Jak jsem potkala rakovinu

Teprve teď po sedmi letech jsem schopná o své nemoci vyprávět. V říjnu 2017 jsem nastoupila léčbu rakoviny prsu. A protože je říjen měsícem prevence rakoviny prsu a podpory žen, které s touto nemocí bojují, rozhodla jsem se po ltech můj příběh sdílet. Třeba svým vyprávěním o této nemoci pomůžu.

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem si nahřála žíly, aby mi do nich mohla proudit oranžová tekutina, která měla rakovinu ve mně bující zabít. Al pěkně popřádku.

Jak se mi v prsu objevil nádor

Byly tam vlastně nádory dva. O jednom jsem věděla hned jak jsem si sáhla na prso a ucítila něco hodně tvrdého. Poslední dva roky jsem zažívala poměrně perné období. Často jsem měla virózy, záněty dutin a středouší, nakonec se objevilo astma a hypothyreóza. Půl roku před objevením nádorů se můj život skládal z velkých stresů. Od osobních problémů, přes velkou pracovní vytíženost až po stěhování, které proběhlo dvakrát za necelý rok. Náročná rekonstrukce domu byla poslední kapkou. Synovi byly čtyři roky a já jsem byla na všechno sama. Před létem jsme se konečně přestěhovali do vysněného domku a já věřila, že se vše zklidní.

Pomoc až napodruhé

Místo zklidnění a nasávání nové energie, jsem se cítila stále unavená. A pak to přišlo. Nahmatala jsem si tvrdou bulku, o které mi bylo jasné, že tam nemá co dělat. Nenapadlo mě nic jiného než pelášit na nejbližší onkologickou polikliniku. Což se záhy ukázalo jako chyba. Amatérský přístup místního lékaře, který nebyl schopný mi udělat potřebnou biopsii a ani na ultrazvuku neviděl co měl, moji léčbu o měsíc posunulo.

Tady mi moc nepomůžou, řekla jsem si a brzy si vygooglila, že nejlepší je jít do velkého specializovaného onkologického pracoviště. Zavolala jsem na Zelený pruh v Praze a objednala se na ultrazvuk u nich. Termín nebyl úplně hned, což mě stresovalo, ale tak i přesto, že jsme tušila, že je to v háji, pořád jsem měla naději, že je všechno ok.

Po třech týdnech jsem ulhla na lůžko a strachy snad ani nedýchala. Paní doktorka byla neskutečně empatická.  Až mě ta její lidskost dojímalo, měla jsem chuť ji obejmout, držet se jí a nepustit. Zvlášť, když šeptem sestře říkala, co v mém prsu vidí. A na mě se útěšně usmívala.

I když mi našli v prsu nádory, a byla to rána, nějak jsem to ustála. Rozhodla se bojovat a zároveň se připravit na všechno.

Samozřejmě, že na začátku slzy tekly proudem a moje myšlenky se upínaly k tomu, co bude se synem, když to nedám a nebudu.

Vyšetření ze všech stran

Ultrazvukem všechno teprve začalo. Následovala biopsie, krevní testy, scintigrafie, CT s kontrastní látkou. Pro mne vždy úplně příjemná vyšetření, jelikož mám klastrofobii a mám-li mít nad sebou a okolo sebe cokoliv, mám pocit, že se udusím nebo zešílím. Ale co by člověk neudělal pro záchranu svého života. Naštěstí se nikde jinde neukázalo, že by se rakovina šířila dál, a biopsie ukázala, že jsou nádory zapouzdřené, což je v takovém neštěstí štěstí. No a nakonec jsem i vzhledem k věku (bylo mi v té době 42 let) byla odeslána na genetické vyšetření, kde se zjišťuje, zda nejste nositelem mutace genu, který k rakovině přispívá. Bohužel se potvrdilo, že jsme nositelem genu CHEK2, který je považován za střední riziko vzniku nádoru prsu.

Všechna vyšetření byla jasná a paní doktorka mi ordinovala léčbu. 8 cyklů chemoterapie a následně po zmenšení nádorů operace, poté s emělo rozhodnout o ozačřování a současně mla být nasazena hormonální léčba. Doporučena mi byla ablace obou prsů, vzhledem k horší genetice. Bylo mi jasné, že to nebude vůbec lehké období. Ale co následovalo jsem nemohla ani tušit. Přesně podle hesla: když nezažiješ, nevíš.

O tom, jak mi po oranžándě těžklo tělo, jak jsem se loučila a potkala nové onkokamarády zase příště 🙂

Vaše Fifty