Těžký rok, nebo život?

Poslední rok byl těžký. Možná spíš poslední roky byly těžké. Ale nejpřesnější by bylo napsat, že celý můj život je těžký.

Tak třeba tenhle týden. V pondělí nervový záchvat mého bývalého o dvacet let staršího muže, kterého jsem vezla na vitamínovou injekci. Bylo ráno půl osmé, auto zamrzlé zvenku, ale i zevnitř. Měla jsem před sebou spoustu práce, beru teď vše, co se namane, když mi zavolá v neděli odpoledne majitelka vydavatelství, že potřebuje zeditovat v pondělí balík textů, kývnu, ani nemrknu. Přitom před pár lety bych se ošívala. Prostě, časy se mění. A bohužel jinak, než jsem se domnívala.

Ale zpátky k záchvatu ex. Zuřivě škrábal zmrazku na oknech, já jsem chtěla pomoct tekutinou určenou na zmrzlá okna, že ji jako nastříkám i zevnitř, že to bude rychlejší. No prý nebude! Prý se to okno už nikdy nevyčistí, když to tam nastříkám, ať to proboha nedělám! A ať už nikdy nezatahuju tu ruční brzdu! Prý mi to říkal desetkrát! Sedíme vtom zamrzlým autě a řveme na sebe, jak pominutý. On se navíc ohání holí. Bouchá s ní o podlahu starý škodovky, jediného majitelku, který mu zůstal. Napadne mě, jestli ta podlaha nápor jeho vzteku vydrží. „Tak to tam nastříkej, no! Tak nastříkej to tam, ječí na mě a já jen kroutím nesouhlasně hlavou. Takhle si se mnou dědek teda nebude hrát! Potlačím přenesený vztek a rozjedu se směrem k poliklinice. Chvíli je klid. Pak stařec rozkáže. „Odemkni ty dveře!“„Proč? Chceš vyskočit za jízdy nebo co?“ řeknu zle.

„Jo? Chci!“ Zařve mi skoro do ucha a už jsme zase v sobě. Vyslechnu si, že by vyskočil kvůli mně, jak jsem samozřejmě hrozná.“

Pomalu na mě jde hysterický záchvat smíchu. Někdy to tak mám. Nervy povolí a dělají si se mnou co chtějí. Naštěstí jsem už skoro u polikliniky. Dědek se pak pomalu hrabe z auta, bere hůl a odchází na injekci. Já zůstávám v autě. Přemýšlím. A je to tu zase. Výčitka sama sobě. Proč jsem si kdy něco začala s tímhle individuem? Vím. Hodiny dělaly tik tak a já zoufale toužila po dítěti. S depresemi jsem se léčila, jak moc mi chybělo dítě. Rodina. Normální obyčejný život. A pak se objevil on. Padesátník a já třicátnice. Takovej spíš buran.

Myšlenka na něj mi přeskočí k mámě. Jaký si vodila domů chlapy. Ještě chvíli zůstávám v minulosti, do vzpomínek mi skočí myšlenka, že čím jsem starší tím horší se mi ta minulost ukazuje. Jak z devadesátkovýho filmu. Samej bizár. A dál radši nechci jít. Dědek se vrací. Jak se za těch skoro dvacet let, co ho znám proměnil. Svaly jsou pryč, vlasy mu prořídly, ale plešku pořád nemá, rty má sevřené ještě víc než dřív. Ale kdybych ho neznala, asi bych řekla docela pěknej dědek. To jo, ale taky vzteklej a panovačnej. Trefně ho pojmenovala moje kamarádka, generál. Hrabe se do auta. Mlčí. Naštěstí. Já přemýšlím, co bude dál. Jak to s ním zvládnu.

Zvoní mi telefon. Volá grafička. Prý je zase něco někde špatně. Chybí tři dárky do časopisu. Hrkne ve mně. Tohle číslo je zakletý. Nejdřív úplně špatně vyfocená fotka redakčního týmu na titulku (tak jsem se snažila, objednala vánočně vyzdobený ateliér, krásně vše zorganizovala), drzá rádoby fotografka neschopná podělanou fotku ani v základu upravit. Depresivní grafička, která nadělala v časopisu chyb jak máků. který jsem týden odstraňovala a teď zas tohle.

„Počkej, dám ti vědět, snad mi doma něco zbylo, ve čtvrtek to můžu odvézt do tiskárny. Srdce mi buší, v uších mi hučí, mám pocit, že exploduju. Ne vzteky, ale stresem, který snáším čím dál tím hůř. Doma se hned vrhám ke krabici, kde bych měla nalézt chybějící dárky. Počítám, jedna, dva tři. Uf. Jsou tu. Volám s úlevou grafičce. Vyřízeno. A to by snad konečně mělo být všechno. Opravdu? Generál na mě ze svého pokoje něco huláká…