Když kapři nebyli jen supermarketech

Byl večer před Štědrým dnem. Bylo mi šest let a šíleně jsem se těšila na Ježíška. Tak moc, že jsem ani nemohla jíst (tenkrát bych to opravdu potřeboval ale dneska bych to kvitovala).

Jak asi vypadá? Přemýšlela jsem a jakmile se setmělo, běžela jsem k oknu a usilovně jsem pátrala po obloze i po ulici, jestli ho třeba nezahlédnu. Kromě „starý čarodějnice“, jak říkala babička sousedce odnaproti z domu jsem ale nikoho ani na zemi, ani na nebi nezahlédla.

Druhý den ráno, hned jak jsem se probudila, šla do kuchyně podívat se na kapry, kteří se šplouchali už několik dní v dětské vaničce, ve které mě máma kdysi koupala.

Když jsem ale došla do kuchyně a viděla, co se stalo, vykřikla jsem: „Pomoc, mami, kapři se kloužou po linu.“

Jenže máma v bytě nebyla.

„Vstávej, slyšíš, kapři jsou na linu.“ Tahala jsem svojí protivnou starší sestru z postele.

„Co ječíš? Jdi si hrát!“ Zachroptěla sestra a zachumlala se pod peřinu. Ale já se nedala a stáhla jsem z ní peřinu, a přitom pořád dokola opakovala, že kapři vyskočili z vaničky a musíme je zachránit. Nakonec i tyhle kapři měli nakonec skončit ve Vltavě (tenkrát jsme nevěděli, že v řece to kapři nedají), protože u nás se žádné zvířátko nesmělo zabít, natož pak sníst.

„Kde je maminka? Já chci, aby tu byla, oni už asi nežijí.“ Vzlykala jsem.

No, jasně, budeš je mít k večeři,“ smála se mi ségra a snažila se kapry vrátit do vaničky. Nakonec se jí to povedlo, ale oba už plavali břichem vzhůru.

„Jsou leklý.“ Řekla sestra a šla se nasnídat. Já jsem plakala, bylo mi jich líto a taky jsem se těch kapřích mrtvolek bála. Sestra je po snídani je vytáhla a dala na kuchyňský stůl.

„Fůůj“, otřásla jsem se a couvala od kuchyňský linky se zavřenýma očima, abych se na to nemusela dívat.

„Počkáme až přijde mamka, ona je naporcuje a večer je sníme.“ Nevěděla jsem, jestli si ze mě utahuje nebo to myslí vážně, ale při představě večeře v podobě obaleného leklého kapra se mi udělalo ještě víc zle.  

Do toho zazvonil domácí telefon. Babička bydlela ve stejném domě jako my, jen o dvě patra níž a propojená s námi byla domácím telefonem.

„Babi, maminka není doma, šla na nákup,“ řekla jsem do něj. Chtěla jsem ještě dodat, že nám kapři vyskočili z vaničky, ale babička mě přerušila.

„Tak jí řekni, ať se tu u mě staví pro cukroví. Já to sama k vám nahoru nepotáhnu a vám bych to nesvěřila.“ Řekla a zavěsila.

Babiččin telefonát mě trochu uklidnil. Šla jsem do koupelny, umyla si pusu, vyčistila zuby a převlékla do svátečního. Maminka ale pořád nešla.

Sestra zalezla zpátky do postele. Já jsem opět vyhlížela Ježíška a maminku. Otevřela jsem okno a vyklonila, abych viděla, co nejdál. Vtom se v protějším okně objevila Zachová a hrozila mi, ať se nenakláním. Zase bude žalovat. Okno jsme radši zavřela. Koukla jsem se na hodiny. Za hodinu zazvonil znovu domácí telefon. „Tak, kde je ta máma?“

„Asi hledá Ježíška,“ řekla jsem popravdě to, co jsem si myslela.

„To určitě. Zase se někde vykecává. Ani na Štědrej den si nedá pokoj.“ Práskla babička naštvaně telefonem.

Byl čas obědu, sestra se právě vzbudila a maminka pořád nikde. Kromě babičky volala teta Alžběta a teta Marie. V kuchyni začali smrdět kapři. Jinak se tam jako obvykle nic nedělo.

