Hezký den se letos nekoná

Ve čtvrtek jsem se vypravila na roční onkologickou kontrolu. Už to je víc jak šest let, co jsem si nahmatala v levém prsu bulku, a nakonec se ukázalo, že tam nebyla sama.

Na ten rok léčby nikdy nezapomenu. Když se to generál dozvěděl plakal jako malé dítě, ale nevím, jestli ze samé lítosti a lásky ke mně, nebo spíš ze strachu, že mu tu zůstane na krku pětiletý kluk, když to nepřežiju. Já měla zase starost, kdo se o toho pětiletýho kluka postará, když generál toho schopný není.

Když mám před sebou onko kontrolu – dřív to byly tři měsíce, pak půl rok a teď už jednou za rok – týden před ní špatně spím. Den před ní nespím skoro vůbec. Po cestě do mamacentra si promítám nejrůznější scénáře – samozřejmě katastrofické. Taky mi už po cestě buší srdce, jako když běžím maraton (to si teda jen představuju, protože jsem v životě maraton neběžela, naštěstí!) a šíleně se z toho stresu potím – jak tam budu asi páchnout a budu v podpaží upocená? No fuj!

No, a pak skutečně parkuju u budovy polikliniky, kde je i mamacentrum a onkologie. Vstupuju do budovy, nasaju vůni pekárny ve vestibulu, už jsem u výtahu – mačkám čtyřku a výtah na mě mluví, že mám nastoupit do výtahu A. Jsem tu. Opět mačkám tlačítko – tentokrát pro pořadové číslo, sestra jako robot najde moji kartu a pošle mě do čekárny plné žen. V dlouhé chodbě jsou dveře s nápisy – mamograf, ultrazvuk a očíslované kabinky. Sestra volá mé jméno.

A je to tady! Pozdravím, a v místnosti se zataženými žaluziemi si do půl pasu nahá lehám na lehátko. Doktorka kydne gel do míst, kde bylo nemocné prso, pak, do míst, kde bylo zdravé prso, ještě do obou podpaží a nakonec na břicho. Ultrazvukem brázdí moji horní část těla, pak sjíždí až k podbřišku. Ještě hledá už před lety odhalený angiolipom na levé ledvině. Je tam, pořád stejně velký, hurá. A ta steatóza jater? Bohužel nezmizela. A to je vše. Konec. Ende. Šlus. Prchám z lehátka, zdravím lékařku, sestru. Mám opět propustku k životu. Zase na rok. Tohle jsou ty nejlepší zprávy z celého roku.

Pak už jen rutina u onkoložky, skoro mě ani nepozve si sednout, máte to dobrý, řekne tak nějak automaticky. A pak se ještš zeptá: je něco u vás zdravotně nového? Ne, kroutím hlavou. A vím, že i kdyby mi chyběla hlava, budu tvrdit, že ji mám a nic mi není. Pak si zřejmě přečte poznámku o mé váze, která před rokem a půl klesla o víc jak dvacet kilo. A co váha? Držíte ji? No moc ne. Přiznám se, ani se nestydím. A kolik vážíte? No …řeknu to strašlivé číslo a doktorka jen hlesne, že je to škoda. Pak jí zvoní telefon, zvedá ho, musí, hovoří vážně a na mě mává, ať klidně jdu. Tak jo – vyzvednu si žádanky na příští rok a už jedu dolů výtahem.

Udělám si hezké odpoledne. Jako každý rok, když kontrola dopadne dobře. Dneska to ale musím o chvíli posunout. Spěchám nejdřív do tiskárny. Předávám chybějící dárky do časopisu (psala jsem o nich minule), které se prostě někde záhadně ztratily, někdo je vzal nebo nedodal. Má milá kamarádka, která dárky měla na starosti, mi pak na moji reklamaci reagovala asi takhle: „No to určitě! Ty krabice byly zalepené! Já ti dám, že chybí!“ Chvíli jsem na tu zprávu od ní zírala a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Alespoň by mohla napsat, no to je teda štěstí, žes je měla ještě u sebe, že sis ty podělaný vánoční ponožky nedala všechny najednou na nohy, nebo tak něco. No nic, tentokrát nebudu ani vyšetřovat, ani psát po nocích vyčítavé zprávy mé nejlepší kamarádce. Až se skoro divím, jak jsem velkorysá.

Předávám ponožky a odjíždím s myšlenkou na předvánoční nákupy, dám si dobrou kávu a třeba i něco malého pěkného koupím pro sebe. Parkuju v obchodním centru. Dívám se nambilu, kolik je hodin a koukám, že mi přišel e-mail od klienta. Copak kdo chce? Všechno už je přece vyřízený. Obálka přetištěná, grafy a písmena opravená, ponožky taky pasujou… No průser.

Grafička v depresi musela vyjevit svoje rozpoložení do firemní magazínu pro korporátní společnost do časopisu a podařilo se jí to, ačkoliv jsem se urputně bránila a všechen její negativní odpor se snažila odrazit. Marně. Její odpor byl zřejmě mnohem silnější. Skoro jako kdyby by to byl odboj. Fotka s jiným jménem a textem, který neměl nic společného ani s fotkou, natož se jménem. Ty mě chceš zničit, konstatuju unaveně, když mi zvedne telefon. Když jí vysvětlím, co provedla, nejdřív říká, že jí to mrzí, dokonce se chce vzdát honoráře, pak ale najednou obrátí, prý se to stává, je to normální a stejně to má kontrolovat editor. Hmm, takže za to můžu vlastně já.

Žádné hezké odpoledne se nekoná. Jedu domů a když píšu do korporátu omluvný e-mail, generál na mě ze svého pokoje volá, že mu nejde obraz na televizi, jestli s tím něco udělám. A to já nevím, protože nejdřív musím zjistit, jestli spíš není problém v jeho už tři měsíce chabém zraku…