Má pořád jednu ruku dlouhou?

Kulturní program regionální akce sliboval kromě pouťových atrakcí oblíbený nový cirkus a kapely, co mi připomenou, že i mně bylo míň než padesát.

Strašně jsem se těšila. Hlavně na Radka. S sebou jsem vzala svého skoro teenagera, kterého jsem cestou na akci upozornila, že tohle a tamto rozhodně nekupuju, a taky určitě neabsolvuju žádné nebezpečné atrakce. Stárnutí sebou prostě chtě nechtě přináší jakýsi strach z adrenalinu – teda u mě určitě. Tedy rozhodně se na stará kolena nebudu vrhat zajištěná bungee lanem střemhlav ze Zvíkovského mostu ani plachtit vzduchem na padáku.

Hurá na labutě!

Tak aspoň na labutě, ty jsou pomalý, prosil mě syn. No to sice jsou ale zase dost vysoko. Naskakovaly mi dramatické výjevy jak z televizních novin na Nově, ale snažila jsem se být statečná – za podmínky, že budu mít v ruce „řadící páku“ já. Moc jsme se nakonec ani nevznášeli, ale bylo to aspoň bezpečný. Synovi jsem vysvětlila, že nejdeme nahoru kvůli mé nadváze. Jen se ušklíbl a závistivě koukal po těch, kterým labuť letěla vysoko. Měli evidentně štíhlejší rodiče.

Street food

Když jsme se pak procházeli uličkou plnou stánků s jídlem, potěšilo mě, že i k nám do regionu dorazily dobroty z celého světa včetně hmyzích pochoutek, které jsem sice neochutnala, ale tak nějak jsem cítila, že třeba jednou bude hmyz povýšen na vyšší gastronomii. Nebo spíš nižší? Mísící se vůně nás donutili si něco dát. Nechtěli jsme moc experimentovat, tak jsme zvolili vietnamské závitky a výbornou domácí limonádu, které to ale pokazil zvolená nádoba – tedy plastový pytlík s brčkem. A pak jsem prostě musela ochutnat žužu – to jsem nejedla snad dvacet let. Jeho charakteristická sladká vůně mě okamžitě hodila o 40 let zpátky na Matějskou pouť v tehdejší Juldě Fuldě – jak se slangově říkalo dnešnímu pražskému Výstavišti. Syn mě pozoroval, jak tu pouťovou pochoutku hltám a chtěl taky. Nikdy ještě žužu neměl. Když ochutnal, řekl třikrát mňam.  

Zpátky v čase

Když jsem se probrala zpátky do reality, zjistila jsem, že se musíme dostat co nejrychleji k hlavní stage. Můj oblíbenec – zpěvák ze skupiny Buty, na kterým jsem byla naposledy před třiceti lety, tam už určitě bude. Cestou jsem syna poučovala o tom, jak byla kapela v devadesátkách slavná, že má ústřední píseň ve Svěrákově filmu Jízda, že si tam Radek i zahrál. Prostě pecka, víš synku. Určitě tu písničku znáš, zanotovala jsem mu ji, ale jak jsem byla z rychlé chůze zadýchaná, tak to nebylo prostě ono. No to nevadí, on to Radek určitě zahraje a pak i další fláky. Moje mládí bylo na chvíli zase zpátky!

To snad není možný!

Už jsem viděla i na pódium, něco tam někdo hrál, ale počkej, to nejsou Buty, toho chlapa neznám, asi se opozdili, to je normální, říkám synovi a stejně se prodírám mezi lidmi blíž k pódiu. A najednou to vidím! Nemůžu tomu uvěřit, to není možný, to přece není Radek?! Ale najednou slyším známé tóny, hrajou Mám jednu ruku dlouhou? Cože? Chce se mi bulit. Už mám na krajíčku. Tohle, že je on? Jak to všichni vypadají? Jako dědci. Byla jsem v šoku. V hlavě mi zůstal sympaťák z Jízdy a jaksi jsem zapomněla, že čas nás prostě mění. Na pódiu stál obtloustlý plešatý skoro šedesátník, který mezi písněmi sem tam prohodil něco o konci života. Zpíval v pomalejším rytmu a byla to nuda. Když jsem se trochu vzpamatovala, rozhlédla jsem se kolem sebe. Samí padesátníci a bože i šedesátníci. Syn se zjevně nudil. Nešlo to. Tak pojď, řekla jsem smutně a šla si dát ještě jedno žužu.