Nikdo nezdobil stromeček, protože jsme žádný neměli. Maminka ho totiž měla přinést. Babička byla už pěkně rozzuřená a každou chvíli volala, jestli je už máma doma. Sestra se oblékla a že prý jde maminku hledat. Zůstala jsem sama doma s mrtvými kapry. Stála jsem u dveří do kuchyně a koukala na ně. Zdálo se mi, že se pohnuly. Otevírali hubu, poulili na mě oči a ploutvemi se odstrkovali a blížili ke mně. Utekla jsem do pokoje a zamkla dveře. Chvíli jsem jen tak seděla a myslela na Ježíška. Přijde k nám letos vůbec?

Pak jsem najednou slyšela, jak někdo odemyká dveře. Maminka! Chtěla jsem běžet do předsíně. Ale nešlo mi otevřít.

Sestra se právě vrátila a zjistila, že jsme zamčená v pokoji. „Nejde to.“ Začala jsem fňukat. „Tak to ještě zkus. Jinak budeš muset slézt po lešení dolů (v té době jsme měli na domě lešení) a projít domem zpátky.“ Přemýšlela sestra jak mě z pokoje dostat. Jenže to lešení končilo ve druhém patře a my jsme bydleli ve třetím. Šla jsem k oknu, otevřela ho a podívala se dolů. „Týýý jó, to je ale vejška.“ Zakřičela jsem směrem k zavřeným dveřím. A jak jsem rozhlížela kudy dolů, uviděla jsem maminku. Nesla velkou tašku a stromeček a pod tou tíhou vánočních nákupů se chudák celá kymácela.

„Maminka jde,“ zajásala jsem a rozběhla se ke dveřím. Úplně jsem zapomněla, že jsou zamčené a nemůžu je otevřít. Otočila jsem klíčem jakoby nic, vzala za kliku a vyšla z pokoje. To určitě ti kapři. Očarovali nás, pomyslela jsem si.

Když maminka vešla do dveří celá zářila. Usmívala se a říkala, copak jste tu vy moje malý holčičky bez maminky vyváděly.

„Kde si byla tak dlouho? Už jsme měly strach.“ Předběhla mě sestra ve vyptávání. 

 „Noo, přece objednat Je-žiš-ka. Ježi- šku, pana-čku, já tě bu—du…“ vzala mě maminka a za ruce a tancovala se mnou kuchyní. Smála jsem se.

Tak teda pro Ježíška byla, setkala se s ním, a proto je tak veselá, pomyslela jsem si.

„Obalila jsem kapra.“ Řekla naštvaně sestra.

„Kapříky, vepříky,“ vyprskla maminka smíchy, když viděla, co sestra obalila. Sestra ty leklé kapry vzala celé, namočila je do mouky a pak do vajíčka a nakonec do strouhanky. Obalila je úplně celý.

„No, tak to teda máme hotovou večeři,“ smála se maminka „a když máme hotovou večeři, musí přijít Ježíšek s dárky.“

Zazvonil zvonek u dveří.

„Už je tady, vždyť jsem to říkala,“ řekla maminka a odešla do předsíně otevřít.

„Děti, holčičky moje, pojďte se podívat na Ježíška, takového jste ještě neviděly.“

„Co blázníš, Zuzano, a kde prosimtě lítáš? Já ti dám Ježíška!“

          Děti, Ježíšek má letos asi špatnou náladu. Tak mu radši řekneme, ať tu nechá dárky a jde pryč, protiva.“

„Ale to není Ježíšek, to je naše babička.“ Řekla jsem zklamaně.

„No jo, máš pravdu. Ježíšek asi nenosí sukně a nenadává jak špaček.“

„Zuzano, ty jsi ale nezodpovědná ženská, to je jediný, co ti řeknu. Tady máš cukroví a dárky a víc mě neznej.“ Babička se urazila a odešla o dvě patra níž k sobě domů.

„Holky, dneska to bude bez Ježíška, asi jsme ho naštvaly. Ale my se obejdeme i bez něj. Teda bez babičky,“ škytla maminka a konečně začala připravovat štědrovečerní večeři. Bylo mi to léto a přemýšlela jsem, proč se babička na maminku zlobila a proč maminka říkala babičce, že je Ježíšek. A taky proč maminka říkala, že byla pro Ježíška, když se k nám nepřišel podívat. Bylo to všechno divné.

Nakonec jsme ale jako každý rok, my tři holky bez babičky, rozsvítily stromeček, prostřely sváteční stůl a rozbalily dárky. I když jsem dostala vytouženou panenku, stejně to bylo jiné než minulé roky. Ten rok totiž spolu s kapry pro mě navěky zmizel i Ježíšek.