s přítelem moje i jeho příbuzné a navzájem se obdarovávat.

Ve věku od třiceti let do narození syna byla hluchá místa, kde najednou pro mě ztratily Vánoce význam. V obchodech už bylo vlastně skoro vše, obchdoníci začali s nákupní masáží už v říjnu a mě to hodně nebavilo.

Až teprve s narozením mého dítěte před čtyřicítkou jsem znovu našla smysl vánočních svátků. A všechno začalo znovu, jen skrze mé dítě. Můj syn stejně jako já hledal Ježíška, představoval si ho pro mě zcela nepochopitelně jako ježečka (nejspíš kvůli znázornění Ježíše s trnovou korunou na hlavě??) a těšil se, co mu ten hodný pán, kterého nikdy neviděl a ani neuvidí nadělí. V tomto čase se ke nám domů vrátily tradice – zase jsme pouštěli lodičky, voněla purpura, hráli koledy, dokonce jsme lili olovo…

Jak syn rostl, měnila se opět u nás vánoční atmosféra. Když přestal asi až v devíti letech věřit na Ježíška, začaly být pro mne tyto svátky spíše konzumní lehce otravnou záležitostí. Jejich kouzlo bylo opět pryč. Syn měl samá materiání přání a já ho naivně ponoukala k tomu, aby je vnímal více duchovně. I když to vlastně svým způsobem dělal, což jsem si uvědomila při jeho větě cítím Vánoce a pak o jeho vášni vyzdobit vánočně celý dům. To mi dělalo radost, jinak jsem Vánoce už nijak neprožívala.

A jak to mám letos? S nostalgií vzpomínám, jaké všechny ty Vánoce byly a znovu si je zkouším užívat. I když jinak než v pěti nebo čtyřiceti letech.  

Krásné Vánoce podle Vašich představ Vám přeje

Fifty (Naďa)