Jak jsem potkala rakovinu III. Operace

Před sedmi lety po zjištění dvou nádorů v levém prsu jsem začala docházet na chemoterapii. Byl to šok. Rychle jsem ale nepříjemnou realitu přijala a všemi silami se snažila, abych se uzdravila. Kéž je můj příběh inspirací a nadějí všem, kteří to potřebují.

Měla jsem za sebou čtyři cykly chemoterapie. Do stacionáře jsem chodila bez větších obav, i přesto, že jsem věděla, že budu odcházet s těžkým tělem, horkými červenými tvářemi, a nakonec mi nebude ani od žaludku moc dobře. Ono to není tak (nebo alespoň u mne tak nebylo), že by člověk po chemoterapii zvracel. Spíš to připomíná stav po oslavě s alkoholem, ale každý to vnímá jinak. Někdo je úplně v pohodě, jiný i přesto, že vždycky dostanete před chemoterapií lék proti nevolnosti, zvrací a celkově je mu zle.

O tom, jak jsem zjistila nádor v prsu, co tomu předcházelo si můžete přečíst v prvních dvou dílech

Statečná, nebo odevzdaná

První 4 cykly chemo jsem zvládla vcelku dobře. Sice jsem byla unavená, divnou kovovou pachuť a bolavé dásně a srdce mi bušilo jako o závod, ale jinak jsem po týdnu od dávky chemo byla schopná pracovat. Pohybovala jsem v podivném vakuu, měla mozkovou mlhu, ale ani nevím jak jsem to zvládala. Čloěk toho zvládne opravdu hodně, a uvědomí si to až ve chvíli té největší krize.

Asi umírám

Průšvih nastal po pátém cyklu, kde mi byl namíchán jiný koktejl chemo. Byl den před silvestrem a mně začalo být hodně divně. Začalo mě bolet celé tělo, kosti, klouby. Myslela jsem, že mám chřipku.

Ale tohle bylo o moc horší. O den později jsem už jen nehybně ležela v posteli, bála se pohnout, jelikož i mrknutí znamenalo obrovskou bolest. Jako kdyby do mně někdo vrtal vrtačkou. Nemohla jsem skoro ani dýchat, natož mluvit. Na chvíli mi trošku ulevil lék na bolest, ale nestačilo to. Takový stav trval 4 dny. Když jsme volali onkoložce, abychom jí řekli, co se děje, řekla, ať přijedu, jenže toho jsem nebyla schopná. Nevím proč jsme tenkrát nezavolali sanitku, jak nakonec poradila onkoložka, asi bych to v ní taky nevydržela. Každopádně jsem čekala, že buď to přejde, nebo prostě umřu.

Pátý den večer jsem cítila, že se bolest zmenšuje. Byla jsem naprosto vyčerpaná, ale šťastná. Onkoložka pak řekla, že jsem měla na chemo jakousi alergickou reakci a že zbývající tři cykly budeme muset zrušit. Kontrolní ultrazvuk ukázal, že se nádory znovu trochu zmenšily, a tak jsem mohla za další dva týdny podstoupit operaci.

Před operací

O tom, že gynekologické oddělení v nemocnici Na Bulovce pamatovalo ještě v době před šesti lety hodně, ví každá z nás, která se tam kdy ocitla. To mě ale bylo docela jedno. Klepala jsem se pod nemocniční dekou zimou a hlavně strachy. Celou noc jsem neusnula, ani lék na psaní nepomohl. Do tří do rána jsem telefonovala s kamarádkou. To mě jakž takž uklidňovalo. Pak šla ale spát i ona. A já čekala až do rozednění a pak ještě chvíli, než pro mě přijel sanitář,a by mě odvel an operační sál.

Na sále jsem měla pocit, že omdlím strachy, a když se mě už na operační stole operatér zeptal, jestli vím, co mě čeká, nejistě jsem kývla, že ano a zároveň prosila, ať mi nechá alespoň bradavky. Což ale bylo dle jeho slov nemožné.

Panika ze ztráty

Vzbudila jsem se na JIPce po třech a půl hodinách strávených v narkóze na operačním sále. První co jsem zavnímala bylo to, že jsem nějak menší a cosi mi chybí. Hrudník jsem měla obvázaný a prsa byla fuč. V tu chvíli se mě zmocnila panika až hysterie, špatně se mi dýchalo a chtělo se mi zařvat: Kde jsou moje prsa?! Okamžitě mi je vraťte!

Naštěstí moje špatné psychické rozpoložení rozptýlila sestra, která mě dost agresivně nutila do jídla. Já jí říkala, že nechci, že budu zvracet. Ale ona ve své urputnosti nepřestala, postavola přede men na tác nějaké jídlo a já se pozvracela. Konečně pochopila, že jíst opravdu nebudu.

Až teď zpětně si říkám, že je zarážející, že se mě nikdo nezeptal, jak mi je, nepřišel psycholog, nepromluvil se mnou. Zkrátka, nic. Můj hrudník byl najednou tak malý a plochý. Byla jsem ráda, že pod obvaz alespoň prozatím nevidím.

Moje léčba i po propuštění z nemocnice pokračovala. Nemocné prso se ale nechtělo hojit. Mělo následovat ozařování a hormonální léčba…o tom, jak to bylo dál zase příště.

Vaše Fifty